BL - 2.kapitola 1/3

Překlad: Renča

Alexia Grant

„Alexia, slyšíte mě? Jsem doktorka Peterson.“

Ano, slyším vás. Nemůžete vidět že, jsem … zaneprázdněna? Plavu, tváří dolů, v bazénu z Jell-O[1]. Zaplavuje to ušní kanálky, což způsobuje bzučení v bubínku a špatně slyším.  Je to Jell-O bim, proudíc dolů mým hrdlem a zaplňují mé hlasivky. Je to kolem mých očí, mé rohovky. Ucpává každý pór, dusí mou pokožku. Prosakuje do hlavy, přeměňujíc šedou hmotu na kaši. Ale ta nejhorší věc na Jell-O záplavě: mumifikuje. Nemůžu se pohnout. Uvízla jsem, stala se ze mě hmota.

„Alexia, můžete otevřít oči?“

Haló. Snažím se. Uvízla jsem v zasraném LEAD-O

„Princezno, vrať se ke mně.“

Znám ten hlas. Miluji ten hlas. Mrdat tě, Lead-O. Chci se podívat na toho, komu ten hlas patří. Ale nemůžu udělat jediný pohyb. Mé srdce, jediný orgán, z kterého není kaše, bije na poplach. Myšlenka na to, že by se mé srdce mumifikovalo, mě děsila. Strach je největší motivace. Mé oči se roztřásly a uviděla jsem stíny, než …

„Princezno.“

„Lead-O,“ zaskřehotala jsem.

„Nesnaž se mluvit.“

Slámka se dotkla mých rtů.

„Napij se.“

Jednoduchý úkol, není tak jednoduchý, pokud je váš mozek v prdeli. První doušek pálí jako Hades. Napiji se víc, každý další doušek vyplavuje Lead-O.

„Víc ne,“ říká.

Studuji jeho nádhernou tvář, vypadá jako … sračka. Nikdy nevypadal jako sračka. Propadlé tváře, prokrvené oči. Brečel – několik dní. Naposledy, když takhle vypadal, bylo …

„Co k čertu udělal?“

Zamračil se.

„Marco … co se stalo?“

Naposledy, co měl takhle napuchlé oči a byl takhle zničený, bylo, když se on a Henry rozešli kvůli špatně interpretované smsce. Marco ho obvinil, že ho podvádí s jeho žhavým novým zaměstnancem. Henry, zapřel, že by udělal něco špatně, skočil po tom, co Marco zničil – ne v dobrém slova smyslu. Henry šel za Miou na dva týdny. Marco si mohl vyplakat jeho nádherné oči – po dva týdny. Nikdy jsem ho tak zničeného neviděla. Věděla jsem, že Henry pro něj znamená víc, než jen perfektní doplněk. O dva měsíce později zvonily svatební zvony.

Natáhla jsem se po jeho tváři, podepřel mou dlaň a přitiskl na tvář.

„Můj nešťastníku, nádherný muži. Co můžu udělat?“

Zatřese hlavou, jak vodopád slov padá po jeho tváři a dopadne na mou dlaň.

Utřu palci padající slzy. „To bude v pořádku, on se vrátí.“

Zacuká koutky. „Princezno, Henry a já … no, nejsme na tom dobře, ale to není …“

„Není co?“

„Lex, víš, kde jsi?“

Můj mozek zamrzne. Nemám ponětí. Rozhlédnu se, doktorka Peterson se mi dostane do zorného pole. Každá má buňka rozmrzne, snažíc se snažím dát něco … všechno, dohromady.

Hledím za ni, dokud nezaostřím. Načervenalá tapeta s kopiemi obrazů krajin mrtvých umělců, upoutá můj zrak. Jako bych byla krátkozraká, zamrkám a uvidím konec postele. Obrovský palec vykukuje z pokrývky.  Čí je ten velký palec? Oči se zaměřili na pokrývku. Čí je to tělo? Bylo napadeno, zpustošeno trubičkami, drátky, pumpičkami, tampóny, poduškami, vázáním, ortézami a bandáží. Pokožka je celá černá, modrá, žlutá, fialová, zelená a červená.

„Alexia, drahoušku, jste v nemocnici,“ řekne doktorka Peterson.

Přikývnu.

„Mount Sinai“

Znovu přikývnu.

„Měla jsi nehodu,“ řekne Marco.

Rozumím, co mi říkají, ale má hlava není schopná to vše pobrat. Vše se zdálo tak nepochopitelné – nikdy nekončící bordel.

Nakloním se dopředu a přemýšlím o svých limitech a snažím se všechny věci objasnit. Cítím bodavou bolest na pravé straně, což zastaví mé úsilí.

Zadržím dech a hlavu znovu položím na polštář.

„Doprčic.“

„Nepokoušejte se posadit. Zvednu vám postel,“ vyhrkne doktorka Peterson.

„Už se znovu ani nehni.“

Čelo postele se zvedne, díky čemuž skoro sedím.  Táto pozice však rozproudí mou krev a já se střídavě třesu a hořím, jako by mé žily, byli naplněny ledovým barvivem, které prostupuje celým mým tělem.

