Giovanni - 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Kim pod opojením drog. Podaří se Giovi vše zvládnout, nebo budou muset zamířit na pohotovost a tím se dostat do dalších problémů?                             Sinnel

Kim balancovala mezi vědomím a bezvědomím. Občas měla světlá místa, kdy chápala, že s ní něco není v pořádku. Jindy jí přišlo, že je špatně jen všechno kolem ní a zbytek času nevěděla vůbec o ničem.

Její myšlenkové pochody byly pomalé. Jako by její okolí vůbec neexistovalo. Občas vypadala, že začíná trochu chápat, když zamrkala a polkla, či otočila hlavu, ale všechny barvy jí splývaly dohromady. Pak zamrkala a znovu polkla. Díky sevřenému hrudníku se jí dýchalo jen těžko. Měla pocit, jako by jí těle seděl slon.

A když máte na sobě slona, rozhodně to není žádná zábava.

Potřebovala odejít.

„Sloni, jo?“

Kim vnímala hluboký mužský tenor, ale nedokázala si k němu přiřadit žádného člověka. Někde v hloubi duše nějak tušila, že to bylo špatně, že nevěděla, ke komu ho přiřadit. V pozadí mírně pobaveného hlásku cítila náznak strachu, který ji vyslal po páteři jiskřičky paniky.

Úzkost musela přijít, i když Kim netušila jak. Na paži pocítila teplý dotek, který okamžitě uklidnil všechny obavy. Teprve tehdy si uvědomila, že i když měla celé tělo otupělé, na jednom místě vykvétalo teplo, které se šířilo dál. Soustředila se na to, aby cítila tu teplou barvu a pak už poznala, jak začíná znovu usínat.

Netrvalo to dlouho. Po celé ruce znovu cítila žihadla. Nepředpokládala, že by ten teplý nádherný pocit do ní tak ošklivě píchal a au.. to bolelo. Kim sebou pod vlivem toho bolestivého pocitu škubla.

„Je mi to líto. Vím, že to bolí. Nemůžu tě nechat znovu zavřít oči. Trvá to až moc dlouho, abych tě z toho dostal.“

Kimina ústa konečně zvládla zachytit rychlost zbytku jejího těla a rozhodla se pracovat. „Au.“

Kim se rozhodla, že ten teplý, důvěrně známý hlas nenávidí. Nenáviděla ho.

„Hej, teď. Neříkej, že mě nenávidíš, Tesoro. Láme to mé zasrané srdce, ani nevíš jak.“

Na obou stranách obličeje pocítila tlak, který dovolil teplu plazit se po tvářích dál a odnášet s sebou otupělost pryč. Cítila, jak měla hlavu nakloněnou na stranu a pak nahoru. Znovu zamrkala, aby si projasnila zrak. Jednou rukou držel volant, druhou její bradu. Zelené oči se na ni podívaly a pak se stejně rychle vrátily zpátky na silnici.

Giovanni.

Svitlo jí uvědomění a naplnila ji úleva.

V duchu se jí probleskl Pulse. Před očima se jí objevovaly jednotlivé záblesky vzpomínek jako fotky, i když stále měla v paměti velké mezery. Jeden záblesk po druhém. Francova slova, jeho hněv a jeho činy. Nemohla mu vyhovět. Francovy výhrůžky. Světla, která se pohybovala kolem ní. Ruce, které se jí dotýkaly. Hořká chuť na jazyku.

Giovanni.

Něco stále bylo špatně.

„Budeš v pořádku,“ zamumlal Giovanni. „Jen se na mě prostě dívej, dolcezza.“

Poslechla, ale znovu ji přemohlo množství barev, které se před ní zas a znovu formovaly a hrozilo, že nad ní převezmou vládu.

******

Kim bylo horko. Ležela na měkké posteli. Vládlo tu ticho, které přehlušovalo její zrychlené dýchání. Mysl se jí už začala pročišťovat, ale stále jí bylo horko. Zasrané horko. Po kůži cítila horečku od chodidel nohou až po konečky prstů.

