Checkmate:TIE - 11. kapitola

Překlad: Lenuszka

Drew

Pohled na Courtneyinu tvář mě děsí, přemýšlím, co si právě teď musí myslet. Přitisknu si ji k sobě blíž, ale ona se sotva pohne a podle strnulosti jejího těla můžu říct, že je v šoku. Neřekl jsem jí všechny detaily, když jsem se probudil s Miou vedle sebe, protože jsem nechtěl, aby se cítila přesně tak, jak se cítí teď – zraněná, zlomená, zmatená, rozrušená. Věděl jsem, že říct jí to, když už tak byla v takovém křehkém stavu, by ji rozrušilo ještě víc a to byla poslední věc, kterou jsem chtěl udělat.

„Lásko, podívej se na mě,“ žádám. „Prosím,“ žadoním, zatímco se nehýbá. Zamrká a pak se na mě podívá prázdnýma očima. „Nech mě to vysvětlit.“

Její hrdlo se pohne, jak polkne a můžu říct, že vstřebává má slova. „Potřebuju minutku.“ Vyvleče se z mého objetí, odejde z obýváku, jde chodbou do své ložnice a zavře za sebou dveře. Kurva.

Přejedu si rukama po tváři a uvědomím si, že se na mě všichni dívají. Jsem si jistý, že to taky nečekali a teď na mě zůstalo, abych posbíral všechny kousky z toho, co se jevilo, že bude báječný den.

„Půjdu ji zkontrolovat,“ řekne mi Viola, projde kolem mě. Chci ji zastavit a říct, že s ní promluvím sám, ale jsem si jistý, že jsem ta poslední osoba, kterou chce právě teď vidět. Viola je v mluvení s Courtney dobrá, takže kývnu a ustoupím jí z cesty.

„Tys jí to neřekl?“ zeptá se Logan tónem, který už prozrazuje, že zná odpověď. Zatřesu hlavou, potvrdím mu jeho podezření.

„Věděl jsem, že to nic nezmění a nechtěl jsem, aby byla ještě více rozrušená,“ zkouším vysvětlit, ale jen to řeknu, vím, že to není omluva.

„Víš, jak to teď vypadá, že? Nechal sis něco tak velkého pro sebe. Ona se může domnívat, že jsi to chtěl,“ řekne mi Logan, jako by byl náhle zasraný terapeut.

„To je šílené. Ona ví, že nenávidím Miu a nikdy bych nechtěl její rty nikde poblíž mě.“ Ošiju se, jen co ta slova vyslovím.

„Ne, ale neřekl jsi jí to. Nechal sis to jako tajemství a věř mi, to je skoro horší, než co se vlastně stalo. Mám psychopatickou ex, která mě to naučila,“ řekne s rozčileným pokrčením ramen. „Holky nemají rády tajemství, brácho.“

„Neměl jsem v úmyslu z toho udělat tajemství, jen jsem ji nechtěl rozrušovat víc, než už byla. Prakticky jsem ji držel od pádu na dno,“ zopakuju, snažím se víc přesvědčit sebe než jeho. Měl jsem najít způsob, jak jí to říct.

„Jo, ale neměla se to dozvědět takhle. Měl jsi týdny na to, abys něco řekl.“

Měl jsem vědět, že Mia udělá něco dalšího. Neporušila zákaz přiblížení. Teď jde po krvi.

„Běž si s ní promluvit,“ přeruší nás Kayla, očividně odposlouchávala celý náš rozhovor. „Buddy si nezaslouží být z rozvrácené rodiny.“

„Kaylo,“ sykne Logan, šťouchne ji do ramene. „Trochu nevhodné.“

Ona ho setřese. „Ne, myslím to vážně. Vzali jste si spolu psa, to bylo pro vás dva znamení, že se chystáte na další krok. Teď bude zpětně hodnotit všechno o vašem vztahu,“ řekne mi věcně, vyděsí mě, že tímhle můžu Courtney potenciálně ztratit. Vypořádat se s Miou je větší náklad, než mohla čekat a tohle může být jediná věc, která nás rozdělí.

