SD - 2. kapitola

Překlad: Clarissa

VENKU BYLA STÁLE TMA a dům byl tichý, když jsem stála před hromadami dárků umístěných kolem stromku. Bylo brzké vánoční ráno, když jsem musela vyklouznout z postele, abych si došla na záchod a nemohla jsem znovu usnout. Bloudila jsem po chodbě a ocitla jsem se dívajíc se na blikající světýlka na svěží douglaské jedli, kterou jsme koupili před dvěma týdny. Byly to naše první rodinné Vánoce. Jasovi byly skoro tři roky, a jeho nadšení a pochopení svátků v tomhle věku bylo více než vtipné. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím přiběhnout zpoza rohu, aby se podíval, co tu Santa pro něj nechal.

Jediná věc, nad kterou jsem sebou hodiny házela a převracela se v posteli, bylo něco, co minulou noc řekl Aidan. „Myslím, že to brzy zjistíme, že?“

Skutečnost, že jsme dneska slavili a nevěděli jsme, jak říkat našemu dítěti, mě začala užírat. Nejdříve se zdálo být správné, nezjistit pohlaví. Neměla jsem tušení, co budu mít, když se Jase narodil, a všechno se to ukázalo být skvělé. Ale teď žena uvnitř mě křičela, ječela a donutila mě litovat toho rozhodnutí. Obrázek z ultrazvuku s výsledky byl zalepený v obálce nad krbem vedle stromku. Nedokázala jsem na to přestat koukat.

Možná, že kdybych jen rychle nakoukla a nechala si to pro sebe, cítila bych se trochu klidněji?

Když jsem přistoupila blíž, nepatrná bolest stáhla moje bříško. Opřela jsem se o paty, stiskla rty v grimase k sobě a podívala jsem se dolů na své bavlnou zakryté břicho. Moje plíce se zastavily, když jsem si třela své strany a ta bolest rychle mizela. Odmávla jsem ji, jako že to zřejmě nic nebylo a vrátila jsem své myšlenky k té bílé obálce. Když jsem udělala  krok dopředu, chraplavý hlas zamrazil mé pohyby.

„Brýránko, Sweet Tea.“ Aidan si otíral ospalky z očí, když líně přicházel ke mně, plátěné kalhoty visící z jeho boků.

„Jsi vzhůru brzy.“ Jeho rty se zvlnily ke straně v unaveném úsměvu. „Těšíš se, až uvidíš, co ti Santa přinesl?“

To zrovna ne …

„Uhm,“ odmlčela jsem se a zavrtěla hlavou, pohrávajíc si s mými prsty. „Můžeme si promluvit?“

Zvedl obočí. „Tak teď jsi mě vyděsila.“ Jeho pohled přejel přes mé tělo. „Jsi v pořádku? O co jde, Cassie?“

Jeho ponurými slovy proplouvala naléhavost a já najednou litovala své otázky.

„Ne, ne.“ Natáhla jsem se a dotkla se jeho paže.

„Je mi fajn. Není to nic velkého.“ Moje pozornost opět klesla na tu bílou obálku. „Chci říct, je to velký problém, myslím. Musím se tě na něco zeptat.“

Jemný prst naklonil mou bradu nahoru a naše oči se setkaly. „O co jde, Sweet Tea?“

Pohladila jsem si bříško, hledajíc správná slova, a usmála jsem se, když jsem ucítila malé kopnutí. Aidanova ruka se okamžitě dotkla vedle té mé. Miloval, když mohl cítit naše dítě. Usmívajíc se, posunula jsem své prsty a přitiskla jeho dlaň tam, kdy bylo kopnutí. O dva údery později se jeho obličej rozzářil.

„Veselé Vánoce, sladké miminko,“ zamumlal. Pohlédl dolů, jeho tvář v úžasu. On nebo ona už kopala po nějakou dobu, ale nezdálo se, že by nad tím někdy přestal žasnout. Moje srdce bobtnalo z jeho milujících slov a jeho něžného hlasu. Nemohla jsem si přát lepšího muže.

„Tohle se mi nikdy nepřestane líbit.“ Na jeho obličeji se roztáhl úsměv, než rychle zvedl obočí.

„Takže, do čeho se tady chystám dostat?“ Přejel mé bříško něžným krouživým pohybem, než si překřížil ruce na hrudi a uculil se.

Bylo to teď nebo nikdy. „Vím, že jsme si řekli, že počkáme až dokud se dítě nenarodí, abychom zjistili jeho pohlaví.“

Obě jeho obočí byla teď zvednutá vysoko nahoru.

„Ale co kdybychom to zjistili dneska ráno?“

Moje slova vystřelila ven, jako kdybych otevřela stavidla. Aidan několikrát mrkl, polykajíc můj požadavek, tak jsem pokračovala, „Mohli bychom tu obálku otevřít spolu a zjistit, co budeme mít. Abychom si tyto Vánoce pamatovali!“

Můj nejistý hlas byl plný nadšení a naděje.

Otřel své rty o sebe a přesunul svou váhu. „Bylas proti tomu od té doby, co byl ten ultrazvuk udělán. Proč teď?“ zeptal se. Jeho něžný tón lemovala zvědavost.

