SD - 3. kapitola

Překlad: Clarissa

VŠECHNO BYLO PŘESNĚ TAK, jak to mělo být, dělajíc tento den jedním z těch, na které nikdy nezapomenu. Rodina to stihla, veselé vánoční písničky hrály kolem nás, vůně krocana a dýňového koláče zaplnila dům, dárky byly otevřené a Jase si užíval chvíle s rodinou, zatímco ženy pomáhaly s dokončením příprav na velkou večeři. Všechno bylo skvělé, ale ostré bolesti, střílejíc mi do břicha, nepřestávaly. Stresovala jsem se obavami o to, aby se sem rodina dostala a ujišťováním se, aby večeře byla perfektní, ale vzadu v mé mysli byly ty nepříjemné bolesti víc než jenom nic. Proto jsem je poprvé odstrčila dozadu ve své mysli.

Zhluboka jsem se nadechla, když jsem se podívala na špinavé mísy a pánve u dřezu. Maggie stála u ostrůvku, šlehajíc čerstvou šlehačku na dýňový koláč, který se rozhodla udělat navíc k jablkovému koláči, na kterém Aidan trval, že ho dokončí. Dívajíc se doleva, všimla jsem si prázdného tácu na zeleninu, který právě Trish odložila.

„Všichni už musí mít hlad,“ zmínila jsem se. Nesnášela jsem, že jsem byla víc unavená, než hladová.

Trish položila dlaň doprostřed mých zad.  „Jsi v pořádku, zlato?“

Otočila jsem krk a tázavě se na ni podívala. „Ano, samozřejmě. Proč bych neměla být?“

„Pořád se dotýkáš bříška a hladíš si ho, a tvoje dýchání je namáhavé. Je všechno v pořádku?“

Vzdychla jsem, tlak proti mým žebrům ztěžkl.

„Ano,“ řekla jsem jí. Obtočila jsem prsty kolem hrany pultu. „Opravdu to nic není.“

Přejela jsem zuby po svém spodním rtu, když mé břicho stáhla bolest větší, než na kterou jsem byla připravená.

Trishino obočí se zvedlo a podívala se na mě tím mateřským pohledem, který jsem si oblíbila. Věděla, že to nebylo nic. Než mohla říct něco dalšího, přitáhl naši pozornost časovač na troubě. Aidan vešel do kuchyně s hrdým úsměvem na jeho tváři.

„Krocan je hotový.“

„Zkontroluj ho před tím, než ho vytáhneš ven, Aidane,“ připomněla jsem mu.

Samolibě se ušklíbl. „Věř tomu trochu, Sweet Tea. Bude to dokonalý.“

Hravě si oprášil rameno. „Já to zvládnu.“

Blýskl po nás rozkošným mrknutím, vzal si dvě modré chňapky a otevřel dvířka trouby. Když opatrně vytahoval obrovský pekáč z trouby, aby ukázal zlato-hnědého krocana, po nohou mi dolů stékala tekutina; můj obličej se pevně stáhl.

„Koukej, Sweet Tea.“ Usmíval se. „Je zcela hotový.“

Moje plíce těžce pumpovaly, když jsem se donutila ke slabému úsměvu a sklonila jsem bradu, abych se podívala na louži u mých nohou. Věděla jsem přesně, co to bylo a zatřásla jsem hlavou. V žádném případě nebylo možné, aby se to stalo dneska.

„Oh Bože,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Nebo jsem si aspoň myslela, že to bylo pro sebe. Trish vedle mě zalapala po dechu a přidržela ruku na mých zádech.

Můj nebohý manžel neměl ani tušení, a pyšně pochodoval s krocanem k pultu. Nebylo dost času, abych ho varovala, když kráčel blíž k louži, která se rozšiřovala po dlaždicích.

„Aidane! Ne!“ zakřičela jsem. Snažila jsem se na něj dosáhnout, ale bylo příliš pozdě.

„Do hajzlu!“ zakřičel Aidan, když uklouzl, snažíc se ze všech sil strčit pekáč s krocanem na pult. Kousala jsem se do rtu a zachvěla jsem se, když balancoval na hraně žulové desky a taktak to bezpečně zvládl.

Aidan přístál s bouchnutím na tvrdých dlaždicích.

V místnosti bylo ticho.

Babička Maggie stála bez hnutí a Bart přispěchal s Jasem ve své náruči.

Moje kolena zeslábla, když jsem se přikolébala blíž, a pak si s Trishinou pomocí klekla vedle Aidana. Jeho oči byly pevně zavřené.

