Giovanni - 21. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Ring volný – kolo druhé. Dokáže se Gio ze všeho dostat, nebo se z Kim stane velice mladá vdova?                    Sinnel

Gio vešel do kanceláře Maxima Sorrenta ze své vlastní svobodné vůle a s hlavou vztyčenou. Vzhledem k tomu, že se za své činy nestyděl, nemyslel si, že by se měl chovat jako dítě, které má dostat vynadáno. Když v místnosti uviděl sedět Maxima, Franca a Codyho, rozhodl se, že z důvodu respektu ze svého postoje vynechá roky naučenou aroganci.

Dobře, pokud měl počítat i dva vymahače, kteří s ním poté, co zničili jeho mobil a zahodili jeho zbraň, jezdili celé hodiny dokola. Netušil, co si má o té nonstop jízdě myslet. Pravděpodobně chtěli vidět, jak narůstá jeho panika a klepou se mu ústa. To se nestalo. Přesto i tak se oba blázni drželi za Giem v těsném závěsu, jako by se báli, že by se mohl pokusit utéct.

To by neudělal. Gio se nemohl dočkat, až to bude vše hotové.

Gio se rychle podíval na hodiny na protější stěně. Zaznamenal čas. Okamžitě se mu ulevilo. Kimino letadlo by mělo přistát už před krátkou chvílí. Byla v pořádku – v bezpečí. Teď se musel soustředit na to, aby tam skončil i on sám.

Čas na obchod.

„Kde je ta coura?“ zeptal se Franco a mračil se na Gia. „Marcello, jestli ji někde skrýváš, najdu ji. Když to budu muset udělat, skončí to pro ni ještě hůř.“

„Ona není ve skrýši,“ řekl Stephan. „Předpokládám, že právě teď je v New Yorku.“

„Cože?“ Místností rezonoval Francův vztek.

Maximo si povzdechl. „Franco, zklidni se. Neřekl jsem ti to dřív, protože jsi už tak dost rozrušený. Moji muži neměli jinou možnost, než nechat Kimberlynn nasednout na letadlo. Budeš se s tím muset smířit. A tím mám na mysli úplně na ni zapomenout. Nebudeš mít možnost snažit se poskytnout jí odplatu, protože jinak jim dovolím, aby se s tebou vypořádali vlastníma rukama tak, jak uznají za vhodné.“

Franco zmateně svraštil obočí. „Jim? O čem to sakra mluvíš? Šukala s ním, zatímco byla zasnoubena se mnou. Je stejně špatná, jako on!“

„Možná to tak může být, ale mám svázané ruce,“ řekl Maximo, který vypadal, že ho celý hovor nudí. „Provdala se za něj. Pokud nechceš riskovat hněv celého klanu Marcellů, který by na tebe dopadl, není tu nic, co můžeš udělat. Varoval jsem tě, že už tě nebudu chránit.“

„Provdaná -“

Gio při Francových slovech vyndal prsten, který od něj Kim dostala a hodil ho před něj na stůl. „Myslím, že vhledem k tomu, že už je teď označena jako má, možná budeš chtít vrátit ten kus sračky zpátky. Mimochodem, na místě svého otce vypadáš dobře,“ řekl Gio a kývl na Franca, který seděl v Maximově židli za zdobeným dubovým stolem. „Získáváš nějakou praxi, dokud je stále kolem, že?“

Franco přimhouřil oči. Gio mu musel přiznat plusové body, že na zjevnou návnadu neskočil.

„Nic, co?“ zeptal se Gio Franca. Dobře, tohle mohl napravit. Mávl rukou do vzduchu tak a Gio teď sledoval, jak se Franco naštvaně podíval na záblesk jeho snubního prstenu. „Zábavné. Na to, aby prošla uličkou, jsem nepotřeboval žádné vyhrožování, vydírání ani zneužívání.“

To bylo ono. Franco vyletěl ze své židle tak, až narazila dozadu na stěnu a s hlasitým rachotem se zřítila na zem. Vypadal, jako by chtěl přeskočit přes stůl. Gio stál pevně na místě. Nehnul ani palcem. „Ty zasraný bastarde!“

„Ne, nemusel jsem udělat nic z toho,“ řekl Gio a stále se na toho kreténa usmíval. „Jediné, co jsem musel udělat, bylo milovat ji.“

„Šukat s ní jako s děvkou, kterou je. To máš na mysli.“

Gio zvedl jediné obočí. Odmítal nechat se zatáhnout do jeho zuřivé show. „Ach, skutečně bych byl velice opatrný v házení takových slov směrem k mé nádherné manželce. Věř mi, že tvému otci by se nelíbilo, kdybych ti to vrátil zpátky.“

Konečně to vypadalo, že Franco pochopil, že Gio věděl nebo podezříval toho idiota, že se podílel na něčem, v čem by neměl. Franco se otočil ke svému otci. Zaskřípal zuby. „Papà, skočni s tím. Je zasraně k ničemu. Za to, co udělal, ho chci mrtvého.“

„Franco, sedni si,“ řekl Maximo s tichou rozhodností, která hovořila o létech trpělivosti. Maximo seděl v rohu u svého stolu, ruce měl složené v klíně a vypadal, že celé drama, které se odehrávalo v místnosti, ho nijak nevzrušovalo. Gio se naučil, že nejvíc by se měl obávat mužů, kteří byli podobní, jako Antony.