A ruce se jí třásly. Nebo se jí chvělo celé tělo? Ježíši, co se s ní děje?

Kim se impulzivně natáhla po Giovannim, ale nic nenahmatala. Co si vzpomínala, neodešel od ní. Mluvil na ní, když ji svírala paranoia, jeho hlas ji uklidňoval, když pak přicházely bludy. Ale teď… Kde byl teď?

Povlečení bylo ostře bílé, stěny zemitě hnědé. V ústech cítila sucho, ale tělo měla celé ulepené. Už se dál nebála. Ne s vůní kůže, cigár a muže, který ji obklopoval důvěrně známým pohodlím. Kim se rozhlédla kolem sebe, viděla potem provlhlé povlečení, na kterém ležela. Rozhodla se, že pohyb není tou nejlepší volbou, protože stačilo pouhé zvednutí očí a pocítila závrať.

Kim měla pocit, jako by každým úderem jejího rozbouřeného srdce teplota v místnosti ještě vzrostla, až jí připadalo, že mohla stěží dýchat. Zatraceně, proč jí bylo tak příšerně horko? A její srdce – bušilo jí jako o závod. Nic nebylo správně.

„Gio!“

„Ano?“ Jeho chraplavá odpověď na její volání přišla ze vzdálenosti jen pár centimetrů zezadu od ní. Kim se s obrovským úsilím otočila na druhý bok. Měla pocit, jako by její tělo vážilo snad sto tun. Giovanni seděl v křesle, které si musel přitáhnout od zdi, ale vypadal vyčerpaně. To Kim poznala i ve svém omámeném stavu. „Co se děje, Tesoro?“

Kim nutkavě polkla. Hrdlo měla syrové. Promluvit nebylo tak snadné, jak si myslela. „Já... skutečně, opravdu…“

„Kim, così fan tutti,“ řekl Giovanni ostře italsky, aby se na něj podívala a prolomil její omámení. „Řekni mi, co se děje.“

„Horko. Je mi příliš horko.“

Giovanni během okamžiku vyletěl z křesla a klel si k ní na postel. Při rychlosti jeho pohybu se jí závrať ještě zhoršila. Ruce, které byly až přespříliš teplé, se dotkly její kůže, a zas a znovu přes ni přejížděly. Bylo to tak protivné. Neudělaly nic, aby jí pomohly ochladit se. Místo toho ji jen dráždily, až mu začala nadávat, aby ji nechal na pokoji. Kim se ho pokusila plácnout, aby dal ty ruce pryč, ale selhala.

„Giovanni, ty idiote, nech toho. Řekla jsem, že jsem zatraceně horká.“

„Přestaň,“ zavrčel na ni Giovanni a stále pokračoval. „Hoříš. Necítíš to? To znamená, že se snažíš dostat dolů, ale jestli to uděláš, bude to zasraně na prd. Cazzo… pojď sem.“

Kim nemohla nic namítat, ani kdyby chtěla, protože dřív, než stihla nahlas projevit svou nelibost, ji Giovanni zvedl z postele. Choval ji ve svých silných pažích, díky čemuž se ta horkost tak nechutně ještě zdvojnásobila. Smířila se s tím, že ho nazývala jmény, které by pravděpodobně jinak nepoužila, což on prostě ignoroval.

Za chvíli se ocitli v jasu koupelny, který Kim totálně umlčel. Pokusila se odvrátit oči od zdroje světla, ale už bylo pozdě. Škoda už byla způsobena. Nevolnost projela jejími vnitřnostmi tak rychle, že dokonce ani nestačila Giovanniho varovat, že to přichází.

Vypadalo to, že on to nějak věděl.

Kim se ocitla na kolenou na zemi před toaletou. Giovanniho ruku měla obtočenou kolem pasu. Držela ji ve vzpřímené poloze. Druhou rukou držel její vlasy, aby jí nespadly do tváře. Obsah jejího žaludku skončil v porcelánové míse. Nebylo toho moc, co mohlo jít ven, ale bolelo to jako nic jiného. Ty křečovité stahy, které následovaly po zvracení, byly ještě horší.

