Stay - 51. kapitola

Překlad: Clarissa

Tak to nejhorší je za námi, a nyní si můžeme vychutnat ten dlouho očekáváný happyend ;)

Děkuju za komentáře …

CASSANDRA

ZAVŘELA JSEM ZA SEBOU DVEŘE a kráčela jsem chodbou. Jase a já jsme zůstávaly s Aidanem v jeho pokoji, zatímco jsem se uzdravovala. Nebylo mi dovoleno chodit po schodech nebo jít moc daleko, díky čemuž jsem se cítila jako zvíře zavřené v kleci. Bart se uzdravoval rychleji než já, ale on neměl takové komplikace jako já. Trish a Bart tento týden chodili na krátké procházky, a pokaždé s sebou brali Jase v kočárku. Nerada jsem to přiznávala, ale zelenala jsem závistí pokaždé, když jsem je viděla odcházet. Vše, co jsem chtěla, bylo jít s nimi.

V předním pokoji jsem letmo zahlédla Aidana. Stál otočený k oknu s telefonem na uchu. Moje kroky vedly jeho směrem, až dokud jsem nezaslechla jeho tichý tón. „Děkuju vám, pane … Ano, jsem z toho velmi nadšený.“ Ostře se nadechl. „Ne, ona o tom ještě neví. Řeknu jí to brzy. Dobře … ještě jednou vám děkuji.“

Cože?

Žaludek se mi zauzloval, když jsem se otočila a pokračovala jsem k rodinnému pokoji a klesla na gauč.

Co jsem ještě nevěděla? Díra v mém žaludku mi řekla, že to bylo něco ohledně Dallasu. Donutil mě víc a víc myslet na to, že se budeme stěhovat. Aidanovy těžké kroky mě vytrhly z myšlenek.

„Ahoj, krásko.“ Jeho rty se zvedly, když se přede mnou sehl.

„Ahoj,“ řekla jsem, zvažujíc, jestli nahodit nebo ne téma o tom, s kým jenom před vteřinou mluvil. Bohužel, ustoupila jsem od toho. Co bych řekla jiného, než to, co už jsem řekla předtím? Věděl, že jsem byla naštvaná, protože o tom nikdy nechtěl mluvit. Nebylo nic, o čem by se dalo ještě mluvit, až dokud se on nerozhodne otevřít se.

„Těšíš se, že dneska půjdeš ven?“

„Nemáš ani tušení, jak,“ odpověděla jsem.

Moje rána se pěkně hojila, i když byla větší, než jsem očekávala. Můj stav se zlepšoval každým dnem a konečně jsem mohla včera chovat Jase. Mojí náruči chyběl. Moje rty se rozdělily do úsměvu, když jsem na to pomyslela.

„Miluju, když tě vidím s tímhle úsměvem.“ Jeho prsty přejely po mé noze. „Mel tady bude za chvíli. Vy dvě jdete dneska na oběd?“

Byla jsem připravená vyrazit ven z domu, ale bohužel to nebyl Aidan, s kým jsem odcházela. Dneska měl na práci nějaké věci – nebo tak mi to říkal, když mi to včera doktor dovolil.

„Ano,“ odpověděla jsem suše. Můj pohled klesl k podlaze, když se můj žaludek nepřestával kroutit. Z čeho je tak nadšený? Ten rozhovor, který jsem předtím zaslechla, znovu zatemnil mou mysl.

Jeho teplé dlaně uchopily můj obličej, naklánějíc ho nahoru. „Neuhýbej. Mluv se mnou. Co tě trápí?“

V jeho pohledu vířila hluboká upřímnost, když se na mě podíval. Jen jsem si přála, abych to cítila ve svém srdci. Nesnášela jsem tajemství a z dobrého důvodu – vždycky vedla k problémům.

„Ty víš, co mě trápí.“

Vyčerpaně vydechl. „Potřebuju, aby ses přestala bát, lásko.“

„To se snadnějí řekne, než udělá.“ Zvlášť, když existuje něco, co jsi mi neřekl …

Nespustil ze mě oči, když se jeho rty malinko otevřely. „Už jednou jsem tě skoro ztratil; Znovu tě ztratit nehodlám. Dokázal bych žít ve stanu a být šťastný, pokud byste ty a Jase byli se mnou. Ale musíš něco pochopit, Sweet Tea.“

Přejel mi prsty dolů po tváři. „Chci tě chránit a dát ti všechno, co můžu, protože takový já jsem. Nechci, abys musela žít ve stanu na okraji silnice. Chci se o tebe postarat v úplně každém směru, v kterém dokážu. Takže mi to dovol, krásko. Dovol mi, abych se o tebe postaral.“

Můj pulz při jeho slovech zrychlil. Jak byste nemohli dovolit člověku, aby si o vás po této řeči postaral?