Tiší muži byli nebezpečnými muži. Pod jejich povrchem vřel těkavý vztek, který jen čekal na rozbušku. Byli plní tvrdého chladu, který jim umožnil vypnout emoce, kterými byli lidé posedlí. Jejich volbou bylo násilí a krutost. Tenhle druh mužů… vždycky udeřili v okamžiku, kdy to člověk nejméně očekával.

Gio se rozhodl, že musí opatrně našlapovat. Navzdory tomu, že Maximo vypadal zdánlivě nevzrušeně, byl nepředvídatelný.

„Giovanni, dost s tvým divadlem,“ řekl Maximo a střelil po něm pohledem. „Musíme vyřešit obchod a nemám dneska večer náladu na tvoje absurdity. Už mám víc než dost tvých vylomenin, které jsi do toho zatáhl. Nesnáším nic víc než to, když mě někdo klame přímo před očima.“

Gio se držel, aby neukázal na Franca a nezeptal se, zda ví, jak mu jeho syn přímo před očima pevně splétá smyčku kolem krku. „Maxi, omlouvám se.“

„Maximo,“ opravil ho don ostře. „Teď jsem pro tebe, Maximo.“

Skutečně se potřeboval pohybovat hodně opatrně. „Chápu.“

Maximo se postavil. „Jsi taková zkurvená katastrofa. Žal, díky kterému bude trpět tvoje rodina kvůli tvému sobectví, je nemyslitelný. Antony pochopí moje důvody, ale nikdy mi neodpustí. Víc než cokoli jiného jsem na tebe nasraný kvůli tomu, že zničíš víc než dvacetileté přátelství, které mě pojí s tvým otcem. Už teď lituji toho, že potom budu muset zavolat tvému otci do New Yorku.

„Není potřeba,“ odpověděl Gio s pokrčením rameny. „Už jsem to udělal.“

„I tak mu budu muset stále zavolat,“ řekl Maximo tiše. „Ty toho však nelituješ, že?“

„Kvůli Kim? Ani náhodou.“

„Protože nemyslíš mozkem, ale svým ptákem,“ zavrčel Franco. „Kvůli té italské kočce ses vzdal všeho.“

„S tímhle měl můj penis jen málo co společného,“ zamumlal Gio. Nevypadal vyvedený z míry. „Zamilovat se do ní bylo tak snadné, jako je dýchání. Kdybys víc času strávil zjišťováním toho, kým byla, místo toho, aby ses jí snažil zformovat do představy svého ideálu, pochopil bys to. A Franco, možná muž, jako ty – tak nevěrný, odporný a zkažený – by nikdy nemohl mít někoho tak báječného, jako je Kim, kdo by stál po tvém boku a chtěl tam být. Styď se za to, že ses ji k tomu snažil přinutit.

„Táhni do prdele,“ odplivl si Franco.
Gio se ušklíbl. „Ne, díky. Jsem v pohodě s tím, kde jsem.“

„Už to chci skončit,“ řekl Franco svému otci. Ruce, které měl na stole, se mu třásly vzteky. „Teď, ne později. Teď.“

Maximo zavrtěl hlavou. „Až budu připravený, synu. Ještě nejsem.“

Gio tiše vydechl úlevou. Věděl, že v okamžiku, kdy začal narážet na některé z Francových lží, se ho ten pitomec bude snažit umlčet. Nebyl na to ten správný čas a Gio zatím stále ještě dýchal. Bral to jako dobré znamení.

„Cody, jsi připraven?“ zeptal se Maximo mladého muže, který seděl na gauči s očima přilepenýma k zemi.

„Kdykoli, bossi,“ odpověděl Cody.

„Jsi připraven vzít na sebe Omertu a přísahat svou věrnost jen mé rodině?“

„Ano.“

„Jsi ochotný postavit la famiglia nad vlastní krev? Soustředit se pouze na potřeby, touhy a sny Cosa Nostry?“ zeptal se Maximo a přešel k velkému oknu, které zatáhl závěsy. V místnosti se rozhostila tma, kterou nakonec osvětlila žárovka lampy. „Mojí Cosa Nostry?“

„Cosa Nostra je mým snem,“ řekl Cody tiše.

Gio uvažoval, proč byl zasvěcen do velice soukromého a utajeného iniciačního obřadu. Nejenže nebyl součástí rodiny Sorrentos, ale zároveň vzhledem k tomu, co s Kim udělal, rodinu neuvěřitelně pošpinil. Vůbec by u toho neměl být přítomen.

Maximo se znovu vrátil ke svému stolu a posadil se u jeho strany. „Dobře. To je to, co jsem chtěl slyšet. Dokázal bys kvůli ní i zabíjet?“

„Ano?“

„Truchlil bys nad tou ztrátou?“ naléhal na něj Maximo.

Cody zavrtěl hlavou. „Ne.“

Maxio zabrousil pohledem ke Giovi. „Ani kdyby to byl, řekněme… tvůj švagr?“

Gio se při těch slovech napřímil. I když stále zůstal zticha.

„Ne,“ zopakoval Cody. „Moje věrnost a oddanost patří pouze Cosa Nostra.“

„Výborně,“ pochválil ho Maximo. „Franco, v horní zásuvce nalevo. Vyndej mé věci.“

Když Franco na stůl položil zbraň, stříbrný kapesní nůž a malou kartičku s obrázkem Svaté Heleny, Don se znovu postavil. „Cody, obvykle bych chtěl, aby u toho se mnou bylo přítomno více mužů. Nechal bych je zpochybňovat tvou věrnost a oddanost našemu životu, ale dnes jsi to dokázal víc než dobře. A upřímně řečeno, už jsem viděl dost podle tvého chování, když Giovanni utekl s tvou sestrou. Nepotřebuji žádný další kravál a nemám na to ani dost trpělivosti. Uděláme to takhle, protože záměr i konečný výsledek bude stále stejný.“

Maximo vyprázdnil zásobník zbraně. Pak do něj vložil jeden jediný náboj a následně vrátil zásobník zpátky do zbraně. Zbraň odložil, zvedl stříbrný nůž a jeho ostrým hrotem si přejel po špičce ukazováčku. Objevila se malá kapka krve, kterou Maximo vysál.

