Giovanni - 22. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Marcellovi Kim ve svém středu přivítali víc než nadšeně. S jedinou výjimkou – Dante. Dokáží si srovnat své rozpory? A zvládne vztah Gia a Kim realitu všedních dní?      Sinnel

„Nevěděl jsem, že jsi z Las Vegas přiletěl dneska v noci,“ řekl Dante svému bratrovi a díval se přitom na Kim. „Ať už je za tím zatraceně cokoli, doufám, že máš dost dobrý důvod na to, abys mě vytáhl z postele. Jsem příliš unavený na tvé obvyklé sračky.“

Giovanni si s úšklebkem odkašlal. „Byla to záležitost na poslední chvíli. Ještě jsem neměl v plánu vrátit se.“

Antony, který seděl za svým stolem, si odfrkl. Ani se neobtěžoval s tím, že by zvedl oči od papírů, které si prohlížel. „Myslím, že můžeme s jistotou říct, že se Giovanni do Vegas už nevrátí a jakékoli obchody, do kterých je tam dole zapojený, budou vyřízeny prostřednictvím třetích stran.“

„Aha? A to proč?“ Dante si sundal sako a přehodil si ho přes opěradlo židle, na kterou se o pár okamžiků později usadil Lucian. „Chlape, kam jsi zmizel? Měli jsme se sejít na večeři v Cazza.“

„Poté, co Jordyn probrala s tátou jeho pracovní rozvrh na příští týden, mi zavolala. Myslel jsem si, že by měl někdo zavolat i tobě.“

Dante zvedl obočí. „O co jsem přišel? Mám podezření, že to má co do činění s Nunzovou dcerou, která je tady a ne v Las Vegas. Neměl se s tebou ženit Maxův syn?“

Jak to sakra mohl vědět? Kim nedostala šanci zeptat se.

„Jak zasraně víš, kdo to je?“ zeptal se Giovanni.

„Gio, pozor na jazyk,“ vyplísnila ho Cecelia.

Kim si připadala trapně. Se čtyřmi lidmi zde v místnosti se teprve teď seznámila. Podle toho, jak Dante pokračoval, ho vůbec neznala. Teď se jednalo o její rodinu, připomněla sama sobě, ale její neklid to nezmírnilo.

„Před pár lety jsem musel vyrazit do Las Vegas, abych se pro tátu vypořádal s Nunzem.“ Dante se s pokrčením ramen usadil zpátky do křesla. „Viděl jsem ji tam. Gio, nejlepší je, když se jako první seznámíš s dcerami. Díky tomu se nezapleteš do ničeho, do čeho bys neměl a neskončíš s kulkou v hlavě za to, že ses honil za špatnou ženou.“

Antony se zasmál. Cecelia ho za to plácla po rameni.

Kim se na svého nového švagra zamračila. „Páni. Díky.“
„Hele, on má pravdu,“ zamumlal tiše Lucian. „Kdyby ses Gio tou myšlenkou řídil, na prvním místě by ses vůbec nemusel dostat do téhle svízelné situace.“

„Luciane, přestaň si na ni vyskakovat, jinak ti vyrazím tvoje zatracené zuby. Není tu žádný nepořádek,“ řekl Giovanni pevně. „Všechno je dobré. Postaral jsem se o to. Dej si zpátečku.“

Lucian pokrčil rameny. „Jen to říkám. Má pravdu.“

„Luciane, nech toho,“ řekla Jordyn svému manželovi. „Ne teď.“

Dante se podíval po Giovannim. „Jaký nepořádek?“

Giovanni si založil ruce na prsou. Kim se vývoj situace nelíbil. „Vegas byla legrace. Málem jsem se tam nechal zabít. Díky za optání.“

„Tohle není nic nového. Jaký zatracený nepořádek, Gio?“

Antony si odkašlal, aby upoutal pozornost všech přítomných. „Dante, vychladni.“

„Ne. Chci vědět, o co tu jde,“ odpověděl Dante. „Jestli to není jeden problém s Giem, jedná se o nějaký další. Problém na problému.“

„Není tu žádný problém,“ zavrčel Giovanni. „Je to vyřešeno.“

„Mluvíš jako ohraná deska. Proč je tady?“ zeptal se Dante a ukázal na Kim. „Mimochodem ahoj.“

Když Kim řekla „Ahoj,“ ani se neobtěžovala skrýt své podráždění.

„Tohle nejde dobře,“ řekla Cecelia tiše Antonymu.

„Nech je být,“ odpověděl téměř znuděně. „Tak jako vždycky si to vyříkají slovně nebo ručně.“

Skvěle. Všichni tři bratři teď připomínali hady, kteří byli připraveni k útoku. Kim si nemohla pomoct, ale zajímalo ji, zda to tak probíhá pravidelně, nebo se jedná o neobvyklou událost.