Úsměv zazářil na jeho kdysi – vážných rtech. „Řekla jsi mi, že se mnou půjdeš kamkoliv, že?“

Řekla. „Ano.“

„Potřebuji, abys mi věřila. Co takhle kdybychom si o tom všem promluvili dneska večer? Až se vrátíš ze své schůzky s Mel, jsem celý tvůj. Budeme si povídat, dokud nevyjde slunce.“

Záblesk naděje utišil mou mysl. „Slibuješ?“

Pohladil palcem moje tváře, když se naklonil blíž, jeho ústa šimrajíc mé ucho. „Slibuju.“

Bylo to dneska večer. Okamžik pravdy.

***

Aidan odešel asi hodinu před tím, než přijela Mel. Můj žaludek dělal salta, když jsem přemýšlela nad rozhovorem, který jsme měli mít později. Věřila jsem mu, tak proč jsem byla tak vynervovaná? Protože jsem se nechtěla stěhovat. Byla bych tak daleko od té jediné opravdové rodiny, kterou jsem kdy měla. Tak dlouho jsem snila o životě, který jsem teď skutečně žila a po dnešním večeru by mohl úplně zmizet před mýma očima.

„Čau, mámo! Vypadáš skvěle.“ Vklouzla vedle mě na gauč.

„Ahoj.“ Můj hlas byl méně než nadšený.

„Hm, taky tě ráda vidím. Nezapomněl někdo dneska ráno sníst svojí misku slunce?“ Mel se otočila ke mně a opřela svou ruku o zadní opěrku guače.

Slzy mi kapaly dolů po tvářích. Bylo těžké zadržet své emoce před mou nejlepší kamarádkou. „Mel, já ho zaslechla telefonovat.“

„Koho?“

„Aidana. Myslím si, že se opravdu stěhujeme do Dallasu. On se mnou o tom nebude mluvit a já to nesnáším.“

Pošoupla se na jejím místě a dala ruku kolem mých ramen. „Zatraceně. Opravdu nechci, aby ses odstěhovala, Cass.“

„Já taky ne. Ale řekla jsem mu, že bych se odstěhovala. Ale teď …“

Odtáhla se ode mě. „Jsi na vážkách?“

Kývla jsem, nechávajíc svou hlavu, aby odpověděla místo mě.

„Jen se snaží o tebe postarat. Pokud nechceš odejít, tak proč mu neřekneš, že zůstanete tady? Ten chlap tě miluje víc než cokoliv. Pochopil by to.“

Koukla jsem na ni a ani jednou se neotočila, když jsem rozevřela své rty. „Protože radši s ním bude kdekoliv na světě, než abych byla bez něj.“

Blýskla po mně vědoucím úsměvem. „Myslím, že jsi právě řekla to, cos přesně potřebovala slyšet.“

Mel si stoupla a natáhla se pro mou ruku, aby mi pomohla vstát. „No tak. Dostaneme tě ven z tohohle baráku.“

Popadla jsem svou bundu z věšáku, než jsem za námi zavřela dveře. Pocit čistého vzduchu mě šimral na tváři a já se usmála. Bez námahy jsem kráčela ke straně spolujezdce u jejího auta a sedla si na sedačku.

Oddychla jsem si, když Melino auto projíždělo kolem holých stromů lemujících silnici. Na únor bylo neobvyklé teplo. Tenhle rok nebylo moc sněhu, ale zdálo se, že v Coloradu bylo vždycky víc sněhu v březnu, než kdy jindy. Aspoň, že Dallas měl teplejší podnebí. Jedna pozitvní věc.

„Přijedeš za mnou na návštěvu?“

S jejíma očima přilepenýma na silnici se usmála. „Tak tomu věř. Mluvíme tady o Texasu. Kovbojové. Žhaví kovbojové.“

Odfrkla jsem a mlaskla jsem pusou.

„Co?“

„Nedělej přede mnou drahoty. Ty nepotřebuješ kovboje. Jsem si docela jistá, že už máš někoho jinýho.“

Úsměv na její tváři dosáhl epických rozměrů. „Poslouchej, opravdu to teď nic není, jasný? Prostě řekněme, že Moose není tak špatný, jak jsem si kdysi myslela.“

Blýskla jsem po ní drzým úsměvem. „Mmm hmm.“

„Přestaň, než otočím tohle auto a donutím tě sedět doma.“ Měla na tváři pevný úsměv, když pokračovala v řízení.

