CIC - kapitola 36 - 40

Překlad: Arey
Kor.: Ann

36/ Junior

Charlotte

Osmnáct minut poté, co vešel Matthew Hamilton do nemocnice, už drží svého syna v náručí.

Nikdy jsem nebyla pyšnější na to, že jsem jeho První dáma.

Hladí mě po tvářích a z očí mu září pýcha. „Děkuju ti.“

„Nemáš zač,“ řeknu s úsměvem.

„Vypadá jako Vy, pane Prezidente,“ uslyším.

Mrkne na mě. Jeho náruč je jen pro jeho syna, jeho oči jen pro mě. Pak se podívá dolů na našeho syna, přejede po něm pohledem a já v něm vidím štěstí. „Je dokonalý, zlato,“ řekne a pak mě políbí na čelo.

Nechá tam rty o něco déle, o nádhernou vteřinu, jako by do mě chtěl ten polibek vypálit. Cítím jeho lásku až do morku kostí.

Když se s úsměvem odtáhne, jeho oči mi ukáží bolest, které byl svědkem. Ucítím potřebu ho utěšit.

Natáhnu se a chytím ho znovu za hlavu, snažím si ho přitáhnout, i když jsem v posteli a slabá a on je ten, kdo stojí.

Až jsou v mém pokoji mí rodiče, Mattova matka, jeho děda a Matt sám, sledujeme jeho proslov k národu od jeho stolu v Oválné pracovně. Ten, který se vysílal, když jsem rodila.

Má na sobě černou kravatu a oblek, dívá se přímo do kamery, když mluví. „Před dvaceti dvěma hodinami jsme se zúčastnily boje o nadvládu nad nepřátelskou oblastí Islaru. Naše mise byla úspěšná. Dostali jsme potvrzení, že bylo dopadeno pět teroristů.“

Ticho.

„Jsou to těžké časy pro naši zemi, pokaždé, kdy někdo z nás umře, se musíme ujistit, že žijeme naše životy naplno. Musíme uctít tyhle oběti, ujistit se, že prosperujeme stejně jako doteď, nejen finančně, ale také jako lidé. Teď víc než kdy předtím musíme stát při sobě. Musíme bojovat v bojích, na kterých záleží. Jsme kaleidoskopem, všichni jsme jiní, ale co nás spojuje je láska k téhle zemi. Naše pýcha být američany. Američany jsme se narodili. Američany umřeme.“

Umřeli dva američané. Média to nazývají vítězstvím, ale Matt i já víme lépe než oni, že to tak není. Ve válce nikdo nevyhrává. Ale musíte chránit svoje. Nemáme jen jednoho syna; obyvatelé Spojených států jsou naše rodina.

O dva dny později mi dovolí odejít domů. S Mattem naplánujeme celý proces představení malého Jackovi.

Vedle našeho pokoje jsem nechala vyzdobit dětský pokoj, na stěny jsem nechala nakreslit pastelový les. Od oznámení, že čekáme dítě, dorazilo plno hraček a my dvě třetiny darovali charitám. Jsem překvapená, kolik lásky naše malé dítě od američanů dostávalo.

Prvních pár týdnů než začne spát přes noc, s ním spím v Královnině ložnici naproti Mattově, kam jsem si nechala přinést houpací křeslo, ve kterém čekám až usne. U dveří si všimnu Jacka.

„Pojď sem, kluku,“ řeknu a on se k nám rozejde.

Jack si sedne a rozhlédne se po pokoji.

„Tohle je Matthew Junior,“ řeknu a lehce ho k němu přistrčím, Jack ho očuchá.

Dítě vydá tichý, šťastný zvuk a Jack začne vrtět ocasem. Vzhlédnu k Mattovi a můj sexy manžel se usměje a tiše mi řekne, že mi to říkal. Oddechnu si úlevou. Trochu jsem se bála, že by Jack mohl být pro Matthewa Jr. nebezpečný.

Ale už teď vím, že si náš syn našel kamaráda.

37/ Medaile cti

Charlotte

„Dámy a pánové, prezident Spojených států amerických, Matthew Hamilton, doprovázený příjemcem medaile cti, seržantem Swanem.“

Po tom, co se stalo ve dne, kdy se Matthew Jr. narodil, se objevil hrdina. Generál Swan dnes navštíví Bílý dům, kde dostane nejvyšší možné uznání, medaili cti.