„Pojďme k lekci, můžeme?“ zeptal se Maximo a vrátil nůž Francovi zpátky. „Bude to dobré pro nás pro všechny. Rico a Stephan jsou pro přivítání Codyho do rodiny jako svědci dostačující. Očekávám, že oba zůstanete zticha.“

„Ano, bossi,“ řekli muži společně.

Maximo mávl k Giovi. „Giovanni, začni za nás. Jsem si jistý, že ty tradice znáš.“

Gio si odkašlal. Byl by mnohem raději, kdyby se pozornost soustředila na kohokoli jiného než na něj. „Už jsem to dělal. Nepotřebuji opakovat přísahu nebo pronášet přikázání.“

„Udělej to, protože jsem ti to řekl. Nebo tě k tomu donutím. Pravidla. Řekni je.“

Gio tiše zaklel a snažil se soustředit. Vzhledem k tomu, že nevěděl, co se s ním Maximo snaží hrát za hru, to bylo obtížné. Přesto tak, jak mu bylo nařízeno, promluvil. „Muž nikdy nesmí sám sebe formálně představit sám sebe přátelům přímo, ale místo toho je musí seznámit mafián, který oba zná.“

„A to je proč, Franco?“ zeptal se Maximo a otočil se k synovi.

„Aby došlo k eliminaci potenciálních problémů s outsidery, případně infiltraci policistů v přestrojení. Pokud k tomu dojde i tak, tak ten, kdo je pozval a označil za přítele, bude vyřazen.“

„Přesně tak.“ Maximo kývl na Codyho. „Další prosím.“

„Muži, kteří se zapletli s policí nebo mají rodinné vztahy napojené na úřady, ti, kteří mají nižší morální hodnoty nebo se chovají špatně, či muži s dvojí tváří, nemůžou být součástí Cosa Nostry,“ řekl Cody.

„Jaká další pravidla s tím souvisí, Cody?“

„Neměli bychom být viděni v hospodách nebo klubech, kde bychom se chovali jako opilí hlupáci. Nikdy nesmíme mluvit s policí. Boje s ostatními mafiány nejsou tolerovány.“

„Beru,“ řekl Maximo, a pak k tomu přidal dovětek. „Mohli bychom říct, že se to týká i myšlenky krádeže z jiných rodin a tak. Giovanni, vyslov další.“

Gio koutkem oka pohlédl na Franca, který stále seděl za stolem a pohrával si s nožem. Promluvil: „Postavení a autorita jsou vždy uznávány a respektovány. Dohody uzavřené v těchto řadách by nikdy neměly být porušeny. Protože slovo bosse je zákon, takže pokud se na něco zeptá, vždy mu řekneme pravdu. Pokud to není nezbytně nutné, nikdy nevezmeme život jinému mafiánovi.“

„Giovanni, řečeno velice dobře.“ Maximo poklepal klouby na stůl, čímž přitáhl synovu pozornost od Gia k sobě. „A jedno pravidlo, díky kterému se tvá sestra nebude muset zodpovídat za své chování, Cody?“

Gio se zamračil. Měl pocit, jako by mu na kůži dopadl bič a rozerval mu ji napůl. Když Cody promluvil, nějak se mu podařilo zůstat zticha. „Se všemi ženami mafiánů musí být zacházeno s nejvyšším respektem a to bez ohledu na skandály, které způsobí jejich manželé.“

„To je také jediný důvod, proč moje manželka místo svého místa v hrobě dosáhla rozvodu. Jen škoda, že mě církev kvůli tomu odmítá pozvat zpět do svého středu. Franco, pokračuj, prosím, dalším pravidlem,“ nařídil Maximo a znovu se otočil tváří v tvář Giovi.

„Vždy buď Cosa Nostra k dispozici. Nejedná se o očekávání, ale o povinnost. La famiglia je naší trvalou povinností a to bez ohledu na to, zda vaše matka leží na smrtelném loži, či se rodí vaše dítě.“

Maximo se s ponurým úsměvem díval přímo na Gia. „Už zbývá jen jedno. Vypadá, že to, které nikdo nechce říct. Chtěl bys ho vyslovit, Giovanni, nebo to mám udělat já?“

„Udělám to,“ zamumlal Gio. Odmítal dát najevo své napjaté nervy. „Dotýkat se manželky jiného mafiána je zakázáno. Je to a vždycky bylo. Aférky s ženami, které jsou svázány ctí s mužem, se trestá smrtí.“

„Taková ostuda. To jsi,“ opakoval Maximo se smutným nádechem. Naklonil hlavu. „Zdá se těžké uvěřit, jak dobře jsi skrýval své nedostatky, Giovanni. Synu, podej mi nůž a Svatou.“ Franco ze stolu zvedl požadované věci a podal mu je. „Cody, postav se a přistup ke mně.“

Cody bez zaváhání udělal přesně to, co mu bylo řečeno. Maximo otočil ruku dítěte dlaní nahoru a pak do ní zabořil čepel nože. Gio prakticky cítil, jak mu dva muži, kteří stáli za ním, dýchali na krk. Vyvolávalo to v něm pocit, jako by mu po kůži lezlo nějaké cizí těleso.