„Není zasnoubená s Francem?“ zeptal se Dante a bradou kývl směrem ke Kim. „Když jsem to kontroloval naposledy, on byl stále ve Vegas. Ona zjevně ne.“

Giovanni vypadal při jeho otázce ještě nasraněji. „Jak víš, že právě ona byla zasnoubena s Francem?“

„Gio, Nunz má jen jednu dceru. Věděl jsem, o kom Max na té Komisi mluvil. Neodpověděl jsi mi na otázku. Proč je tady?“

„Ona má jméno,“ odsekla Kim, která už byla tak vytočená, že konečně promluvila. „A ty se jí můžeš zeptat.“

Dante se ve svém křesle o něco narovnal a teď si Kim prohlížel s o něco větší zvědavostí, než předtím. „Princezno, nechci být za kreténa či tak něco, ale tohle není Las Vegas. Nejsme u tebe doma, takže nemám ani sebemenší zatracené ponětí, proč jsi zapojena do tohohle hovoru.“

„Je tady, protože je mou ženou,“ procedil Giovanni skrz zaťaté zuby.

„A měl by sis dobře zapamatovat, že příště ti tvůj postoj jen tak neprojde,“ dodala Cecelia zpoza stolu. „Dante, v tomhle domě budeš respektovat ženy. Rozhodně manželku jednoho z tvých bratrů.“

Kim cítila, jak se Giovanniho ruka kolem jejich zad sevřela. „Omluv se.“

Když Dante těkal pohledem mezi svou matkou a Giovannim, měl spadlou čelist. „Co jsi to právě řekla?“

„Řekl jsem, aby ses omluvil mé ženě.“

„Tvá žena,“ zasyčel Dante. „Je zasnoubená s –

„Už nikdy nezopakuj jméno toho parchanta,“ uťal ho Giovanni a podíval se přímo na bratra. „Ona je moje žena. Konec.“

„Kdy k tomu došlo? Tohle se mi nebude líbit, že ne?“ zeptal se Dane.

„Ne,“ ozval se Lucian ze svého místa u zdi.

„Kdy skončilo zasnoubení s Francem?“ zeptal se Dante a vrhl se pohledem směrem ke Kim.

„Včera,“ odpověděl Giovanni.

„A kdy ses s ní oženil?“
„Včera večer.“

Dante dlouhou chvíli mlčky pozoroval svého bratra. Kim pochopila, že pod povrchem se odehrává spousta věcí, které nemohla vidět. Byly tu pravidla, o kterých se předpokládalo, že je budou všichni dodržovat. Giovanni je porušil. Tohle bylo pro rodinu Marcellů špatné.

„Jsi zasranej idiot,“ řekl Dante temně a postavil se.

„Táhni k čertu,“ zamumlal Giovanni.

„Ne, myslím to vážně. Jak se ti podařilo dostat se z Vegas a zůstat naživu?“

„S opatrností.“

Dante se zamračeně otočil ke svému otci. „Tohle je prostě… Jsi teď v pohodě s tím, co udělal?“

Antony zvedl jedno obočí. „Chceš, abych byl nešťastný z toho, že je šťastný a naživu?“

„Tohle jsem neřekl.“

Giovanni si povzdechl. „Je po všem. Nech to být.“

„Je Franco mrtvý? Nebo Max?“ zeptal se Dante a z hlasu mu ukapával sarkasmus.

„Ne,“ řekl Giovanni. „Řekl bych, že pro mě to tak nějak skončilo spíš jako příměří.“

„Tohle není konec. Gio, každý zatracený rok proti nim musíme sedět v Komisi! Tohle by mohlo být fakt zábavné. Díky. Pro další desetiletí jsi mi prostě udělal ze života peklo na zemi. Kam zamíříš, tam to musí táta hasit. A až s tím skončí, kdo myslíš, že bude na řadě? Já.“

„Můžeme bezpečně předpokládat, že Gio už na schůzích nebude dále vítaný,“ vložil se do toho Antony. „Zůstane mimo a to udrží mír.“

„Jako by v tom byl nějaký rozdíl,“ odpověděl Dante. „U stolu to vrhá na Marcellovi špatný stín, a ty to víš.“

„Ať je to, jak chce,“ protáhl Antony a vrátil se zpátky ke svému znuděnému výrazu, „Na prvním místě jsme rodina. Budeme stát společně a jeden druhého podporovat. Jinak se můžeme postavit stranou a dívat se, jak si na nás všichni ukazující prstem, zatímco se hroutíme. Pochop to, Dante.“

Dante zaskřípal zuby. „To není fér. Tentokrát to skutečně podělal a tohle není něco, co by šlo jen tak zamést pod koberec.“

„Jsem si toho vědom. Zvládneme to.“

„Tohle je dobrá věc,“ řekla jemně Cecelia. „Gio našel někoho, koho miluje. Zbytek se vyřeší. Tak jako vždycky.“

„To je pravda,“ souhlasil Antony. „V téhle rodině známe jen úspěch.“
„A,“ řekla Cecelia a položila si ruku na manželovo rameno, „… je to dobrý důvod pro další oslavu Marcellů. Odmítám se chovat tak, jako by na nás tohle manželství sneslo nějakou hanbu. Tak to není. Bude fajn oslavit to spolu s novinkami Luciana a Jordyn.“

Dante se zmateně podíval na matku. „Co je nového?“

Tentokrát se Lucian zatvářil tak, jako by mu bylo ne zrovna příjemně. Nejstarší bratr si třel zezadu krk a díval se na zem. Dokonce i Giovanni, který stál vedle Kim, vypadal zmateně, když čekal, až Lucian promluví.