„Omluvte mě,“ řeknu a odcházím. Než se dostanu ke dveřím Courtney, Viola otevře dveře, natlačí mě zády na stěnu. „Co to k čertu má znamenat?“

„Žádné co to k čertu! Jak jsi jí něco takového mohl tajit, Drew?“

„Podívej, nepotřebuju, aby mě další osoba nadávala, dobře? Posral jsem to, já vím. Proto s ní potřebuju mluvit.“

„No, tak to si pospěš a řekni něco, co to napraví.“

„Co tím myslíš?“

„Balí si věci.“

Srdce mi spadne do žaludku a jsem si skoro jistý, že jsem neslyšel správně.

„Co? Ne.“ Odmítám tomu věřit. Courtney by jen tak neodešla, aniž by se mnou nejdřív promluvila.

„Courtney je jedna z nejsilnějších lidí, které znám, ale myslím, že má konečně dost.“ Slyším v jejím hlase smutek, ale není to nic v porovnání s tím, jak se mé srdce cítí právě teď. „Mia si s naším vztahem hraje hry a tahle děvka právě přidala poslední kapku.“

Projdu kolem Violy a vrazím do Courtneyina pokoje, až za mnou bouchnou dveře. Je ke mně zády, když si ukládá věci do malé tašky, která leží na posteli.

„Takže odcházíš, jen tak? Nebudeš se mnou ani mluvit?“ Bolest v mém hlase je evidentní, ale jestli to postřehla, nebere to na vědomí. Neřekne nic, jen pokračuje v balení. „Courtney,“ žádám. „Já vím, že jsem ti to měl říct, věř mi, teď už to vím. Ale musíš mi věřit, že jsem tě nechtěl zranit. Nechtěl jsem, abys byla ještě více rozrušená, než jsi už byla.“

Konečně se otočí, její oči úzké a skleněné. „Hádám, že se to vymstilo, že?“ Je očividné, že plakala a nenávidím, že já jsem tím důvodem. Já jsem jí do hlavy nasadit tyhle pochyby, a teď udělám všechno, abych to napravil. „Hodlal jsi mi to někdy říct?“

Vydechnu, už se cítím poraženě. „Samozřejmě, že ano. To poslední, co jsem chtěl bylo, aby se Mia dostala mezi nás. Opravdu jsem si myslel, že jsi to byla ty, když jsem se vzbudil, protože jsem viděl její vlasy. V momentě, kdy jsem viděl její tvář, jsem ji odstrčil. Musíš mi to věřit. Nikdy bych ji nenechal se mě dotknout, kdybych věděl, že to je ona.“

„To je důvod, proč se obarvila na blond?“ ptá se, její oči se do mě zavrtávají.

Pokrčím rameny. „Nevím. Chci říct, předpokládám, že ano. Byl jsem v polospánku a neviděl jsem ji ani vedle sebe, protože se schovala pod přikrývkou, jakmile jsem se probudil.“

„Proč jsi mi to neřekl, když jsme mluvili o vyplnění protokolu a mluvili s policií? Tuhle část jsi neřekl ani jim?“

Svěsím hlavu a kývnu. „Řekl. Musel jsem být upřímný, pokud jsem cestou nechtěl být chycený při lži nebo tak.“

„Ale ke mně jsi upřímný být nemohl?“ vypálí zpátky, její spodní ret se třese.

Přistoupím k ní, uzavřu mezi námi mezeru, obejmu ji a přitisknu k hrudi. Nebrání se, ale ani mi to neoplatí.

„Courtney, miluji tě. Snažil jsem se chránit tvé city, zatímco jsi to všechno zpracovávala. Byla jsi tak rozrušená. Nechtěl jsem ti ještě přidávat.“

Pomalu ustoupí a podívá se na mě. „Kdy jsi mi to tedy chtěl říct? Až se tu objeví a bude tvrdit, že čeká tvoje dítě?“

„Courtney, buď rozumná,“ prosím. „Jen jsem chtěl, abychom se z toho všeho dostali.“

„No, pak je proto nutná pravděpodobně komunikace a upřímnost, nemyslíš?“ odsekne.

