BL - 4. kapitola 1/2

Překlad: Renča

Zničená popelka

„Alexia, slyšíš mě?“

Odtrhnu oči od výhledu na panorama Manhattonu a podívám se na Gram. „Ano, slyším tě.“

Sedne si na židli vedle mého stolu. Překříží její perfektní nohy v kotnících. Prohléhnu si její štíhlou, vydizajnovou postavu. Na šedesáti šesti letou ženu vypadá neskutečně. To taky způsobuje bolest v zadku její vnučky.

„Jak to jde?“

„Poslala jsem ti email.“

„Dostala jsem to. Ale ráda bych to slyšela od tebe.“

„Jde to dobře. Odpověděla jsem na jejich otázky tak podrobně a upřímně, jak to jen šlo. Ve zbytku času už to bylo jen typické jednání. Nevypadalo, že by někoho zajímala má minulost nebo nehoda. Abych byla upřímná, bylo to zklamání. Připravila jsem si smrtící řeč, pitomě jsem plýtvala svým časem.“

Její pohled byl upřený na sukni, kde hledala neexistující žmolky. „Jasně, že se nezajímali. Vydělala jsi jim miliony za poslední čtyři roky. Na konec, je to vždy o …“

„Penězích,“ dokončím za ni. Sednu si za stůl, otočím se k počítači a zapnu si své poznámky ohledně schůze akcionářů. „Měli bychom si to projít?“

Neodpoví mi, stále hledá imaginární žmolky. Přidám pár poznámek, ale oči mi k ni sjedou každou chvíli, jak čekám na její odpověď. Skončila s hledáním jejího imaginárního znečištění, zvedne hlavu a upře na mě zrakem jako bych byla puzzle, které nemůže dát dohromady. „Ne. O tom mluvit nechci.“

„Okay,“ říkám, zaklapnu počítač a opřu se do křesla.

„Mám o tebe strach Alexia. Vypadáš příšerně.“

Zasměju se. „A ty jsi takové zasrané cukrátko.“

„Nikdy nepoužívám cukr, Alexia.“

„Něco mi o tom říkej,“ zamumlám.

„Můžeme vynechat tyto naše typické sračky?“

Přemýšlím pár vteřin. „Myslíš, že je to možné?“

Zamračí se.

„Okay, vynecháme to. Nad čím přemýšlíš?“

„Nejsi na tom dobře, moje drahá.“

„Jsem v pořádku.“

„Alexia, vyhneme se těmto sračkám. Nejsi v pořádku, jsi vše jen ne v pořádku.“

„Dobře. Procházím si drsnými věcmi, několik špatných věcí se přihnalo naráz, ale nic kvůli čemu bychom se měli strachovat.“

„Já rozhodnu, o co se budu starat.“

„Okay.“

Přikývne. „Můžeme zkusit něco nového, něco šokujícího?“

„šokujícího?“

Souhlasí.

„Dobře.“

Zazubí se na mě a zatleská. „Pojďme předstírat, že jsme v pořádku ohledně přijmutí téhle slabosti. Že nejsme tvrdohlavé, mluvme o našich pocitech, přijmeme, že cítíme bolest, přijmeme tyto pocity.“ Usměje se. „Na druhou stranu můžeme předstírat, že nejsme posrané Grantové.“

„Obě víme, že já to můžu udělat, ale ty …?“

Zamračí se. „Věříš, mi zatraceně málo, drahá. Ukážu ti, že se pleteš.“

Mávla jsem rukou. „Parketa je tvoje.“

„Dělala jsem tuhle práci, Alexia. Vím jak těžké to je, pracovat patnáct hodin denně, cestovat, pořádat sezení akcionářů. Nevím, jak tohle zvládáš a jak zároveň můžeš být tak úžasná máma, sestra, vnučka, milenka a přítel. Jsem na tebe pyšná, uctívám tě.“

„Ale …?“

„Někde v této rovnici musíš být i ty. Upřednostnit sebe, než spadneš. Věřím, že jsi vážně blízko k tomu zhroutit se, drahá.“

