RT - 38. kapitola

Překlad: Teza

Cade

Zastavím u dvoupatrového domu ve viktoriánském stylu a unaveně vydechnu. Tyto dva poslední týdny byly emocionální horskou dráhou, což se hodně vyřádí na chlapovi, který nikdy nic neprociťoval. Od večera, kdy jsem posral narozeninovou večeři Christophera, přes myšlenku na to, že přijdu o dva nejdůležitější lidi ve svém životě, až ke zpracovávání sestřiny smrti, pak Maria…

Tento poslední týden mi Faith šíleně chyběla. Evans mě denně informuje, ale to nepomáhá. Ani zasraně trochu. Potřebuji ji a mám v plánu se s ní brzo vidět. Zbývá poslední věc, o kterou se musím postarat, a bude to nepříjemné jako prase; nejsem si jistý, jestli jsem na to připravený. Jenom doufám, že to, co řekla, je pravda a že na mě čeká, ale nevinil bych ji, kdyby nečekala. Odtlačím stranou tuto blbou myšlenku, vystoupím z auta a vyjdu po předních schodech nahoru. Zaklepu na dveře a nervózně se ošiju, když uvažuji, jakého přivítání se mi asi dostane. Dveře se otevřou a odhalí muže, se kterým jsem si přišel promluvit.

„Cade,“ přivítá mě Joshua Williams v ohromené nevíře.

„Dobrý den, Joshuo. Máte chvilku?“

Zírá na mě ještě další vteřinu, než ustoupí dozadu. „Samozřejmě. Pojď dál, prosím.“

V tu chvíli, co vkročím dovnitř, vyjde z kuchyně Faithin děda. Šokovaně vykulí oči, než je na mě přimhouří. „Co tu sakra pohledáváš?“ Nejsem překvapen jeho nepřátelským uvítáním a vím, že si ho zasloužím.

Ale Joshua promluví dřív, než mohu něco říct: „Nebuď nezdvořilý, tati, chce si se mnou promluvit.“ Jsem zaražený, že mě hají, vezmu-li v potaz, jak jsem se k němu choval.

„Nezdvořilý?“ řekne starý muž, vůbec ne umírněně. „Ukážu ti nezdvořilost, až vytáhnu brokovnici na tohohle kreténa za to, že kvůli němu brečela moje vnučka.“ Hrudník se mi stáhne vinou, když pomyslím na to, že kvůli mně Faith plakala.

Joshua mu znovu vynadá a pak se otočí ke mně. „Pojďme si promluvit do mé kanceláře.“

Přikývnu a začnu ho následovat nahoru do schodů. Ohlédnu se za starým mužem a vidím, že mě vraždí pohledem. Když navážeme oční kontakt, gestikuluje rukou, že mě sleduje. Zamručím, chápu to moc dobře, pak pokračuji za Joshuou po schodech nahoru.

Jakmile vstoupíme do jeho kanceláře, přepadne mě známý vztek a odpor při pohledu na pokoj plný něčeho, v co nevěřím nebo aspoň v co jsem nevěříval… nebo stále nevěřím. Oh kurva, už ani nevím, co si mám myslet.

Zaměřím se na masivní obraz něčeho, co má být nebe. Ale to, co zachytilo mou pozornost, není obraz, ale citát:

Trocha víry dovede tvou duši do nebe,

ale mnoho víry přivede nebe do tvé duše.

„Co pro tebe můžu udělat, Cade?“

Můj pohled odskočí od obrazu a cítím směsici bouřlivých emocí. Místo toho, abych řekl jedinou věc, kvůli které jsem sem přišel, sáhnu do kapsy a vytáhnu silnou, bílou stuhu, kterou jsem nedal z ruky od té doby, co mi do ní přistála, a plácnu s ní o stůl.

„Chci, abyste mi řekl, jak sakra tohle skončilo v mých rukou, když jsem to neviděl celých dvanáct let!“

Podívá se na stuhu, pak zpátky na mě. „Co to je?“

„Patřila mé sestře.“ Zaskřípu zuby nad bolestí, kterou mi evokuje jenom zmínka o ní, a vím, že bude chvilku trvat, než si zvyknu o ní mluvit. „Nosívávala ji ve vlasech každou noc. Před pár dny jsem poprvé šel k jejímu hrobu a po několika hodinách, co jsem tam byl, na mně přistála nějakým zkurveným způsobem tahle věc z čista jasna.“

Pokud ho moje mluva uráží, tak to nedává najevo. Očekávám, že se na mě bude dívat, jako že jsem se úplně zbláznil, když mu kladu takovou otázku, ale nekouká se na mě tak. Místo toho se opře do židle a trpělivě mě sleduje. „Co chceš, abych ti řekl, Cade?“

Nemohu odpovědět, protože nevím. Cítím se, jako bych už ani nic nevěděl.

Vzdychne, když neodpovím. „Mohu ti říct, co si myslím, ale to pravděpodobně není to, co chceš slyšet.“

„A to je co?“ zeptám se. Jsem překvapený, když slyším, jak je náhle můj hlas chraplavý.