„Ano,“ souhlasím. „A mrzí mě, že jsem ti to neřekl. Je mi to opravdu moc líto. Měl jsem ti to říct.“

Kývne hlavou, ale nepodívá se na mě. Znovu se otočí a pokračuje v balení, bere věci z postele a skládá je znovu do batohu.

„Neodcházej,“ řeknu. „Prosím. Pokud teď odejdeš, jak si to vysvětlíme?“

Otočí se tak rychle, až z jejího pohybu udělám krok zpátky. „Protože právě teď potřebuju prostor. Miluji tě, Drew, opravdu ano. Ale pokaždé, když pomyslím na Miu, vidím vás dva spolu ve své hlavě. Ona se nezastaví, dokud nedostane, co chce a kdo ví, jak daleko zajde, aby to se to stalo? Já to nevím, můžu to jen stát a sledovat ji, jak se mezi nás dostane.“

„Tak ji nenech,“ naléhám. „Pokud od nás odejdeš, ona vyhraje. Chce mezi nás vrazit klín, ale kotě, prosím, nenech ji.“

„Nevím, jestli jsem ještě dost silná. Ona mě vyčerpává a bere si toho ode mě tolik. Každý zvuk, který slyším, mě straší, že se sem vloupala. Pokaždé, když Buddy zaštěká, vykouknu z okna, zjišťuji, jestli kolem neprojíždí. Každý večer po tom, co přijdu z práce, otevřu všechny zavřené dveře a podívám se do sprchy, jen aby se mi ulevilo, že se tu neskrývá a nečeká na mě. Já už to dál dělat nemůžu, Drew. Ona do mě zasela tenhle pocit, že nemám nic pod kontrolou a já to nenávidím. Nenávidím ji.“

„Lásko,“ můj hlas se zlomí, jak promluvím. Její slova mě ničí zevnitř a nesnáším, že jsem ji dostal do téhle pozice. „Udělám cokoli, aby ses cítila lépe – pro nás. Poslední věc, kterou chci je, aby ses cítila takhle a taky ji za to nenávidím. Ale prosím věř mi, když ti říkám, že do pekla není jediná šance, že by mě kdy dostala zpátky. Miluji tě hluboce, šíleně, bláznivě a svou budoucnost vidím s tebou. Ona tam není. Jsme to jen já a ty. Vždycky bude jen já a ty.“

Její tvář zněžní a její oči se zalesknou slzami. Setřu jí je bříškem prstu z tváře a ona mi tvář zaboří do dlaně. Uvolním ramena a obalím kolem ní své ruce, tentokrát mě nechá. Padne mi na hruď a já ji pevně stisknu.

„Kdybych tě ztratil, zničí mě to. Nenech nic z toho, co řekne nebo udělá, dostat se mezi nás dva. Ona za to nestojí.  Nestojí za nic, co máme spolu.“

Kývne hlavou na mé hrudi a obejme mě kolem pasu. Zabořím svou tvář do jejich vlasů a políbím ji. Potřebuji Courtney ve svém životě víc, než potřebuji dýchat a jestli ji ztratím, bude to jako bych ztratil všechno.

„Nastěhuj se ke mně,“ zamumlám.

„Co?“ Otočí hlavu.

Vtisknu jí polibek pod ucho a zašeptám, „Nastěhuj se ke mně.“

Ona zúží oči a zvedne obočí. „Už spolu žijeme. O čem to mluvíš?“

„No, ano, ale technicky spolu žijeme jako spolubydlící.“

Koutek rtů se jí lehce zvedne. „Jaký je v tom rozdíl?“

„Nejsme to opravdu my, víš? Nastěhovala ses do ložnice, jako moje spolubydlící a od té doby, co jsme se dali dohromady, začali jsme sdílet postel, ale myslím, že je čas, abychom se sestěhovali oficiálně. Jedna ložnice,“ vysvětlím, doufám, že pochopí, jak to myslím. Pořád vypadá zmateně, tak pokračuju, „chci, aby ses cítila v bezpečí, zlato. Chci si s tebou vytvořit nové vzpomínky v domě, který je jen náš. Chci, abychom se posunuli k dalšímu kroku, vytvořili mezi sebou silnější vztah, protože já vím, že jsme nezničitelní. Myslím, že bychom se měli nastěhovat do nového domu. Takového, který vybereme spolu a budeme sdílet jednu postel a vytvoříme si domov.“

„Takže… ty mě vyhazuješ jako spolubydlící?“ ptá se s laškovným úsměvem.