„Gram, jsem v pořádku.“

„Nejsi moc dobrá v předstírání.“

„Promiň.“

„Alexia, každému lžeš, sobě, pravděpodobně i své terapeutce. Nebylo by uvolňující někomu říct pravdu. Někomu, kdo ví, s čím se vypořádáváš?“

Zamítnu to hned, jak to uslyším, ale řeknu. „Ano, to by bylo hezké.“

„Necháš mě být tou osobou? Dáš mi šanci?“

„Nevím, jestli můžu.“

„Co tím můžeš ztratit?“

Nadechnu se a vyhrknu. „Dobře … kurva. Tohle je tak těžké.“

„Já vím.“

„Nevím, kde začít.“

„Proč nezačneš s tím, jak se teď cítíš?“

„Dobře … cítím … smutek, myslím. A zlost na sebe a …“

Dodá. „No tak.“

„Je těžké to vysvětlit. Nedává to smysl.

„Nemusí to dávat smysl. Jen… prostě mluv.“

„Potřebuji cítit bolest. Vítám ji. Dychtím po ni. Čas od času cítím, jako by to bylo to jediné, co mě drží … živou, dýchající. Zní to šíleně, že?“

„Ne. Vím přesně, jak se cítíš. Tohle je pro mě těžké … ale musím ti to říct. Měla jsem dceru.“

„Kurva. Zatřepu hlavou. „Kdy? Co se stalo?“

Vstane a přejde k baru. „Je to dlouhý příběh,“ řekne mi, když zvedne láhev Mossrock skotské a dvě sklenice. „Posaď se,“ řekne a umístí tác na konferenční stolek, který stojí mezi sedačkou a dvěma křesly.

„Dobře,“ odpovím a sednu si do křesla. Oběma nám nalije skotskou a jednu mi podá.

Sedne si na sedačku. „Stalo se to dva týdny před Vánocemi, byla jsem v dvacátém osmém týdnu.“ Zastaví se a ukáže mi ten obličej, obličej matky, která ztratila své dítě. Trhá mi to srdce, dusí mě to.

„Tvůj dědeček a já jsme se pohádali … kvůli party. Byla zima, mrzlo a on chtěl navštívt každoroční vánoční večírek Lorda McLean. Já se necítila dobře, chtěla jsem zůstat doma a tulit se u ohně.“

Vyprázdní sklenici na jeden zátah. Skotskou, která stojí dvanáct stovek dolarů (3000 kč), kterou by si měla vychutnat, užít. Nalije si další skleničku, a dolije i mě. „Nemohla jsem Lorda Mcleana vystát, byl nudný, blbý, rozkazující jeho manželce.“ Znovu se zastavila a podívala se na mě tím svým legendárním pohledem.

„Věděla jsem, už když jsme na tu party přicházeli, že tvůj dědeček se mi nebude věnovat, že mě opustí. A já budu víc jak tři hodiny stát na dvanácti centimetrových podpatcích, poslouchat lady McLean a její stádo krav, přežvykovat celou noc.“

To ji vykouzlí úsměv na tváři.

„Donutil mě, abych se cítila vina, jak to vždy dělal. A já ho nechala, stejně jako vždy. Udělala bych pro něj cokoliv, mohl by mi provést cokoli.“ Na sekundu zavře oči, něco v ní vidím, když mluví o dědovi.

„Oblékla jsem se, obula si střevíce a nasadila falešný úsměv.“ Podívala se ne její drink, starost se ji dostala do obličeje. „Tvůj děda tu noc řídil a my jsme strávili čtyřicet minut v tichu. Když jsme se dostali k Mcleanové rezidenci, vystoupil z auta, obešel ho a otevřel mi dveře. Natáhl ruku, ale odmítla jsem ji. Byla jsem na něj naštvaná, že mu to znovu dovolím. Nebyla jsem připravena to nechat být, Potřebovala jsem ten pocit, vyžadovala ho. Předvedl jeden z jeho úžasně netrpělivých pohledů a nechal mě tam. Nechal můj těhotenský tvrdohlavý zadek v autě. Pamatuji si, že jsem sledovala, jak vyběhl schody, schod po schodu, předtím než zmizel.“