Rozhodně to nebylo tak špatné, jako to trýznivé zvedání žaludku. Kim chtěla jediné – někam se ukrýt. Měla pocit, že se potřebuje odplazit od muže, který ji držel.

„Prosím, nech mě samotnou,“ zašeptala Kim. „Prosím.“

Sevření Giovanniho ruky kolem jejího pasu zesílilo. „To je v pořádku. Všechno je v pořádku. Jsi v pořádku.“

Kim zavrtěla hlavou. Z očí jí tekly slzy. Jemně ji kolébal a sametově jí šeptal uklidňující slůvka. Rty měl přitisknuté na místečko za jejím uchem. Bylo jí tak příjemně, ale také jí to lámalo srdce na milion kousků. Tohle se teď nikdy nezvládne opravit.

Do toho muže byla tak zatraceně zamilovaná. Milovala ho stejně tak, jako její plíce potřebovaly vzduch a země potřebovala své slunce. Kim to věděla. Bez něj prostě nemohla zvládnout realitu toho všeho. Protože milovat Giovanniho neznamenalo nic jiného, než víc bolesti. Bolest srdce, kterou nechtěla. Nemohla ho mít. Ne na celý život. Donutit ho odejít a udržovat si odstup bylo jednodušší.

Takhle by to mělo být jednodušší. Čistý řez. Ale bylo to vše ostatní, než jen to.

Kim byla tak pitomá. Tupá holčička, která předstírala, že ve světě vyrostla. Jen ještě tvrději zakřičela. „Prosím, přestaň…“

Giovanni si zhluboka povzdechl. „Je ti dobře? Můžeme se pohnout?“

Kim netušila, co by sakra mohla udělat, takže nezareagovala vůbec.

„No tak, Kim, mluv se mnou. Musíš vychladnout. Jsi přehřátá a to rozhodně není nic dobrého pro tvoje mozkové buňky, které začínají být pomalu horečkou uvařené k smrti. Jestli se mi nepodaří rychle snížit ti teplotu, bude následovat záchvat. Rozumíš tomu? Zasraný záchvat.“

Jak mohl ty sračky znát?

„Všechny ostatní sračky jsem dneska v noci zvládl,“ pokračoval Gio zezadu za ní. „Ale jestli dostaneš záchvat, volám pohotovost. Je to příliš nebezpečné. Tuhle sračku nemůžu vyřešit.“

„Jo, dobře.“ To byla ta nejlepší odpověď, se kterou dokázala Kim přijít.

Kim se nechala zvednout ze země. Jakmile se postavili, Giovanni toaletu spláchl. Se zničující silou se jí vrátila předchozí závrať a třes. Kim se ani neobtěžovala snažit se držet. Giovanniho pevné sevření jí pomáhalo zůstat pohromadě.

Někde vzadu v mysli si Kim byla vědoma svých myšlenek a svého těla. Už nebyla sužována rojem barev, které nedávaly žádný smysl. Teď už byla vyděšena jako peklo. V myšlenkách už neměla tak obrovský zmatek. Stále cítila jistou liknavost, kterou začínala doprovázet bolest.

I když to horko… stále bylo tak dusivé, jako dřív.

„Dýchej,“ nařídil ji Giovanni a spustil sprchu. „A ne, jako když běžíš maraton, Kim. Musíš dýchání zpomalit. Když lapáš po dechu, tvoje srdce běží ještě rychleji. Pomoz mi trochu.“

Kim se snažila poslechnout jeho návrh, ale neměla ani ponětí, zda se jí to daří, nebo ne. Získat přísun vzduchu do plic se nedařilo. Toužila po kyslíku. A udržet ho tam bylo tak těžké. V okamžiku, kdy se nadechla, okamžitě cítila potřebu výdechu, aby se jí uvolnil tlak na prsou.