„Ano, vlastně vyhazuju. Byla jsi vystěhována.“ Posunu svá ústa dolů k jejím a umístím jí na rty lehký polibek. „A jelikož jsi teď bezdomovec, prokážeš mi tu čest a nastěhuješ se se mnou na nové místo?“

Vsaje si svůj spodní ret, dělá, že o tom přemýšlí. Zvednu obočí, předstírám, že očekávám její odpověď. „No?“

Konečně se zeširoka usměje a kývne hlavou. „Tuším, že jelikož nemám kam jít, přistoupím na tvou nabídku.“

Největší úsměv mi rozzáří tvář, když ji zvednu do náruče a zatočím se s ní dokola. Postavím ji zpátky na nohy a vezmu do dlaní její tvář. „Miluji tě. Děkuji ti, že neodcházíš. Slibuju, už nikdy ti nic nebudu tajit, ať je to cokoliv.“

Opře se a přitiskne své rty na moje. „Taky tě miluji. A ani to nezkoušej, kovboji.“

Směju se jí do úst, zvednu ruku s dvěma prsty v přísaze. „Čestné skautské.“

Courtney

Nesnáším způsob, jakým jsem dovolila svým emocím ze mě dostat to nejlepší. Vidět ji přicházet k posteli – posteli, ve které jsem byla, v posteli, kde byl Drew – prostě bylo příliš. Nemohla jsem to zpracovat, ale taky jsem věděla, že nemůžu házet vinu na Drewa za něco, co neměl pod kontrolou, zvlášť když o tom nevěděl. Rozumím jeho důvodům mi to hned neříkat, ale zranilo mě, že mi to tajil celou dobu.

Každopádně má Drew pravdu, nenechám ji dostat se mezi nás, zvláště když na tom opravdu zasraně tvrdě maká. Je vytrvalá – to jí musím nechat – ale nenechám ji rozbít náš vztah. Drew pro mě znamená příliš mnoho, abych nechala někoho jako je ona, zničit, co máme.

Jakmile se zklidním a poslechnu si Drewova slova, konečně si uvědomím, na co se mě ptá a co to všechno doopravdy znamená. Má pravdu; žijeme spolu jako spolubydlící, ne jako opravdový pár, který se sestěhoval. Teď, když se posouváme tímto směrem, nemůžu zastavit lavinu emocí, která mě zaplavuje.

Vyjdeme z mé ložnice, ruku v ruce, a vidíme, že dům je prázdný. Všichni museli odejít, když jsme byli tady, což je pravděpodobně nejlepší. Nějaký čas o samotě se právě teď hodí.

Jakmile se dostaneme do obýváku, na gauči vidím sedícího Jacksona. No, hádám, ne všichni odešli.

„Pořád jsi tady?“ ptám se, překvapím ho.

„Kriste, Court,“ zařve, otočí se, aby ke mně byl tváří.

„Promiň.“ Rozhlédnu se a vidím, co sleduje v televizi. „Neuvědomila jsem si, že jsi takový milovník sester Kardashianových.“ Mrknu.

Protočí na mě oči, zatímco po něm Drew střelí nesouhlasným pohledem. „Kámo, ty tuhle kýčovou reality show sleduješ taky? Co je to s vámi Bishopovými?“ žertuje.

„Netuším, co je Kardash – cokoli. Zapnul jsem televizi a nepřišel jsem na to, jak přepnout ten zatracený program. Vy to máte nějaký speciální druh kabelovky.“

Oba obejdeme gauč a Drew se posadí na křeslo, zatímco já popadnu z konferenčního stolku ovladač a vidím, že zůstal v režimu nahrávání z toho, jak jsem se dívala dříve.