„Přikázání v životě mafiána jsou pro to, abych chránila naše rodiny a organizaci a zároveň nás nutí šířit vysokou morálku,“ vysvětloval Max a napříč Codyho dlaní udělal hluboký řez. Okamžitě se v něm objevila světle purpurová tekutina, ale Cody ani nemrkl. Nůž skončil zapomenutý na stole. „Řídíme se jimi a věříme v jejich základní principy, což jsou respekt, čest a věrnost. Vše z toho stojí v popředí našeho chování. Pokud někdo selže, byť jen jediný muž, struktura rodiny se pak může rozpadnout. Cody, budeš přikázáním vždy věřit a řídit se jimi?“

„Vždy,“ odpověděl Cody.

„Jizva, která ti zůstane po zhojení rány, ti bude sloužit jako připomínka toho, co jsi a kam nyní patříš,“ řekl Maximo. Obrátil Codyho dlaň tak, aby teď hustá krev stékala dolů přímo na přední stranu kartičky Svaté, kterou držel ve své volné ruce. Kapičky krve potřísnily tvrdé dřevo. „Každá ruka, se kterou si potřeseš, každá žena, které se dotkneš, všechno, co jí uděláš… vždycky tam bude ta jizva. Neustále ji budeš cítit. Bude tě vést na cestě Cosa Nostra. Pokud to skutečně chceš, prones přísahu Omerta a u toho budeme sledovat to, jak Svatá hoří.

Maximo mu podal obrázek Svaté Heleny a pak z kapsy vytáhl zapalovač. Jeden roh kartičky zapálil. „Cody, mluv.“

„Přísahám, že od této chvíle budu dýchat, žít a svou krví ctít jen Cosa Nostra, la famiglia – naši věc,“ řekl Cody a pevně držel kartičku, která v jeho dlani rychle hořela. Plameny již olizovaly jeho ruku, ale nenechal ji spadnout. „Moje věrnost, víra i vše, co udělám až do dne, než spočinu v zemi ve věčném odpočinku, patří Cosa Nostra. Moje pověst je mým životem a vírou mé rodiny. Pokud bych zradil la fagmilii tím, že bych mluvil proti ní, zdiskreditoval ji, či vyprávěl o našich tajemstvích někomu nezasvěcenému, mé tělo i kosti shoří stejně tak, jako tato Svatá. Cu è surdu, orbu e taci, campa cent'anni 'mpaci. Ten, kdo je hluchý, slepý a němý, bude žít stovky let v míru,“ dokončil Cody svou přísahu a v ruce sevřel do pěsti popel z kartičky svaté. „Jsem Mafián.“

Na podlahu spadla do malé hromádky směs krve a popela.

„Franco?“ požádal Maximo a znovu natáhl ruku. Syn podal otci zbraň. Gio pevně stál na svém místě. „Cody, udělej to, co by požadovala Cosa Nostra.“

„Ani se nepokoušej utéct,“ řekl jeden z mužů, který stál za Giem.

Proč by měl? „Neudělám to.“

Když Gio pocítil zezadu na temeni chladnou hlaveň zbraně, neotočil se. Cody musel udělat to, co musel a Gio nechtěl žadonit o svůj život a udělat to tomu dítěti ještě těžší. Ne, Gio by ani za nic neprosil o svou duši.

Místo toho se Gio otočil tváří v tvář Francovi, odhodlaný vypustit slova, která dostanou míč na jeho stranu a která budou hrát v jeho prospěch. „Franco, cítil ses mocný, když jsi jí ubližoval?“

Franco dostal do čelisti tik. „Zasloužila si to a ještě mnohem víc.“

„Došlo k tomu ještě dřív, než jsi to věděl. To nejmenší, co teď můžeš udělat, je přiznat se. Mlátil jsi ji bez mrknutí oka už od prvního dne. Řekni mi to. Když jsi jí vlepil facku, aby ses zbavil své nejistoty, abys jí ublížil za své neúspěchy, připadal sis jako král? Protože to je jediný důvod, který se mi daří vymyslet pro to, proč by muž položil své ruce na ženu.“

Maximo si povzdechl. Byla to první známka toho, že se jeho podráždění dere na povrch. „V pořádku, už toho mám dost. Cody?“

Hlaveň se přitiskla zpátky a Gio měl pocit, jako by se mu všechny nervy změnily v dráty nabité elektřinou na tisíc voltů. Sračky skončily. Nastal čas začít to brát vážně a vypadnout.

„Maximo, můj otec mě neposlal do Vegas pro to, abych posoudil rozsah obchodu s auty,“ informoval ho Gio měkce, ale jistě. „Ze svých přestupků se ti budu zodpovídat tak, jak uznáš za vhodné, ale jsou tu určité věci, které by ses měl nejdřív dozvědět, protože jsi pro mě a mou rodinu nikdy nechtěl nic víc, než dobro. Není pochyb o tom, že jsem Francovi dal najevo svou neúctu. Za to se odmítám omluvit. Ty si však zasloužíš můj soucit v tom nejvyšším způsobu, který ti můžu nabídnout.“

Maximo se znovu opřel o roh desky stolu a svraštil čelo. „Jestli se snažíš získat čas…“

„Ne.“

„Tati -“

„Franco, sklapni,“ odsekl Maximo bez ohlédnutí. „Giovanni, mluv. Říkal jsi tvůj otec. Začni odtamtud.“

Giovanni přikývl. Měl pocit, jako by měl nateklý jazyk. Nějak se ten pocit donutil potlačit. „Můj otec zaslechl něco, co mu vadilo a vedlo ho k tomu, že mě sem poslal, abych dohlédl na tvého syna a jeho muže, jak se chovají a jednají.“

„Nemá ve mně žádnou víru?“ zeptal se Maximo. „Nemá se co vměšovat do obchodu jen proto, že je vůdcem dominující rodiny.“

„Podle tvého syna moje rodina selhává a ztrácí svou sílu. Neslyšel jsi o tom? Protože Sorrentosové jsou více než připraveni postavit se do čela, jelikož přichází čas pádu Marcellových.“

Maximo na okamžik přimhouřil oči a pak střelil pohledem přes rameno na svého syna. „Řekl jsi to?“

„Já ne,“ zasyčel Franco.

