Giovanni - 17. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Telefonický rozhovor mezi Giem a Antonym. A rozhodně to není nic jednoduchého. A naprosto nečekaná nabídka…                                   Sinnel

„Ahoj tati.“

„Gio?“ zeptal se Antony na druhém konci linky. To, že se mu ozval, ho v prvním okamžiku překvapilo, ale při stresu, který byl slyšet v Giově hlase, se překvapení rychle změnilo v obavy. „Co se děje?“

„Posral jsem to.“

Nic nového, že, pomyslel si Gio.

Ježíši. Bylo mu to tak líto, že to svému otci udělal. Tak zatraceně líto.

Gio musel ohledně svého dlouhého pobytu v Las Vegas svého otce klamat. Antony předpokládal, že Gio si vedl dobře, držel se mimo potíže a dohlížel na své věci. Z větší části to byla pravda. Ale Gio vynechal osobní sračky. Jako Kim… a to, že tu dívku miloval jako blázen.

„Jo,“ zachraptěl Gio. „Tentokrát jsem to skutečně podělal.“

„Může se to napravit?“ zeptal se Antony tiše.

„Nevím. Asi ne. Je to špatné.“

Gio prostě nemohl nechat Kim samotnou. To byl ten problém. Byl do ní hluboce zamilován. Bylo nemožné byť jen přemýšlet o tom, že by ji ve Vegas nechal samotnou a dovolil, aby si provdala za toho čuráka. Zvlášť poté, co na její krásné tváři viděl modřiny.

Franco nebyl schopný být dobrým mužem. Tu ženu chtěl jen na hraní.

„Jak špatně na stupnici od jedné do deseti?“ zeptal se Antony.

„Dvacet,“ odpověděl Gio bez mrknutí oka.

Gio očekával od svého otce nával zuřivosti a dalších minimálně dvacet otázek. Zůstal zticha a připravil se na následky svého dalšího špatného rozhodnutí, po kterém zůstal bordel, který je potřeba uklidit. Jistě, Gio si možná svůj bordel musel uklízet sám, ale jeho táta k tomu měl vždycky spoustu připomínek.

Antony ho překvapil. „Tigrotto, mluv se mnou.“

„Hovno. Neříkej mi tak.“

„Je ti dvacet šest let. Chápu. Vždycky budeš mým nejmladším chlapcem. Neustále jsem tě musel hlídat víc, než zbylé dva chlapce a to, i když jsi stál hned vedle mě. Giovanni, dopřej mi to. Dej mi pocit, že ti aspoň jednou můžu pomoci, místo toho, abys všechno dělal ty sám.“

Gio vydechl. Cítil, jak mu z hrudníku spadla obrovská tíha. Z pokoje slyšel zvuk sprchy, ve které byla Kim, i když tam byla příšerně tiše.

Příšerně to zpackali. On i ona.

„Nevím, co mám dělat,“ zašeptal Gio.

Gio uslyšel na druhé straně linky Antonyho tichý pohyb a následné zavření dveří. „Tak zlé?“

„Horší.“

Antony si ztěžka povzdechl. „Jen mi řekni, že se to nestalo, protože, že jsi něco podělal jen proto, že jsi to věděl lépe, Gio.“

„Víš, kdyby to byl tenhle případ, bylo by to možná snazší.“

Vypadalo to, že Antonymu konečně došlo, že se nejednalo o jednu z obvyklých synových chyb. „Gio, můžu to ještě napravit?“

„Myslím, že ne. Tohle není něco, co můžeš jen tak zařadit a já to věděl. Přesto jsem to udělal. Jen jsem… potřeboval být tím, kdo ti to řekne.“

Antony celých třicet vteřin mlčel. Pak Gio zaslechl cinknutí, které mu řekl, že si jeho otec zapnul notebook. „Příští let do New Yorku. Budeš v něm. Dej mi pět minut a řeknu ti, v kolik ti to letí.“

Gio se nadechl vzduchu jako by to byl lék. „Nemůžu.“

„Zasraně proč ne?“

„Jo, možná by se na to krátký okamžik napravilo, ale stále se musím zodpovídat z toho, co jsem udělal. A i ona, víš? Musím se ujistit, že se jí za to nic nestane. Takže tati, nemůžu takhle odjet. Skrýváním se to nenapraví a Marcellové se neskrývají.“

„Ona?“ zeptal se Antony. Hlas mu rozjasnilo překvapení.