„Jsme v očekávání. Jordyn je ve dvanáctém týdnu. Chtěli jsme s oznámením počkat na Gioův návrat. Mamma na to přišla už před pár týdny a řekla to tátovi, ale kvůli nám to drželi v tajnosti.“

Jako první promluvil Giovanni. Široce se usmíval. „Skutečně?“

Lucian se zasmál a na svou ženu se podíval pohledem plným obdivu. Jeho vzrušení bylo téměř hmatatelné. Kim nechápala, proč vypadal tak nervózně, když předtím oznamoval těhotenství. „Skutečně. Bláznivé, že?“

„Gratuluji,“ řekl Giovanni. „To netrvalo moc dlouho.

„Gio!“ napomenula ho Kim.

„Dobře, ne.“

„Kim, to je v pořádku,“ řekla Jordyn se zachichotáním. „Už jsem si zvykla na to, že ať už řekne cokoli, nemá v sobě žádný filtr.“

Kim chvíli trvalo, než si uvědomila, že byl v místnosti ještě jeden bratr, který v souvislosti s oznámením těhotenství nepromluvil. Vypadalo, že nebyla jedinou. Když se uklidnil i zbytek rodiny, všechny oči se otočily na prostředního z bratrů Marcellů.

„Dante?“ zeptal se Lucian, kterému se vrátila jeho předchozí nervozita.

Giovanni beze slova rukou objal Kim kolem pasu a přitáhl si ji ke svému boku. „Tesoro, pojďme. Umím si představit, že sis zatím nemohla pořádně prohlédnout dům.“

Giovanni právě vyvedl Kim ven z kanceláře, když konečně znovu zaslechla Dantův hlas.

„Jo, chlape, gratuluji. To je… skvělé.“

Ani ne o vteřinu později už Dante vyklouzl z kanceláře, zavřel za sebou dveře a kolem Giovanniho a Kim zmizel v chodbě. Což ji nechalo ještě zmatenější než předtím.

Skutečně byl takovým kreténem, že nedokázal být šťastný za své bratry?

„Co to bylo?“ zeptala se Kim Giovanniho.

Giovanni se směrem, kterým bratr zmizel, zašklebil. „To byl Dante a připomnělo mu to, že je v podobné pozici jako Franco a nemůže mít to, co chce. Tuhle připomínku nemá rád.“
„Ale dítě… to je dobrá věc, že? Proč by kvůli nim nemohl být šťastný?“

„Připomnělo mu to něco, co nemůže mít,“ odpověděl Giovanni neurčitě.

*******

Kim se přistihla u toho, že se vydala zkoumat rozlehlé sídlo Marcellů na vlastní pěst. Když jí Giovanni předtím řekl, že jí vezme na průzkum, nakonec ji nechal samotnou v knihovně s tím, že si potřebuje něco soukromě vyřídit.

Její pozornost upoutal hluk vycházející z místnosti někde opodál, takže se vydala tím směrem. Nakonec došla k francouzským dveřím, které nebyly úplně dovřeny.

Zevnitř nevycházel tolik hluku, jako spíš výkřiků. Rozzlobených výkřiků, které vyjadřovaly naštvanost nad celým světem. Kim si předtím, než zamířili do Antonyho pracovny, nikoho jiného v domě nevšimla, takže myslela, že zbylí dva bratři zamířili zpátky do svých domovů. Zjevně se mýlila.

Kim opatrně zatlačila na dveře, aby je otevřela o něco víc, aby viděla do prostoru za nimi. Byla to svým způsobem tělocvična. Nijak přehnaně velká, ale za to víc než dostatečně vybavená spoustou nářadí a obrovským boxovacím ringem. Přála si, aby spolu muži soupeřili jen jako sparring partneři.

Místo toho byli Giovanni i Dante v plné boxerské výbavě a v ringu do sebe šili hlava nehlava. Lucian stál trochu stranou, celý zpocený, v tričku, a sledoval je. Pravou stranu tváře měl zbarvenou dočervena, což předtím rozhodně neměl. Kim odhadovala, že se v určitém bodě musel také nějak zapojit do boje.

Proč bojovali?

Podle výkřiků nedokázala zcela pochopit, co se sakra dělo.

„Kim?“

Při zvuku Jordynina hlasu se rychle otočila.

„Víš, že -“

„Jo,“ přerušila ji hladce Jordyn. „Tak, jak předtím řekl Antony. Buď si to v sobě vyříkají slovně, nebo ručně. Dávám přednost téhle možnosti.“

„Proč?“ zeptala se zděšeně Kim. „Navzájem se pomlátí jako hrom.“

„Protože pokud jde o vzájemné komunikační dovednosti, tak v tom stojí za prd. Když se to snaží vyříkat si to slovně, všichni trpíme celé týdny. Věř mi. Jsem mnohem radši, když si Lucian v případě, že to potřebuje, vyčistí hlavu v bitce se svými bratry, než abych se o něj musela bát. Je lepší nechat je vybojovat si to a skončit s tím. Pravděpodobně tady budou zavřeni až do rána.“

Kriste pane. Vždyť už bylo ráno!

„Předpokládám, že mám Gia nechat udělat to?“

„Proč ne? Vážně, zítra ráno budou šťastní, společně vtipkovat a všechno bude v pohodě. Možná jen s pár modřinami navíc. Jestli si myslíš, že to Cecelii vadí, tak ne. To ona byla tím, kdo je donutil zřídit se tady ring, aby jí v době, kdy byli teenageři, přestali ničit květiny venku.