Stiskla rty, něco co jsme dělaly já a Sam. Byla na sebe přísná, snažila se nasadit si masku nebo ty pocity zastavit. I přes to nebyla schopna zastavit slzy. „Zůstala jsem v autě, dokud mi neznecitlivěl zadek a nohy. Vystoupila jsem z auta a stála tam minutu nebo dvě, dívala jsem se na ně. Nevím proč. Vím, že bylo nevyhnutelné jít na tu party. Byla jsem v polovině cesty, když jsem stoupla na náledí a spadla. Snažila jsem se postavit, ale těhotenství mě udělalo nemotornou a já jsme znovu spadla na schody

„Pane bože.“

Dopije svou skotskou a na tu mou gestikuluje. Natáhnu skleničku a ona mi dolije taky. Postaví láhev, vezme si svou sklenici a pokračuje. „Je zvláštní, že si pamatuji přesnou pozici, ve které jsem skončila. Na levé straně, skrčená jako balon. Má levá ruka byla zraněná, nejspíš roztříštěná jelikož jsem na ni ležela. Má pravá ruka tiskla mé břicho, hlavu jsem měla zkroucenou k pravému rameni. Zůstala jsem při vědomí, i když jsem se velmi silně uhodila do hlavy. Myslím, že jsem si dokonce počítala. Co za šílence by to dělal.“

„Možná ty.“

Zasmála se přes okraj sklenice. „Měla jsem něco jako mimotělní zážitek. Jako bych se z vrchu dívala na své vlastní tělo, nevěříc že je moje. Bylo přece nemožné, abych já byla ta co je v tak hrozné pozici a situaci, a přitom nemohla nic udělat. Ležela jsem zkroucena na těch schodech víc jak hodinu než mě někdo našel. Bylo to jako věčnost.“

„Pane bože, proč tak dlouho?“

„Byli jsme poslední, kteří tam dorazili, a venku všude mrzlo, nikdo se tam nepotuloval. Jeden mladý řidič mě našel. Normálně parkoval vzadu za rezidenci, ale z nějakého důvodu cítil, že by měl zaparkovat kousek od předního vchodu. Zkontroloval můj puls a zakryl mě dekou, co měl v autě. Odběhl a přivolal pomoc, když dodavatele jídla zastavili. Ta žena, co řídila, se zeptala, co může dělat. Řekl ji, ať běží do domu a sežene pomoc, zavolá záchranku a zeptá se, jestli na party není nějaký doktor. Vrátila se za pár minut s opilým doktorem v důchodu, který byl absolutně nepoužitelný. Řidič dělal to nejlepší, co mohl, aby doktorovi pomohl. Každopádně se ho snažil nezadusit.“

Vyprsknu smíchy.

„Zeptala jsem se ženy, jestli by se mohla vrátit do domu a najít tvého dědečka. Vrátila se v momentu, kdy přijela záchranka. Ale řekla mi, že nikdo neví kde je.“

Podívala se na mě, v očích se ji míhaly vzpomínky. „Holčička … vždycky jsem chtěla holčičku. Byla jsem osamělá a dítě … často jsem snila o tom, že mám holčičku.“

Položila jsem svůj drink a natáhla se po její ruce. Vzala mě za ni a velmi pevně držela.

„Uběhlo několik hodin, než se tvůj děda objevil. Řekl mi, že byl na mě naštvaný a opustil party, aby si šel dozadu zakouřit. Když přišel zpět a nikde mě neviděl, ptal se každého jestli o mě neví. Když o mě nikdo nevěděl, myslel si, že jsem naštvaně odešla do koupelny nebo se odvezla zpět domů. Říkal, že měl takový divný pocit, ale že ho ignoroval. Že neměl neladu se vypořádat s mou tvrdohlavostí. „Americkou pošetilostí“ jak to nazýval. Šel do hrací místnosti a sedl si ke karetnímu stolu. Pil a hrál karty přes hodinu, než někdo vstoupil a poznal ho. Řekl mu, že slyšel o ženě, která se po něm sháněla, a něco o tom, že jeho žena byla zraněna. Než dorazil byla jsem i odoperovaná, držela jsem svou dceru a sledovala, jak se naposledy nadechla.“

„Gram, je mi to tak líto,“ řeknu, jak mě slzy pohltí.