Ukázal kuráž ve Středním východě, když přepadli jeho jednotku, ignoroval svoje zranění a pomohl svým kamarádům.

Vím, že nic netíží Matta víc, než posílat naše muže a ženy do nebezpečí a řekl mi, že vždycky obdivoval lidi, kteří v armádě sloužili a zklamal se tím, že to sám nemohl zakusit. Byla by to pro něj vedle toho být prezidentem největší čest.

Sleduju ho z jedné z židel v mísnosti, když oba muži vejdou na podium, Matt v modrém obleku, seržant v jeho uniformě, když Matt promluví k publiku.

„Odvaha není něco, s čím se narodíme. Musíme ji cvičit – jde o rozhodnutí, které uděláme. Odvaha je, když se naši muži a ženy dobrovolně rozhodnou chránit naši zemi a udržet nás v bezpečí.“ Mluví krátce. Jednoduše. Když vytáhne medaili z krabičky, přejde k seržantovi.

Jakmile mu medaile visí kolem krku, Matt ji pustí.

Místností se ozve potlesk.

Ten voják je dojatý, pevně svírá rty, zatímco bojuje s emocemi.

Matt ho poplácá po zádech a potřese mu rukou. Zaslechnu, jak mu osobně, tak aby to neslyšeli kamery, řekne, „Děkuju za Vaši službu. Díky našim mužům a ženám můžeme v noci spát, naše armáda nás tam venku chrání.“

„Děkuju, pane Prezidente,“ dostane ze sebe seržant, když se k nám znovu s červenýma očima otočí.

38/ Tanec na balkoně

Charlotte

Je třicátý devátý den po porodu a za pár hodin to bude čtyřicet. Čeká na mě na balkoně v druhém patře, než dokojím Mattyho. Najdu ho, jak se zamyšleně opírá o zábradlí, když vejdu.

Když se otočí a sleduje, jak k němu přicházím, pocítím směsici touhy a lásky.

Matt se usměje. Vezme mě kolem pasu a přitáhne blíž. Zahrady jsou tiché a začne se se mnou pohybovat. Zavřu oči, opře si čelo o moje.

Začneme se pohybovat v rytmu nějaké hudby v našich hlavách, v hudbě tam venku mimo Bílý dům, v tichých zahradách, ulících D.C. a zvuku oblečení, když se hýbáme.

Otevřu oči a zadívám se přímo do temných očí. Celou dobu se pohybujeme, přibližujeme se k sobě a tančímě po Trumanově balkoně. Pak skloní hlavu a v další vteřině jsou jeho rty na mých. Pomalu a nežně se jich dotkne, jako bych byla ta nejkřehčí věc, kterou ten muž má.

Otevřu je pro něj.

Beze spěchu do nich vjede jazykem a hraje si s ním. Drží mě za hlavu a lehce mě hladí po vlasech.

Stále tancujeme.

Ale také se líbáme, naše těla reagují obvyklým způsobem. Těžce dýchám, naprosto mě ohromuje jeho teplo, síla a vůně.

Zašeptá mi do ucha, „Chyběla mi moje holka.“

„I ty jsi jí chyběl.“

Zablýskne mu v očích. „Ani nevíš, jak mě pokoušíš.“

„Měla bych jí spát.“

Divoce se na mě podívá, chytí mě za zápěstí a přitáhne k sobě. „To se nestane.“ Usměje se a pak rozesměje. „Pojď ke mně.“

Jeho pohled mi roztřese kolena. Lehký ohýnek v mém středu se rozpálí. Srdce mi v hrudi buší jako o závod, když si mě přitiskne ke své mocné postavě.

Zvedne mi ruku a přiloží mi prsty na jeho rty. Když vystrčí jazyk a obkrouží ho, zalapám po dechu. Odtáhne se a podívá se mi zpříma do očí.

Řekne, „Den třicet devět.“

Bez dechu přikývnu. Zajímalo by mě, jestli myslí na to, na co já.

Přejedu mu rukou po košili, chytím ho za látku. Chci ho zastavit. Nebo ne? Pořád bychom měli ještě den počkat. Ale jediné, co vnímám, jsou jeho rty na mých a ta chuť je dokonalá a já ji chci víc. Pevně stisknu prsty kolem košile. Přitáhnu se blíž.