„Já -“

„Co jsi udělal?“

Gio měl poprvé za dobu, co si vzpomínal, pocit, že si chtěl zalézt někam do rohu a zmizet. V životě svého otce zklamal už mnohokrát. Mnohokrát jen kvůli svému zisku ohnul či porušil pravidla. Tímhle zničí veškerou víru, která Antonymu vůči Gio zbyla. Tohle by mohlo jeho otce naprosto zničit.

„Miluji ji,“ řekl Gio. Chtěl, aby tohle zaznělo jako první. „To je tady to nejdůležitější.“

Antony byl pravděpodobně až příliš šokovaný, než aby dokázal odpovědět. Když to Gio skutečně vyslovil nahlas a přiznal to někomu dalšímu, než jen sám sobě, cítil se najednou bláznivě skvěle. Samozřejmě, Kim to opakoval stále dokola, dokud nepochopila plnou pravdu o jeho pocitech. Tohle však bylo mnohem větší.

„Je inteligentní a nádherná.“ Gio se znovu nadechl a cítil, jak mu znovu těžkne hrudník. „Je to Italka skrz naskrz. Když se nudí, je bláznivě sarkastická. Nezávislá jako peklo a nesnese ode mě žádné sračky. Je pro mě dobrá.“

„Dobrá jak?“ zeptal se Antony.

„Udržuje mě čistým.“

„Gio, to je -“

„Ne, není to tak,“ Gio rychle přerušil svého otce. „Není to nějaká spolupráce ohledně těch závislostí. Tohle je přirozené a ona mi dává to, za čím jsem se ty celé roky honil. Je to prostě tak, že nepotřebuji nebo nechci běžet za něčím dalším, protože už to mám. Nedokážu to vysvětlit líp.“

„Tak proč nemůžu zavolat tvojí matce a říct jí, že se o tebe konečně může přestat obávat?“

Gio vyštěkl smíchy, ale ten smích byl napjatý. „Bože. Vždycky si bude dělat starosti.“

„Já vím,“ zamumlal Antony.

„Tentokrát jsem to skutečně podělal,“ zopakoval Gio.

„Jo, to už jsem slyšel, synu.“

„Bylo to nevyhnutelné. Nebyl žádný jiný způsob, jak to udělat. Byla moje, ale nebyla.“

Gio měl podezření, že jeho otec potřeboval pár chvil na to, aby si jeho slova přebral, takže se nechal dusit Antonyho mlčením. Celou tu dobu Gio poslouchal zvuky z koupelny, aby zjistil, zda už je Kim hotová. Zatím ještě ne. Pokojem se rozléhaly jen zvuky jeho vlastního dechu. Jinak zde panovalo ticho. Zasrané ticho. Gio najednou pocítil neklid. Potřeboval udělat něco jiného, než jen sedět. Sezení ho naživu neudrží. Co by mohlo?

„Začni od začátku,“ požadoval Antony.

„Na Lucianově svatbě…“ Gion nechtěl procházet všechny ty soukromé podrobnosti oné noci. Rozhodně ne po telefonu a ne se svým otcem. Ale neměl na výběr.

„Co s tím?“

„Tam jsem ji potkal. Měla to být záležitost na jednu věc a odešel jsem ještě, než nastalo ráno. Tehdy mi dokonce ani neřekla své jméno, takže jsem ji neznal.“

„Slyšel jsem nějaké fámy,“ řekl Antony.