Stiskne mi ruku. „Žila pouze pár hodin. Byla hubená a křehká. Její ruce, pamatuji si, jak mě napadlo, že panenka je má větší. Její plíce nebyly dostatečně vyvinuty, aby mohla žít. Byla jsem na tvého dědu nasraná. Odmítala jsem s ním mluvit a nemluvila s ním několik týdnů. Obviňovala jsem ho, obvinovala sama sebe, Boha … každého.“

„Nebyla to tvoje nebo jeho vina. Byla to nehoda.“

„Přikývne. „Ano byla, ale byla jsem tvrdohlavá, rozmazlená. Odtrhla jsem se od tvého dědy. Zemřel o tři měsíce později s tím, že věřil, že ho nenávidím. Lituji několika věcí, drahá, ale tohle byla má největší chyba.“

„Ach, Gram, “zavzlykám.

Položí svůj drink a vtáhne mě na sedačku do své náruče. Kolébá mě, zatímco brečím na jejím rameni. Po tichu mě nasměruje tak, abych si hlavu položila do jejího klína. Utřu si slzy a ona mě hladí po mých dlouhých vlasech. Utěšuje mě tak, jak nikdy předtím. Zavřu oči, a užívám si tento moment. Nechala jsem ženu, kterou jsem tak zoufale několik let potřebovala, aby ode mne odtrhala tu bolest.

„Nikdy jsem mu neřekla, že ho neobviňuji, protože to tak bylo jednoduší. Jednoduší pro něho, protože si myslel, že ví, co si myslím. Vinila jsem sama sebe, ačkoliv jsem věděla, že šlo o nehodu. Držela jsem ji velmi krátkou dobu a každý den, mě její tvář, její vzpomínky budou pronásledovat. Nechtěla jsem ji ztratit a tak jsem se držela bolesti a tím ji udržela u sebe. Stalo se to mou součástí, takže jsem necítila nic jiného, než bolest. Rozumíš tomu, že?“

„Bože, ano. Nechci tu bolest zastavit, je to to jediné, co mě drží po kupě, je to to jediné co mě drží od toho, abych přepadla přes zábradlí mostu. Děsí mě to … nahání mi to hrůzu, myslím si, že s ní tak ztratím spojení. Ztratila jsem toho už tolik.“

Natáhne se pro krabici kapesníků a několik si jich vezme, než mi je podá. „Je to ta nejšílenější věc, nebo ne? Je to emocionální oxymóron – bolest a zlost aby sis udržela duševní pohodu. Když budeš mít potřebu, budeš chtít, nechat to být, můžeš se vyléčit.“

„Jak to víš? Myslím … toto nemůže být normální.“

„Co je normální, když ztratíš dítě? Já tratila mé rodiče, mého manžela a blízkého přítele. A bylo těžké, vzít si čas na uzdravení. Ale ztratit dítě … to je to nejtěžší věc ze všech. Když jsem přišla do nemocnice, abych tě viděla a podívala se ti do očí, bylo to jako bych se dívala na sebe, před několika lety. „

„Ale jak můžu nechat bolest odeznít a přitom přežít?“

„To je něco s čím se musíš vypořádat sama. Pro mě to byl čas a věnovat se něčemu hmatatelnému, něčemu co můžu mít pod kontrolu. Mnoho času na cestách, nekonečné schůzky bylo vše, co jsem potřebovala, po dobu několika let. Ale, pravdou je, že nikdo nemůže být sám, ani já ne. To, že jsem vše držela v sobě, mě pomalu užíralo, měnilo mé srdce na kámen. Potřebovala jsem nechat sebe, nechat bolest jít. To byla ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala. Bez Stewartové pomoci … bych tady nebyla.