Po pár minutách jsem schopna znovu vnímat.

„Nehodu?“

Marco přikývne.

Stále brečí. Díky tomu si začnu dělat starosti a mé instinkty začnou pracovat.

Pak … mě naplní strach, vnitřnosti se mi stáhnou, zápasím s dechem. Zeptám se, „ Mí kluci … Jax?“

Položím ruku na mé břicho a podívám se na doktorku Peterson. „Broskvička? Je v pořádku?“

„Princezno.“

Strach mě paralyzuje.

Co to sakra? „Marco, co je špatně?“

„Ach, princezno,“ zašeptá.

Ztratím jakoukoliv trpělivost, kterou jsem měla, ale část mě si uvědomí, že si to nemůžu dovolit, podívám se na doktorku Peterson, aby mi pomohla. „Co se stalo? Proč je tak zničený?“

„Nic si nepamatujete?“

„Kdybych si něco pamatovala, tak bych se neptala,“ nepříjemně zavrčím. „Pane bože, omlouvám se. To, že si nic nepamatuji mě … rozčiluje.“

„To je v pořádku, drahoušku. Zavolala jsem doktorce, která se o vás starala, doktorce Cynthia Lopez. Měla by se být u toho.“

„Okay.“

Marco pevně stiskne mou ruku, jeho slzy vytvořily louži a zůstává smutný a ztrápený.

Zbytek mě, ta část, kterou nemůžu vidět, musí vypadat otřesně. Kousky vzpomínek mě zneklidňují, ale nestarám se. Člověk, který ztratil paměť, má právo být znepokojený. Natož, když má člověk fotografickou paměť, potřebuje mít nad vším kontrolu a tak dál … pak je to děsivé.

O pár minut později se otevřou dveře a černovlasá žena, ve středním věku přistoupí k mé posteli. Předpokládám, že jde o doktorku Lopez, oblečenou v doktorském oblečením a laboratorním plášti

Doktorka Peterson odstoupí od postele. „Děkuji, že jsi přišla, Cynthia. Dělala jsem kolečko a zašla zkontrolovat slečnu Grant, když Marco řekl, že se probouzí.“

Usměje se. „Slečno Grant, že úžasné konečně vidět vaše nádherné oči. Jsem doktorka Cynthia Lopez.

„Alexia.“

„Pamatujete si své jméno.“

„Bohužel … všechny z nich.“

Marco ze sebe vydá něco mezi pláčem-smíchem-vzlykem.

Co je krucinál špatně?

Doktorka se usměje, tak na půl, i když to nebyl vtip. Vytáhne baterku z pláště a krouží jí kolem mých zorniček. Avšak jakýkoliv nález na sobě nedá znát a drží si pokerface. „Pamatujete si, co se stalo? Nehodu?“

„Snažím se  vzpomenout si, ale všechno je … zmatené. Cítím se zmateně – nestabilně.“

„Máte bolesti?“

„Když se nehýbu, dá se to vydržet. Moje hlava … je jako by nafouklá. Už jsem měla zranění hlavy, ale teď je to … jiné.“

„Utržila jste několik zranění. Mnoho z nich zasáhlo právě mozek.“

Přikývnu.

„Udeřila jste se dozadu do hlavy a na stranu.“ Zraněná místa ukáže na její hlavě, což je nejspíš nějaký doktorský zvyk.

„Zranění způsobilo krvácení mozku a zduření.“

„Ztratila jsem vědomí?“

„Ano, zpočátku na čtyřicet osm hodin.“

„Zpočátku?“

„Nabyla jste vědomí, ale znovu jste začala krvácet a mozek se zduřel. A to jste znovu odpadla.“

Marcův dech se zadrhl, nevyrovnává se s tím dobře. Doktorka Peterson obešla postel a položila ruku na jeho rameno.

„Marco byl v té chvíli zrovna u vás,“ říká mi.

Stisknu mu ruku. „Omlouvám se. Kdybych to věděla, vydržela bych to … nebo něco takového.“

Přinutil se k úsměvu, otřel se o mě.

Doktorka Lopez se také malinko pousměje, než pokračuje. „Rychle jsme vás operovali, zastavili krvácení, ale zduření pokračovalo a zvětšilo se. Nejlepší rozhodnutí bylo vás uvést do umělého kómatu.“

„Rozumím. Jsem si jistá, že znáte mou zdravotní kartu, víte, že jsem měla zranění mozku již předtím.“

„Ano.“

„Byla jsem v kómatu čtyři dny, ale to bylo jiné … již dávno.“

Každé zranění mozku je jiné. Je tu plno okolností, které musíme zvážit. Jednotlivé části mozku, to jak dlouho jste byla mimo.“

„Jak dlouho jsem o sobě nevěděla?“

„Léky jsme vysadili před šesti dny. Ale celkově jste byla mimo šestnáct dní.