„Já nevím,“ řekla jsem s dlouhým povzdechem. „Něco bylo tohle ráno jiné. Já … já to chci jen vědět.“ Poklepala jsem si dlaní o svou hruď. „Moje srdce to chce vědět.“

„Ach, lásko.“ Silné paže se omotaly kolem mého těla. Moje ucho se přitisklo na jeho hruď a já poslouchala jeho hlasitý tlukot srdce. „Čekali jsme tak dlouho. Co je pár týdnů navíc? Pojďme to vydržet trochu déle. Jsi napjatá.“

Držel mě od sebe, láska zahalujíc jeho oříškové duhovky. „Sedni si a odpočívej, než se Jase vzbudí. Já připravím snídani.“

„Takže to je ne?“ Moje rty se zvlnily do nespokojeného úšklebku.

Tiše se uchechtl. „Pokud to je to, co chceš, víš, že ti dám cokoliv. Ale nemyslím si, že to je to, co chceš.“ Otočil se na patách a zamířil do kuchyně.

Naklonila jsem hlavu a prohlížela jsem si své nehty, dívajíc se na jeho záda, jak odcházel. „A jak víš, co chci?“

Otočil se, jeho rty se zvlnily ke straně v potutelném úsměvu, jeho pohled přivřený. Aidan se ke mně plížil jako lev v horku. Bylo jedno, jestli jsem byla těhotná dva měsíce nebo připravená k prasknutí, vždycky ze mě udělal chtivou ženu, která toužila po jeho doteku. Stál sotva krok ode mě. Moje hruď se začala zvedat, a moje tělo se chvělo, když otevřel svou pusu.

„Jsem tvůj manžel, a vždycky poznám, že tahle husí kůže,“ odmlčel se, přejíždějíc prstem dolů po mé paži, „a to červenání tvého obličeje je kvůli mně,“ hladil moje tváře.

Zasténala jsem, připravená sáhnout na jeho vypracované břicho a přitáhnout si ho blíž k sobě.

„To malé zasténání je přesně ten zvuk, který děláš před tím, než zataháš za lem mého trička a nebo přejedeš prstem přes můj pásek.“ Naklonil se blíž a okusoval můj ušní lalůček. „A samozřejmě vím, že jsi úzkostná, když jsi vystresovaná. A že si nikdy nepřestaneš pohrávat se svými nehty, když nad něčím příliš přemýšlíš.“ 

Odtáhl se a zakryl svými dlaněmi ty mé, pomalý úsměv roztahujíc se přes jeho tvář se strništěm. „A nezapomeňme na to, jak se odmlčíš přímo před tím, než se mě na něco zeptáš – na něco, na co nejsi připravená, ale myslíš si, že chceš.“

Kousla jsem se do rtu, příliš si uvědomujíc, jakou měl pravdu.

„Proto jsem přišel a zastavil tě od toho, abys udělala rozhodnutí, kterého bys mohla litovat.“

Začínala jsem si myslet, že mě znal lépe, než jsem vůbec já znala sama sebe. Těžké povzdechnutí vyšlo z mých rtů. „Jak to, že mám takové štěstí, že tě mám?“

„Osud.“ Jeho hlas byl nízký.

Zavřela jsem oči, tíha jeho slov usazujíc se hluboko uvnitř mě. Dal nás dohromady osud silnější, než si každý z nás vůbec kdy mohl uvědomit. Osud, který byl tak nádherný, přesto tak smutný, že bylo skutečně bolestivé o tom mluvit nahlas. Náš příběh byl jako jeden z knížek.

Jeho mátový dech ovíval mou tvář a šimral mé rty. „Myslím, že potřebuju X.“

Zachvěla jsem se a rozevřela své rty v úsměvu. „Myslím, že potřebuju O.“

Bylo to, jako bych mohla slyšt jeho úsměv.

„XO,“ zašeptala jsem.

Do mého těla vyzařoval žár z jeho blízkého těla, když mě uchopil do své náruče. „XO, Sweet Tea,“ řekl, než mě políbil se žhavou vášní.

Zafňukala jsem do jeho úst a zvedla jsem lem jeho trička. Přejíždějíc konečky prstů něžně po jeho vypracovaných svalech, které se pod mým dotekem stahovaly. Dychtíc po dalším, zajela jsem svými prsty pod pásek jeho kalhot. Silné zavrčení se vydralo z jeho hrdla, než jeho jazyk zajal můj.

„Maminko! Tatínku!“ Jaseův vysoký hlásek zamrazil pohyby našich rozpálených těl.

Moje oči se bleskem otevřely, aby viděly, jak se na mě Aidan vykuleně díval. „Sanna pišel! Sanna!“

Jaseův malý hlásek se přibližoval a my od sebe odskočili, naše těla hořící. Aidan si přejel dlaní po obličeji, než si dřepl dolů s jeho náručí otevřenou, čekajíc na našeho syna.

„Vešelé Mámoce, mamí a tatí!“ Jase se vynořil zpoza rohu v jeho Robinovském pyžamku, a vrhl se do Aidanova objetí.

Aidan ho zvedl do vzduchu. „Veselé Vánoce, kamaráde!“

Chlapeček se hihňal, když se s ním Aidan otáčel dokola. Jase se mu vykroutil na podlahu a běžel ke mně, tisknouc jeho ručičky kolem mých lýtek.

„Raníčko, Jasei.“ Sehla jsem se, abych ho zvedla, a jak jsem to udělala, další velká bolest vystřelila skrz mé břicho.

Nasála jsem dech a skryla své nahrbení. Nechtěla jsem, aby si můj manžel dělal starosti. Měla jsem ještě pár týdnů do porodu a více než pravděpodobně to byly Braxton Hicksovy kontrakce. Odsunujíc ty myšlenky pryč, zvedla jsem Jase do své náruče a opřela jsem si ho o svůj bok.