„Franco, jsi zasraný lhář. Maximo, můžeš zavolat Antonymu. Většinu věcí, které řeknu, možná může vypadat jen jako spekulace, ale pokud uděláš pár hovorů a z pozice dona trochu zatlačíš, ústa se otevřou tak, jako vždycky. Při těchto slovech stál Antony jen pár metrů od nás. Sám to slyšel, a kvůli tomu mě sem vyslal.“

„Chtěl zjistit, co na něj moje rodina chystá,“ řekl Maximo a jeho hlas byl podbarvený hněvem. „V tom případě ve mně nemá důvěru.“

„Ne,“ odpověděl rychle a ostře Gio. „Proč bychom měli mít obavy, pokud jsou naše čísla větší, silnější a lepší? Poslal mě sem, abych z těch Francových nesmyslů oddělil zrno od plev kvůli tobě, Maxi.“

Maximo buď nezaregistroval, že Gio použil jen zkráceninu jeho jméno, nebo mu to bylo v tuhle chvíli jedno. „Kvůli mně.“

„Přátelství jsou pro mého otce důležitá. Chrání je, dokonce, i když druhá polovina netuší, že to dělá. Navíc, pokud bych nic nezjistil, odjel bych domů, aniž bych se ti o tom zmínil. Na tvou rodinu by nepadla žádná podezření, která by tě trápila. Respekt ve tvých řadách by zůstal zachován.“

„A pokud bys něco našel?“

„Považuj to za znamení jeho přátelství,“ řekl Gio.

„Zjistil jsi něco?“ zeptal se Maximo a se zdviženou bradou a přimhouřenýma očima pozoroval Gia.

„Snaží se nás rozhádat,“ vložil se do toho Franco. S očima plnýma vzteku zíral přímo na Gia. „Cody, skonči s tím. Pospěš si. Je mi špatně z toho, že musím poslouchat kecy toho zasraného kreténa.“

„Samozřejmě, že ano, Franco. A nezapomeň, co jsem ti řekl o těch jménech.“ Gio pokračoval, aniž by odvrátil svůj zrak od Franca. „Cody, pro koho jsi pracoval posledních pár měsíců?“

Cody zaváhal.

Gio věděl, že kvůli Codyho dobru musí postupovat opatrně. Nechtěl dostat to dítě do problémů, ale na druhou stranu stále potřeboval pro svůj plán jeho spolupráci.

„Pro mě,“ odpověděl Maximo za svého nejnovějšího člena. „Přímo pod Francem, ale i tak pracoval pro mě.“

„To však až tak není,“ řekl Gio. „Cody, když jsi tázán, vždy musíš sdělit pravdu. Na prvním místě chráníme Cosa Nostru. Pro koho dalšího pracuješ?“

Cody slyšitelně polkl. „Pro mého otce.“

„Spokojený?“ zeptal se Franco, který se už nadoumal a odfrkoval jako naštvaný býk. „Je to syn svého otce. Ano, pracuje pro svého otce.“

„Co přesně děláš?“ zeptal se Maximo Codyho. „Sledoval jsem tě celé měsíce, tak jako Franco. Nechápu, kde dokážeš najít čas na to, abys běhal mezi oběma rodinami, abys dělal obchody pro obě.“

Cody ještě musel dát svou zbraň dolů, ale Gio mu to neměl za zlé. Po tom všem, zatím mu to nikdo neřekl.

„Záleží na tom?“ zeptal se Franco a praštil dlaní do stolu. „Je to právě teď skutečně tak důležité?“

„Co máš za problém?“ Maximo se otočil zády ke zbytku místnosti. „Franco, jestli nesklapneš, na zbytek hovoru tě nechám vyvést z místnosti. Sedni si a zůstaň zticha. Vím, že to zvládneš, i kdyby ti to mělo sebrat každý kousek síly a úsilí, které v sobě máš.“

„Auta,“ řekl Cody, když se k němu Maximo znovu otočil. „Pracuji pro svého otce na schématu obchodu s kradenými auty.“

Maximo se znovu s přimhouřenýma očima otočil. „Prosím?“

„Protože musel,“ dodal Gio rychle. Chtěl Codyho dostat z centra nežádoucí pozornosti. „S tím vším začínal Cody, ale Nunz neměl dost prostředků na to, aby to uskutečnil, takže se do toho zapojila rodina Sorrentů. Nicméně Nunz měl kontakty na to, aby věděl, kam s tím jít. Není to tak, Franco?“

„Vysvětli to,“ zahřímal Maximo.

„Papà -“ začal Franco.

„Vysvětli to!“

Franco se přikrčil se své židli. Mlčel. Odmítal promluvit.

„Cody?“ zeptal se Gio.

