CIC - 17. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

17/ Varování, prosím

Matt

Druhý den ráno práskne Lola novinami na můj stůl. Je na nich titulek, POLIBEK STOLETÍ: PREZIDENT HAMILTON A PRVNÍ DÁMA OHROMILI HOSTY VEŘEJNÝM POLIBKEM!

„Musíme si promluvit o Charlotte.“

„Ne, nemusíme.“

„Vytvořili jsme milion nových pracovních míst s tvým programem na čistou energii a ta je teď zastíněná tímhle kouskem.“ Otřese se, když si uvědomí, co právě řekla. „Pane Prezidente. Se vším respektem.“ Kývne. „Mohl jste mě varovat,“ sykne.

„Ne, Lolo, nemohl.“ Opřu se a založím si ruce za hlavou. „Fakt, že těch milion míst si nezasloužilo hlavní stránku, neznamená, že jsme je nevytvořili. To číslo se za pár měsíců bude zdát maličké. Klid.“ Olíznu si prst a otočím stránku.

Vydechne.

„Něco Vám řeknu, ať máte náskok,“ řeknu a na chvíli se odmlčím. „Vezmu si ji.“

„Prosím?“

„Přesně, co jsem řekl. Děkuju, Lolo,“ propustím ji.

Naše země je zlomená. Jacobs byl slabý prezident. Tolik důležitých věcí bylo ignorováno. Problém na Středním východě se vyostřuje.

Mám jiné starosti, než se starat o média.

Oči má otevřené dokořán a koktá. „Jak jen zvládnu tisk?“

„Není třeba je zvládat. Postarám se o to, až na to přijde. Udělej pár telefonátů. Ujisti se, že se ví o věcech, které děláme. Kromě toho, že líbám První dámu.“ Mrknu na ni.

Usměje se, pak vypadá, jako by se vzpamatovala a zavrtí hlavou. „Pane Prezidente.“

Omluví se, zatímco si čtu titulek. Je tam foto Charlotte v mé náruči, ruce má položené na mých ramenou.

Lola chtěla varování?

Ani jsem nevaroval sám sebe.

Chci tu dívku uctívat. Chci jí hladit po celém těle. Stovky žen se snažilo upoutat mou pozornost a stejně ona je jediná, na kterou se chci dívat.

Opravdu jsem neplánoval udělat scénu. Ztratil jsem hlavu. Jsem zvyklý se kontrolvoat. Můžete vinit všechna ta očekávání. Očekávání, že budu pokračovat ve jménu Hamilton, že celý svět spočívá na mých ramenou. S ní se cítím, jako by nechtěla, abych byl ničím jiným než jen sám sebou, ničím jiným. Všichni se pořád na něco ptají, jaký je můj postoj… ale ne Charlotte. Vím, že tajně miluje, když ztratím kontrolu a tu jsem včera večer ztratil.

Šel jsem do toho. Chtěl jsem její ústa – chtěl jsem, aby ji všichni viděli v mém náručí. Moje, moje, moje.

Ta dívka mě viděla, každou mou stránku, a stejně se na mě dívá jako na slunce.

Bojí se; chtěla to vzít pomalu. Teď mám pocit, že zvládnu všechno kromě tohohle.

Můj otec postavil matku do stínu a mít Charlotte tak blízko a přesto tak daleko… to nemůžu. Chci ji se mnou v záři reflektorů. První dáma, ne jako tajemství, ale jako pravá manželka. Zaslouží si víc, než si myslí.

Chci víc pro ni.

Chci víc pro sebe. Jo, chci ji víc než dřív. Její nadšení, její vlídnost, její skutečnost, její schopnost se smát… Ji.

Mám jí plnou hlavu. Jednou jsem si myslel, že obojí nezvládnu, být prezidentem zlomené země a mít ji. Ale teď vím, že radši umřu, než abych neměl oboje. Tohle jsem já. Jsem prezident a muž. Ona je dívka, kterou miluju a žena, se kterou chci strávit svůj život.

Vážně by to nemohlo být jednodušší.

Položím noviny na stranu, pak se podívám na hodinky, abych zjistil, za jak dlouho mám další schůzku, když Portia oznámí, „Pane Prezidente, přišel za Vámi pan Cox z FBI.“

Postavím se, zapnu si sako a Cox vejde dovnitř. Natáhne ruku přes stůl, aby mě přivítal. „Coxi,“ řeknu. Oba se posadíme.

„Prošli jsme to, zkontrolovali šátek, jestli na něm nejsou otisku prstů a poslali je do jednoho obchodu v D.C. Majitel potvrdil, že prezidentova manželka tam nakupovala a že odtamtud pro ni prezident často objednával dárky.“

„Měl ho, aby ho dal mé matce. Ježíši.“ Poškrábu se na bradě, jak mě pohltí frustrace.

„Prošetříme jakoukoliv maličkost,“ ujistí mě Cox.

Podívám se na něj. „To udělejte.“