Líbajíc jeho pomačkanou tvářičku, objala jsem ho pevně. „Veselé Vánoce, chlapečku můj.“

Aidan přišel k nám, objímajíc nás jeho dlouhými pažemi a líbajíc Jasovu druhou tvářičku.

„Sanna pišel?“ Jeho malá hnědá očíčka se zvětšila a jeho pohled přeskakoval mezi námi.

Vyměnily jsme si úsměv a já pomalu položila Jase na zem. „Běž se podívat, miláčku!“

Našpulil rtíky a zvedl nadšeně obočí. Zatleskal a pak, jako by tam sám Santa čekal s jeho dárky, vyběhl k pokoji rychleji, než jsem ho kdy viděla utíkat.

„On pišél! On pišééél!“ Oběhl své nové kolo alespoň třikrát než přešel rovnou ke zvonku, který Aidan připevnil na řídítka.

Cink, cink, cink, cink, cink …

Aidan si mě přitáhl k boku a opřel si bradu o moje vlasy. „Takže, takhle vypadají Vánoce, když jsi rodič?“ Úžas a podivení prosakovaly jeho nízkým hlasem a já se do něj rozpustila.

„Na tohle nikdy nechci zapomenout,“ zašeptala jsem, v mysli si dělajíc obrázek Jase s blikajícím stromkem za ním.

„Ani já ne,“ zamumlal. „A pomysli na to, že příští rok budeme mít dvě děti.“ 

„Nemůžu se dočkat.“ Omotala jsem své ruce kolem bříška a usmála se. „Ale do té doby musím jít začít dělat jídlo, nebo místo toho budeme mít k vánoční večeři palačinky a vajíčka.“ Chichotala jsem se a odtáhla se od jeho uklidňujícho boku.

Souhlasili jsme, že letos budeme pořádat večeři my. Babička Maggie říkala, kolik to pro ni bylo práce, a s naším novým domem, dostatečně velkým pro všechny, jsme souhlasili, že rodina přijde k nám. Znělo to jako skvělý plán, než jsem si uvědomila, že budu v devátém měsíci a vařit.

„V žádném případě, Sweet Tea. Dovol, abych to všechno udělal já.“ Jeho pevný pohled přistál na mně. „Ty odpočívej. Já to zvládnu.“

Byla jsem těhotná, ne nemocná. Neexistovalo, že bych ho nechala připravit jídlo, které zřejmě vůbec netušil, jak ho udělat.

„Už jsi někdy takové jídlo vařil?“

Zalapal po dechu ve falešné obraně. „Pochybuješ snad o mých schopnostech?“

Uculila jsem se a kývla.

Jase jezdil na svém kole s pomocnými kolečky po jeho stranách a zvonek neustále zvonil.

Aidan na mě mrkl, než šel za ním. Ohlédl se přes rameno, když sledoval Jasovo kolo a zeptal se, „V kolik musím dát péct toho krocana?“

On opravdu plánoval, že to udělá. Věděla jsem, že by pomohl, to byl celý on, ale tohle bylo celé jídlo, které jsem nevědla, jestli někdy dřív dělal. „Kolem osmé. Ale ještě musím oškrábat brambory, připravit nádivku a umýt zeleninu.“ Vzdychla jsem. Měla jsem dlouhý seznam jídla, které připravit.

„Sweet Tea, přestaň s tím. Já pomůžu. Konec diskuze.“ Aidan pocuchal Jaseovo rozcuchané vlasy a on sesedl z jeho kola a utíkal k jeho punčoše, vytahujíc ven hračky a čokoládu.

„Nejsem nemohoucí. Já to zvládnu udělat,“ zavrčela jsem.

Aidan nechal Jase jeho bonbonkům a vycpaným zvířátkům, a pomalu přešel ke mně. Proplétajíc naše ruce dohromady, díval se na mě, jeho ranní strniště zatraceně sexy. „Něco ti říkám.“

Pomalý úsměv se roztáhl na jeho tváři. „Proč si nejdeš sednout a odpočívat? Užij si tuhle chvíli. Udělám vám snídani a pak si promluvíme o večeři.“

Dostrkal mě ke gauči, než mi předal malou stříbrně zabalenou krabičku s červenou mašlí. Mrkla jsem na něj, a uvnitř mě bublalo nadšení. „Co je to?“

„Musíš to otevřít.“

Otočil se na patách a začal odcházet, ale já jsem chytila jeho dlouhé prsty a sevřela jsem je ve své dlani.

„Počkej,“ prosila jsem. „Prosím, zůstaň.“

Otočil se zpátky a dřepl si přede mě, jeho ruce okamžitě zahřívajíc moje kolena.

„Nejdu nikam, Sweet Tea.“

Moje rty se naklonily nad jeho odpovědí a klesla jsem pohledem na ten dárek, ležící v mém klíně. Otočila jsem červený konec stuhy a můj úsměv vzrostl. „To je tak nádherné.“

Jemné uchechtnutí zaplnilo ten prostor mezi námi. „Ten dárek je uvnitř krabičky, lásko.“

Potlačila jsem smích a podívala se na něj.

„Otevři to.“

S nedočkavými prsty jsem odlepila silný stříbrný papír, až dokud jsem se nedostala k bílé krabičce pod ním. Zvedla jsem víčko a odhrnula stranou listy jasně červeného hedvábeného papíru. Vtáhla jsem rty a zakryla si pusu, když jsem koukala na platinový rámeček s obrázkem, který okamžitě roztavil mé srdce.

„Oh, Aidane.“ Moje slova byla tlumená dlaní na mé puse.

Podívat se na něj byla chyba. Slzy tiše unikly z koutků mých očí, když jsem se díval jak se jeho tvář rozdělila do ještě většího úsměvu.