Mladší muž se zašklebil. „Nemůžeš mě vinit z toho, že jsem se chtěl dostat do větší a lepší rodiny. Udělal jsem to, co jsem musel a zatímco jsem to dělal, zůstal jsem věrný své loajalitě. Franco poskytl mému otci muže, prostor a kontakty, aby se to spustilo. Já jsem odvedl svou část – včetně toho, že jsem poskytl otci jeho podíl za to, že se na tom podílel.“

„Dues…“ Maximovi zrudla tvář. „To je můj obchod!“

„Ne, tohle byl obchod Nunze,“ uvedl Gio klidně. „Franco tak všechno podal, že? To je to, co jsi říkal na zasedání Komise. Dal jsi mu prostor: nechal jsi ho, aby se naučil pracovat na vlastní pěst, aniž by ho u toho někdo vodil za ručičku. Takhle to udělal. Využil někoho mimo svou rodinu a Cosa Nostru. Celou tu dobu ti tajil skutečné osoby v pozadí, včetně toho, že za to platil Nunzovi penězi, které měly být tvoje. Samozřejmě bez tvého vědomí.

Rád bych si myslel, že to dělal jen kvůli penězům. Protože je chamtivý a je to lhář. Ale když vezmu v úvahu to, co řekl mé ženě, když ji praštil tak, až spadla na zem jako pes, myslím, že je toho mnohem víc,“ dokončil Gio.

Maximo se zhluboka nadechl. Ruce měl podél boků zaťaté v pěst. „Co jí řekl?“

Franco se postavil. Na spánku mu pulzovala žíla. „Jestli toho hajzla nezabiješ, udělám to sám.“

„Pohni se a nechám Stephana, aby ti podřízl krk,“ zareagoval Maximo chladně.

To bylo ono. Gio zasáhl nerv, který hledal. Takže se rozhodl zahrát na jeho struny ještě víc. „Teď je zcela jasné, že Franco sledoval Kim mnohem déle, než dával najevo. Incident v kasinu byl jen věcí volby, která stála za sračku a byla způsobena špatnými okolnostmi, ale to, jak ji znal – její život, přátelé, dokonce i to, jaké preferovala oblečení – to bylo něco, co mu muselo zabrat spoustu času zjistit. A samozřejmě, mohl jsi to o ní zjistit později, jenže pokaždé, když jsi ji viděl, jsi na ni křičel. Franco, kdo byli ti muži u tebe doma, když jsi uhodil mou ženu?“

Franco mlčel. Místo něj odpověděl Maximo. „Dva z mých capo, kteří řešili obchod. Zmínili se o tom incidentu, ale měl jsem v plánu vyřešit to soukromě, aby se to znovu nezopakovalo. Proč?“

Gio kývl. „Takže kromě Codyho další dva svědci, kteří slyšeli, co pak Franco řekl. Další telefonát, kde si to můžeš ověřit, Maximo. Ověř si to a začni kopat hlouběji. Neuvědomil jsem si, že jsi nemocný. Upřímnou soustrast.“

Maximo svraštil čelo. „Nemocný?“

„Cody, co řekl Franco Kim, když ležela na zemi a plivala krev?“

Gio koutkem oka sledoval, jak Cody spustil prst z pouště. Pak promluvil. „Svatba s mou sestrou by mu zaručila místo dona s tím, že jeho otec bude pryč. V podstatě tak nějak to řekl.“

„Co dalšího?“

„Že má v plánu skončit to s ní. Čím dříve, tím lépe.“

„Střípky slov, které v hněvu vypadají dost nevinně,“ protáhl Gio, který se stále díval přímo do Maximových očí. „Až na to, že ta myšlenka zní až příliš specificky, než aby mohla být dvojznačná. Tahle jediná věc, kterou pronesl směrem k mé ženě, mě vede k přesvědčení, že si myslí, že ať už z jakéhokoli důvodu, se chystáš brzy odejít. Připadáš mi jako zdravý muž a rozhodně mi nepřidáš jako muž unavený životem, který by se chystal odstoupit. Takže musíš být nemocný a hodně dobře to skrývat. Neuvědomil jsem si to. Znovu přeji upřímnou soustrast.“

„Nejsem nemocný,“ řekl Maximo. Zněl vzdáleně.

„Požadoval jsi, aby se Franco usadil a oženil?“ zeptal se Gio.

„To není tvoje starost,“ vyštěkl Franco.

„Ne,“ řekl Maximo, který svého syna ignoroval. „Svatba s Kimberlynn byla naprosto jeho volba. Nejsem tím, kdo by s tím souhlasil nebo ho v tom podporoval.“

„Protože jsi věděl, že to bylo z donucení.“

„Ano a také proto, že jejího otce nemám dvakrát v oblibě. Nechtěl jsem, aby si ten muž myslel, že by se mohl plést do mých obchodů jen proto, že se jeho krev dostala do mé rodiny.“

„Ale to dělal ještě dřív, než k zásnubám vůbec došlo,“ vysvětlil Gio a vyplňoval mezery. „Kim prostě byla jen to správné lepidlo, že Franco? Poskytla ti dobrou výmluvu pro to, aby ti Maximo svěřil komunikaci s Nunzem a mohl jsi pracovat s Codym. Ani nezpochybňoval tvá rozhodnutí, protože jsi to dělal dobře. Ale to nedělal on, že, Maximo?“

Maximo zaťal zuby, ale Gio pokračoval dál. „To proto jsi mě požádal, abych tu zůstal déle, protože uvnitř jsi mu nevěřil.“

„Zůstal?“ zeptal se Franco. Jeho hlas zněl daleko slaběji.