„Moje situace je trochu komplikovanější.“

„Ano je, ale snaž se vše kompilované odsunout stranou aspoň na minutu a podívej se na to z jiného pohledu. Když to uděláš, uvidíš, na čem opravdu záleží a najdeš to, co ti pomůže nechat bolest odeznít a přežít.“

„Zní to velmi jednoduše, když to tak řekneš.“

„Vím, že to není jednoduché. Když jsem ztratila tvého otce, tvého bratra a tvou matku, ztratila jsem taky sebe. Držela jsem to v sobě, tak dlouho. Věříš, že to, že to v sobě udržíš, ti pomůže, ale nepomůže. Vím, že sis prošla hodně špatnými věci, Takže se snažíš vzít svůj život spíš než se s tím vyrovnat. Když si vybereš bolest, zahráváš si s ohněm.“

„Co tím myslíš?“

„Bolest je jako oheň. Když to zvládneš, dostaneš pod kontrolu, máš z toho dobrý pocit. Ale když přidáš podpalovač, můžeš shořet velmi rychle, oheň se stane nesnesitelným, moc velkým. Když budeš věřit, že tě bolest udrží živou,tím spíš tě to zabije.“

Nikdo z nás nepromluví nějakou chvíli. Gram se uzavře ve své minulosti a já přemýšlím o jejich slovech. Chtěla jsem vidět to, co zbyde, když nechám bolest odeznít. Vypořádat se s tím, že ten oheň nepodpálím.

„Miluji tě, Gram.“

„Vím.“

„Ale není to dost.“

„Jak nádherný život bychom měli, kdyby láska byla vše, co bychom k životu potřebovali?“

„Myslím, že se nikdy nemůžeme dohodnout s Hallmarkem.“

„Zakření se. „Myslíš si jo?“

„Bylo to několik týdnu před nehodou, i s tou zvýšenou ochrankou jsem se necítila v bezpečí. Nesnáším, když nemám věci pod kontrolou, když ztrácím svobodu. Když se necítím v bezpečí, vždy začnu přemýšlet o mámě.“

„Tvoje máma. Proč?“

„Nikdy se necítila v bezpečí, Gram. Vždy se ohlížela, jako by ji někdo sledoval. Vždy jsem si myslela, že byla nestabilní. Ale teď … si nejsem jistá. Myslím, že tu bylo něco víc.“

„Myslím, že máš pravdu. Vypozorovala jsem to, ačkoliv jsem se zeptala i tvého otce.“

„Co říkal?“

„Tvoje matka mu nikdy neřekla nic konkrétního. Alex říkal, že měla strach z života na veřejnosti.“

„Vím, že byl otec známější, ale nebylo to, jako byl roková hvězda.“

„Ne, roková hvězda ne, ale měl své podporovatele a zdědil hříchy svého otce.“

„Hříchy svého otce?“

„Víš, že tvůj dědeček byl zasnoubený, když jsem ho potkala.“

„Ano.“

„Když zrušil zasnoubení, vyvolalo to v Skotsku pozdvižení, tím spíš v Jacosite. To já byla ta pijavice, samozřejmě. Nepocítila jsem žádné výčitky od tvých předků. Ale veřejné soudy, postoj skotské aristokracie, to bylo něco jiného. Moji rodiče měli štěstí a vydělali několik milionu. Tvrdě pracovali, aby zůstali bohatí. To je americký způsob života. A jako Američanka nikdy nebudu mít takové postavení skotská aristokracie. Byla jsem přistěhovalec, s žádným spojením. Pro ně, moje manželství s tvým dědečkem bylo největší společenské faux pas. Společnost, tlak, každý mě nenáviděl. Byla jsem americká Imalda Marcos.“