„Udělal jsem ji, když jsi v houpacím křesle četla Jaseovi pohádku před spaním. Oba jste usnuli a já věděl, že jsem si chtěl tuhle vzpomínku uchovat.“

„Miluju to,“ zašeptala jsem. Ještě jednou jsem se podívala na ten obrázek, zbožňujíc tu scenérii. Jase byl na mé hrudi, moje hlava proti jeho, mé ruce ochranitelsky přes jeho malé tělíčko, jak kniha ležela na mém klíně. „Je to dokonalá vzpomínka, aby byla zarámovaná.“

Moje vidění bylo rozmazané, když jsem koukla na Aidana. Zvedl se z podlahy a přitiskl jeho milující rty na mé čelo.

Otírajíc si slané slzy z mých tváří, uchopila jsem jeho ruku. „Děkuju ti.“

Usmál se, jako kdybych mu neměla zač děkovat. „Miluju tě,“ naznačil mi pusou, než se znovu přichystal otočit.

„Počkat! Teď je řada na tobě.“

„Můžeme počkat. Dovol mi vám nejdřív připravit snídani.“

Moje dlouhé vlasy povlávaly, když jsem zavrtěla hlavou. „“Jasei, měli bychom tatínka nechat, aby si otevřel dáreček?“

Tenké zalapání po dechu vyšlo z Jaseovo pusinky. Vystřelil z podlahy a utíkal k nám. „Tatínek šekapení!“ Hodil Jase jeho ručičky kolem Aidana.

„Vidíš!“ řekla jsem Aidanovi.

„Dobře, dobře.“ Uculil se Aidan a zvedl Jase do vzduchu, když si pomalu stoupl. „Vyhráli jste.“

Jase, nyní sedící na Aidanově boku, zatleskal jeho malýma ručičkama a rozveselil se. Uchichtla jsem se a položila rámeček zpět do krabičky a zaskuhrala jsem, když jsem dala dárek na zem vedle svých bosých nohou. Gauč poklesl, když si Aidan vedle mě sedl s Jasem v jeho klíně.

Otočila jsem se, abych se na něj podívala. „Doufám, že se ti to bude líbit,“ zamumlala jsem.

Podíval se mi do očí. Světýlka ze stromku osvětlovala jeho tvář a já se usmála.

„Sweet Tea, miluju cokoliv od mých dvou nejmilejších lidí …“ odmlčel se a podíval se na mé bříško, než se střetl s mým pohledem. „Tří nejmilejších,“ opravil sám sebe.

Mými končetinami se rozlilo teplo. Seděl tady, tak ďábělsky pěkný, a já si nedokázala pomoct než se na něj usmívat zpátky.

Tohle bylo tak dokonalé.

Hledala jsem pod stromkem jeden z Aidanových speciálních dárků. Ale jak jsem zkoumala každý jemně zabalený dárek, ten jediný pro Aidana tam nebyl. Moje srdce začalo bít jako o závod. Sevřela jsem polštáře a naklonila se dopředu, moje bříško a gravitace chtějíc stáhnout mé bříško na zem.

Jase koukal kolem stromku a zamračil tvářičku. „Není tam, maminko.“

Aidan se zasmál a přikrčil se na podlahu vedle Jase. „Jakou barvu má papír, Sweet Tea?“

„Je to malá námořnicky modrá krabička se stříbnou mašlí,“ řekla jsem mu, mých slov zmocňujíc se panika.

Kývl a otočil se na bok, pak se natáhl, když třídil hromady dárků. Ani ne o vteřinu později se posadil, zkroucený úsměv roztažený na jeho tváři. „Tady není, lásko. Neschovala jsi ho a nezapomněla jsi, kam jsi ho dala?“

Lehký úšklebek zvedl jeho rty ke straně. Měla jsem záchvaty svého těhotného mozku, ale určitě jsem si myslela, že jsem ten dárek vyndala. Vlastně jsem to věděla. Jase a já jsme ten dárek strčili pod stromek spolu.

„Ne. Já vím, že je tam dole. Zkontroluj to znovu. Prosím?“

Zachytil pohledem můj, plavajíc v něm upřímnost. „To je v pořádku, najdeme ho později.“

Zavrčel jako medvěd a vytáhnul Jase za pas. „Co kdyby malý Robin otevřel ...“ Aidan popadl obrovský Batmanovsky zabalený dárek, „tenhle!“

„Jéééé!“ vyskočil Jase na podlahu a dal si dárek mezi jeho nožičky. Trhal dolů cáry papíru jeden za druhým.

Moje ramena poklesla porážkou. „Můžeš mi pomoct vstát?“ Zvedla jsem své ruce k Aidanovi. Vstávání v těchto dnech bylo skoro nemožné.

„Ano, lásko.“ Přešel ke mně, jeho ústa pokleslá.

„Přísahám, že to je pod stromkem, Aidane. Budu brečet, pokud ho nenajdeme. Byl tak …“ Moje slova ucpala můj krk, pak hrozila, že vybouchnou v hlasitém vzlyku. Pitomý hormony.