„Jo, tak je to vždycky. Věděl jsem, že někým byla, ale nevěděl jsem kým a neptal jsem se. Nebyla v blízkém spojení s žádnou rodinou, protože je všechny docela dobře znám.“

„Jak jsi věděl, že je vůbec někým?“

„Protože mě znala. Nebo nás, tuším. Neznala žádné podrobnosti, ale byla hostem na svatbě, což mohla být stopa číslo jedna. Dvojkou by mohla být skutečnost, že věděla, kým jsem byl. Je to dost jasné?“

Antony temně zasténal. „Dostáváme se k tomu. Gio, kdo to je?“

„Na zasedání Komise.“

„Co s tím má co společného?“

„Franco – Sorrnetovi. Max mluvil o nadcházející svatbě s dcerou Nunz Abella. Tehdy na Lucianově svatbě tam spolu nebyli a já to nevěděl. Oficiální zásnuby proběhly až teprve poté, co se vrátila zpátky do Vegas.“

„To je Francova snoubenka?“

„Ano. Nebo byla, tuším.“

„Pane Bože.“ Antony drsně vydechl do telefonu, až Gio uslyšel v reproduktoru hlasité zapraskání. „Stále říkáš poprvé. Tohle nebylo jen jednou, že?“

„Ne.“

„A poté, co jsi odjel do Vegas, ses to dozvěděl a udělal to znovu, že?“

„Ano,“ přiznal Gio.

„Jak dlouho?“

„Probíhalo to od doby, co jsem sem přijel. Jo, věděl jsem to. A bylo mi to jedno.“

„Giovanni Davide!“

„Omlouvám se. Bylo to pitomé a nezodpovědné. Jde to přímo proti všemu, co jsi mě kdy učil. Vím, že je to špatné.“

„Gio, je to víc, než jen špatné,“ zasyčel jeho otec. „Je to zasraná katastrofa. Tohle nemůžu napravit. Chápeš to? Tohle nemůže být napraveno!“

„Omlouvám se. Udělal jsem zasranou volbu a dostal nás do téhle pozice, ale nebudu se omlouvat za to, že ji miluji. To nemůžu. Nelituji toho.“

„Gio, Bože,“ zamumlal Antony a z hlasu mu prýštil hněv. „Co mám dělat?“

„Nic. Není nic, co bys mohl udělat. Věděl jsem to dřív, než jsem ti zavolal. Nezáleží na tom. Musel ses to dozvědět a já jsem nechtěl, aby ses to dozvěděl po telefonu nebo tak nějak.“

Antony se zajíkl. „Po telefonu. Správně. Protože teď se musím bát toho, že se místo toho někde objeví tvoje zasrané tělo. Gio, tohle by se mohlo stát. Můžou tě zabít a není jediná zatracená věc, kterou s tím můžu udělat. Dokonce bych ani nemohl provést odplatu, aniž bych rozpoutal válku. Byl sis toho vědom, když jsi spal se snoubenkou mafiána? Myslím tím, že kdybys byl v kůži Danta, nebo někoho jiného, kdo je na vyšší pozici, museli by s tím vyrukovat na Komisi, aby se ujistili, že to nepřeroste do něčeho většího. Pak bych možná mohl uplatnit svůj vliv. U tebe nemůžu. Tohle vůbec nemusí před Komisí vytáhnout, protože to není to stejné. Synu, jsi jen capo. Nepomáhá tomu ani fakt, že jsi pravidla jako tohle, porušil ve Vegas a jsi tam na jejich území.“

„Já vím,“ řekl Gio a měl pocit, jako by to bylo už posté.

„Gio, jsi dobrý capo!“

„Moje pouliční vychytralost skutečně nedělá rozdíl v tom -“

„Ne,“ odsekl Antony. „Myslím, že jsi zatraceně dobrý capo. Pravidla znáš lépe, než kdokoli jiný. Možná ohýbáš a porušuješ každé myslitelné pravidlo venkovního světa, či naprosto ignoruješ to, co ti řeknu, ale pravidla Cosa Nostry? Gio, už v době, kdy ti bylo teprve třináct, bys mi je dokázal předříkat. Znal jsi je ještě dřív, než jsi kdy dokázal pochopit, co znamenají. Dřív, než jsi ty nebo tvoji bratři přijali Omertu. Gio, ty jsi to chtěl. Ty jsi chtěl tahle pravidla a tenhle život.