„Dobře. To je lepší. Připravena?“

Dokud ji nezasáhl úder vody, Kim nechápala, na co se Giovanni ptá. Nebyla mrazivá, ale nebyla ani teplá. Snažila se uniknout chladnému proudu vody, který vycházel ze sprchové hlavice, jen aby zjistila, že má obličej zabořený do Giovanniho hrudníku. Nevypadalo, že by mu bylo proti mysli pevně ji objímat, zatímco je voda oba smáčela.

Když si Kim zvykla na teplotu vody, okamžitě pocítila úlevu. Pocit ochlazení ji přiměl povzdechnout si. Netrvalo dlouho a Giovanni klesl ve sprše na podlahu a spolu s ním i Kim. Zůstala stočená v jeho objetí a nechala sprchu odvádět svou práci. Myšlenky, stejně jako srdce, jí uháněly i nadále jako o závod.

„Uklidni se,“ řekl jemně Giovanni. „Vím, že je to těžké, ale potřebuješ se trochu uklidnit. Budeš cítit nevolnost a připadat si jako absolutní hovno. Prostě to čekej. Poslouchej své srdce, Tesoro. Buší ti příliš rychle.“

Kim netušila, jak má dělat to, o co požádal. Vzhledem k tomu, jak se cítila, to bylo nemožné. Všechny ty pitomosti, které udělala, ji právě dohnaly. Jistě, pár vzpomínek z posledních několika hodin chybělo, ale většina z nich tam stále byla.

„Je ti jednadvacet a sama si uženeš zasraný infarkt. Na co jsi myslela?“ zeptal se Giovanni a svíral Kim tak, jako by se bál, že by mohla odejít.

„To, že jsem nechtěla nic cítit.“

„Zvláštní, protože já mám naprosto opačný pocit.“ Giovanni vydal zvuk, který Kim nedokázala rozluštit. „Ale kvůli němu? Skutečně? Protože Kim, ty ses kvůli Francovi téměř zabila.“

„Lepší, když to udělám já, než on,“ odpověděla. Velice dobře věděla, jak to znělo. „Tuším, že je to mnohem rychlejší způsob, než to udělá on.“

„Ježíši Kriste.“ Giovanni si přitiskl čelo zezadu k jejímu krku. Přísahala by, že cítí škádlení jeho zubů. „A co my ostatní?“

„Nevím -“

„Já, Kim. A co já?“

Na zlomek vteřiny se jí zastavilo srdce. „Cože?“

„Bože, ty nevíš, co by to udělalo se mnou? Když jsem zjistil, jaká jsi, nemohl jsem na tebe přestat myslet. Jsem v tom až po uši. Kdybych tě nedokázal najít, byla dost velká šance, že bys na tom místě mohla zůstat předávkovaná a nikdo by si toho ani nevšiml, než by bylo až příliš pozdě. Proč bys mi to udělala?“

Nenapadlo ji o tom takhle přemýšlet. Její bezstarostná akce vypadala z jeho pohledu ještě sobečtější, než byla. „Omlouvám se.“

„Ano?“

Kim neodpověděla. Nebyla si jistá, jak mohla cítit, když bylo celé její srdce i duše rozervané věcmi, které byly naprosto mimo její kontrolu. Nebyla to Giovanniho vina, že na něm byla tak zatraceně závislá – milovala ho a chtěla ho – že stačilo být byť jen v jeho přítomnosti a pro její srdce to bylo trestající, že to nemohla vydržet.

Chvění těla Kim se zvýšilo, ale nebylo to z důvodu, že by jí byla zima.

Giovanni ji ve svém náručí stiskl ještě pevněji a přitáhl si ji blíž ke svému tělu. Dokonce, i když být v jeho blízkosti ji bolelo, položila si svou tvář na jeho kůži, na místo, kde tlouklo jeho srdce. Jeho rytmus ji uklidňoval. Giovanni byl očividně naštvaný a zraněný jejím činem, ale stále ji držel. Stále ji chtěl.