Aidan se sklonil dolů, jeho kolena dotýkajíc se koberce, jeho teplé dlaně zakrývajíc moje ve známém a uklidňujícím dotyku. „Neboj se. Najdeme ho.“

Klesla jsem bradou ke své hrudi. On nechápal, že zmizel ten okamžik, abych mu dala perfektní dárek. „Byl to speciální dárek, Aidane. Já budu zdrcená smutkem, pokud ho nenajdeme.“

Popotáhla jsem, když milující prsty zvedly můj pohled nahoru. Setkala jsem se s lítostí v jeho pohledu a uchopila jsem jeho tváře do dlaní. Naklonil se do mého doteku a zeptal se, „Nemůžu tě mít o Vánocích smutnou. Co můžu udělat?“

„Tatínkovo šekapení.“ Ozýval se kolem nás Jaseův vysoký veselý hlásek. Aidanovy prsty opustily moji kůži a mé dlaně klesly z jeho tváří do mého klína. Můj tep vyletěl nahoru a se širokým pohledem jsem sledovala Jase, jak dělá poslední krok k nám, nesouc krabičku.

Vzdychla jsem, když jsem si prohlídla červenou krabičku. Nebyla to ta, kterou jsem hledala.

„Co to tam máš, kamaráde?“

„Šekapení plo tatínka.“ Jeho tvářičky se zvedly v úsměvu, po kterém se zdálo, že všechno bude lepší.

„Já vyblal plo tatínka.“

Aidanovo obočí se stáhlo k sobě, když se na mě tázavě díval.

Dala jsem mu vědoucí úsměv, milujíc, že si Jase pamatoval, co vybral pro svého tatínka. Zachvěla jsem se a uculovala jsem se, když Jase rozbalil Aidanův dárek místo něj.

Aidan seděl zvědavě, když Jase roztrhal papír a otevřel krabičku. Ani ne o dvě vteřiny později se Jaseovy drobné prstíky omotaly kolem černých silikonových hodinek s logem Batmana, které jsem našli v obchodě. Nikdy nezapomenu, jak k nim Jase utíkal a držel si je u hrudi, když opakoval, „Dálek plo tatínka. On můj Baman.“ V ten den jsem se roztavila do louže.

Aidan mrkal, když si prohlížel ty hodinky, jeho oříškové oči plné čiré lásky, když se na mě podíval. Stiskl rty k sobě a podíval se zpátky dolů na to, co jsem si představovala jako jeho nové vysoce ceněné hodinky.

„Tatí, tobě dobže?“ Jase přiblížil jeho tvářičku tak blízko k Aidanově, že se jejich nosy dotýkaly. Aidanův ohryzek nadskočil, než otevřel pusu, aby promluvil. Přitahujíc si Jase ke své hrudi, kývl.

„Tatínkovi je víc než skvěle, kamaráde. Miluju svoje hodinky, Robine.“

„Jééé,“ veselil se Jase. Odtáhl se z Aidanových dlouhých paží a vrátil se zpátky ke svým hračkám.

Zapínajíc si řemínek kolem svého zápěstí, díval se Aidan na lesklý černý a žlutý předek jeho hodinek a usmíval se.

„Perfektní,“ zamumlal.

Jeho pohled se střetl s mým. Usmála jsem se na něj. Nebyl to ten dárek, co jsem pro něj speciálně vybrala, ale byl to ten, který miloval a to bylo víc, než bych mohla žádat.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem.

„Já tě miluju víc, Sweet Tea.“

„Sanna papal šechny sušenky?“ Jaseův zklamaný hlas přítáhl pozornost nás obou. Jeho spodný ret se chvěl, když utíkal ke mně.

Naklonila jsem hlavu a odhrnula jsem mu jeho neposlušné vlásky z očí. „Ano, miláčku. On snědl všechny sušenky. A také vypil mléko!“

Slzy zaplňovaly jeho oči. Můj syn se chystal propuknout v pláč při pouhé myšlence, že Santa snědl jeho sušenky a vypil jeho mléko.

„Ale ploč?“ Jeho ručičky se zvedly k jeho bokům, když zavrtěl hlavou. „On se nelozdělil?“

Uchichtla jsem se, přitáhla si ho k sobě a omotala jsem své ruce kolem jeho, měkkým pyžámkem zakrytého, těla. Tisknouc své rty do jeho vlasů, zamumlala jsem, „To je jeho speciální dohoda, Jasei. On nechává dárky a my mu za to necháme sušenky a mléko.“

„Oškyvý Sanna. Nelozdělil se s Jasem.“ Jeho malý hlásek byl tlumený o mé rameno.

Aidan se přitulil vedle nás. Jase opustil mé objetí a hodil jeho ručičky kolem Aidana.

„Tatí … Sanna počebuje time out.“

Aidanovo hlasité chechtání rachotilo kolem nás. „Co kdybychom si dali sušenky a mléko k snídani? Myslím, že Santa nějaké nechal v kuchyni.“

Jase zalapal po dechu a vyskočil od Aidana. „Nechal?“

Střelila jsem po Aidanovi přísným pohledem a zavrtěla hlavou. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

Zvedl své obočí vysoko a pokrčil ramenem, naznačujíc mi pusou slova 'jsou Vánoce'.

„Plosím, maminko?“ Jase se otočil a díval se na mě, jeho oči prosíc mě, abych to dovolila.

Tenhle boj jsem nevyhrála, a co jsem k sakru prohrála. Byly svátky, a pokud to znamenalo, že se dnes bude Jase usmívat, tak budiž.

Můj žaludek zakručel. „Sušenky k snídani, tak jo,“ souhlasila jsem.

Naše první vánoční ráno jsme strávili kolem stromku, zavalení balícím papírem a nacpaní sušenkami a mlékem. Stále tam nebylo známky po Aidanově speciálním dárku, z čehož mi můj tep uháněl jako o závod, ale věděla jsem, že mu nenarostly nožičky a neodešel pryč. Jeho dárek musel být uvnitř domu, jen jsem si musela vzpomenout, kam jsem ho schovala.