Bolest mezi nohama se zvětší, když mě jeho erekce zatlačí do břicha. Je tak tvrdý, jeho polibky teplé a svůdné, když mi zašeptá do ucha, „Spi dnes večer se mnou.“

Opřu se o zábradlí, sleduju měsíční svit, který mu dopadá na obličej. „Ale je to třicátý devátý den a Matthew Junior-“

„Matthew má chůvu – byl bych radši, kdyby dnes večer zůstal s chůvou, abych mohl noc strávit se svou manželkou.“

Polknu, už to nevydržím ani o sekundu déle. „Budu o tom pár minut přemýšlet,“ zalžu a položím mu ruce na prsa, stoupnu si na špičky a zašeptám. „Mezitím chci trochu víc tohohle.“ Políbím ho.

Rychlý jako ďábel, svůdný jako hřích se otočí a popadne mě, jako bych byla ta nejvíc sexy věc na světě.

Zasténám a opřu se zpátky o zábradlí, vytáhnu si sukni co nejvýš, aby si mi mohl stoupnout mezi nohy.

Zaplní prostor mezi mými stehny a odhodlaně se na mě podívá, když mi zastrčí vlasy za ucho a skloní hlavu. Kousne mě do krku a do kůže na rameni. Po zádech mi projede vlna rozkoše, a než si to uvědomím, přitáhnu si ho k sobě a otírám se o jeho mužnou hruď.

„Matte...“

„Ano.“

Nemůžu mluvit, nemůžu myslet s jeho rty na mé kůži.

„Bože, chci tě. Chybíš mi. Chybí mi vůně tvé kůže, zvuky, které děláš.“ Lehce mě kousne a zatáhne. Zasténám a on pustí. Teď po tom místě krouží jazykem. Zajede rukou mezi naše těla a hladí mě mezi nohama.

Třesu se, když se opřu o zábradlí a obtočím kolem něj ruce a nohy a zašeptám, „Miluju tě.“

Zvedne si mě výš. Chytím se ho pevněji, když mě vášnivě líbá a spěchá ke dveřím.

Jsme v jeho ložnici dřív, než si to stačím uvědomit.

Líbáme se divočeji, když za námi zavře dveře. Zajedu mu prsty do vlasů, když mě položí na postel. Dýcháme přerývavě já rychle a mělce, on hluboce a zrychleně. Klekne si na postel a zvedne mi sukni, popadne ji za lem a vytáhne až k bokům. Zasténám, když mi přitiskne rty na břicho.

A pak jazyk.

Tak dokonalý.

Tak teplý. Tak rychlý. Tak zkušený, když mě líbá na břiše, pak jizvu po císařském řezu.

Přejede rty nahoru k prsům a chytí je přes blůzu do rukou, něžně je stiskne. Jezdí prstem kolem vystouplé pradavky, pak mi vyhrne blůzku a vezme bradavku do úst a saje, dokud nesténám. „Nemůžu už čekat, Charlotte. Toužím po tobě.“

Rychle mu rozepnu košili. Jezdí mi nahoru a dolů po těle. Oba se vysvlečeme tak rychle, jak to jen jde. Ve chvíli, kdy mě vysvleče, už má kalhoty dole a lehá si na mě.

Je tak krásný. Jeho svaly jsou jemné a tvrdé, dokonale tvarované. Pamatuju si, jak byl krásný, ale myslím, že teď cvičil mnohem víc – nejspíš z nedostatku sexu. Z té myšlenky se mi podlomí kolena. Opravdu je svalnatější a já nechám prsty, aby si užívaly jeho nové svalnatější tělo. Nahnu se a políbím ho na bradavky.

Odmění mě tichým zasténáním. „Olízni ji tvrději,“ řekne.

„Matte,“ zasténám.

Usměje se, když se na mě podívá dolů, jí mě očima, hladí mě po celém těle. Řekne mi, že jsem nádherná, když ve mně pohybuje prsty. „Nemáš ponětí, co se mnou děláš, Charlotte.“ Chytí penis do rukou a nasměruje ho do mého klína. Tam.

Přímo

K

Mému

Otvoru.

Sevřu prostřeradlo pode mnou, zavřu oči, když do mě můj manžel po dlouhé době opět zajede. Centimetr po centimetru. Pomalu. S takovou něhou, cítím jak jeho tělo vibruje.

Chytí mou tvář do dlaní a podívá se mi do očí. Nadzvednu boky, abych ho pozvala dál, ale on se nepohne, pořád se na mě jen dívá, rychle dýchá, zatímco se mu snažím znovu přivyknout.