Bylo to, to jediné, o čem jsem věděl, že respektuješ, chápeš jejich důležitost a věříš v ně,“ pokračoval Antony ostře. „Zradit základní přikázání Cosa Nostry a víru rodiny? Můj syn? Nikdy. Ty bys to neudělal, protože jsi je znal a já vím, že jsi to věděl.“

„Podělal jsem to,“ procedil Gio skrz zaťaté zuby. „Chápu to.“

„Ne, zcela zjevně, ne. A nehodlám to vyřešit tak, jako by to byla jakákoli jiná věc, protože to tak není. Neodbudeš mě a nevyjdeš z toho bez úhony tak, jako vždycky. Poslouchej mě. Ty jsi porušil nejzákladnější víru Cosa Nostry. Jsi na území, které ti nepatří. Gio, ty jsi chodící mrtvolou!“

Gio zaklonil hlavu a přejel si rukou po obličeji. Všechno, co jeho otec řekl, byla pravda. Dokonce to ani nemohl popřít. „Zvládnu to. Nějak. Vyřeším to. Vždycky to tak dělám. Musím.“

Antony zasténal. „Ty to nechápeš.“

„Chápu. Vím naprosto přesně, v jaké pozici se právě nacházím. Nezáleží na tom. Právě jsem ji našel a já se něčeho takového nevzdám.“

„Franco -“

„Je tou největší sračkou, která kdy chodila po zemi,“ dokončil Gio za svého otce.

„Je mi to líto,“ zamumlal Antony. „Ale ona je jeho domluvenou manželkou. Zásnuby to zpečetily. Je to, to samé jako manželství. Gio, znáš pravidla. Nesmíš se dívat ani dotýkat manželky jiného mafiána. Ty to víš.“

„Uhodil ji. Způsobil jí modřiny a zneužíval ji. Zasraně, on jí praštil přímo do obličeje a srazil ji na zem přímo před muži, kteří nic neudělali. To je to, jak zachází s něčím úžasným. Tohle není čestné, a já odmítám dodržovat pravidla, která mě postaví na stejnou úroveň jako toho muže. Tím, co dělá, si nezaslouží můj respekt.“

„Gio, dal jsem tvé matce slib. Nemůžu ničit své sliby vůči ní. Nikdy jsem nemohl.“

„Cože?“

„Nedělej mi to, jo? Nenuť mě, abych ničil slib, který jsem dal tvé matce. Nemůže pohřbít některého ze svých chlapců. Nikdy by mi to neodpustila. Sedni na letadlo do New Yorku a já se budu snažit zvládnout zbytek. Když budeš tady, bude aspoň Max s Francem muset nejdřív přejít přese mě. To ti dává větší šance.“

„Nemůžu to udělat. Nemůžu ji tu nechat vystavenou. Kim se za něj nikdy nechtěla provdat. Byla k tomu donucena, protože udělala chybu. To je vše. Prosím, pochop to.“

Antony zamumlal. „Jaká chyba?“

„Je to právě teď důležité?“

To, že Kim ukradla značnou hotovost rodině Cosa Nostry, dokonce i když to bylo jen náhodou, rozhodně nebyl způsob, jak získat Antonyho přízeň. Jeho otec měl koneckonců velkou úctu jen k minimu věcí a úplně nahoře na seznamu byly peníze.

„Protože jsem se zeptal,“ řekl Antony s rozhodným nádechem. „A Gio, teď mi dlužíš naprostou upřímnost.“

Zasraně.

„Franco ji nachytal při počítání karet v Royale Grace. Netušila, že kasino vlastnila jedna z rodin. Jednalo se o něco kolem dvou set tisíc. Franco potřeboval vhodnou ženu. Upozornil Kim ohledně toho, jaké by mohly být důsledky jejího činu. Zbytek je minulost.

„A co Nunz?“ zeptal se Antony.

„To je to divné. Nunz na Kiminu chybu vůbec nereagoval.“

„To by měl. Jednalo se o jeho dceru, což znamená, že bylo jeho povinností ujistit se, že chápe pravidla a okolní rodiny.“

„Toho jsem si vědom,“ řekl Gio. Nadechl se a pak pokračoval dál. Vysvětlil svému otci věci, které Franco řekl Kim, včetně trochu informací, které zjistil od Codyho a co si myslel, že by všechno mohlo znamenat. Antony v tichosti všemu naslouchal. „Poslal jsi mě sem proto, abych ověřil tvá podezření ohledně toho, co Franco chystá na svého otce. Ne kvůli naší rodině, že?“

„Nelíbilo se mi, jak hovořil,“ řekl Antony místo, aby odpověděl přímo. „Na to, že byl jeho otec stále ještě na svém místě, mluvil příliš arogantně. Vy tři chlapci byste takhle nikdy nemluvili, kdybyste se báli, že na to můžu přijít a vrátit vám to – vy všichni, možná dodám. Mám Maxe rád, takže bych si jeho přítomnost ještě pár let rád užil.“

„Max mě pozval, abych zůstal v Las Vegas ještě pár dalších měsíců, abych mu pomohl srovnat Franca,“ dodal Gio.