Jase si hrál s traktorem, jezdíc s ním přes roztrhané papíry a krabice. Měl na hlavě nový kovbojský klobouk, který mu Aidan našel před pár měsíci. Byl černý a oběma nám připomínal určitého výjimečného člověka.

„Pohádky?“ otočil se Jase a díval se na nás, jeho traktor ztracený v hromadě papírů.

„Jistě, kamaráde. Zapnu ti nějaké pohádky.“ Aidan se natáhl pro dálkové ovládání a zapnul televizi. Místo Jasovo obvyklých kreslených pohádek vyskočilo na obrazovku speciální vydání zpráv.

„Sněžení, které jsme dnes čekali, se ukázalo být mnohem silnější, než jsem očekávali. Pokud jste si nás právě zapnuli, máme tady vánici blížící se do východní části státu, dnes těžce zasahující Keaton. Do půlnoci očekáváme více než 120 centimetrů sněhu. Prosíme, dbejte doporučení, silnice jsou nebezpečné a v průběhu dne se to bude jen zhoršovat. Je doporučeno zůstat doma a cestovat jedině v případě nutnosti. Do zítřejšího rána očekáváme  více než 120 centimetrů sněhu. Tato vánice nepřináší lidem veselý den, ve který doufali. Letos je rčení bílé Vánoce jistě to, které je nechtěné.“  

Aidan byl zticha, když vstal. Prakticky běžel k oknu, ke kterému jsme se ani jeden z nás dnes ráno ještě neobtěžovali podívat. Žili jsme v malém městě; sněhové bouře se stávaly, a když se tak stalo, město se prostě uzavřelo. Ale dnes ta možnost nebyla. Byly Vánoce a měla k nám přijít rodina, měli jsme lednici plnou jídla, které uvařit, dárky, které otevřít, objetí, které dát.

Aidanovo obočí se stáhlo dohromady; jeho ruka neúprosně přejíždějíc přes jeho čelo, když popadl náš telefon. „Mami?

Vzdychla jsem. Moje střeva už věděla, že jim bude okamžitě volat. Museli být taky tak vystrašení jako my.

Hlasitě odfrkl a pak se podíval z okna. „Já vím, mami. Říkali, že dneska bude lehký poprašek a ne zatracená vánice. Nevím, co mám dělat.“ Vzduch proletěl skrz jeho planoucí nosní dírky, když pochodoval.

„Přijedu pro vás. Mami, to je dobrý. Mám náklaďák a zrovna jsem si přezul nový pneumatiky.“

Jiskra naděje zasáhla mé smysly. Mohl by pro ně dojet, a pořád jsme ještě mohli mít Vánoce. Ale bylo to bezpečné?

Aidanovo hlasité odfrknutí zastavilo mé myšlenky a já svírala své ruce v klíně. „Vím, že bydlíte blízko, a že táta má taky náklaďák. Ale co babička Maggie?“

Ztuhl, pustil ruku ze svého čela a začal tahat za svou čelist. „Táta všechny vyzvedne a doveze je sem? Jsi si jistá, že je to dobrej nápad?“

Znovu začal pochodovat. Jase se díval na svého tátu, zcela zaujatý tím, co se dělo.

O chvilku později, dal Jase svou nožičku před svou druhou a chodil svému otci v patách, tam a zpátky přes obývací pokoj.

„Pokud se to zhorší, tak to otočte. Můžeme slavit zítra. Za ten risk to nestojí, mami. Určitě to řekni taky tátovi. Radši bych byl, abyste zůstali v bezpečí, než byste riskovali se sem dostat.“

Smutek se přehnal přese mě stejně tak rychle, jako ta vánice zahrabávala město.

Aidan povolil obličej a shrbil ramena. „Já vím, mami. My vás také chceme vidět.“

Aidanův empatický pohled se setkal s mým a pak se jeho oči přesunuly dolů, k jeho nohám, kde se zastavil Jase. Držel imaginární telefon u svého ucha a druhou ruku měl přitisknutou na čele. Jase byl zrovna ve stadiu, kdy všechno zkoušel a napodoboval. Mírný úsměv se dotkl Aidanových koutků rtů, když se na něj podíval.

„Veselé Vánoce, mami. Taky váš máme rádi. Určitě za vás Jase obejmu. Mám tě rád, ahoj.“ Dal si ruku v bok a dlouze vydechl.

„C-co se děje?“ Můj hlas se úzkostně třásl. Bezmyšlenkovitě jsem si hladila strany svého bříška. Kopnutí mého miminka by mi přineslo nějaký druh útěchy.

Aidan pomalu zavrtěl svou hlavou. „Lásko, je mi to tak líto. Nemyslím si, že to zvládnou.“

Moje srdce po jeho slovech kleslo. „Táta se snaží odhrabat jeho náklaďák, ale sníh padá rychleji a rychleji. Nedokáže s ním držet krok. Budou se snažit, ale nevypadá to slibně.“ Ztišil hlas a poraženě sklonil hlavu. „Zatraceně.“

Kolébala jsem se k němu a uzavřela mezeru mezi námi. Jase se vrátil zpátky ke svým hračkám, nakládajíc odpadky do jeho traktoru, zatímco jsem se dlaní dotkla Aidanovy tváře.  Smutné oříškové oči vyhledaly mé.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se, mé dlané teplé od jeho tváří.

„Já nevím, Sweet Tea. Já opravdu nevím.“ Zakryl svými dlaněmi mé a já se usmála tomu, jak mě to jeho malé gesto uklidnilo. „Takové první Vánoce, co?“

Přinutila jsem se ke slabému úsměvu. „To je přesně to, co budeme dělat.“

Jeho tmavé řasy několikrát zamrkaly.