„To je špatné, že?“

Přikývla. „Po pár letech, se věci uklidnili, tato Imelda byla nahrazena jinou. Ale skandál se zvětšil, když tvůj otec začal chodit s dcerou ženy, s kterou byl tvůj dědeček zasnoubený.“

„Jak to, že jsem o tom nikdy neslyšela.“

„Protože jsem dřela dostatečně moc na to, abych ochránila rodinu. Bývalá snoubenka tvého dědečka to nikdy nenechala být. Udělala vše, co mohla, aby mě po smrti tvého dědečka zničila. Když se tvůj otec představil jako hlavní představitel společnosti, kontaktovala ho. Řekla mu, že je ochotna zahrabat válečnou sekeru. Samozřejmě, jsem věděla, že za tím něco je.“

„To byla její práce, myslím manželství?“

„Dala je dohromady. A společnost a tlak je pohltil. Syn muže, který ji opustil a dcera opuštěné, se zamilovali.“ Řekla a převrátila oči.

„Nikdy ji nemiloval?“

„Ne. Pro něj to byl pouze byznys, aby vypadal dobře, aby Gram vypadal líp. Navenek ji miloval, platil za hřích svého otce. Ačkoliv předtím než potkal tvou matku, byl ženatý. Nejsmutnější na tom je, že Lucy ho opravdu milovala. Nechal jejich manželství pokračovat, dokud tvoje matka nesouhlasila, že si ho vezme.

„Bože to je hnus.“

„Od toho času jsem si nemyslela, že jejich nehoda byla nehoda.“

„Myslíš si, že by jeho bývala žena …“

„Ne, ne Lucy, ale Katherine? Ano. Myslím, že by toho byla schopná.

„Kurva. Myslím, že bychom měly přestat vytahovat další sračky.“

Zasmála se. „Souhlasím. Nejsnadnější je nevědět. Ale někdy to není jednoduché.“

„Jednoduché není to, co jsme já.“

„Máš pravdu.“ Usmála se a pohladila mě po rameni.

„Já vím. Možná mohu vypadat jako Grant. Ale kruci, jestli nejsem  takyMills.“

Rozbrečí se.

„Gram, omlouvám se. Nemyslela …“

Vzala mé ruce do svých a stiskl. „Šťastné slzy. Čekala jsem tak dlouho, abych to slyšela.“

„Věděla jsem to od prvního dne, co jsem tě viděla. Připomínáš mi matku. Tak hrozně jsem ji milovala.“

„Omlouvám se Gram, že jsem byla tak problémové dítě. Nebyla jsem nejsnadnější dítě. Vzorová vnučka.“

„Neodvažuj se. Já jsem ta, co se omlouvá. Když jsem tě a Sam přivedla do Skotska, plánovala jsem a doufala, že mě tvá matka bude následovat.“)

„Ale ona to neudělala.“

„Ne. Překvapila tvého otce a mě, když se vzdala výhradního rodičovského práva. To bylo v době, kdy navrhl, že ty a Sam půjdete na internátní školu.“

„To byl jeho návrh?“

„Ano.“

„Kdo navrhl nás rozdělit?“

„Byla jsem na tebe naštvaná, že jsi utekla. Možná trochu ohromena kvůli tomu, co jsi udělala na cestě do Texasu. On na druhé straně, zuřil. Řekla jsem mu, že to je špatný nápad vás dvě oddělit. Myslel si, že to přinutí vaši matku rychle uvažovat.“

„Proč jsi mě nechala si myslet, že to byl tvůj nápad?“

„Protože já jsem ta, která tomu nezabránila.“

„Vím, že jsi truchlila a byla jsi …“

„Blázen. Není tu žádné ospravedlnění, drahá. Beru na sebe veškerou vinu a děkuji Bohu každý den, že jsem potkala Stewarta a že ty ses dostala ze Saint Mary´s.“

„Když jsi měla tu nehodu, ten řidič … to byl Steward, že ano?“

„Ano, Byl můj zachránce několik let. Je to nejlepší, co mě mohlo, potkat.

„To máš zatraceně pravdu.“

Zatáhne mě za vlasy..

„Auvajs.“