Ember - 40. kapitola

Překlad: Mili

Díky moc za komentáře, holky moje věrné :-*. Musím se časově s překladem někam vměstnat, takhle by to dál nešlo... Už jenom 17 kapitol do konce, za normálních okolností by byl za dva týdny konec, tak se budu snažit nepokračovat šnečím tempem jako za poslední dobu, ačkoliv to nebylo vůbec dobrovolně  :-( . Krásný víkend! Mili

Čekám na smrt celý život. A když už je tady? Přijde vystřízlivění.

Sergio

Můj život je u konce.

Konečně čelím své blížící se smrti a není to moc hezké. Nebude to žádný moment směrem ke Kristu, žádné světlo, nic. Jenom černo a strašný pocit, jak hrozný odkaz po sobě zanechávám.

Bude se na mě vzpomínat jenom za to, že jsem zradil.

A mají pravdu.

Svěsil jsem hlavu do dlaní, když se studenti začali hrnout do třídy. Do výuky americké historie nedávám své srdce, ale aspoň mi to poskytuje důvod držet se dál od rodiny, dál od práce u FBI.

Do prdele.

Nixon mě střelí do hlavy. Smrt ve stylu popravy.

Nemůžu to napravit.

A nejhorší část toho všeho je, že Phoenix ví, pro koho jsem kdysi pracoval; ví všechna špinavá tajemství, protože před dávnými časy jsem byl já ten, kdo potřeboval zachránit, ne Phoenix.

Před dávnými časy.

Mě Luca zachránil taky.

„Máš dvě možnosti, synu.“ Luca tiskl zbraň k mému spánku; prst držel na spoušti. „Mám ti je vyjmenovat?“

Neříkal jsem nic.

„Vyplatil jsem pár lidí... ale tebe vlastním. Vlastním tvou duši. Nevlastní tě Abandonatovi, ani Alferovi, ale já. Jsem tvůj šéf, Sergio. Moje rodina je tvoje rodina. Vytáhnu tě z této šlamastyky a zametu po tobě, co jsi tak hrozně zpackal.“ Povzdechl si a odtáhl zbraň. „Máme dohodu?“

„Nemůžeš.“ Zakroutil jsem hlavou a porozhlédl se kolem sebe na mrtvá těla poházená u našich nohou. „Nemůžeš jen tak přijít za FBI a oznámit jim, že jsem to podělal.“

„Kdo říká, že jsi to podělal?“ Vzepjal se a ukázal zbraní kolem sebe na mrtvá těla. Vypálil a potom znovu a znovu, dokud nezbyly žádné náboje. „Vypadá to, že boss Nicolasi byl zase u toho... Vždycky jsem tak... šťastný, když mačkám spoušť.“ Nemilosrdně se zašklebil. „A teď vypadni do té své malé naleštěné kanceláře a řekni jim, že chceš být znovuaktivovaný... řekni jim, že rodina ti zase důvěřuje. Chtějí tě uvnitř. Už nejsi duch, Sergio. Od teď jsi dvojitý agent.“

„Ale Nixon - “

„Pochopí to.“

Neměl jsem na výběr. Buď padnout kvůli mrtvým federálním agentům, co leží kolem mě, nebo se vrátit, obvinit z toho rodinu Nicolasi, zatvrdit se jako věrný agent a ještě víc toho předstírat před rodinou.

Jinak jsem mrtvý.

„Fajn,“ odsekl jsem. „Udělám to.“

„Samozřejmě, že ano...“ Zasmál se Luca hrozivě. „Protože krev vždycky vítězí, není tomu tak?“

„Wow, buď jste opravdu hluboce zamyšlený, nebo vám ráno umřel pes.“ Zaklepala mi Andi svými nehty o stůl a zakřenila se.

„Nemám rád domácí zvířata.“

„Drsňák.“ Ucukla. „Ačkoliv by se vám hodilo, kdybyste v noci obejmul někoho jiného než polštář.“

„Pokračuj v cestě. Právě si říkáš o to, abych tě vykopl ze třídy, Andi.“ Jsem vytočený, vytočený, že umírám, a ona taky; přesto se usmívá - zatraceně usmívá - a vtipkuje? Neuvěřitelné.

Předklonila se a řasy jí vlály nad tvářemi. „Jednoho dne... budete litovat toho, že mě od sebe odstrkujete. Jednoho dne, už brzy, budete litovat svých slov.“

Hlava mi vystřelila nahoru. To mi vyhrožuje studentka? Přimhouřil jsem oči, když zkřížila paže.

„Jděte na své místo, slečno Smith.“

Pokrčila rameny a odporoučela se.

A mě tady zanechala ještě víc vytočenějšího než předtím. Hodinu uplynula jako v mlze. Řekl jsem všechno, co jsem říct měl, stanovil domácí úkoly a zavřel za sebou dveře zrovna, když mi zazvonil mobil.

„Příští týden,“ ozval se hlas. „... ujisti se, že tam bude. My dokončíme zbytek.“

„A jestli ho tam nebudu moct dostat?“ Zeptal jsem se.

„Budeš moct... pokud toho na tebe není až příliš. Nebo je?“

„Ne,“ vyštěkl jsem. „Zvládnu to.“

„Skvělé, dáme mu přesně to, co chce, a za to nám dá on to, co chceme my. Nejsou nutné žádné ztráty na životech.“

„Ne. Ale oni ztracení budou, že?“

„Co je jeden člověk ve schématu toho všeho?“

„Jasně.“ Zavěsil jsem telefon a hleděl do země. Povedu své přátele a svou rodinu přímo do pasti.

A teď, když Phoenix konečně začal žít...

Jsem já ten, kdo zařizuje jeho smrt.

Není to ironie?