„Aidane! Jsi v pořádku?“ dotkla jsem se dlaní jeho bledé tváře, „Aidane, miláčku.“ Panika konzumovala každý můj dech.

„Jsem v po-pořádku.“ Jeho rty se sotva hýbaly, když se snažil otevřít oči.

Otočila jsem se a setkala se s Trishiným pohledem. „Tohle je špatný.“

Moje ramena začala klesat, když jsem vrátila svou pozornost k mému manželovi, který zcela jistě trpěl.

„Aidane, miláčku, podívej se na mě.“ Řekla jsem jeho jméno jemně a sklonila jsem se k němu tak blízko, jak mi moje bříško dovolovalo.

Přiložil si ruku ke své hlavě a zasténal.

Trish vstala a zamířila okamžitě k mrazáku. „Bude v pořádku. Podám mu balíček ledu.“

Aidanovy nosní dírky plály, když vydechl. „Ten krocan?“

Pohladila jsem ho po hlavě. „Zachránil jsi ho.“

Zavrtěla jsem hlavou, naštvaná, že tohle byla jeho jediná starost, ale díkybohu, že se na něj nevysypal. Nepotřebovaly jsme se dneska zabývat ještě popáleninami třetího stupně.

„Aspoň, že jsem ho zachránil. Nechápu, jak jsem uklouzl.“ Podíval se do strany, jako kdyby byl naštvaný na cokoliv, co způsobilo jeho pád. Moje hruď se stáhla, když se dlaní dotkl tekutiny, zkoumajíc ji zúženým pohledem.

„Co je to?“ zvedl svou ruku a já se nakrčila. Chtěla jsem se schovat do rohu; cítila jsem se úplně trapně.

Trish přišla zpoza mě a podala Aidanovi balíček s ledem. Dal si ho za hlavu a mrkl, jeho dýchaní se pomalu vracejíc do normálu. Trish se na mě vykuleně podívala a já věděla, že jsem mu to musela říct. Nemohli jsme déle čekat. Jeho pád se chystal proměnit v lavinu.

„Aidane?“

Podíval se na mě, jeho tvář zkřivená bolestí, když se natáhl. „Co je to?“

„Uhm,“ odmlčela jsem se, abych našla ta správná slova, ale nebyla tam žádná. „Moje … voda … praskla.“

Aidanův pohled se vykulil, když přejel dolů na moje břicho a pak nahoru, aby se střetl s mým pohledem.

„Tohle?“ zeptal se se zvednutým obočím.

Kývla jsem. „To je moje voda. A ne ta z kohoutku.“

Všechna barva, která se mu právě vrátila do obličeje, zmizela. „To jako fakt? Tohle je ono?“

Kývla jsem ještě jednou.

„Tobě praskla voda?“ jeho hlas ztichl, jako by se snažil vstřebat, co se dělo.

Chytil se za krk. „Do hajzlu.“ Několikrát mrkl a pak si začal sedat.

„Musíme tě hned teď dostat do nemocnice!“ Hlasitě zavrčel, když se snažil zvednout.

„Pomalu, Aidane. Jsem zatím v pohodě.“ Trish a já jsme se pro něj natáhly v ten samý čas, každá z nás ho chytajíc za jednu ruku, abychom ho donutily, aby si dal načas.

„Má pravdu, zlato. Docela jsi se praštil. Musíš být opatrný.“ Trish se na něj podívala, a já nikdy nebyla víc vděčná než dnes, že jeho matka byla zdravotní sestra. Moje nervy by praskly, kdybych byla sama.

„Mami, moje žena bude mít dítě. Musíme si pospíšit.“

Tak moc, jak jsem chtěla, aby Aidan odpočíval, měl pravdu. Opravdu jsme museli odjet. Podívala jsem se přes rameno. „Trish, můžete vzít mojí tašku ze skříně v dětském pokojíčku, prosím?“

Kývla a vstala. Obrátila jsem svou pozornost na Aidana. „Na stupnici od jedničky do desítky, jak moc tě to bolí?“

Jeho rty zvlnil malý, slabý úsměv. „Sweet Tea, je mi dobře.“ Prohlédl si mé tělo, jeho pevná dlaň na mém břichu. „Jak moc to bolí tebe?“

„Já jsem zatím v pořádku.“ Ale věděla jsem, co přijde. Záplava horké krve uháněla k mému obličeji. Na tohle jsem dneska nebyla připravená.