„To mluví o jeho vnitřních nejistotách, i když si to možná ještě sám neuvědomuje.“

Gio si odfrkl. „Slyšel jsi na schůzce Maxe. Teď dopřává Francovi mnohem víc svobody.“

„A taky za to trpí. Sám to řekl, synu. Myslím, že to mluví za mnohé.“ Antony se zasmál.

Gio znovu pocítil mrzutost. „Co je tady sakra k smíchu?“

„Byl jsem až příliš zaneprázdněn tím, že jsem řešil trhliny v naší rodině, aby nebyly vidět navenek, že jsem neviděl trhliny v ostatních rodinách. Gio, tohle dosáhlo významné velikosti. Je to obrovské.“

„Jak obrovské?“

Antony se zhluboka nadechl. „Gio, musím teď končit. Musíš to udělat sám. Nemůžu tu být tvým otcem. Musím být donem Marcellů. Porušil jsi pravidla, takže teď vymysli to, jak to napravíš.“

„Tati -“

„Teď ti kupuji jeden lístek na zítřejší ranní let z Las Vegas do New Yorku. Na devátou ráno. Je to první let, který je k dispozici.  Je mi líto. Na letence nebude jméno, jen to, že je určená pro Marcellovi. Toho, kdo z letadla vystoupí, na letišti někdo vyzvedne a doručí ho přímo do mého domu. Je to jasné?“

Gio poznal, že se jedná o nabídku olivové ratolesti. Jestli ho nemohl teď zachránit, mohl by s jistotou ochránit Kim. Antony mu tímto způsobem nabízel pomoc.

„Jo, chápu. Něco dalšího?“

„Kolik času myslíš, že máš právě teď?“ zeptal se Antony.

„Určitě do zítra brzo ráno. Franco čeká, že se dneska v noci vrátí, ale o to je postaráno.“

„Jestli, jak říkáš je pro tebe tím nejdůležitějším láska k ní, pak ji potřebuješ udržet v bezpečí. Jsou i další pravidla, synu. Znáš je. Uplatni je.“

„Budu o tom uvažovat.“

„Gio, musím končit. Nemůžu se do toho zapojovat víc, než už jsem udělal. Ty škody, které touhle chybou způsobíš mezi tebou a dalšími rodinami – jejich náprava zabere celé roky. Ostatní mafiáni ti budou jen těžko věřit. Když přijde na tebe, všechny obchody budou mnohem obtížnější, než dřív. Nepochybuji o tom, že časem pochopíš závažnost svých chyb. Buď opatrný.“

Dřív, než stihla Giovi dojít závažnost všeho, co říkal jeho otec, hovor skončil. Roky. Antony řekl Giovi, že na nápravě své reputace v Cosa Nostra a u ostatních mafiánů by musel pracovat roky. To znamenalo tomu, že jeho otec vážně věřil tomu, že z toho Gio vyvázne živý.

Nezáleželo na tom. Gio musel vymyslet plán pro současnost a jak udržet při životě Kim.

*******

O chvíli později se Kim konečně vynořila z koupelny. Seděl Gio na posteli, po telefonátu s otcem stále cítil neklid. Hlavu držel v dlaních a jeho myšlenky se pohybovaly rychlosti světla. Srdce mu bušilo jako o závod, měl pocit, že se nemůže pořádně nadechnout, ale měl plán.

Což bylo víc, než před hodinou.

Kim stála ve dveřích koupelny, v tom samém oblečení, které měla předchozí noc. Opírala se o zárubeň a mokré vlnité vlasy jí padaly přes rameno.

„Jsme v průšvihu, co?“ zeptala se.