„Ale -“

„Poslouchej, jestli se bojíš o Giovy zuby, tak je to zbytečné. Gio se dokáže ubránit. Je ze všech tří nejmladší a musel se rychle naučit jak se ubránit nebo uhnout přicházející ráně. Mimochodem, Dante není tak špatný, jak vypadá. Dej mu šanci. Dovol mu, aby se omluvil, až se mu podaří vytáhnout hlavu ze zadku a přijmi jeho omluvu s grácií. Myslím, že dnešek pro něj stál za hovno. To, co se děje v rodině – odpouštíme. A tohle je ta nejlepší rodina. Nicméně,“ řekla Jordyn a mávla směrem k francouzským dveřím jako by to, co se tam odehrávalo, bylo nepodstatné, „teď znovu cítím nevolnost. To proto jsem se probudila, a když jsem nenašla Luciana v posteli, věděla jsem, kde ho najdu. Když na to přijde, tak Marcellovi muži jsou tak předvídatelní. Naučíš se to. Měla jsem dát na Cecelii, když mi nutila víc těch zázvorových věcí. Dáš si čaj?“

Čaj, skutečně?

Ježíši. Kim přikývla. Proč by sakra ne?

„Jasně. Čaj zní dobře.“

***********

Když něco černého a zavalitého s ocasem vrazilo do kuchyně a smeklo se na všech čtyřech nohou, protože se snažilo zastavit dřív, než narazilo do boku skříně, Kim z plných plic zaječela. Masa kožichu a svalů nadskočila, válela se na podlaze jako by měla záchvat.

„Zatracený kříženec,“ řekl Giovanni se smíchem a přiskočil k velkému tvorovi. „Vypadni z kuchyně dřív, než tě Cecelia uvidí a postříká tě z flašky.“

Kim s morbidní fascinací sledovala, jak ten tvor vyběhl ven z kuchyně. „Co to proboha bylo?“

Giovanni s úšklebkem zvedl obočí. „Tesoro, už jsi určitě někdy dřív viděla psa.“

„To není pes! Gio, to je bestie!“

Giovanni se rozesmál, jako by mu připadala směšná.

„Přestaň se mi vysmívat,“ zamumlala Kim. „Tohle není ani trochu zábavné. Jeho tlama by mi pravděpodobně dokázala spolknout půlku obličeje. Viděl jsi, jak byl obrovský? Psi nejsou takhle velcí.“

Ta zatracená věc mohla vážit minimálně sedmdesát kolo.

„Je na své plemeno o trochu větší. Veterinář říká, že se jedná o záležitost genetiky, ale je zdravý. Jeho srdce jeho velikost vydrží. Cain je hodný. Vycvičený. Všechno. O co jde?“

O nic jiného, než jí srdce vyskočilo až do krku?

Ach, nic. Žádná zatracená věc.

„Čí je… ta věc?“

„Kim, to není žádná věc. Cain je dvouletý rotvajler. A je můj. Proč?“

V New Yorku byli už dva dny a ani jednou se nikdo nezmínil o skutečnosti, že Giovanni má psa – bestii, stvůru… věc. Cokoli.

„Psi by neměli být tak velcí,“ řekla a její hlas zněl slabě. „Bože, Gio, taky jsi mě mohl varovat.“

„Co? Je děsivý, protože se ti nevejde do žádné kabelky?“ Giovanni se znovu zasmál. „Cain je miláček. Až do doby, než je na mě někdo ošklivý. Pak se změní na zatracenou děsivou show na čtyřech nohách. Vážně, je to dobrý pes.“

Kim byla stále skeptická a muselo jí to být vidět v obličeji, protože Giovanni s povzdechem vklouzl mezi židli, na které seděla a stůl. Sklonil se k ní a uvěznil ji v její židli. Oběma rukama se opřel o její opěrky a díval se jí přímo do očí.

„Bella mia, co se děje?“

„Neřekl jsi mi, že máš psa,“ řekla Kim tiše.

Nebyla si úplně jistá tím, proč jí to vadilo, ale bylo to tak. Byla to další připomínka toho, že s Giovannim neměli dostatek času na to, aby se navzájem správně poznali.

„Nepřišlo na to,“ odpověděl stejným tónem. „Nemáš ráda psy, nebo tak něco?“

„Nevadí mi, pokud se nejedná o obrovské chlupaté bestie, které mě vyděsí k smrti.“

„Chlupatá bestie? Je to krátkosrstý pes.“

„Když sem vtrhl jako nějaký ďábel z pekla, tak to jediné, co jsem viděla, byly chlupy.“

„Aha,“ protáhl Giovanni. „Má je teď trochu přerostlé. Za to se předem omlouvám.“

Kim si založila ruce na prsou a znovu se opřela ve své židli. „Gio, je to tvůj pes.“

„Právě jsem to řekl,“ řekl Giovanni a tvářil se zmateně.

„Přesně. Tvůj. Nebudu po něm uklízet. Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili.“

„Takže ti tedy nevadí, že?“ zeptal se Giovanni s úsměvem. „Můžu si svého psa nechat? Protože teď je, hned po tobě, druhou láskou mého života. Když jsem odjížděl do Vegas, nechával jsem ho tu s těžkým srdcem.“

Dobrý Bože. Když chtěl, dokázal být jako malé dítě. Kim se nedokázala ubránit úsměvu. „Cokoli. Svého vořecha si udržuj. Jen říkám, že by přišlo vhod ostříhání.“

„Upřímně řečeno, takhle to nemělo přijít. Nebyl čas, abych si s tebou popovídal o svém rozmazleném štěněti, které si myslí, že mu patří všechno, co je v mé ledničce. Je to skutečně všechno tak špatné?“

„Ne. Dobře, ano, ale ne,“ řekla Kim.