Kousnu se do rtu. „Prosím,“ žadoním.

„Miluju tě,“ vydechne a přejede mi palcem po spodním rtu.

Začne se pohybovat – pomalu, neskonale pomalu. Jeho tělo je mocné a kontrolující, miluje se s mým. Miluje se se mnou, jako bych byla panna, jako by to bylo poprvé a nechtěl, abych na to někdy zapomněla.

A v tuhle chvíli je on celý můj svět. Užívám si naši blízkost, jeho. Je to nejmocnější muž v zemi. Je odhodlaný a silný a cílevědomý, je upřímný a šlechetný, neochvějný – ani jednou nezaváhá. Na druhou stranu i přesto, že mám stále vypouklé bříško, které doufám, že shodím hned, jak budu moct začít cvičit, jsem se necítila víc sexy, tak milovaná.

A dnes si uvědomuju to tajemství, proč naše láska roste. Uvědomím si, že se neustále mění, vyvíjí, prohlubuje s každou zkušeností, kterou spolu zažijeme, s každým polibkem, který sdílíme i ke kterému nedojde, všechny zašeptaná slova i ta nevyřčená. Nikdy v životě jsem necítila větší lásku než k němu – a když mě jeho ruce něžně hladí, je na něm cítit, jak se snaží být něžný a musí se držet pod kontrolou. Šeptá mi hlubokým hlasem slova do ucha, krásná, dokonalá a jeho. Vím, že to taky cítí. A vím, že je to pro něj stejně tajemné, jako pro mě, a stejně tak i ohromující.

39/ Růst

Charlotte

Matt Jr. roste tak rychle. Teď už chodí – a má nutkání běhat po celém domě kolem lidí, kteří se nad malým klukem rozplývají.

Také rostu, spolu s ním.

Už jsem zcela dorostla do role První dámy.

Matky.

Manželky.

Paní domu.

Prezidentově lásce.

Rok se přemění ve dva, roky neustálého měnění plenek a plazení po zemi a hraček, červených koberců a zvuků trumpet při vítání cizích delegátů v Bílém domě, večírky s černými kravatami.

Zahraničním vůdcům se dostává krásného přivítání, vlajky a květiny, stráže a orchestr. Tisk čeká během těchto večerů venku a doufá, že se jim podaří udělat video rozhovor. Kuchaři chystají dokonalá jídla.

Máme koncert. Andrea Bocelli a balet. Oslavujeme výhru našich týmů, zdobíme všechny vánoční stromky s Mattovými výtvory.

Víc než to, Bílý dům se stal místem, kde se podepsalo několik dohod. Kde se zvdlálo několik přírodních katastrof. Kde začali velká rozhodnutí a změny. Bílý dům je víc než jen okázalost a politika a víc než místo na hraní pro našeho syna.

Tenhle dům nepatří prezidentovi; patří lidem.

Tohle je místo, kde začíná budoucnost.

„Ahoj.“ Koutky Mattových rtů se zvednou, když mě uvidí s Jackem. Má rozepnuté první dva knoflíky jeho košile a vyhrnuté rukávy k loktům.

Sedne si vedle mě. „Jaký jsi měla den?“

„Dobrý.“ Natáhnu se trochu blíž, když skloní hlavu – a setká se se mnou v půli cesty a políbí mě.

„Co vy dva děláte?“ zeptá se a zamračí se na mě a Jacka. Ten k němu přeběhne a nechá se hladit po hlavě.

„Užíváme si ticho. Zatímco náš syn spí.“

„Jak se má můj odkaz?“

„Roste. Boky mě neustále bolí z toho, jak ho nosím.“

Rozesměje se.

„Pojď sem, kluku.“ Poškrábe Jacka za ušima. „Unavuje tě, co?“ zeptá se Jacka.

Jack mi olízne ruku a vesele zaštěká. Matt tam ruku nechá a hladí ho dál.