„Tesoro, miluji tě a tobě na tom nezáleží. Na mně ti nezáleží. Nedokážu přestat myslet na to, co je mezi námi a ty jsi byla ta jediná zatracená věc, která mě tu držela, ale tobě na tom ani trochu nezáleží.“

Pane Bože.

Slyšet, jak ji miluje, byla ta nejlepší i nejhorší věc zároveň, kterou kdy mohl Giovanni udělat. Co by měla dělat?

„Záleží mi na tobě,“ vydechla Kim. „Já jen…“

„Co?“ zeptal se Giovanni. „Řekni mi to. Dej mi něco, co mě donutí myslet si, že jsem tady neztrácel čas nebo že všechny ty šílenosti stojí za to.“

„Gio, milovat tě mě zabije.“

*********

Kim se na sebe dívala do zrcadla a nepoznávala se. Své dlouhé vlasy měla rozcuchané, propletené v nepořádných uzlech. Na pažích měla několik modřin, kdy nedokázala určit, kde k nim přišla. Na zápěstí měla škrábance. Neměla ponětí, co se stalo. Některé vzpomínky z předchozí noci bylo lehčí vybavit si. Na další bylo těžké vzpomenout si. Její obvykle bledá pleť vypadala nemocně. Upřímně, ona se cítila úplně stejně.

Kim si nabrala do dlaní studenou vodu a opláchla si obličej. Doufala, že by jí to mohlo probrat. Už vykloktala půlku lahve ústní vody, aby se dokázala zbavit příšerné chuti zvratků, kterou cítila v ústech.

Kim se na sebe znovu podívala do zrcadla. Kdo zatraceně jsi? To byla ta jediná otázka, kterou dokázala vymyslet. Kvůli svému nezodpovědnému chování k sobě hluboko uvnitř cítila odpor a zahanbení.

Když se probudila, hotelový pokoj byl prázdný. Kim nemusela dlouho přemýšlet o tom, kam zmizel. Na nočním stolku jí ponechal zprávu, ve které psal, že odnesl její šaty, aby je nechal vyčistit, a že by se měl brzy vrátit. Kim měla sto chutí zmizet. Zřejmě se stanou jejím životem rozpaky. Teď ji mnohem víc než to, že se bude muset vrátit k Francovi, strašilo ji, že se bude muset postavit tváří v tvář Giovanniho. V žaludku pocítila nevolnost. Ne, že by si myslela, že by jí mohl Giovanni ublížit… neublížil by ji. Lidé, kteří milují, nemůžou ublížit věcem, které potřebovali k životu.

Ježíši.

Miloval ji.

Matně si vzpomínala na to, že poté, co jí teplota klesla tak, že bylo bezpečné vyjít ze sprchy, z ní Giovanni sundal mokré šaty. Když se probudila, dokázala najít jedno z jeho triček a samozřejmě, že vonělo jako on. Další pokání, které by měla přidat na tu obrovskou hromadu.

Panika v Giovanniho očích, jejímž byla svědkem, Kim pronásledovala. Bylo zvláštní, že si vzpomínala na temnotu parketu v klubu a basovou hudbu, která tam vládla. Nedokázala se toho zbavit. Ať dělala, co dělala.

Giovanni jí možná neublížil, ale byla si jistá jako peklo, že ona ublížila jemu.

Vina byla hořká pilulka ke spolknutí.

„Pitomá holka,“ vynadala Kim sama sobě.

„Nemusím ti to říkat sám,“ řekl Giovanni za jejími zády.

Kim ho neslyšela vstoupit do hotelového pokoje, ale v koupelně měla stále ještě puštěnou vodu a už dávno se naučila, že Giovanni, když potřeboval, dokázal být velice tichý. K tomu mohla přidat neustávající pulzování hlavy, takže není divu, že ji překvapil.

Kim se v zrcadle setkala s Giovanniho pohledem. Nebylo v něm žádné odsouzení. Ani špetka zklamání nebo vzteku, které minulou noc vášnivě předváděl. Díval se do jejích zelených očí s empatií.