„Říká se tomu digitální videonahrávání, ty génie.“ Odfrknu si. „Jen z toho vyjeď a projeď tímhle návodem.“

„No, tak či tak se teď nestarám. Jen jsem zkoušel dělat něco, zatímco jsem čekal na vás dva. Všechno v pořádku?“ Podívá se na Drewa a můžu říct, že čeká, jestli neslyší, že na něj má přivést všechny velké bratry.

„Ano, všechno dobrý.“ Usměju se. „Na noc ti nachystám svůj pokoj. Drew vezme tvoje tašky,“ nabídnu, ale než Drew vstane, Jackson mě přeruší.

„Díky, sestřičko, ale nehodlám překážet v domě lásky. Už jsem si zamluvil pokoj ve Western Inn.“

„Dům lásky?“ Směju se. „Zavři zobák. Zůstaneš. Máma by mě přerazila, kdyby zjistila, že jsem tě nechala ve Western Inn, když tady pro tebe máme skvělou fajnovou postel.“

Pokrčí rameny, ví, že by tu hádku stejně nevyhrál. „Okay, ale pak očekávám zdarma poskytnutou snídani.“

„Bez obav. Courtney dělá ty nejlepší borůvkové palačinky na světě,“ Drew se na mě škodolibě podívá a já na něj zúžím oči, přemýšlím, co má k sakru za lubem.

„Oh, ano?“ Jackson se na mě otočí s pobaveným výrazem.

„No, dělá nějaké excelentní borůvkové muffiny, tak předpokládám, že mezi muffiny a palačinkami nemůže být tak velký rozdíl.“ Drew na mě mrkne a já zatřesu hlavou.

„To je jako bys řekl, že jakmile se naučíš řídit traktor, můžeš řídit všechno.“ Protočím na něj znovu oči, ale tentokrát se Jackson směje na Drewův účet.

„Můžeš vzít děvče pryč z Texasu, ale nemůžeš vzít Texas z děvčete,“ řekne mu Jackson.

Drew se směje, kývá na souhlas. „Tohle jsem se naučil.“

„No tak,“ řeknu Jacksonovi. „Jen ti přinesu čisté ručníky a povlečení. Pak můžeme možná udělat okružní jízdu v Drewově policejním voze, jak si pojedeme pro zmrzlinu.“

Než mi může Drew říct ne, Jacksonova tvář se rozzáří. „Sakra jo! Bude super pro jednou sedět na předním sedadle policejního vozu. Ta sedadla vzadu jsou těsné jako peklo. Zvláště s nasazenými pouty.“

Vyprsknu smíchy, když Drew vykulí oči.

„Ty už jsi byl jednou zadržený?“ ptá se, zvedne se, aby popadla několik lahví piva.

„Ha! Jednou,“ řeknu, křením se při vzpomínkách na všechny ty časy, kdy byli Bishopovic hoši eskortováni domů v policejním autě. „To by si přál.“

„Hej, všechna obvinění byla nakonec stažena, takže mi v podstatě darovali jízdu domů zdarma.“ Vezme si pivo od Drewa, když se všichni znovu posadíme.

„Správně. Jako tehdy, když jste ty a John nedovoleně vnikli na Muellerovic pozemek a skoro jsi schytal kulku do zadku do toho starého chlápka Willieho?“ připomenu mu.

„Taky bychom se dostali pryč, kdyby na nás nezavolal poldy a kdyby ten drátěný plot nebyl pod elektřinou.“

Mysleli jste si, že mu dáte lekci, že?“ položím řečnickou otázku. „Ale ne. Následující víkend byli chyceni, když na Peppernicklovic ranči převraceli krávy – ožralí.“

Drew se začne smát a Jackson pokračuje ve vykládání historek o všech těch rošťárnách, do kterých se on a naši bratři dostali. Být nejmladší – a holka – nikdy jsem do těchto dobrodružství nebyla pozvána, ale to neznamená, že jsem je nezažívala na vlastní pěst.

„Když bylo Court čtrnáct, ona a Maggie Wayfieldová se vloupaly do starého opuštěného kostela a narazily sud! Měl jsi vidět výraz na mámině tváři, když šerif Layton zastavil a dovedl její ubohý opilý zadek domů! To byl světlý okamžik celého mého roku,“ řekne Jackson, směje se mezi každým svým slovem, užívá se pohled na mou tvář.