Giovanni svraštil obočí. „Cože?“

„Skutečně se navzájem známe?“

„Znovu, jo? Teď mi to připadá tak, že je to o mnohem víc, než jen o Cainovi.“

„Mám být tvou ženou, ale mám pocit, že je toho spousty, co o tobě nevím.“

„Aha,“ řekl Giovanni. „Řekni mi, co chceš vědět.“

Kim znovu začala být rozmrzelá. „Gio, takhle to nefunguje. Lidé se o sobě navzájem dozvídají věci v průběhu času. Ne stylem polož u kuchyňského stolu dvacet otázek. Do toho.“

„Myslíš si, že jsme nekompatibilní?“ zeptal se Giovanni.

„Ne.“

Ne, samozřejmě, že ne. Jestli bylo něco, co Kim o nich dvou věděla s jistotou, tak to bylo to, že jim to funguje. Nějak. Občas to pravděpodobně bylo trochu bláznivé, nebo by jistě mohlo být, ale fungovalo jim to.

„Nevíš, že tě miluji?“

„Ano,“ odpověděla okamžitě Kim. „Proč se ptáš?“

Giovanni pokrčil rameny a uzavřel malý prostor, který mezi nimi zbýval. „Protože vyšiluješ kvůli ničemu. Vždyť jsi to řekla jako první, Tesoro. Lidé se o sobě navzájem dozvídají věci časem. A my máme na učení se celou věčnost. Začalo to okamžikem, kdy jsi přijala moje příjmení.“

„Myslíš, že to pro nás bude tak snadné, ano?“

„Ne. Myslím si, že občas si budeš přát, abys našla dobré místo, kam by ses ukryla.“

Kim si bezhlasně odfrkla. „Skvělé.“

„To neznamená, že mě budeš milovat méně,“ dodal Giovanni s mrknutím. „Ničím jiným jsem si v životě nebyl jistější, než tebou, Kim.“

„Jsi uhlazený řečník.“

„Máma vždycky říkala, že jsem z nás tří ten nejvíc okouzlující.“

„Spíš nejproblematičtější,“ dobírala si ho Kim.

„To taky, jo,“ povzdechl si Giovanni a když promluvil, uhnul před Kim pohledem: „Takže, chtěl jsem ti dát vědět pár věcí.“

„Ano?“

„Jo. Dneska ráno měl Antony telefonát. Tělo bylo nalezeno časně ráno a brzy po převozu do Vegas identifikováno.“

Kim se zamračila. „Kdo to byl?“

„Franco,“ řekl Giovanni tiše. „Tak jak jsem si myslel, Maximo musel zakopat do tajemství svého syna o něco hlouběji. Ať už našel cokoli, nelíbilo se mu to. Franco měl uříznuté ruce a v kapsách měl nacpané jednodolarovky.“

„Bože, proč? A proč mi to vůbec říkáš?“

„Já vím, že je to hrozné a pravděpodobně by ses mohla obejít bez těch informací, ale myslel jsem si, že bys to raději slyšela ode mě, než aby ses to dozvěděla někde náhodou. Pokud to uslyšíš od někoho mimo nás, budeš schopná vhodně zareagovat. Dobře?“

Kim přikývla, i když tomu stále nerozuměla. „Neodpověděl jsi mi na otázku.“

„Uřezané ruce obvykle naznačují to, že se jednalo o zloděje. Peníze v kapsách vysvětlují to, že vzal něco, co mu nepatřilo.“

„Ale jak zemřel?“

Giovanni se ušklíbl. „Skutečně to chceš vědět?“

„Mohla bych to uslyšet odněkud z venku?“ oplatila mu jeho vlastní slova.

„Touché,“ řekl Giovanni. „Ruce mu byly zřejmě odstraněny po smrti. Smrt byla pravděpodobně následkem vykrvácení z uříznutého jazyka.“
Bože.

Kim pocítila slabost. „Kdo to zavolal tvému otci?“

„Maximo.“ Giovanni vzal její obličej do dlaní a přejel palcem po místu, kde měla modřiny. Naštěstí už byly pryč. „Dokonce i vraždy, kterými napravujeme špatnost, se dělají z respektu. Jazyk, hovor… je Maxův způsob, jak se omluvit mému otci a tobě.“

„Za co?“

„Kim, Max mě nechal žít. Jeho život za můj. Nemusí mi nic říkat, protože to není potřeba a já jsem si jistý jako peklo, že to ani nečeká. Chtěl jsem, abys toho byla vědoma, protože, jestli Maximo při kopání najde to, co hledá, může se možná objevit další tělo.“

Kim se na zlomek vteřiny zastavilo srdce. „Cody ne.“

„Ne, mnohem víc myslím na řady tvého otce.“

„Aha.“ Dobře, to měnilo vše. Kim věděla, že je chladné, necítit žádný soucit s mužem, který ji daroval život, ale nevěděla, co jiného by měla k Nunzovi cítit. „Nech ho kopat, Gio.“

Giovanni se k ní sklonil ještě níž a zachytil její ústa v polibku, který začal jako pomalý a jemný, ale rychle se změnil ve spalující. V břiše pocítila pulzující žár, a čím víc ji líbal, tím víc se propracovával níž a níž. Na prstu, kterým jí tiskl bradu, cítila jeho snubní prsten. Líbal ji ještě intenzivněji. Když se odtáhl a vydal se cestičkou polibků podél lícních kostí až k jejímu čelu, spokojeně zabroukala.