Gio přikývl. Přejel ji pohledem. Modřina na tváři již ustupovala, i když to, že ji viděl, ho sralo jako nic jiného. Modré oči měla zarudnuté. Zcela zjevně brečela. „Omlouvám se.“

„Cože? Proč?“

„Miluji tě. Lidé, kteří milují někoho jiného, by neměli dělat věci, které je rozbrečí. To není správné.“

Kim naklonila hlavu na stranu. „Ty jsi mě nerozbrečel.“

„Skutečně ne? Jestli brečíš kvůli téhle situaci, tak do ní jsem nás dostal i já.“

„Ne,“ řekla tiše Kim. „Giovanni, brečela jsem kvůli sobě. Protože kdybych byla jen o trochu chytřejší, mohla jsem se tomu všemu vyhnout. Zachovala jsem se jako malá hloupá holka, i když jsem si o sobě myslela, jak jsem chytrá. Proč něco z toho neukázat svým přátelům? Měla jsem to vědět lépe, že si to lidé, kteří vlastní kasino, nenechají líbit. Ale přesto jsem to udělala.“

„Každý den vejdou do kasina tisíce lidí a počítají karty. To je zasraný vedlejší produkt tohohle podnikání. To, co jsi udělala, není žádná novinka. Navíc jsem si dost jistý tím, že kdyby tě Franco nezahnal do kouta v kasinu, udělal by to jinak. Měl svůj plán. To je víc než jasné. A ty nejsi hloupá. Tyhle kecy už z tvých úst nechci nikdy slyšet.“

Kim protočila oči, čímž mu umožnila spatřit to, co se s ní dělo. „Gio, nech toho.“

Gio vstal z postele, přešel přes místnost až přímo k ní a Kim k němu zvedla oči. „Myslím to vážně. Ty a já. Celou tu dobu zjišťujeme, co se to mezi námi děje, ale právě teď jsme prostě všechno. Jsi moje.“

„Začíná mi být špatně z toho, že si všichni muži myslí, že mě vlastní. Giovanni, nikdo mě nevlastní. Zatraceně, já vlastním sama sebe.“

„Tesoro, to neznamená, že bys byla o to míň moje.“

Kim sevřela rty a Gio ji chtěl ten výraz okamžitě slíbat. Nakonec jí dvěma prsty zvedl bradu. Pomalu a měkce ji políbil, aby z ní sňal všechen stres a napětí. Cítil hebkost jejích rtů, které se pohybovaly s těmi jeho. Konečně mu v náruči roztála.

„Jen chci být sama sebou,“ zašeptala Kim, když jí Gio přitiskl rty na čelo.

„Se mnou budeš vždycky. Slibuji.“

„I když to bylo hloupé.“
Giovanni pokrčil rameny. „Takže co? Hloupých je spousta věcí. Jako člověk, který ve svém životě poruší jediné pravidlo, kterým se vždy řídil, když následoval něco tak hloupého a bláznivého, jako je láskaa přesto pro to nenajde ani ždibec lítosti. I když ho zabije.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se ho Kim.

Giova ramena se napjala. Strach, který se objevil v Kimině hlase, mu přejel po páteři. „Nechci, aby ses bála.“

„Já -“

„Ne, prosím, poslouchej mě. Kim, nechci, aby ses bála. Nikdy. Ani dneska, ani zítra, ani kdy jindy. Ne kvůli mně nebo kvůli někomu jinému. Omlouvám se, že jsem tě dostal do pozice, kdy se tak cítíš. Nezasloužíš si to a měl jsem to vědět lépe. Vlastně jsem to věděl, ale nedbal jsem na to. To byla moje chyba. Teď se ji chystám napravit.“

Kim mlčela.

„Miluješ mě, že jo?“ zeptal se a přejel nosem po její lícní kosti.