Gio mu nevěnoval ani myšlenku. „Jistě, je to tvůj syn, ale v Cosa Nostra krev neznamená žádný rozdíl. Nerozuměl jsi tomu, proč cítíš něco, co tu nebylo. Viděl jsi jeho dětinské záchvaty vzteku a zkaženou povahu, ale bylo v tom toho víc. Stejně tak, jako můj otec, když ho v New Yorku slyšel. Ty to víš, Maximo. Já ti tu jen dávám důvod pro to, abys začal kopat o něco hlouběji.“

„Cody,“ řekl Maximo tiše a přitáhl na sebe pozornost mladého muže.

„Ano, bossi?“

„Můžeš potvrdit to, co říká?“

„Něco z toho,“ řekl Cody s pokrčením ramen. „I když jeho spekulace se hodně podobají těm mým. Neumím Francovi číst myšlenky a nic takového mi ani nepřísluší. Vím, co řekl mojí sestře, a jak s ní zacházel. Vím, jak využil moje plány pro svůj vlastní zisk a jak zatáhl mého otce do obchodu jako tichého společníka. Ostatní myšlenky jsou jeho vlastní.“

„O tom nepochybuji,“ řekl Maximo vážně.

„To jsou kecy!“

„Franco, opatrně. Právě teď se pohybuješ na velice tenkém ledu,“ varoval ho don. „Giovanni, něco dalšího?“

„Franco je manipulativní zneužívající idiot. Jsi si jeho problémů velice dobře vědom. Ty jsi byl tím, kdo je ke mně přivedl. On ti dal všechny důvody pro to, abys byl vůči němu nedůvěřivý a nespokojený, ale z ostatního jen velice málo.“

„Stejně jako ty,“ uvedl Maximo.

„Pravda, ale já jsem ty svoje přiznal. Dokáže udělat to samé? O tom pochybuji.“ Gio si pomalu vydechl a pak znovu promluvil. „Projevil jsem neúctu vůči tobě i tvému domu a je mi to velice líto, Maximo. Ale ona byla moje ještě dávno předtím, než ji dostal on a neměl žádné právo zkusit to a vzít si ji. Jestli mě chceš za můj přestupek zabít, udělej to. Přijmu to. Ale buď si zatraceně dobře vědom hada, kterého máš přímo u nohou, a který jen čeká na to, aby tě kousl.“

„Naser si!“ vykřikl Franco ze svého místa za stolem. Konečně se jeho vztek přelil přes vrchol. Gio viděl, jak se zaškubala Francova čelist a v očích mu byla vidět temnota. Ve zlomku vteřiny Franco přeskočil stůl přímo k Giovi. Ruce měl připravené k úderu. „Zasraně tě zabiju já sám!“

Dřív, než stačil Gio zareagovat na nadcházející útok, se pohnul Maximo. Z Codyho rukou sebral zbraň a namířil ji jiným směrem. Přímo mezi Francovy oči. Ten na místě ztuhnul. Oči měl vytřeštěné a koukal mu z nich strach.

„Drž hubu, ty blázne,“ zavrčel Maximo na svého syna. Prst měl přiložený přímo na spoušti. „Sedni si, nebo tě do té židle hodím já sám. Hned teď, Franco. Nenuť mě, abych tě o to požádal znovu.“

„Papà…“

„Tady nejsem tvým otcem. Jsem donem. Sedni si.“ Franco pomalu udělal to, co mu bylo řečeno.

Maximo měl ramena ztuhlá vztekem. Ačkoli se mu záda chvěla, ruka, ve které svíral zbraň, byla pevná. „Cody, vyprovoď prosím Giovanni z mého majetku.“

Gio zamrkal. Nebyl si jistý tím, co právě slyšel. „Prosím?“

Vypadalo to, že to ani Cody zcela nevěřil. „Bossi?“

„Dostaň ho ven z mého domu a mého majetku. Zavolej mu taxi, nebo mu dej k použití zkurvené auto. Chci, aby odsud zmizel. A to rychle. Je mi to jedno. Pospěš si dřív, než ztratím ten zasraný zbytek trpělivosti, který mi zbývá.

Gio nepotřeboval žádné dalšího povzbuzení. Než bys řekl švec, tak kolem dvou šokovaných vymahačů zmizel z místnosti. Cody mu byl v patách. Jejich rychlé kroky se při úprku chodbou a dolů po schodišti rozléhaly ozvěnou. Byl to jediný zvuk, který byl v domě slyšet. Pak se ze shora ozvala rána. Giovi výkřiky, které se nesly dolů, nezabránily v tom, aby pokračoval ve svém běhu ven. Právě teď mu bylo jedno to, co se stalo s Francem.

„Dokázal bys to udělat? Myslím zabít mě?“ zeptal se Gio Codyho, když ho mladý muž vyprovázel ven ze dveří. „I když jsi věděl, že jsem říkal pravdu?“

„Ano.“ Cody pokrčil rameny. „Promiň.“

Gio s ušklíbnutím přikývl. Taky by musel. „Neomlouvej se. To je v pořádku.“

Cody se náhle zastavil. „Jak je to v pořádku?“

„Protože pokud musíš volit mezi sebou a jimi, vždycky musíš zvolit sebe, Cody. Vždycky. Taková je Cosa Nostra. Je to tak, jak to v tomhle životě chodí, a já jsem si toho velice dobře vědom. Zasraně, sám tak žiju. Dodržuj pravidla a budeš v pořádku. Max potřebuje nováčka. Nemůžu nevidět to, že právě teď tu není moc lidí, kterým by mohl věřit. Jestli to myslí s poctivostí upřímně, a já si myslím, že ano, tak máš před ostatními náskok celých mílí.“