„Nemáme moc času. Musíme si pospíšit. Musíme taky dojít pro Jaseovy věci.“

Bart pomohl Aidanovi vstát a pak se natáhl ke mně, pomáhajíc mi na nohy. Jase stál blízko u mě, opatrně si prohlížejíc svého tatínka.

„Je v pořádku, miláčku.“ Jase držel mou nohu pevněji a já jsem odhrnula jeho vlásky dozadu, snažíc se ho uklidnit.

„Jase může zůstat tady s námi. Já dokončím večeři a vy jeďte.“ Trish přišla zpoza mě, mojí tašku v její ruce.

„Trish, vy nepojedete?“

„Ne, zlato. Budeš vděčná, že ti pohlídám Jase, takže se nebudeš muset o něj bát.“ Klesla pohledem na vyděšeného Jase, který se nepřestával dívat na svého tátu.

Aidan se usmíval na Jase a ukázal mu, aby přišel blíž. Jase k němu pomalu kráčel. Bart se ujišťoval, aby nešlápl do toho nepořádku na podlaze. „Tatínek požádku?“

„Tatínka zachránily jeho hodinky s Batmanem.“

Jaseovy očíčka se vykulila. „Jo?“

„Jistě, kamaráde.“

Jase se usmál a já jsem si s úlevou oddychla. „Musím uklidit kuchyň, Trish. Nemůžu takhle odjet.“

Trish mě na chvilku objala. „Jeďte. My se postaráme o Jase a o všechno tady. Slibuju, že bude v pořádku.“

Kývla jsem, vděčná za její pomoc, ale už teď mi chyběla. Byla to moje panímáma, ale byla také máma, kterou jsem nikdy neměla. Stále jsem se svými rodiči nemluvila.

„Ale ne!“ Pomalu jsem se otočila. „Aidane, ta vánice. Zvládneme to?“

„Zvládneme.“ Kývl v ujištění. A já bych mu věřila, kdyby se nedíval na svého otce, jako kdyby spolu měli tichý rozhovor.

„Ach Bože! Co když porodím naše dítě na kraji silnice?“ pevně jsem sevřela oči a zavrtěla hlavou.

Ze všech těch dní musel zrovna dnes nastat porod. V den, kdy jsme pořádali naši první sváteční rodinnou večeři, v den, kdy připadlo několik desítek centimetrů sněhu. Ufff.

Známá dlaň přejela přes mou tvář, než bříško jeho palce pohladilo mou kůži.

„Otevři oči, lásko.“ Jeho teplý dech ovál mou tvář a já otevřela oči. Aidanův úsměv se rozšířil.

„Věříš mi?“

Kývla jsem, i když mi nervy bublaly jako bublinky v limonádě. Jistě, věřila jsem svému manželovi, ale to neznamenalo, že jsem věřila ledovým silnicím. Můj pohled klesl z jeho a putoval dolů po knoflíčkách jeho košile.

„Proč dneska?“ popotáhla jsem, a několik zatoulaných slz klouzalo dolů po mých tvářích.

Než jsem si toho všimla, přitáhl si mě Aidan k jeho hrudi, jeho milující paže uzamykajíc se kolem mého nervózního těla.

„Ššš. Mám tě, Sweet Tea. Nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo. Potřebuju, abys mi věřila.“

Pustil mě a já jsem okamžitě objala rukama své bříško a natáhla jsem pětivteřinový nádech, pomalu ho vypouštějíc.

Chlapům trvalo patnáct minut, než odházely příjezdovou cestu nejlíp, jak dokázali. Pevné kontrakce stahovaly mé bříško a způsobovaly, že jsem se držela Trish, jako kdyby nějak mohla ty bolesti odstranit. Jedno zafňukání a chlapi přestali odhazovat sníh. Nastoupili jsme do Aidanova náklaďáku, nová autosedačka a moje taška s námi.

Když jsme vyjížděli z příjezdové cesty, naše rodina nám mávala z místa, které bylo jen před pár vteřinami tak zasypané sněhem, že bychom je neviděli, když jsme mířili dolů ulicí. Svírala mě úzkost, když jsme se plazili po silnici rychlostí 10km/hod. Můj dech se prohluboval, moje plíce pilně pracovaly, můj srdeční tep byl nekontrolovatelný. Stěrače pracovaly tak rychle, jak bylo možné, ale vůbec to neodpovídalo tomu, jak rychle padal sníh.

„Sweet Tea?“

„A-ano,“ odpověděla jsem, setkávajíc se s jeho ustaraným pohledem. Nedokázala jsem se přestat dívat přímo před sebe, doufajíc, přejíc si, abychom se dostali do místa, kde by ta vánice končila.