„No, musely jsme si nějak najít legraci,“ řeknu s pokrčením ramen. „Ne, že bychom neměli nic jiného na práci.“

„Jo, vloupat se do prázdného kostela. Naprosto normální,“ žertuje Drew.

„Co jsi čekal od bandy teenagerů, že bude dělat, když žije na tisících akrů, žádné nákupní střediska, žádné kavárny, žádné restaurace nebo třeba Wal-mart. Bylo to buď párty nebo sex na seně ve stodole.“

Drewovi zaskočí pivo a já skoro umřu smíchy.

„Takže to bylo jako…nějaká věc? Sex ve stodolách?“ ptá se mě. Jackson se dívá z jednoho na druhého.

„No, bylo to buď tohle nebo zadní sedadlo pickupu,“ řeknu upřímně. „Párty na pastvinách byly všechno, co jsme mohli dělat na střední.“

„Poznávám tvou úplně novou stránku, Courtney Bishopová,“ Drew zavtipkuje, založí si paže na hrudi.

„Máme to udělat ještě? Můžu hned teď zavolat Viole…“ posmívám se, vytahuju z kapsy telefon.

„No ne. Stejně není o co se podělit. Od prvního dne jsem byl dokonalý gentleman.“

Jackson a já se oba rozřehtáme, víme, že to jsou kecy. Policejní důstojník nebo ne, Drew Fisher vypadá jako ztělesnění špatného hocha s velkým srdcem.

Jakmile se Jackson konečně ubytuje, zamíříme ven na pozdní večeři. Chceme Jacksonovi ukázat, o co přichází, tak ho vezmeme do Ocean Fish and Chips, kde se můžeme objednat nechvalně známou smaženou rybu a koš hranolek. Je to jedno z nejlepších míst v okolí, jak není zvyklý na to, že je něco blízko a výhodné, nebo právě luxus kavárny s obsluhou až do auta, tohle pro něj bude definitivně novinka. Eldorado v Texasu je jako kompletně jiný vesmír ve srovnání se Sacramentem.

„Nevím, jak tu zvládáš ten dopravní ruch, Court. Z té každodenní netrpělivost a frustrace by mi praskla cévka,“ řekne Jackson, když se dostaneme na semafor.

Podívám se kolem a vidím, že Drew třese hlavou a směje se. Semknul rty a drží se, aby nevybuchnul smíchy.

„Tohle není žádný dopravní ruch, Jacksone. Ještě jsi nic neviděl. Věř mi.“

„Pak je to ještě horší. Ještě jsem neviděl ani jeden velký pickup,“ stěžuje si.

„Právě v jednom jedeme,“ připomenu mu. „Jen není starý, rezavý, nebo hrozící rozpadnutím.“

„Takže, je to pěkný klučičí pickup?“ Jackson mrkne a já se směju nad Drewovým pohledem z boku. „Bez urážky,“ řekne Drewovi, ale oba víme, že si s ním hraje. Jackson je takový Jižan jako se sem oni zastavují na návštěvu. Taky jsem ho měla přesvědčit, aby nechal svůj kovbojský klobouk doma, než půjdeme na večeři. Ačkoli, shodli jsme se na obuvi.

„Tohle není tak špatné,“ řekne Jackson s plnou pusou ryby. „Není to čerstvě chycený sumec, ale můžu to strávit.“

„Měl bys zkusit ústřice. Řekni mámě, že jsi našel nové oblíbené jídlo.“ Mrknu.

„To bych si nedovolil. Dvakrát by nemrkla, aby mě plácla, kdybych to řekl.“

Máma je úžasná kuchařka. Je sama na sebe pyšná, že dělá večeři pro tátu a kluky a ujistí se, že se dobře najedli. Za ta léta dovedla k dokonalosti spousty receptů a poslední věc, kterou by udělala, je nakrmení rodiny venku. Na Bishopovic ranči nevyrůstáš na dovážce nebo fast-foodu. Když to máma nedokáže, nebudeš jíst.

