CIC - 15. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

15/ Práce

Charlotte

Zbytek týdne je ve znamení návštěv, rozhovorů a plánování nadcházející státní večeře. Matt je ještě víc zavalen prací než jsem já, ale vidím, že se snaží udělat si alespoň trochu času, aby mě viděl a nejenom, že mě to dojímá, ale nutí mě to k tomu, aby opravdu věděl, že ho podporuju v tom, co dělá pro naši zemi. Že jsem vděčná, že mu můžu být na blízku a vím, že se mnou chce být stejně moc jako já chci být s ním.

Dluhy, které se snaží srovnat, nejsou nejjednodušší – udělají značné změny v našem vzdělání, zdravotnictví a programech na energie. Má solidní podporu v Bílém domě, ale Senát bude brzy volit – a u nich nikdy člověk neví.

Po jedné z večeří jsme vzali Jacka na procházku do zahrad Bílého domu.

Venku mrzlo, byla jsem zabalená do kabátu a čepice. Líbilo se mi, jak Matt vydechoval studený vzduch a mluvili jsme o našem dni. A jak mi neustále cvrnkal do nosu a zářivě se usmíval.

Na cestě zpátky do Bílého domu bylo ticho. „Nikdy mě nepřestane ohromovat, když vejdu do tohohle domu,“ řeknu.

„Je to privilegium, které jen tak někdo nedostane.“

„Víš jak se říká, že zdi umí mluvit? Tyhle opravdu umí. Každý kousek na téhle zdi. Každý obraz.“

Pokračovali jsme v tichosti.

Obvyklý shon během dne se zklidnil, ale pořád byl cítit ve vzduchu. Spolu s historií toho domu. Narození i smrti, oslavy i smutek.

Prošli jsme kolem portrétu JFK, který se na nás díval zeshora, a pak kolem Mattova otce.

Matt se díval halou a jeho pohled zjihl, když viděl moje nadšení. „Stavbu trvalo sedmnáct let dokončit. Washington přinesl tu myšlenku, ale nikdy se nenastěhoval.“

Pozorovala jsem ho, když jsme šli dál. Chtěla jsem víc.

„Během války v roce 1812 skoro shořel, když sem vtrhli Britové. Uprostřed noci házeli dovnitř zapálené oštěpy, zapálili podkroví a oheň propálil podlahu a hlavní poschodí se propadlo do sklepa. A podívej se teď.“ Mrkl. „Jo, tohle je Amerika. Spadneš a zvedneš se silnější, než kdy dřív.“ Chytil mě za bradu.

A já se rozesmála a přikývla.

„Ten portrét Washingtona v Oválné pracovně? Vojáci vyrabovali celý dům, ale tehdejší První dáma Dolly Madison obraz vyloupla a zachránila ho.“

„Jestli bude dům někdy hořet, vezmu ten tvůj.“

„Chci jeden tvůj.“

„Matthew!“

„Myslím to vážně,“ řekl, pak mě vzal za ruku a vedl mě nahoru do jeho ložnice, Jack nám byl v patách a usnul hned, jak jsme zapadli nazí pod peřinu. Matt jezdil prsty po mém těle, pomalu mi říkal, které věci chce, aby portrét zachytil.

Další dny byl Matt zavalen účty a vyjednáváním. Já měla také plno práce, ale pak jsem čekala v noci a přemýšlela, jestli to Matt zabalí dřív nebo ne – pracoval tak tvrdě, že tisková kancelář v Bílém domě měla stále co zveřejňovat. Matt se drží abecední kampaně a zaměřuje se na každé písmeno. Jak slíbil.

Byli prezidenti a prezidenti – ale neměli jsme žádného jako je on dlouhou dobu. A přesně jako jeho? Nikdy.

Nikdy jsem nebyla v životě tak zaneprázdněná, ale zatímco na něj s bolavými svaly čekám, toužím po něm a společném čase o samotě. Zajímalo by mě, co dělá a jestli usnu, než přijde, jako to bylo poslední tři noci, nebo jestli budu vzhůru, když vejde do mého pokoje a bude si prohlížet každý centimetr mého těla.

Zítra jdeme poprvé večer ven, na benefiční akci Clean Water Across the Nation – s účastí několika celebrit. Ačkoliv už to jsou tři dny, co jsme se nemilovali, už chápu co Matt myslel tím, když řekl, že mě bude každý večer navštěvovat. Každé ráno se vzbudím s jeho vůní na mém polštáři.

Včera večer jsem se šla projít, abych si vyčistila hlavu, když dojel jeho nejlepší kamarád z Harvardu, Beckett.

„Je prezident i v tuhle dobu v Západním křídle?“

Přikývla jsem.

„Páni.“ zamračil se. „Neodpovídal na moje telefonáty. Má nějaký důvod, proč je tak odhodlaný to všechno udělat?“

„Řekl, že má. Chce, aby jeho prvních sto dní bylo průlomových a určil tón těm dalším.“

„Inspirovala jsi ho,“ řekl Beckett s mrknutím a rozešel se. „Půjdu ho z té kanceláře vytáhnout si zaběhat.“

„Dobře. Vemte i Jacka – kvůli dešti je zavřený celý den doma. Myslím, že ho politika neinspiruje stejně jako Matta.“

Přemýšlela jsem nad jeho slovy.