„Budeme pokračovat v přípravě naší velké večeře tak, jak jsme plánovali. Takže, kdyby se stal nějaký zázrak a oni dorazili, bude připravená.“

„A když nedorazí?“ Můj žaludek se při té myšlence obrátil.

„Pokud to nezvládnou, budeme slavit zítra se zbytky.“

Kývl pomalu hlavou, jako kdyby hluboko v sobě věděl, že to tak skončí.

„Všichni milují zbytky, že?“ zeptala jsem se, můj hlas zvednutý o tón.

Na jeho tváři se roztáhl malý úsměv. „Nemusíš předstírat, že jsi kvůli tomu nadšená. Já jsem tvůj manžel, pamatuješ? Vím, jak se uvnitř cítíš, i když to neříkáš.“

Je ruce pustily moje a během vteřiny si mě přitáhl k hrudi, své ruce ovíjejíc kolem mě způsobem, který ukradl mou celou duši. Přesně jako v ten den, kdy jsme se poprvé potkali. Byl můj tehdy a byl můj i nyní. „Tolik mě mrzí, že se tohle děje.“

Pohřbila jsem svůj obličej do jeho nahé hrudi, vdechujíc vůni sušenek, která stále přetrvávala na jeho kůži.

„Dobře, jsem smutná, Aidane. Byly to naše první Vánoce s tvou rodinou. Dokonce i v devátém měsíci a obrovská jako dům jsem se na tohle těsila.“

„Já vím, lásko. Já vím.“ Přitiskl rty ke straně mé hlavy. „Co můžu udělat? Řekni, co můžu udělat, abych pomohl?“

„Modli se za speciální dárek pro tvou rodinu. Aby dorazili živí a zdraví.“

***

Kuchyň voněla krocanem a časovač na troubě říkal, že zbývaly jen dvě hodiny, než bude čas toho ptáka vytáhnout ven. Hrnec se zelenými fazolkami čekal, až ho dám péct, a podnos se zeleninou byl mimo, nedotčený. Nejhorší bylo, že se Jase nepřestával ptát na babi a dědu. Každé dvě vteřiny se přesunul do kuchyně se svým kovbojským kloboukem na hlavě a s traktorem v rukou. Jeho smutný pohled mě brzy zlomí. Aidan konečně zasáhl a řekl Jaseovi, že museli čekat na Santu, až jim řekne, že už byl čas, aby k nám přijeli. Jase teď bláznil se 'Sannou'.

„Nemůžeme mu pořád lhát.“

„Eh, nechme ho, ať to převezme ten tlustej chlap v červeným obleku.“ Aidanovy rty se zvlnily do úsměvu, když kráčel ke kuchyňskému ostrůvku, kde jsem se skláněla nad mísou syrových brambor. Jeho hruď se přitiskla k mým zádům, jeho rty dělajíc to samé na mé tváři.

„Já to dodělám, Sweet Tea,“ zamumlal mi do ucha.

Přeběhl mi mráz po páteři a usmála jsem se, ale jenom na vteřinu, než mi bolest vystřelila do mého podbřišku. Škubla jsem sebou a popadla své bříško. Ze všech těch dní to musí být zrovna dnešek, kdy mě zasáhly Braxton Hicksovy kontrakce.

Tlumila jsem zvuk svého sténání, ale bylo to zbytečné. Aidan si toho všiml a dal mi svou dlaň přes tu mou, aby utišil tu bolest se mnou.

„Cassie, jsi v pořádku?“ V jeho hlubokém hlase zněla panika.

Kývla jsem. „Braxton Hicksky. To nic není.“

Otočila jsem krk a pohlédla jsem přes rameno na jeho znepokojený pohled.

„Přísahám.“ I když jsem si nebyla jistá, jestli věřil mému ubezpečení.

„Lásko, musíš mi říct, jestli se budou zhoršovat.“ Pohladil ještě jednou moje bříško. „Slib mi to, Sweet Tea.“

„Sli-slibuju.“

Dal mi něžnou pusu na čelo, než se přesunul k mému boku. „Můžeš mě tohle nechat dodělat?“

Zavrtěla jsem hlavou a pramínek vlasů se mi uvolnil zpoza ucha. „Pomáhá mi to zaměstnat hlavu. Jen mě nech dělat mé věci, ano?“

Zastrčila jsem si pramen vlasů zpátky, doufajíc, že mě prostě nechá oškrábat ty zatracené brambory, které jsem škrábat opravdu nechtěla, ale Bože, pomáhalo mi to držet mou mysl stranou od všeho ostatního.

Jeho obočí se v nesouhlasu nakrčilo. „Ty mě nenecháš vyhrát, že ne?“

„Ani náhodou.“

„Víš,“ odmlčel se a na jeho obličeji se objevil sexy výraz, „že bych tě mohl donutit přestat, kdybych chtěl, že?“

Poprvé za tohle ráno jsem se zachichotala. Ten veselý zvuk zaplnil kuchyň. „Mmm. Miluju ten zvuk.“

Rychle jsem na něj mrkla a vrátila se zpátky ke svým mysl-zmrazujícím bramborám.

„Dobře, tak já začnu s jablkovým koláčem.“ Aidan položil velký pytel jablek Granny Smith před sebe. Byl to náročný úkol, ale letos odmítl koláč koupit.