„Jak se cítíš?“ zeptal se.

„Jako kdyby se mi v žaludku i v hlavě trvale usídlilo peklo.“

„Jo, to vím.“ Giovanni se zasmál a mávl hnědým papírovým pytlem, který držel v jedné ruce. V druhé ruce se mu houpal igelitový sáček. „Na pult ti dám prášky proti bolesti a dehydrataci. Vezmi si je a pak se přijď najíst.“

Při pouhé zmínce o jídle se Kim vzbouřil žaludek. Ne, že by v něm měla něco, co by ještě mohlo jít ven, ale představa čehokoli v žaludku jí hrozila nutkáním dalšího zvracení. A to jí neznělo jako dobrý nápad.

„Ne, díky.“

„To nebyl návrh,“ řekl Giovanni pevně. „Pokud smícháš drogy jako Molly s něčím dalším, aspoň bys měla vědět, jak se o sebe postarat, než začneš létat a následující den si dopřát přísun živin do žaludku. Vzhledem k tomu, že jsi včera zjevně nejedla a to jediné, co jsi dělala, bylo to, že jsi zvracela, dneska se zatraceně najíš. Pojďme.“

Kim si povzdechla. Cítila se emocionálně i fyzicky příliš vyčerpaná, než aby se mohla dohadovat s tím tvrdohlavým mužem. I když v ní zůstala malá jiskřička vzdoru. „Nechovej se ke mně jako k dítěti, Gio.“

„Tak se tak přestaň chovat, Tesoro. Vzdej to. Vím přesně, jak se právě teď cítíš. Dovol mi, abych se o tebe postaral, a potom vyřešíme zbytek. Nikdo neví, že jsi tady a pokud je mi známo, tak Franco je zaměstnaný tím, že tě se svými pohůnkama hledá jako ďábel.“

„Moje auto,“ zašeptala Kim. „Je zaparkované pár bloků od Pulse.“

„Franco, či jeden z jeho chlapů, ho můžou klidně najít. Tak jako tak je nikam nedovede.“

Když se Kim narovnala a otočila se, aby se podívala na Giovanniho přímo, její svaly zaprotestovaly. „Díky za… no, že jsi mě zachránil přede mnou samotnou.“

„Kim, vždycky tě budu chránit. To jediné, co pro to musíš udělat, je požádat.“

V těch pár jednoduchých slovech se toho pod povrchem skrývalo mnohem víc. V tuto chvíli představovala Pandořinu skříňku, o které si Kim nebyla jistá, zda ji chce právě teď otevřít. Giovanni jí nedal možnost nechat ji zavřenou.

„Myslela jsi to, co jsi řekla minulou noc – že mě miluješ – vážně?“ zeptal se Giovanni.

„Ano a to mě děsí. Pokaždé, když jsem se otočila, jsem selhávala v tom, abych se chovala, jako že tě nemiluji, když všechno v mé hlavě křičelo pravý opak. Když se nemůžu donutit uvěřit v to já sama, jak mám sakra předpokládat, že přesvědčím všechny ostatní kolem sebe?“

„Vymyslíme to,“ řekl Giovanni jednoduše. „Nějak. Jestli je to skutečně to, co chceš.“

„To, co chci… Bože, Gio! Nechci ti ublížit a ani nechci, aby ti kvůli tomu bylo ublíženo. Příliš málo, příliš pozdě.“

„Jak jsem ti řekl, Tesoro. Jestli jsem to já, co chceš, vymyslíme to. Pro teď pojď se mnou posnídat. Až budeš mít jídlo v žaludku a dopřeješ si dalších pár hodin spánku, budeš se cítit lépe. Pojďme se v tuto chvíli tvářit, jako by neexistoval mimo tuhle místnost nikdo jiný. Jen ty a já a může tu zůstat tak dlouho, jak si budeš přát.“

„Nebo aspoň dokud se nebudeme muset vrátit, že?“

Giovannimu se sevřela čelist. „Ne, pokud jsi moje.“

Byla?