„Jsme dobří?“ zeptal se Giovanni.

„Dostáváme se tam.“

„Výborně.“ Do koutku úst ji vtiskl další polibek, díky čemuž se jí zkroutily do úsměvu. „Miluji tě, hmm?“

„Miluji tě.“

„Omlouvám se, že vás přerušuji,“ ozval se hlas od vchodu do kuchyně.

Při Danteho příchodu se Kim okamžitě napjala. Od té první noci, kdy přijela, ho neviděla. Když odešel, ani se s ní nerozloučil. Ne, že by to čekala. Bez ohledu na to nebyla potěšená tím, že byl v její blízkosti. Neměla zájem o další kolo jeho slovních keců.

Giovanni se na ni nejistě usmál. „Tesoro, buď hodná.“

„Budu,“ řekla tiše tak, aby to Dante neslyšel. I když úplně nevěřila ani sama sobě. Bez ohledu na to však věděla, jak být zatracenou dámou.

Giovanni se narovnal a znovu se opřel o stůl. „Dante mi přivezl Caina, protože později zamíříme ke mně do bytu. Když jsem byl ve Vegas, hlídal mi ho.“

První dva dny po návratu zůstali v domě u jeho rodičů, aby se Kim v novém městě cítila příjemněji, a aby si Giovanni zařídil cokoli, co potřeboval. Těšila se… dobře, domů. Předpokládala, že to by mohlo být ono. Měla pocit, jako by doma nikdy nebyla. A soukromí. Tady to vypadalo, že je vždycky někdo poblíž. Pro jednou chtěla Giovanniho jen sama pro sebe bez všeho slídění, kterým byli obklopeni ve Vegas.

„Když jsme u toho...“ Dante vstoupil do místnosti a na bratra se ušklíbl. „Dlužíš mi sedm litrů nebo novou pohovku, kterou mi zničil za první týden, co jsi byl pryč.“

„Omlouvám se. Vyber si, kterou chceš a druhý den ti ji nechám doručit.“

„A nové židle do mé kanceláře.“

Gio se přikrčil. „Ježíši, Caine.“

„Myslela jsem, že jsi říkal, že je hodný,“ obvinila ho Kim.
„To je!“

„Když je v blízkosti Gia,“ dodal Dante se smíchem. „Když není, Cain se změní na batole se záchvaty vzteku a vším ostatním. Jeho štěstí a chování je víc než závislé na Giově přítomnosti. Stejně jako malé dítě neustále potřebuje svou matku.“

„Sklapni. Tím mi nepomáháš,“ zamumlal Gio. „Právě jsem ji přesvědčil, aby ho svým způsobem měla ráda… možná.“

„Možná,“ odfrkl si Dante. „Přeju hodně štěstí. Zatraceně sežere cokoli, co dokáže najít a o čem si myslí, že by mohlo být jedlé.“

Skvěle.

Kim si povzdechla. „Pokud budeme brzo odjíždět, měla bych si jít sbalit věci.“

Po jejich prvním setkání se v blízkosti Danteho cítila neuvěřitelně rozrušeně.

„Vlastně bys měla sedět a popovídat si,“ řekl Giovanni. „Půjdu nahoru a sbalím ti tašku. Pak budu muset přesvědčit Caina, aby znovu nasedl do Escalade. Pravděpodobně si myslím, že se ho znovu chystám někam odvézt a nechat ho tam.

„Gio.“ Nechat ji samotnou s Dantem nebyl ten nejlepší způsob, jak by si mohl její manžel připsat nějaké zatracené body k dobru.

„Prosím?“

Proč měla pocit, jako by byla zahnaná do kouta?

„Jak chceš, Gio.“

Doufám, že si užiješ spánek na gauči, pomyslela si Kim a dívala se přímo na něj.

Když míjel Danteho, jeho bratr ho poklepal ho po rameni. Jakmile Giovanni zmizel z kuchyně, Kiminy nervy vyskočily minimálně o dvanáct stupňů výš.

„Ahoj,“ řekl Dante a přešlápl si z nohy na nohu.

Teprve teď si Kim všimla tašky s logem Apple, kterou držel v ruce. Nevěnovala mu moc pozornosti. „Ahoj.“

„Chtěl jsem se ti omluvit za tu noc.“

„Správně.“ Kim přikývla a vrátila svou židli zpátky ke stolu. „Pokud se to chystáš udělat proto, že ti někdo řekl, abys to udělal, neobtěžuj se s tím. Nepotřebuji to. A skutečně nepotřebuji přidat falešnou omluvu ke skutečnosti, že se ti zcela zjevně nelíbím a že mě neschvaluješ.“

„To jsem nikdy neřekl,“ řekl Dante.

