SL - 11. kapitola

Překlad: Cukýna

LILY

Jsem ta, která tentokrát polibek iniciuje, protože na sobě chci znovu pocítit jeho rty. Celý svět se vytratil, když mě políbil, a chci to znovu a znovu opakovat. Stejně jako včera v jídelně, nás zaštiťuje v téhle malé bublině, z níž nechci nikdy odejít. Nemusím se v tuhle chvíli starat o svět, a teď žádný nemám. Jsem normální dospívající holka, která zažívá svůj první polibek s chlapcem. Ačkoli si nejsem jistá, jestli můžu Rena nazývat chlapcem.

Chtěla jsem mu to tohle ráno zoufale ukázat, ale měla jsem strach ohledně toho, co se stane, kdyby nedorazil. Nechtěla jsem tomu muset čelit, tak jsem se rozhodla odejít. Bylo to pošetilé a hloupé. Nedávalo to smysl, ale byla jsem vyděšená. Bez důvodu. Přijel. Mám pocit, že pro mě vždycky přijde.

Tentokrát se tlačím dopředu a prohloubím polibek. Rozevře rty. Snažím se zopakovat tentýž jemný dotek jazyka, jako to udělal on. Z hrdla mu unikne zvuk, nebo jsem to možná já, kdo ten zvuk vydal. Pokouším se přiblížit, protože mezi námi nechci žádný prostor. Obejme mě pažemi a umístí mi ruce na záda.

Trhnu sebou kvůli bolesti, která vystřelí mým tělem, ale s Renovými pažemi, které jsou kolem mě omotané, se nemůžu pohnout. Setkám se s jeho pohledem. Jeho obličej je plný obav.

„Promiň,“ zamumlám a doufám, že se nebude ptát. Ale naděje má krátké trvání.

„Otoč se,“ přikáže mi.

„To nic není. Jen jsem spadla a udeřila se o stůl.“ Ráno jsem se na modřinu nedívala, tak netuším, jak špatné to je. Cítím ji, ale nemohla jsem se na ni podívat. Nepotřebuji připomínku ohledně toho, co se včera večer stalo. Raději na to zapomenu a pokusím se předstírat, že se to nikdy nestalo.

„Otoč se, zlatíčko.“ Tentokrát to pronese jemněji. Vzdám se. Pomalu se otočím na místě, maličko se předkloním, když odstrčí můj kabát a košili nahoru, a odhalí spodní část mých zad.

„Kurva,“ slyším ho zamumlat. Jeho velká ruka jemně přetrvává na modřině, a pak ucítím jeho rty. Ten dotek je tak jemný a sladký, až mě to přiměje chtít plakat. Kdo mohl vědět, že takový obr dokáže být tak něžný?

„Bolí to, zlatíčko?“ ptá se, načež mi srdce div nevyskočí z hrudi. Pokaždé, kdy mi řekne zlatíčko, ohřeje mě to zevnitř až ven.

„Ne, je to v pořádku.“ Srovná mi košili a kabát, a já se pohnu zpět tak, abych byla čelem k němu. Vidím zájem vepsaný přes celý jeho obličej. „Opravdu jsem v pořádku,“ pokouším se ho uklidnit. Je milé mít někoho, kdo se o něj bojí. I něco tak nepatrného, jako je modřina.

Předkloní se a přitiskne na mé rty jemný polibek. „Dej mi vědět, kdyby tě to začalo trápit.“

Přikývnu na souhlas a věnuji mu úsměv. Můžu říct, že ho modřina dostala na okraj. Jsem ráda, že se mě neptal na další podrobnosti.

Vyrazí džípem od obrubníku a míří směrem ke škole. Sníh nelítostně klesá. Jsem ráda, že nemusím jít pěšky. Nemůžu na něj přestat vrhat kradmé pohledy, když nás veze. Ukousnu si kousek z muffinu, co mi přinesl a užívám si první ze sladkých dobrot.

Když mě přistihne, zčervenám. Věnuje mi velký úsměv, který mu sahá až k očím. Bože, je tak hezký. Připravuje mě o dech. Zajímalo by mě, jestli byl náš polibek také jeho prvním, ale protože se stydím, nedokážu tuhle otázku sama nadnést. Nejspíš nebyl. Ne s tím způsobem, jakým se na něj některé holky ze školy dívají. A je hvězdou fotbalového týmu. Raději o dalších jeho polibcích nevědět.

„Nehýbej se,“ řekne mi, když zajede na školní parkoviště. Popadne můj batoh a vyskočí ven, a pak přejde k mé straně džípu. Otevře mi dveře a pomůže mi dolů. Natáhnu se pro svůj batoh. Zavrtí hlavou a věnuje mi znovu jeden ze svých překrásných úsměvů. „Mám to, zlatíčko. Kromě toho máš bolavá záda.“

Batoh mi záda nezraňoval, ale vím, že mi ho nedá. Vezme mou ruku do své, zavře dveře džípu a vyrazíme na cestu do školy. Všimnu si, že se lidé otáčí a dívají se na nás. Několik z nich Rena pozdraví. Kývne na ně bradou, ale nepromluví na ně. Je jasné, že je oblíbený, ale nejsem si jistá, že se mu to zamlouvá.

Když se dostaneme k jeho skříňce, rozhlédnu se a vidím další lidi, jak na nás hledí. Nejsem si jistá, jestli se dívají na mě, nebo na něj. Nevěnuji tomu pozornost, když mi začíná Ren rozepínat kabát, sundává mi ho, pak mi svlékne čepici a rukavice. Strčí je do své skříňky, než si začne sundávat své vlastní věci a dávat je dovnitř.

„Mytologie?“ ptá se, když zavírá skříňku. Zabere mi asi minutu, než mi dojde, o čem mluví.

„Jo. Také ji máš?“ Podívám se na něj a doufám, že ano.

„Možná.“ Znovu mě chytí za ruku a vede mě po chodbě.

Možná má tutéž hodinu? Jak to, že neví, jaké hodiny má? Prochází Kristen a Carrie, které se hihňají, ale ztichnou, když je míjíme. Kristen na mě zúží oči, než mi věnuje zklamané zavrtění hlavy. Netuším, co tím myslí. Ren ani nepohlédne jejím směrem, když je míjíme. Vlastně se nedívá na nikoho, kromě mě. Lidé se mu uhýbají z cesty, když jde prostředkem chodby, ale ani si toho nevšimne.

Doprovodí mě do třídy. Vyberu si místo v zadní části místnosti. Položí můj batoh vedle mé židle, když si sedám. Dá obě ruce na můj stůl, předkloní se ke mně a všechny zablokuje, takže na mě nikdo nevidí. Zabere přede mnou všechen prostor.

„Neodcházej beze mě. Jestli se do třídy nevrátím, než zazvoní zvonek, počkej na mě.“

Kývnu na něj. Něco na jeho přehnané starostlivosti silně zapůsobí na něco hluboko uvnitř mě.

„Řekni to, zlatíčko,“ pronese a zvedne obočí.

„Počkám na tebe.“

Překloní se, a v rychlosti mě políbí. Sleduji, jak kráčí z místnosti rozhodnými kroky. Sedím tam a stále na sobě cítím sladkost jeho rtů i dlouho poté, co učitel začne učit.