„Vypadáš unaveně.“

„Jsem unavená. Ale teď když jsi tady jsem dostala druhý vítr. Řekni mi o tvém dni.“

Zasténá. „Nechci tě ještě víc unavvovat. Řekni mi o svém.“

„Matty se snažil chytit jednu z kačen v rybníku a nejspíš by se mu to podařilo, kdyby tam nevběhl Jack.“

„Vážně?“ Zvedne obočí na Jacka, který se na něj obdivně dívá a pohledem ho prosí, aby ho dál škrábal za ušima. „Hodný kluk,“ řekne a druhou rukou mě pohladí po tváři. „Myslíš, že bychom se těch kačen měli zbavit?“

„To ne. Je to jako televize. Matty by je mohl pozorovat hodiny.“

Matt se zasměje a jeho smích vyvolá smích i u mě.

Zatímco jsme dřív milovali bavit se o politice – což bylo něco, co nás spojilo – teď milujeme bavit se o jiných věcech. Matt se rád baví o normálních tématech – vidím na něm, jak touží po normalitě, kterou nikdy neměl. Někdy si ji ale pro sebe udělám. A v těch chvílích jsem to jen já a Matt, můj manžel, otec mého syna a muž, kterého miluju.

Opřu mu hlavu o prsa a oba Jacka hladíme. „Už mají tip, kdo by to mohl být.“

Skoro vyskočím. Ne kvůli těm slovům, protože jsme měli tipy už předtím, ale protože v Mattově hlase uslyším opravdovou naději. „Cože? Kdy? Kdo?“ dožaduju se odpovědi.

„Trpělivost, kobylko,“ řekne a usměje se na mě. „Jestli to půjde dobře, brzy se to dozvíme.“

„Ach Matte, doufám, že je to ono,“ řeknu a obejmu ho, políbím na krk.

Vím, jak moc se na to těší, jak každá slepá ulička podkopla jeho odhodlání najít vraha jeho otce.

Později ten týden mám svou první oficiální úlohu a jdeme na jednu vrcholnou schůzku (summit). Matthew zažádal o zákon na poplatky na karbonové emise, které roky znečišťovaly naše ovzduší. Tvrdí, že není možnost, aby se v tom pokračovalo.

Probíral to se mnou a já mu v mezičase přejížděla prsty po břiše a tvrdých svalech.

„Ale s Indií...“ nedořekne, když nadzvedne obočí a podívá se na mě.

Natáhnu se trochu blíž a nakloním hlavu, když mu rozepínám kalhoty. Je tvrdý, když ho vytáhnu. Obtočím kolem něj ruku a olíznu špičku. Podívám se na něj, má zavřené oči. Olíznu ho ještě jednou, hlasitě vydechne a oči otevře dívá se na mě a o vteřinu později mi přiloží ruku k hlavě a přitlačí mi ji dolů ke klínu.

40/ Novinky od FBI

Charlotte

„Pane prezidente, šéf FBI, pan Coin, Vás chce vidět co nejdříve. Našli ho.“

Matt se podívá na Dale Coina a dožaduje se víc.

„Má pro Vás prezentaci,“ dodá Coin.

Ucítím směsici hrůzy, strachu, smutku a naděje, když si uvědomím, co to znamená. „Panebože,“ vydechnu. Coin mluví o střelci na prezidenta Lawrence.

Mattovi oči se změní. Zaplní se třpytem.

„Jdeme.“ Prochází halou s Dalem a dalšími třemi muži, kteří ho informují o tom, co se děje.

Uprostřed schodů se zastaví a přejde zpátky ke mně. Podívá se na mě, čte mi v očích, jak moc je to pro mě důležité. Celá tahle země. Co pro mě znamená, že se dostane spravedlnosti.

„Pojď se mnou,“ řekne.

Vydechnu a nadšeně přikývnu, stoupnu si vedle něj a zamíříme do Situační místnosti.

Všichni nás sledují, když vejdeme. Matt se na mě podívá. Zastaví se jen, aby se se všemi pozdravil. Pozdraví je zpátky a řekne, ať se posadí.

Ztlumí světla – a pak je zhasnou.

Zeď před námi se rozsvítí a objeví se před námi obraz muže s vousy a lehce blond vlasy.

„Jmenuje se Rupert Larson,“ řekne Cox.

Matt stiskne čelist. „Pokračujte.“

Bolí mě srdce, když poslouchám dál.

Matt se postaví a jde si nalít kávu, pak se podívá na fotku a ještě víc se zamračí.

„Věk padesát tři. Hledaný pro znásilnění a prodej drog. Vyrostl v dětském domově.“

Matt stále tiskne čelist pevně k sobě, když se na mě podívá pohledem, ve kterém můžu přečíst, že musíme napravit náš systém domovů.