„Šestnáct dní? To je …“

„Dlouhá doba.“

„Ano.“

„Pomalu jste se začala probouzet před pěti dny.“

„To si nepamatuji.“ Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout si … na něco, cokoliv. Otevřu je. „ Pamatuji si Gram, něco o domě.“

Marco mi zmáčkne ruku. „Poslala všechny domů, aby se nás zbavila.“

„Vždy panovačná.“

Usměje se.

„Jak dlouhou to bude trvat, než se všechno … vrátí?“ Vrátí se vůbec? Bojím se.

„Věřím, že ztráta paměti je pouze dočasná, ale je těžké říct jak dlouho. Mohou to být měsíce, nebo hodiny.“

V mé hlavě si vybírám hodiny.

„Mysl a tělo se znovu musí propojit, cit se vrátí. Objednám pumpičku s morfinem a ráda bych ji využila. Je velmi důležité vás udržet v klidu a nevystavovat vás žádné bolesti. Potřebujete si odpočinout a vaše paměť se přirozeně vrátí.

„Zřídka kdy něco zapomenu, pokud nechci. Táto … ztráta je strašlivá. Nechci čekat, až se mi paměť vrátí. Ráda bych věděla, co se stalo.“

„To je pochopitelné. Ale, ráda bych tomu dala čas.“

„Se vším respektem, doktorko, ráda bych to věděla. Potřebuji to vědět.“

Podívají se na sebe.

Marco přikývne.

Doktorka Lopez si pročistí krk. „Spadla jste z koně.“

„Z koně?“ Zavřu oči, to předtím fungovalo, tak proč ne. Znovu je otevřu. „Pamatuji si jen něco, ale … Cleo. Jezdila jsem na Cleo.“

„Ano,“ souhlasí Marco,“ Cleo se lekla a ty jsi nad ní ztratila kontrolu. Přepadla jsi přes plot.“

„Největší nebezpečí odvrátila helma. Kdybyste ji neměla, zranění by byla o hodně vetší,“ dodá doktorka Lopez.

„Cítím bolest na pravé straně. Mám zlomená žebra, že?“

„Ano, tři.“

„A má paže?“

„Mnohonásobná zlomenina radiusu (vřetenní kost) a ulny (loketní kost).“ Dodá tyto informace, doktorské termíny, znovu. „Přidali jsme …“zarazí se a podívá se na Marca.

„To je v pořádku, je to můj nejlepší přítel. Ví vše o mé minulosti.“

Pokračuje: „Máte čtyři další šrouby v paži a jeden na vašem boku.

„Přikývnu.

„Veterinář byl při tom. Jeho reakce vás zachránila od toho, aby vám šrouby probodaly nohu.

„Jim Lake.“

„Ano, on a váš bodyguard udělali, co se dalo, než vás přivezli do nemocnice. Doktoři vás stabilizovali předtím, než jste byla převezena do Life Flight.“

„Něco si pamatuji, ale spíše … ústřižky. Pamatuji si, že Jim křičel a pak … nic. Prosím, řekněte mi, že nikdo nebyl zraněný.“

Doktorky na sebe přikývnou a vymění si místa.

Marco překryje mou ruku jeho, podívám se na něj s panických výrazem ve tváři.

„Princezno, ztratila jsi mnoho krve. Jim a Lee dělali vše, co se dalo, aby zastavili krvácení.“

„Krev?“

Doktorka Peterson položí ruku na jeho a propletla prsty. „Alexia, udělali jsme vše, co se dalo. Musela jste podstoupit operaci hned, jak jste přijela. Avšak zranění byla rozsáhla. Placenta se odtrhla … Bože, je mi to velmi líto. Nemohli jsme ji zachránit.“

„Zachránit ji? Ne. To není pravda. Je v pořádku … Mohu cítit, jak se hýbe. Můžete ji zkontrolovat.“ Zkontroluji své tělo, jakoby šlo o kousky puzzle a já je začínám dávat dohromady. Když je obraz úplný, zavřu oči, vytlačím to z hlavy. Změnila jsem názor, nechci si na nic vzpomenout. Nechci nic cítit, v nic věřit. Chci, aby to byla jen hrozná noční můra – mystifikace. Jako televizní seriál Dallas, kde každý chce vědět „Kdo je JR?“ nikdo ho neviděl, byl to jen pitomý sen. Všichni byli naštvaní. Chtěla jsem snít. Chtěla jsem, aby se doktorka Peterson přiznala, že mi lhala, že mě ošálila. Chtěla jsem Hollywoodský- Texaský konec. Chtěla jsem dítě … mou Broskvičku.

Nechávám své oči zavřené, ještě víc je stlačím. Ale vzpomínky jsou i tak silnější. Přicházejí ke mně ve vlnách, jedna za druhou a další. Modlila jsem se, aby přišla vlna a vzala mě sebou. Chtěla jsem se utopit. Chtěla jsem se potopit na dno bazénu z Jell-O a nikdy se nevynořit. Vlny do mě bušily, zničily mě až konečně … mě vlna poslechla …

---

[1] Cukrovinka.