Obmotala jsem dlaň kolem obrovské brambory a začala jsem. Ozval se zvonek. Srdce mi vyskočilo do krku a pak sprintovalo. Trhla jsem hlavou od napůl oloupané brambory ve své třesoucí se ruce; Aidanův vykulený pohled se okamžitě setkal s mým zvědavým. Odložil své jablko, jeho tázavý pohled přeskakoval mezi mnou a vchodem do kuchyně.

Domem se znovu rozezněl zvonek a já polkla hroudu emocí v mém krku.

„To není možné. Mohlo by?“ Nechala jsem škrabku a bramboru vyklouznout z mých prstů do mísy.

„Musí to být oni.“

S povzbudivou dlaní na mých zádech šel Aidan za mnou z kuchyně k velkým předním dveřím. Jase už tam byl a stojíc na svých špičkách, jako kdyby mohl dosáhnout ke kukátku.

„Kdo tam? Babi? Děda?“

Zastavila jsem se pár kroků za ním a položila jsem dlaň na své uhánějící srdce.

„Honem,“ řekla jsem, mé slovo pouhé šeptání.

Všechno uvnitř mě křičelo, že to byli Trish a Bart, ale také jsem věděla, jaké bylo počasí, a že bylo zřejmě nemožné, aby před dvěřmi stáli oni.

Aidanův ohryzek nadskočil, když sevřel kliku a otevřel dveře. Mrazivý vzduch mě zaštípal do tváří, ale co zmrazilo mé tělo ještě víc, byl pohled přede mnou. Navlečená rodina Bradleyů s úsměvy a rudými nosy zaplňovala naši verandu.

„Jééé!“ Jaseův nadšený, vysoký hlásek napodoboval to, co jsem cítila uvnitř. „Babí! Děda!“

Skákal nahoru a dolů, pouštějíc svůj traktor na zem, aby mohl tleskat.

Moje ruce se pevně držely a slzy zaplavily můj pohled, když Aidan pustil kliku u dveří. Mrázivý vzduch z vánice se pořád otáčel kolem nás, ale to nevadilo, protože jsem cítila všechno, jen ne zimu.

Mrkla jsem, abych se dala dohromady a pohlédla jsem na Aidana. Měl ruce v bok, chloupky na nich stojící v pozoru. Věděla jsem, že ani jemu nebyla zima, ale byl ve stavu čistého šoku, stejně jako já.

Dívajíc se znovu na naši rodinu, nedokázala jsem si pomoct a usmívala jsem se skrz tu pásku staženou kolem mého srdce.

Naše rodina je tady.

Majíc na sobě pletenou čepici, tyčil se Bart za Trish a babičkou Maggie, dárky vysoko nahromaděné v jeho náruči.

Čerstvý sníh nahromaděný na jejich bundách, když jsme si vyměňovali pohledy plné lásky a naděje.

„Oh, zlato.“ Spěchala ke mně Trish s nataženými pažemi. Její tělo se přitulilo k mému ve více než pevném objetí a já prohrála. Šťastné slzy radosti se uvolnily na její rameno.

„Vy jste to opravdu zvládli,“ řekla jsem, můj hlas rozklepaný od nervů z nadšení.

Pustila mě a uchopila můj obličej do jejích dlaní v rukavicích. „V žádném případě neexistovalo, že bychom to zmeškali.“

Těžce polykajíc, pohladila mě přes mé přerostlé bříško a pak si vzala do náruče Jase.

Bart vešel do domu a naskládal dárky vedle věsáku. „Venku to nevypadá hezky, synu. Možná budeme muset připravit pár postelí.“

Bart ho vzal do medvědího objetí a pak ho poklepal po rameni, než pohltil do svého objetí bez svého studeného vlněného kabátu i mě.

„Máme spoustu místa. Jsem tak ráda, že jste všichni tady,“ řekla jsem mu.

Usmála jsem se na Aidana, jehož tváře byly rozdělené do širokého úsměvu.

Babička Maggie přišla ke mně a ukradla mě od Barta. „Nemohli jsme sedět doma, vědíc, že vy jste tady. Jsou Vánoce, miláčku. Už jste začaly s jablkovým koláčem?“

„Babičko Maggie, zrovna jsem se do toho dal,“ podotkl Aidan.

Pustila mě, její široký hnědý pohled usazujíc se na něm.

„Ty ho děláš?“

Zalapal po dechu, jako kdyby se urazil. Škoda, že úsměv na jeho tváři mluvil jinak. „Já to zvládnu, babičko. Věř mi.“

Její křehká ruka se dotkla mé paže a její pohled se setkal s mým. „Oh zlato, musíme ho dostat pryč z kuchyně.“ Mrkla na mě a já se zachichotala.

„On mi dnes hodně pomáhal.“ Pohlédla jsem dolů na své bříško a pak zpátky na ni se zkrouceným výrazem. „Je zbytečné říkat, že jsem byla trochu pomalá.“

Sundala si svou světle růžovou čepici a podala Aidanovi svůj sněhem pokrytý kabát, než se naklonila ke mně.

„Brzy,“ zašeptala, její rty vytažené nahoru. „Cítím to. Bude to velmi brzy, moje drahá.“

„Ale ne. Doufejme, že to nebude tak brzy.“ Hladíc si strany mého bříška, šla jsem za babičkou Maggie do rodinného pokoje, kde už byli všichni shromáždění.

Jak každá oteklá noha stoupala před tu druhou, tiše jsem se modlila, aby neměla pravdu. Musela jsem toho ještě hodně udělat, než přijde dítě. Páska kolem mého srdce byla zpátky, tentokrát ne z nadšení, ale z nervů.

Zůstaň tam trochu déle, broučku. Prosím.