***

„Kdo ti o tomhle místě řekl?“ zeptala jsem se, zvedajíc další kousek sýrové pizzy od Tomato Tomat-ho k mým rtům.

Nemohla jsem popřít, že jsem tuhle malou pizzerii milovala. Její roztomile červeno-bíle zakryté stoly nejdou moc dohromady s country muzikou, kterou hrajou, ale má to Keaton vepsáno všude kolem.

Usmála se a otřela si tvář papírovým ubrouskem. „Malý ptáček jménem Aidan mi řekl, že se ti to bude líbit.“

„Řekl, jo?“ Podívala jsem se na svůj kousek, připomínajíc si naše první rande. Mé srdce nabobtnalo. On byl opravdu skvělý chlap. A byl to můj skvělý chlap.

Donald, majitel, se objevil před naším stolem. „Jak se vám tady, dámy, vede?“

Vrásky kolem jeho očí se prohloubily, když se usmál na mě a pak na Mel.

„Perfektně, Donalde, ale můžeme dostat krabici?“ Mel nadzvedla obočí, když se ho zeptala. On zdvořile kývl hlavou a pak odešel.

Její široké oči se dívaly na z poloviny sněděnou pizzu Hawaii před námi. „Jsem nacpaná, zlato. Nemyslím, že bych dokázala sníst další kousek.“

Kousla jsem si do své kůrky, odložila zbytek na svůj talíř a opřela se zády do židle.

„Já taky.“ Hladila jsem si své břicho a dívala se ven z okna. Slunce se snažilo vykouknout skrz mraky.

„Tady to máte, dámy.“ Donaldův hlas přitáhl mou pozornost zpátky ke stolu, zachycujíc ho, jak položil malou bílou krabičku přede mě.

Naklonila jsem hlavu a prázdně na něj zírala. „Donalde, tahle není dostatečně velká pro všechny naše zbytky.“

Moje oči přejížděly mezi obrovskou z poloviny snědenou pizzou, krabičkou deset krát deset centimetrů a konečně Mel, která měla na tváři záludný úsměv.

Donald se tiše uculil a sáhl do kapsy jeho zástěry a vytáhl ven ubrousek. „Tady máte.“

Než jste se stačila zeptat, co se děje, byl pryč.

Zúžila jsem svůj pohled na Mel. Její hlava se opírala o její ruce, když si kousala ret, ten zatracený úsměv přilepený na její tváři.

„Co se děje, Mel?“

Pokrčila svými rameny nahoru a dolů. „Prostě otoč ten ubrousek a otevři krabičku.“

Moje srdce začalo závodit, když jsem vzala ubrousek a udělala to, co Mel nařídila. Zavřela jsem své oči a nadechla se. Zcela jistě … Aidan.

Doufám, že sis užila svůj oběd, Sweet Tea.

Je mi líto, že jsem s tebou dnes nemohl být, ale mám pro tebe v té krabičce překvapení!

A až dojíš svůj dezert, tak na tebe něco čeká u stromu.

Aidan

Hřbetem své ruky jsem si otřela několik slz štěstí z mých očí a podívala jsem se na Mel.

Její úsměv nemohl být širší. Přitiskla jsem si ubrousek ke své hrudi. Milovala jsem, že mě Aidan znal. Věděl, že jsem milovala chodit sem na oběd. Věděl, že jsem milovala dezert. Uvnitř jsem se smála, když jsem pomyslela na to, že mě znal jako knihu. Začátek, prostředek … jediná věc, která zbývala byl můj konec – náš konec.

„Je to dobrej ptáček.“ Tentokrát její úsměv dosáhl k jejím očím.

Kývla jsem, pokládajíc ubrousek dolů a nedočkavě jsem otevřela tu bílou krabičku. V krabičce hezky seděl obrovský kus dortu a bohatá vůně pravé čokolády nyní vtrhla do našeho prostoru.

„Německý čokoládový dort,“ zamumlala jsem s potěšujícím úsměvem.

„Celou cestu z pekárny na Larimer Street,“ dodala Mel veselým hlasem.

Nakrčila jsem na ni své obočí.

„Aidan mě požádal, abych ho vyzvedla,“ odpověděla s pokrčením jejího ramene.

Beze slov jsem na ni koukala. Zamávala přede mnou vidličkou. „Začni jíst, zlato. Věřím, že po tomhle musíš být ještě někde jinde.“

Rychle na mě mrkla a já nemohla popřít to rozrušení, které mě přemohlo. I když se mnou dnes Aidan nemohl být, určitě mě nezklamal. Usmála jsem se, sebrala jsem Mel vidličku z ruky a ponořila ji do obrovské hromady dortu.