„Ano.“

„Budeš mě milovat i zítra, za týden nebo za měsíc, že jo?“

Kim přikývla. „Je příliš pozdě na to, abych to popírala. Gio, kam tím míříš?“

Gio se nadechl. Potřeboval si uklidnit nervy. Nebylo to přesně tak, jak si myslel, že by mohl přednést tuhle nabídku. Doslova. „Možná, že jsem porušil pravidla, ale oni se jimi stále musí řídit. Jen proto, že jsem zradil víru své rodiny tímhle zmatkem s tebou, nejsem o nic méně mafiánem. Nemění to nic na přísaze, kterou jsem přijal. Nemůžou ji ze mě sejmout, jen to se mnou skončit. Chápeš?“

Kim přejel po zádech mráz. „Nelíbí se mi, kam tím míříš.“

„Znáš pravidla Cosa Nostry?“

„Slyšela jsem o nich,“ přiznala. „Pravděpodobně bych neměla.“

„Pravděpodobně ne,“ souhlasil. „Nicméně je tam jedno, které nad všemi ostatními vyniká. Všichni to ví a berou to stejně. Některá z nich mohou být trochu ohýbána ve prospěch dotyčného – jako třeba nebýt vídán v klubech a tak. Já vlastním tři. A mnoho dalších také. Ale je tu jedno pravidlo… nikdy nemůže být ohnuto ani trochu.“

„Tak jak nám právě teď pomůže?“

Giova nervozita vzrostla ještě víc. „Pokud by se mezi dneškem a zítřejším zítřkem, než tě dostanu na letadlo do New Yorku, něco stalo, mohlo by to být tou jedinou věcí, která by tě ochránila před zraněním, případně něčím horším. Se všemi manželkami mafiánů musí být zacházeno s tou největší úctou. Bez ohledu na to, jaké je mužovo postavení v La Cosa Nostra, s jeho ženou musí být zacházeno tak, jak by muž zacházel se svou vlastní ženou.“

Kim v Giových pažích ztuhla.

„Kim, chci, aby ses za mě provdala. Dnes.“

„To nemůžeš myslet vážně.“

„Tesoro, teď jsem smrtelně vážný.“

„Gio, tohle ani není vtipné. To je… hloupé. Je to šílené. A ne.“

„A fungovalo by to. Bylo by to tak. Prosím, prostě -“

„Ne,“ zopakovala Kim trochu silněji. „Proč by sis měl myslet, že budu v pohodě s tím, když se mě teď zeptáš na něco takového? Nevezmu si tě jen kvůli tomu, aby to zabránilo tomu, že bych musela čelit následkům. V čem by se to lišilo od toho, že jsem se musela provdat za Franca kvůli tomu, co se stalo předtím? Stále bych byla do něčeho donucena.“

Gio ustoupil od Kim o krok dál. Potřeboval prostor. Její okamžité odmítnutí ho zranilo, ale také chápal, z čeho pramení. Upřímně řečeno, neobjasnil jí své pocity, na čemž záleželo, aby ji donutil pochopit, proč se s ní chtěl oženit.

„Kdyby ses mě právě teď měla na cokoli zeptat, co by to bylo.“

„Gio, na tom nezáleží. To s tím nemá nic společného.“

„Má to s tím dočinění všechno. Řekni mi, na co by ses zeptala.“
Kim si založila ruce na prsou a podívala se na zem. „Nevím.“

„Určitě ano,“ zamumlal. „Kim, cokoli.“

„Možná by to nebyla jen jedna věc.“

„Dobře, tak mi to řekni.“

„Chtěla bych tě požádat, aby to bylo pryč. Abych nemusela znovu vidět Franca, ani si dělat hlavu s tím, že by mě přitáhl zpět. Chci být v bezpečí a šťastná. Chci někoho, kdo mě miluje.“

„Ještě něco dalšího?“ zeptal se Gio.

Kim se zasmála zvonivým smíchem. „Nejsi kouzelník.“

„Možná bych se jím mohl zkusit stát,“ zavtipkoval Gio. „No tak, řekni mi, co ode mě chceš.“

„Je to hloupé.“

„Nic, co bys mi řekla, není hloupé, mia amore.“

Kim si přešlápla z nohy na nohu a kousala se do rtu. Pak konečně promluvila. „Chtěla bych se vrátit.“

„Vrátit?“

Giův zmatek musel být naprosto zjevný, protože Kim se smíchem znovu zavrtěla hlavou. „Ano, vrátit. K té první noci, kdy jsme se setkali. Protože to bylo tak snadné a ty jsi nic nevěděl. Nic bych neudělala jinak, takže si myslím, že by to nic nezměnilo. Ale ráda bych se vrátila a udělala to znovu.“

Na Giových rtech se objevil úsměv. Možná, že po tom všem se Kiminy touhy od jeho příliš nelišily. Jen si to neuvědomovala.