Cody si odkašlal a přešlápl si z nohy na nohu, jako by mu to bylo nepříjemné. „Ty sis nevybral sebe.“

„Jak to?“

„Moji sestru. Vybral sis ji. Ne sebe.“

Gio se zasmál. „Ne, chápeš to špatně. Já si vybral nás. Kim a já tvoříme v životě tým. Takhle funguje láska. A já si vždycky vyberu nás.“

**********

Gio se podíval v taxíku na hodiny na palubní desce. Všiml si, že už je pozdě. Krátce předtím, než nasedl do letadla, zavolal otci z letiště, a poté po přistání znovu. Antony pro něho chtěl poslat auto, nebo svého syna vyzvednout osobně, ale Gio obojí odmítl. Dlouhá jízda by mu měla poskytnout tolik potřebný prostor pro to, aby si mohl v duchu znovu projít vše, co se stalo.

Taxi zajel k bráně dostatečně blízko, aby se Gio mohl natáhnout k ovladači vstupní brány. Gio se natáhl z okénka a stiskl potřebné tlačítko pro to, aby se otevřela bránu, která vedla do domu jeho rodičů.

Gio zadal svůj kód a čekal na to, až se brána otevře. Když se to stalo, řidič taxi zajel vedle brány a zastavil. „Chcete vystoupit tady, nebo vás mám dovézt dál?“

„Tady je to v pořádku,“ řekl Gio.

„Jste si jistý? Vypadá to jako docela kus cesty a dneska je venku zatracená zima.“

Od brány ke dveřím do domu pouhých deset minut chůze. Bůh ví, že Gio tu cestu pěšky prošel víckrát, než mu bylo milé. Zvlášť v době, kdy byl ještě teenager a jeho táta na něj byl naštvaný, a sebral mu klíčky od auta. Nejhorší zasraný trest, který Gia nejvíc dotýkal a Antony to dobře věděl.

„Je to v pořádku. Skutečně.“

Gio vytáhl svou kreditní kartu a cestu zaplatil kartou. Byl vděčný za to, že Maxovi idioti netrvali na tom, že mu spolu s telefonem a pistolí seberou i jeho peněženku. Možná měli v plánu nechat mu ji proto, aby bylo možné identifikovat jeho tělo, až ho někdo najde.

Gio se potřeboval zbavit těch morbidních myšlenek, takže vystoupil z taxi a vzal si do ruky své dvě tašky. Další věc, na kterou ti dva idioti zapomněli – jeho věci nechali v jeho pronajatém autě z půjčovny, které stále stálo na letišti McCarran.

Gio se vydal vzhůru po příjezdové dráze. Věděl, že lidi v domě už byli na jeho příchod upozorněni tím, že prošel bezpečnostním systémem v bráně. Bylo chladno, ale nebylo to tak špatné. Pod nohama mu křupal sníh. Na zemi ho leželo pár centimetrů. Tašky měl přehozené přes rameno, hrál si se snubním prstenem, který měl nasazený na prstě a dumal o tom, co všechno se dneska stalo, a jak se bude jeho život ode dneška lišit.

Byl s tím v pohodě.

Tak dobře.

Byl lehkomyslný a hloupý? Jo, ale Gio rozuměl nebezpečí lépe, než kdo jiný. Téměř vždy hrálo v jeho prospěch.

„Gio!“

Při důvěrně známém hlasu své milenky, která zakřičela jeho jméno, zvedl hlavu. Ve svých myšlenkách uvízl natolik, že si ani neuvědomoval, jak rychle prošel dlouhou příjezdovou cestu. Vzhledem k tomu, že bylo dobře po jedné ráno, byla tma jako v pekle. Kiminu postavu však osvětlovalo světlo, které vycházelo z otevřených vstupních dveří.

Gio se okamžitě usmál. Bože, ani si neuvědomoval, jak moc mu chyběla, i když byli bez sebe jen půl dne. Bylo to tak bláznivé.

Kim bez zaváhání seběhla dolů ze schodů hlavního vchodu. Gio pustil své tašky na zem a rozběhl se k ní. Napůl cesty se setkali. Skočila mu do otevřené náruče a svým nárazem ho donutila o krok nebo dva ucouvnout. Přesto se mu však podařilo zachovat si rovnováhu. Kim ho objala nohama kolem pasu. Jejich rty se setkaly.

Gio si klekl na zasněžený asfalt a v rukou pevně držel Kiminu tvář. Přišpendlil si ji na místě. Tak, jak jen to šlo v tichém, chladném a temném otevřeném prostoru si vychutnával její polibky, chuť i vůni jejího těla. Toužil být u ní tak blízko, jak jen to bylo možné. Věděl, že ona byla jeho a vždycky bude jen jeho.

„Miluji tě, miluji tě, miluji tě,“ opakoval Gio mezitím, co Kim poséval celý obličej polibky. „Bože, jak moc tě miluji, Tesoro.“

„Už nikdy znova,“ zašeptala divoce Kim. „Gio, slib mi to.“

„Nikdy,“ řekl Gio se smíchem, než se znovu zabořil do jejích sladkých úst.

Náhle se rozsvítila světla na příjezdové cestě i v přední části domu. Celý areál se teď koupal v záři stejně silné, jako bylo denní světlo. Gia nezajímalo, kdo všechno je mohl sledovat. Celou dobu svou ženu držel a líbal.