„Dostaneme se tam. Slibuju.“

Otočila jsem svůj krk a dívala se na něj opatrně, jak držel svůj pohled na silnici. „Dej mi ruku, lásko.“

Natáhl se mezi nás, dlaní nahoru, čekajíc na mě, až propletu své prsty s jeho. Zvedl mou ruku k jeho teplým rtům a políbil mě na klouby. „Držím tě.“

„Věřím ti,“ zamumlala jsem. Než jsem mohla popadnout dech z ujišťujících slov svého manžela, vystřelila mi bolest ze zad a obkroužila mé břicho. Sevřela jsem Aidanovu ruku, mačkajíc ji, když jsem vykřikla.

„Dýchej, Sweet Tea. Musíš to prodýchat.“ Bříško jeho palce hladilo mé klouby.

Z té bolesti, sněhu a nejistoty z toho všeho jsem byla připravená vyskočit z kůže a utéct pryč. „J-já nemůžu, Aidane.“

„Říkal jsem ti někdy o tom, jak jsem tě poprvé uviděl?“

Když jsme se poprvé potkali, byl to zlý den. On byl v ten den jediným paprskem slunce.

Zavrtěla jsem hlavou, moje dlouhé vlasy švihajíc přes můj kabát.

„Tak já ti to povím. Zavři oči, lásko.“ Jeho měkký hlas zmírnil část mé úzkosti; udělala jsem, jak mi řekl.

Jeho ruka byla pořád uzamčená s mojí, odkašlal si a na vteřinu zaváhal. „Pamatuju si, že jsem ten den nic necítil. Byl jsem zlomený. Ale pak se můj život, můj svět navždy změnil.“

Jeho sevření na mé ruce se neobyčejně utáhlo.

„Nejdřív jsem viděl tvé blond vlasy. Visely dlouhé po tvé páteři a zakrývaly černou na tvých černých šatech. Byl jsem ztracený jen vteřinu před tím, než jsem tě uviděl, když jsem zaslechl tvůj vyděšený hlas. A v tom okamžiku mě něco přitáhlo k tobě způsobem, kterému stále nerozumím. Ve chvíli, kdy jsem tě objal svýma rukama a zašeptal ti do ucha, jsem věděl, že mě svět právě vytáhl zpátky od odplutí pryč. Pak jsi se otočila a podívala na mě. Naše pohledy se uzamkly a moje srdce, které bylo právě mrtvé, poprvé zabušilo. Možná jsi to v ten den nevěděla, nebo dokonce ani v tu vteřinu, ale já ano. Věděl jsem, že můj život už nikdy nebude stejný. Našel jsem osobu, jejíž srdeční tep odpovídal mému.“

Slané slzy vklouzly do mé pusy, když jsem otevřela oči, a můj srdeční tep zrychlil s každým jeho slovem.

„Někdo by mohl říct, že bylo přiliš brzy, abych něco, cokoliv, cítil k někomu, koho jsem nikdy nepotkal. Ale já nesouhlasím. Protože vím, že to nemohlo být poprvé, co jsme se setkali. Ty a já, my si vždycky najdeme způsob, jak být spolu. Ty jsi moje spřízněná duše, Sweet Tea.“

Otočila jsem se vlevo a usmála jsem se, když jsem se podívala na svého manžela. „XO.“

Zvedl rty ke straně. „XO.“

„Tak moc tě miluju. Tolik moc, jak jsem byla nervózní z toho příběhu, ty jsi byl pro mě paprskem slunce. A teď vím, že jsi ke mně také něco cítil. Měli jsme být spolu už od začátku.“

„Ty jsi moje, Sweet Tea; Mám tě navždy. Slíbil jsem ti, že tě dostanu do nemocnice a hádej co?“ Moje oči se vykulily, když se jeho úsměv zvětšil. „Jsme tady.“

Museli jsme zastavit náklaďák pod značkou pohotovosti, která byla přes ten oslepující sníh sotva vidět.

„Máma už jim volala. Ví, že jsme na cestě. Pojďme, budeme mít dítě.“

„Opravdu se to děje.“

Naklonil se přes palubovku a vtiskl polibek na mé rty, okamžitě je rozehřívajíc. „Opravdu se to děje,“ zašeptal mi.

Nervy z cesty sem zmizely, ale nové se usadily uvnitř smíšené s nadšením. Nemohla jsem se dočkat, až se setkáme s naším miminkem a zjistíme, jestli máme chlapečka nebo holčičku.