„Víš, můžu ti dát všechno z té poslední noci, že“

„Gio, to není tak jednoduché.“

„Proč sakra ne? To jediné, co pro to musíš udělat, je vzít si mě.“

„Protože chci mít i tebe. Nemůžeš mi zaručit víc, než dnešní noc. Mimochodem, proč zítra letím do New Yorku, co?“ zeptala se Kim se zvednutým obočím.

Gio spolkl knedlík, který mu narůstal v krku. „Protože bez ohledu na to, co se stane, tam budeš v bezpečí.“

„Dokonce, i když se tam nedostaneš, že?“

„Ne,“ zamumlal Gio. „Takhle to neskončí.“

„Ale to je smyslem toho, co se děje. Popírání.“

To Gio nemohl. „Tohle pro tebe bude to nejlepší místo, než tady uklidím ty sračky. Ať už s mou nabídkou budeš nebo nebudeš souhlasit, zítra ráno budeš sedět v letadle. Mám jen jednu noc a pak tě musím dostat na letiště. To je vše.“

Kim se otřásla. „Co kdybych řekla ne?“

„Zítra ráno budeš v letadle,“ zopakoval Gio. „To je ta jediná věc, o které odmítám diskutovat nebo se s tebou přít. Odjíždíš, abys byla v bezpečí a Franco se tě znovu nemohl dotknout. Dávám ti jen to, co chceš, Kim.“

„A ta věc se sňatkem?“ zeptala se Kim.

„Je to dobré -“

„Mně přijde naprosto směšné, že nedostanu ani správnou odpověď.“

„Tesoro, nech mě domluvit.“

Kim se po něm jedovatě podívala. „Co tím chceš říct, Giovanni?“

„Rád bych se také vrátil zpátky,“ řekl Kim a modlil se k bohu, aby ho to konečně nechala dokončit. „Ale poslouchal bych to, co se mé zatracené hlavě snažilo říct mé srdce. Když jsem věděl, kým jsi a nestaral se o to, mělo to pro mě být vodítko k tomu, že bych se o tobě možná měl chtít něco dozvědět, nebo tě dokonce udržet. Možná, že jsem tu noc byl z většiny střízlivý, ale moje hlava stále čekala na detox za všechny ty roky, kdy jsem dělal různé věci, takže jsem neslyšel ten hlas moc zřetelně. Kdybych byl tenkrát schopný pořádně uvažovat, věděl bych, že jsemtě už miloval. Nevzpomínáš si, co jsem ti noc řekl, Kim?“

„Pár věcí jsi řekl.“

„Ne, řekl jsem jen jednu věc, která byla naprosto upřímná, i když jsem si to tehdy neuvědomil. Jedna věc, kterou jsem řekl, a která mi někde vzadu uvízla a poslouchala všechny narážky uvnitř. Řekni mi, na co si vzpomínáš, že jsem ti řekl, když jsi byla na mně a dívala se na mě, zatímco jsem se díval já na tebe. Byla to ta jediná věc, na které skutečně záleželo.“

Kim se dívala na stěnu za Giem, aby se mu nemusela dívat do očí. Na řasách měla vlhkost, ale slzy si nesetřela. Když zamrkala, spadly jí dolů na tvář a zanechaly po sobě stopy.

„Říkal jsi, že jsem dokonalá,“ zašeptala.

„Co dalšího?“

Kim mrkla po Giovannim. „Tohle by mi mělo být říkáno každý den.“

„Prosím tě, nech mě, abych byl tím, kdo ti říká, jak jsi dokonalá. Chci, aby to byla první věta, která mi vyjde z úst, když se každé ráno po celý zbytek života probudíš vedle mě. Kim, provdej se za mě.“

„Co když je to jen na jedno ráno?“

Gio se usmál. Tohle by nemělo být jen na jedno ráno, ale pokud ano, tak… „Pak budu vědět, že bez ohledu na vše ostatní, jsem jednou v životě udělal všechno správně.“