„Cože?“

„Nikdy jsem neřekl, že se mi nelíbíš. Neznám tě dost dobře, abych se k tomu mohl vyjádřit. Vím, že můj bratr tě zcela evidentně zbožňuje jako bys byla jeho měsícem, hvězdami i oblohou. To je pro mě podstatné a jediné co teď potřebuji vědět.“

„Ale neschvaluješ mě,“ tlačila na něj Kim. „Kvůli Francovi a zásnubám.“

„Ani to jsem neřekl.“

„Nebylo to zcela zřejmé?“

„Ne,“ odpověděl Dante zamračeně. „Nechápej mě špatně. Neschvaluji to, co Gio udělal. To ani zdaleka neznamená to, že bych neschvaloval tebe. Porušil pravidla, i když stále dokážu pochopit, proč. Myslím, že udělal to, co musel udělat. Nebudu ho z toho obviňovat, ale nelíbí se mi to, jak to udělal.“

„Ale Gio není já,“ řekla Kim.

„Přesně. Jsi šťastná?“

„Velice.“

„Předtím jsi nebyla,“ řekl Dante, jako by to byl fakt.

„Muset se vdát za Franca? Ne.“

„Proč?“

„Kromě toho, že to byl zneužívající kretén?“ Kim nechápala, zda měla jeho otázka co do činění s ní a Giovannim. Přesto rozhovor probíhal lépe, než čekala, takže se rozhodla odpovědět mu. „Protože jsem neměla na výběr. Nevím, jak to chodí ve vašem světě -“

„Myslíš tím, Cosa Nostru.“

„Cokoli. Pro mě je to o tom, že chci mít možnost vybrat si. Je to můj život. Nikdo mě nevlastní protože, že mě pomohl stvořit nebo proto, že má speciální příjmení a určitý životní styl. Nutili mě tvářit se, že to bylo mé vlastní rozhodnutí, i když to tak nebylo.“

Dante si znovu rozpačitě přešlápl. „Neustále je mi připomínáno, že jsem si zatím nenašel manželku. Že musím být tím, kdo nahradí mého otce – uspět ve svém vlastním životě.“

„Nechceš se ženit,“ předpokládala Kim.

„Mám toho jen velice málo, co bych mohl ženě nabídnout a nechci, aby někdo kvůli mým vlastním rozhodnutím v životě trpěl.“

„Dante, to nemůže být pravda.“

„To je. Ale na tom nezáleží. Jsem ve velice podobné situaci, ve které jsi byla ty. Ještě jsem si nemusel vybrat. Ale je to, jako by mi někde vzadu v hlavě tikaly hodiny. Gio se právě ukázal ženatý...“

„Čímž se přitáhla větší pozornost k tomu, že ty stále ne,“ dokončila Kim. Z jeho situace cítila smutek. „To mi připadá skutečně nespravedlivé.“

Dante pokrčil rameny. „Ty žiješ ve svém světě a já v tom mém. Občas se můžou vzájemně překrývat, ale věř mi, když říkám, že nejsou ty samé.“

Kim svým způsobem teď dokázala trochu pochopit, proč se Dante onu noc tak choval. Cítil se svým mladším bratrem, ale zároveň v tu samou dobu očekával, že bude Giovanni dodržovat ta samá pravidla, jaké musel on. Pokud šlo o manželství, Dante zcela jasně uvízl mezi mlýnskými kameny. Bylo těžké být šťastný, když jste neustále kontrolováni a radost někoho jiného jen zdůrazní to, co ostatní považují za váš nedostatek.

„Prosím, nemysli si, že ti to říkám jen proto, abych měl výmluvu pro to, jak jsem se k tobě zachoval nebo pro to, co jsem ti řekl. Rozhodně se v žádném případě nejedná o omluvu. Byl jsem hajzl.“

„To ano,“ řekla Kim jednoduše.

„Bylo to neomluvitelné. A je mi to líto.“

Kim v krku dusila emoce, které v ní narůstaly. „Děkuji.“

Dante se na Kim váhavě usmál. „Slibuji, že normálně nejsem tak špatný chlap. Navíc, jak mi už bylo řečeno, to, že umím ostatní zastrašovat, neznamená, že to tak míním. Když jsi měla dost odvahu na to, abys mi oponovala, tím sis získala můj respekt. Takže je to tak. Lucian se oženil se vztyčeným prostředníčkem se ženou, která není Italka. Gio se oženil z fleku na místě, a ani se neobtěžoval s tím, aby to někomu řekl dřív, než ses objevila u našich dveří. To je velice… podobné mým bratrům. Přinejmenším.“

„Takže zůstáváš jen ty.“

„Tuším, že ano,“ řekl Dante lhostejně. Pak zvedl ruku, ve které měl dárkovou tašku. „Mám tu něco pro tebe. Můžeš to nazývat třeba opožděným svatebním darem.“

Kim zvedla obočí. „Ty jsi nám koupil dárek?“

„Ne. Jen tobě. Gio nesnáší, když za něj někdo utrácí peníze. Je na těch nesmyslech až příliš nezávislý. Přijímá dárky jen na svátek, protože nemá na výběr. Nebo spíš mu máma nedává na výběr.“

„Ach. Nemusel jsi mi nic dávat.“

„Vlastně jsem to udělal. Umím si představit, že pro tebe bude mít něco i Lucian. Cecelia a Antony už mluví o tom, jak se tě chystají představit na veřejnosti jako součást rodiny, takže se můžu vsadit, že z jejich strany také něco přijde.“

„Nechápu to,“ řekla Kim, která byla znovu zmatená.