Chvíli o tom uvažuje, než se mi to rozhodne říct. „Řekl bych, že ti tím tvá sestra říká, že na tebe shlíží a že je v pořádku.“

„To je nemožné,“ odseknu a v hlavě mám myšlenku, že je úplně mimo, ale lhal bych, kdybych řekl, že mu zoufale nechci věřit.

„Nic není nemožné, když dojde na Boha, ale také vím, jaký zaujímáš názor na toto téma. Jak jsem řekl, věděl jsem, že se ti má odpověď nebude líbit, ale já tomu věřím.“

„Jak sakra stále můžete věřit tomu, čemu věříte potom, co se stalo vaší dceři?“ cítím se jako zkurvený kretén, když jeho výraz potemní bolestí.

„Protože mám víru.“ Zvažuji, jestli jeho odpověď nenese dvojí význam. (pozn. přek.: Faith – jméno, ale v překladu také víra) „Poslyš, lhal bych, pokud bych ti řekl, že pro mě bylo jednoduché na to pamatovat, protože nebylo. Neustále mě to ničí, vědět, co se stalo mé dceři, ale vím, že existuje dobro stejně jako zlo. A věřím, že ti bastardi, co jí ublížili, jsou v pekle spolu s mužem, který ublížil tvé sestře.“

Sednu si na židli naproti němu, unaveně vydechnu a hlava mi klesne do rukou. Na moment je ticho, než znovu promluví. „Moc toho nevím o tom, co se stalo tvojí sestře, jenom trochu, co mi řekla Faith, a chci, abys věděl, jak mi to je líto. Vím, že to moc neznamená a nic to nezlepší, ale musíš vědět, že vůbec nejsem jako ten muž.“ Hlava mi vystřelí nahoru a vidím, že mě zasmušile pozoruje. „Nevím, kým byl, ale mohu tě ujistit, že nebyl mužem Boha.“

Ztěžka polknu a kývnu. „To je důvod, proč jsem přišel, omluvit se za způsob, jakým jsem s vámi jednal na narozeninový večeři. Nevím co si myslet nebo čemu věřit. Je pro mě těžké přijmout, že existuje vyšší moc, když se ve světě dějí strašný sračky. Nicméně jsem si na vás neměl vybíjet svoje problémy.“

„No, chápu, kde pramení tvoje pochybnosti, ale tady právě vstupuje víra. Chápej, Bůh funguje záhadným způsobem. Věřím, že vede boj proti zlu a jeho zbraně jsou lidé jako ty a tví přátelé nebo můj otec. Dokonce lidé jako já. Zatímco vy zabíjíte zlo, já tu jsem, abych Boha udržel naživu vírou. Chápeš, proč jsem takto pojmenoval svou holčičku?“ zeptá se s úsměvem, ale nečeká, až mu odpovím. „Vždy jsem věděl, že bude skvělá, že jednoho dne mnohým změní životy, jako ho změnila mně. A měl jsem pravdu. Ty, Christopher a Ruthie toho jste produkty a vím, že toho je víc a vždy bude, protože je něčím speciálním.“

„No, takže se nakonec ukazuje, že se vlastně na něčem shodneme.“

Usměje se, ale to rychle vymizí. „Už jsi ji navštívil?“

„Ne, ale plánuju to brzo udělat. Musel jsem se prvně postarat o pár věcí, ale ocenil bych, kdybyste jí neřekl, že jsem tady byl. Rád bych to udělal sám.“

Přikývne. „Dobrá, ale nečekej příliš dlouho, chybíš jí a potřebuje tě.“

Snažím se odsunout stranou vinu, když hrozí, že znovu začne stoupat. „Nebudu a věřte mi, potřebuju ji více.“ Postavím se a pak bez přemýšlení vyhrknu: „Požádám ji o ruku.“

Nevypadá překvapeně. „To mi oznamuješ, nebo se mě ptáš?“

„Přemýšlel jsem, že se zeptám, ale usoudil jsem, že bych vám to měl jen říct, jelikož by nesešlo na tom, co byste řekl, protože bych ji beztak požádal.“

Usměje se a kývne. „To zní přijatelně.“

Nabídnu mu ruku a on ji pevně sevře. „Vím, že nejsem dost dobrý, ale postarám se o ni, slibuju.“

„Jako její otec si zjevně nemyslím, že je pro ni někdo dost dobrý, ale jako muž ti řeknu, že jsi jí hoden.“ Jeho odpověď mě překvapí; očividně je tento chlap ochotný odpouštět stejně jako jeho dcera. „Ale měl bych tě varovat, že pokud to znovu zkazíš, tak mého tátu nic nezastaví, a ani se nebudu snažit.“

Přikývnu, o tom nemám žádných pochyb. „Nezkazím, a kdyby jo, tak si nakopu sám.“

Zasměje se, pak mě poplácá po zádech a vyprovodí ven. Odjedu už jen s poslední věcí k zařízení a pak bude Zrzka moje, snad.