Opravdu Matthewa inspiruju?

Vím, že je odhodlaný uspět, že chce opravit rozbité království, spálit mosty mezi jednotlivými stranami, které musí přestavět a to v mezičase mezi řešením složité politiky D.C. Je to jako šachová hra – lobysti, Bílý dům, Senát – všichni mají cíl a vůli.

Když jsem potkala jeho otce, prezidenta Lawrence Hamiltona, cítila jsem se inspirovaná. Ale nikdy v životě mě nic neinspirovalo tolik, jako sledovat Matta při práci. Takže se rozhodnu, že dnes večer místo čekání ve svém pokoji, ho navštívím v Oválné pracovně, až se vrátí z běhání a chodby utichnou.

„Co je to?“ zeptám se zmateně nad Mattovým výrazem.

Přišla jsem za ním do Oválné pracovny. Byla jsem bez bot a našla ho za stolem, jak pracoval nad lehkým světlem lampičky. Myslela jsem, že jsem drzá, když jsem zamířila k jeho stolu a snažila se na něj vyhoupnout. Když se mi to povedlo, něco spadlo a Matt to chytil do ruky.

Byla to šála. Růžová šála, která vypadala, že byla zastrčená někde ve stole jeho táty.

Teď mám v břiše divný pocit, jak oba na tu šálu zíráme.

Rty se mi třesou a po zádech mi přejede mráz.

„Tohle mé matce nepatří,“ řekne Matt.

Nemůžu na to myslet. Jsem tak šokovaná, že vidím takovou věc v Oválné pracovně a cítím se trochu jako voyeur, jako bychom s Mattem přistihli jeho tátu dělat něco zakázaného.

Mattův výraz je směsicí vzteku a nevěřícnosti.

„Omlouvám se.“ Natáhnu se k jeho ruce. „Chceš...“

„Musím na vzduch.“

Matt se postaví a vyjde z pokoje a za chvíli uslyším, jak za ním spěchají agenti – jsem v tomhle domě úplně sama, s různými myšlenkami a mám strach.

Matt se po chvíli vrátí.

Vypadá to, že si venku vyčistil hlavu, když zamíří hned k telefonu.

Matt si zavolá mého otce. Spoustu let byl s jeho tátou kamarád a myslím, že věří, že co mu řekne nikdy neopustí tuhle místnost.

Sedíme s ním v Oválné pracovně, když se ho Matt ptá na nějaké otázky.

„Ale nikdy jste nevěděl o jeho zájmech mimo politiku a Bílý dům?“

„Věděl jsem – podezříval – že se něco změnilo, rok před jeho smrtí. Víc se usmíval, víc cestoval. Vypadal, jako by mu někdo vlil nový život do žil.“

„Mohlo to mít něco společného s nějakou ženou?“

„Možná. Nejsem si jistý. Vždycky jsem myslel, že si uvědomil, že už bude s prezidentstvím končit a že bude moct svůj čas věnovat rodině.“

„Děkuju, Roberte.“

Matt vypadá klidně, ale jen někdo, kdo ho zná – opravdu zná – může vycítit napětí v jeho ramenech.

„Charlotte, rád bych si s tvým otcem na chvíli promluvil o samotě.“

Usměju se, když se podívám do jeho očí, tiše přikývnu a obejmu otce. „Děkuju, tati.“ Dám mu pusu na tvář a on mě poplácá po ruce, kterou mu položím na rameno a pyšně mě sleduje, když odcházím.

Něco v tom, jak mě Matt požádal, ve mně vyvolá mravenčí pocit. Zajímalo by mě, jestli má v plánu tátovi o nás říct. Vypadá to, že mu chce dát vědět, že mezi námi něco je ještě předtím, než to zveřejníme.

O dvě minuty později jsem si jistá, že mu o nás něco řekl – protože když odejde, tátovi oči září, když mi zamává na rozloučenou.

Jako další kontaktuje Matt FBI. Tahle věc mě děsí. Když dorazí Sigmund Cox, Matt mě požádá, abych zůstala. Jakmile mu podá šálu, jeho oči se setkají s mými. Jsou ledové.

Vím, co tohle bude znamenat. Jak bude zklamaný – představit si, že jeho otec měl možná aférku, když byl prezident. Hlavně kvůli tomu, že měl ženu a syna. Pro zemi to byla jedna věc, ale pro ženu?

Poté, co Coxovi vysvětlí, co jsme našli, mu Matt posune po stole nějaké složky.

„Chci ten případ znovu otevřít a chci někoho, kdo na tom bude dělat dvacet čtyři hodin denně. Chci skutečné informace. Chci konkrétní informace. Detaily. A také chci, aby to bylo přísně tajné. Nikdo kromě Vás, nás co jsme v téhle pracovně a toho vyšetřovatele, o tom nebude vědět.“