„Gio mi vysvětlil určité věci o Nunzovi, o kterých jsem netušil. Stejně jako to, že o tebe nikdy neměl příliš velký zájem. Kim, takhle to nemá být. Měla jsi být respektována a zbožňována. Řádná principessa. Nevím, zda to slovo pro tebe něco znamená, ale my ho držíme v úctě. Jsme velice tradiční. I když možná Gio nepovažuje vaše manželství za obrovskou událost, jako byla Lucianova, nebo jako bude to moje, stále je to pro naši rodinu významné.

Kim netušila, co to má co společného s tím, že jí lidé dávají věci. „Dante, nepotřebuji žádné věci na uvítanou.“

„To není tak docela pravda a nemusíš nic moc říkat,“ odpověděl se smíchem. „Ale můj bratr mě také varoval, že se mu možná podobáš mnohem víc, než kdo z nás tuší. Tím měl na mysli, že pokud bych ti chtěl něco dát, mělo by to pro tebe být užitečné. Raději nic nositelného nebo třpytivého, protože si tyhle sračky můžeš vybrat jen ty sama.“

„Giova slova?“ zeptala se Kim.

„Jo. Také si myslím, že myšlenka, že by ti mohl dát někdo šperky, ho skutečně nasrala. Myslel jsem si, že by to bylo zábavné. On ne.“

Možná, že jí Giovanni skutečně znal mnohem lépe, než si Kim myslela. Neměla by svého manžela znovu podceňovat. „Takže co jsi mi tedy dal?“

„Něco užitečného,“ ušklíbl se Dante, ale pak jeho úsměv trochu vybledl. „Vlastně když jsme mluvili o tvém otci a kdovíčem dalším, Gio se zmínil o tom, že během hádky o pokračování tvého vzdělání ti Franco zničil tvůj notebook.“

Kim cítila, jak jí zrudly tváře. „Kéž by o tom všem nic neříkal.“

Nechtěla, aby všichni věděli, jak příšerné bylo být pod Francovým vlivem. Už tak bylo dost špatné to, že odešla tak, jak odešla a všichni viděli pozůstatky po jeho chování na jejím těle.

„Franco je idiot. Nebo byl,“ opravil se Dante a soucitně se na ni podíval. „Tohle je skutečně moc pěkné. Ať tak či tak, vím, že to, co jsi měla ve svém notebooku, nemůže být nahrazeno, ale počítač jako takový ano.“

Dante postavil velkou dárkovou tašku na podlahu a vytáhl z ní tenkou, dlouhou bílou krabici s logem Apple.

„Navíc,“ dodal a otevřel krabici směrem ke Kim, „… jsem se tě chtěl zeptat, zda vážně zvažuješ pokračování ve studiu. Giovi na tom nezáleží. Pokud je to, co chceš, bude z toho mít radost. A podle toho, co říká, jsi zatraceně inteligentní.“

„Jestli je to, na co se ptáš, tak nejsem hloupá. Ano, ráda bych vyřešila přestup nebo něco takového, abych mohla školu dodělat. Proč?“

„Naše rodina má dobré styky na Columbijské univerzitě na Manhattanu. Jsem si jistý, že to víš.“

Kim spadla čelist. Kdo to nevěděl? „Co myslíš těmi styky?“

Dante pokrčil rameny. „Chodili jsme tam všichni tři, ale Gia to nebavilo, takže jsme absolvovali, jen Lucian a já. Antony školu sponzoruje vysokými příspěvky a stejně tak i já. Pomáhá nám to uchovat si dobré postavení na místech, na kterých nám záleží a navíc je to skvělá škola.“

„To je soukromá kolej Ivy League.“

„Takže bys tedy měla zájem?“ zeptal se Dante a usmál se. „Myslím tím, jestli se chceš zapsat do některých z programů, musíš mít top výsledky, ale nepochybuji o tom, že na to máš. Pokud chceš pokračovat v tom, co jsi studovala, mají několik různých oborů. Případně pokud chceš, můžeš své zaměření změnit na něco jiného. Cokoli. Pro tvůj přestup stačí jen zavolat. Díky tomu budeš mít o jednu starost méně, zatímco se tu budeš s Giem usazovat.“

Kim se znovu posadila do své židle. Nebyla si jistá, co říct. „Vážně?“

„Rozhodně. Je ti jen dvacet jedna. Nikdo se tě nebude snažit donutit zapomenout na to, co jsi chtěla, než se objevil můj bratr. My to prostě jen zařídíme mnohem pohodlněji, zatímco ty se budeš snažit být o krok před ním.“

„Nemůžu si dovolit -“

„Můžu tě ujistit, že můžeš. Není to na mně, abych ti tu udával konkrétní údaje, ale rozhodně by sis měla promluvit s ním o jeho finanční situaci. Kim, už to není jen jeho. A on to ví také.“

„Děkuji.“

„Není zač,“ odpověděl Dante lehce. „A skutečně se omlouvám.“

Kim potřásla hlavou. Stále ještě byla vyvedena z míry. „To je ta nejlepší omluva, která kdy byla.“

Dante se zasmál. „Snažím se.“