„Naposledy viděn v Georgii.“

Na zdi se objevují fotky, odhalují muže s několika účesy a barvami vlasů. V tichosti je sledujeme. Občas Mattovi oči najdou moje. Jsou chladné.

„Trpí paranoiou a halucinacemi. Nejspíš měl nějaké námitky proti prezidentu Lawrencovi. Nejdřív mu posílal dopisy, kde psal, jak dobrou práci dělá. Tvrdil, že vidí jeho budoucnost – jeho vraždu. Pak roky žádné dopisy nechodili. Našli jsme neodeslaný dopis, ve kterém bylo popsáno, jak zemře. Tři střely. Měl čas vystřelit jen dvě, než by ho Bezpečnostní služba chytla. Od té doby utíká.“

Cox se podívá na Matta, který usrkává kávu. Kontroluje se, ale vím, že pod povrchem to vře. Tvrdě se na Coxe podívá. Takovým pohledem, před kterým by kdokoliv raději utekl.

„Jak si můžeme být jistí, že je to on?“ řekne ledovým hlasem.

„Druhý neposlaný dopis. Doznání – spíš dokument. Podepsán.“

Bolest v Mattových očí bolí i mě.

Tohle je vrah jeho otce. Muž, který vzal život Lawrenci Hamiltonovi a který byl roky na svobodě. Naštvu se jen při pomyšlení na to. Jsem naštvaná stejně, jako vím, že je naštvaný Matt. V jeho hlase se neobjeví ani náznak vzteku, jen v jeho očích. Výraz v obličeji je jako skála.

„Víte, co dělat.“

Vyvede mě ze Situační místnost a položí mi ruku na bedra. Když jsme konečně v jeho pokoji, obejmu ho a pevně ho k sobě přitisknu.

„Myslíš, že ho dostnaou?“ zašeptám.

„To by měli,“ sykne. Vidím v jeho tváři bolest. Vezmu jeho tvář do dlaní a on moji, líbáme se, jako by na tom závisel náš život. Jeho polibky chutnají jako naděje a bolest.

O hodinu později Matta informují, že všechny policejní jednotky byly o tomhle případu obeznámeny – a všichni mají fotky a jména podezřelého. Vysloužil si místo v žebříčku nejhledanějšího muže v zemi a je považován za extrémně násilného a nebezpečného.

Matt se sejde s matkou a hodinu se baví. Vzal si od FBI šátek a dal jí ho. Brečí  i po tak dlouhé době.

Jsou dvě hodiny ráno, když jdeme do postele. Matty už dávno spí a Jack, ačkoliv miluje spát a hlídat u Mattových dveří, vycítí, že se něco děje. Vejde s námi do pokoje, když se vysvlékáme a vyskočí na postel.

Lehnu si na svou stranu postele a hladím Jacka za ušima. Matt položí svoje mužné, svalnaté tělo na jeho stranu postele a hladí Jacka taky, jeho pohyby opakují moje. Podívám se na něj a on na mě, cítím jeho pohled všude. Říká všechno, co nemůže říct nahlas.

„Je mi to líto,“ vydechnu a rozevřu druhou ruku, ve které svírám odznak jeho otce. Nemohla jsem ho celý den přestat svírat.

„Také je mi to líto,“ řekne. A to je vše.

Položím mu ruku na krk, políbím ho a Jack se nám usadí mezi naše nohy.

O pět hodin později Matta vzbudí s informací, že Larson byl dopaden.

Jeho obličej je na všech titulkách novin po celé zemi. America oslavuje. Ačkoliv to otevřelo staré rány, vzpomínky jsou pro Matta a jeho matku stále čerstvé. Jdu s ním a malým Mattem na hřbitov. Neseme tři tucty bílých růží, které mu položíme na hrob.

„Odpočívej v pokji, tati,“ řekne Matt a položí své květiny vedle mých. Poklepe prsty na náhrobek a z oka mu vyklouzne slza.

Matt Jr. si stoupne mezi nás. „Odpočlívej v pokloji, dědo.“

Stejně jako jeho táta poklepe prsty na náhrobek a já se částečně zasměju a částečně zavzlykám.

Matt se na Mattyho usměje. Jeho láska k němu se mu zračí v očích, když mu pročechrá vlasy a zamíříme pryč. Matt je zticha. Jediný, kdo nemůže udržet slzy, jsem já.