Jakmile se dostaneme zpátky do domu, Jackson si zaleze do mého pokoje a volá své jednou-ano, jednou-ne středoškolské lásce Sofii. Jsou spolu od sedmé třídy. Ona trénuje koně a jejich společná láska ke zvířatům byla něco, co je snadno spojilo během toho, co vyrůstali, ale po střední šla na vysokou a to Jacksonovi zlomilo srdce. Ani si nejsem jistá, jak se právě teď stojí, ale právě když nejsou oficiálně spolu, celou dobu mluví.

„No, to bylo zajímavé,“ řekne mi Drew, když si vedle mě lehne do postele.

„To je vždycky, když je poblíž nějaký Bishopovic kluk.“ Natáhnu na sebe přikrývku a přitulím se na jeho stranu.

„Obrázek toho, jak se dostáváš do rošťáren a že jsi jižanské děvče, mi hlava nebere,“ přizná s úsměvem. „Musela ses dobře přizpůsobit městu, když ses sem přestěhovala.“

„To ano. Milovala jsem to tu hned, jak jsem to tu navštívila. Miluji velká města, velké univerzity, nekonečný seznam věcí, které se tu dají dělat, množství lidí, které můžeš potkat. To pro mě byly skvělé vysokoškolské zážitky.“

„Takže, žádné další jízdy zdarma v policejním autě, když jsi odjela z domu?“ zjišťuje, jeden koutek úst zvednutý v úsměvu, žertuje jen napůl.

„Ne, byla jsem velmi řádná jižanská dáma, děkuji mockrát. Promovala jsem s vyznamenáním a získala dobře placenou práci.“

„Okay, ale co takhle během studia?“ Nakrčí obočí.

„No, pár příležitostných párty a tak bylo, ale nic, co by se přibližovalo rošťárnám, které jsme vyváděli jako děti. Nerozumíš tomu. Na ranči není co dělat, kromě sraček, opravování věcí, ježdění na koních nebo krmení dobytka. Když byly povinnosti hotové, nudili jsme se,“ řeknu s pokrčením ramen. Opravdu nudili.

Zakření se, jemně mi přejíždí prstem po ruce, která mu leží na hrudi. „I když to zní, že to pro tebe bylo dobře. Líbí se mi, že vím, že se moje holka o sebe umí postarat a stále ví, jak se bavit.“

„To určitě vím!“ Zvednu hlavu a podívám se na něj. Směje se, když se dívá nahoru na strop. „Můžu se na něco zeptat?“

Podívá se na mě a kývnu. „Samozřejmě, lásko.“

„Kdyby se nestala ta celá video-věc s Miou a prakticky by všechno nezničila, navrhl bys mi někdy, abychom se k sobě nastěhovali? Nebo to byl jen druh chvilkového nápadu?“ Žaludek se mi stáhne, když se ho ptám, ale potřebuju znát pravdu. Nechci se pohnout dál, když by to řekl jen proto, aby mě uklidnil.

„Už jsem o tom vlastně uvažoval nějakou dobu. A ještě víc, když jsme dorazili domů z Vegas. Přimělo mě to si uvědomit, že potřebujeme nový začátek. Potřebujeme místo pro sebe, abychom si z něho udělali to naše. Tenhle dům je skvělý, ale je můj a Travisův, a pak byl můj a tvůj jako spolubydlících, a teď si myslím, že je čas pohnout se dopředu – najít místo, které je jen naše.“

„To je perfektní.“ Směju se. „Takže to stále znamená, že se mnou pojedeš v létě do Texasu?“ ptám se. „Nebo tě Jackson a jeho historky vystrašily?“ žertuju.

„Ani náhodou. Vlastně se na to těším. Mám v plánu ti pomoct vytvořit nové vzpomínky. Takové, které budou jen tvoje a moje a nezkažené žádnou jízdou zdarma v policejním voze nebo tvými ex.“

Zakloním hlavu víc dozadu a usměju se nad jeho malou žárlivostí. „Skvělé, protože právě znám místo pro nové vzpomínky!“