Untamed - 7. kapitola

Překlad: Tsukiko Haruka

Tak doufám, že nebudu jediná, co si v průběhu čtení zbytku knížky myslela, že je Stales natvrdlej. Nevím jak Vy, ale já se vůbec nedivím, že jim už odhalili tolik informátorů, když počítaj jenom s lidma a neberou v úvahu přístroje, jako jsou kamery a mikrofony.

Všude samé oči

Ryler

Po hodině se sejdu s Brooksem, dalším informátorem, se kterým pracuji teď už asi tak tři až čtyři týdny v Centru akademického psaní. Sedí u stolu, čte knihu a nevidí mě vejít. Vždycky nosí kšiltovku, aby se lépe skryl, takže si okamžitě všimnu, že dneska ji na sobě nemá.

Kde máš kšiltovku? Naznačím rty, mezitímco pokládám knihy na stolek před něj.

Nadskočí, jakmile knihy udeří o stůl, potom pokrčí rameny, zdá se mi rozrušený, jak prudce trhnul rukami ve svých blond vlasech. “Musel jsem ji zapomenout.“

Jsi okej? Řeknu nehlasně a posadím se.

“Jo, je mi fajn,” odpoví bez toho, aby se na mě podíval.

Zvláštní, ale moc nad tím neuvažuji, až do chvíle, co se stane později.

Asi hodinu pomáháme studentům, co přicházejí a odcházejí z místnosti, potom si vezmeme přestávku. Trochu klábosíme o vyučování a kravinách, než začneme mluvit o “pracovních” záležitostech.

“Začínám si myslet, že je ten sklad mýtus,” řekne Brooks asi po deseti minutách naší přestávky.

Poslední týdny spolupráce byl Brooks rozhodně odhodlaný dopadnout Donnyho Eldermana. Ale mezitím, jak si zapomněl čepici a tvrdil, že je sklad mýtus, vidím mávat červené vlajky.

Můj pohled klouže přes knihovny, počítačové laboratoře a potom přes okna napravo od nás. Nic se nezdá jiné. Prostor je stejně klidný jako obvykle.

Nakloním se, popadnu z mé tašky zápisník, abych mu napsal odpověď, protože Brooks moc dobře nerozumí znakové řeči.

Opravdu? Proč? Má sklady ve Vegasu. Sám jsem je viděl. Popostrčím zápisník přes stůl k němu.

On si ho vezme a přečte si to. “Jo, ale tenhle je jinej, než ty co chtěj všichni najít. Udajný útočiště Donnyho Eldermana a kde se dějou všechny ty špinavý věci. Ty ve Vegasu jsou vlastně jen skladiště a místa pro gamblery.” Pokrčí rameny a klesne zpátky do židle. “Ten, o kterým si každej šeptá—ten úkryt—je… Nevím… Myslím si, že je nemožný, aby si nikdo nevšiml celýho města.”

Nevšiml je slabé slovo. Během posledních pár týdnů strávil detektiv Stales hodiny hledáním toho města, pokusil se najít jeho lokaci i pomocí satelitů. Ale s ničím nepřišel, takže buď má Brooks pravdu a to místo neexistuje, nebo…

Možná podplácí lidi, napíši.

Tím on myslím Donnyho Eldermana, ale nikdy nezmíním jeho jméno. Pokud bych ho zmínil, riskoval bych, že papír skončí ve špatných rukou.

Brooks se nahne přes stůl a čte, co jsem napsal, potom se zpátky opře. “Víš, kolik lidí by musel podplatit, aby udržel mimo radar celý město?”

Znovu zvednu tužku, mezitímco přemýšlím. Jo, ale jestli by to někdo mohl dokázat, tak Elderman. Ale nezapíši to, svá slova volím opatrně. Promnu si obličej, potom přitlačím hrot pera k papíru. Slyšel jsem detailní, krvavý příběhy o věcech, co se v tom skladu staly, chlape. Nechápu, proč by si to lidi vymýšleli.

“Lidi tyhle kraviny dělaj odnepaměti. Tak vznikají legendy a mýty se mění v divoký příběhy, kterejm lidi věří.” Poškrábe se na zápěstí a já si všimnu malého, čerstvého zářezu.

S pohledem na místě, kde se škrábe, naznačím rty, Co se stalo?

Zatřese hlavou a stáhne si rukáv. “Nic. Jen jsem se řízl a hloupej hřebík, když jsem pomáhal tátovi v obchodě.”

Pokrčím obočí, mezitímco nehlasně řeknu, V obchodě? Co to sakra? Nikdy předtím jsem o žádném obchodu neslyšel, a Brooks zřídka pomáhá otci, kvůli faktu, že ho viní ze smrti svého bratra.

Brooks znovu zatřese hlavou a žádá mě pohledem, abych porozuměl něčemu, co nemůže říct.

Snažím se odolat nepřekonatelné potřebě se znovu rozhlédnout po místnosti a místo toho napíši, Jsi okej, chlape? Postrčím mu papír.

“Je mi fajn,” odpoví, potom odsune židli od stolu. Přehodí si tašku přes rameno a vydá se ke dveřím. “Musím jít. Uvidíme se později.”

Měl pracovat ještě hodinu. Něco je určitě špatně.

Když začnu vstávat, abych ho následoval, otočí se a naznačí rty, Ne. Sledujou mě.

I když jsem zoufale toužil za ním běžet a donutit ho mi prozradit, kdo ho sleduje, zůstanu stát. Pokud Brookse sledovali, pak hádám, že mě pravděpodobně také. Není divu, že Doktor věděl, že jsem se minulý týden vykradl s Emery ven.

Zvednu pero a po zbytek pauzy píši a předstírám, že je všechno v pořádku, i když není. Předstírám, že odsud zoufale nechci vypadnout a napsat Stalesovi.

Oni se dívají.

Ale kdo?

Sám ďábel?

Nebo jeho spojenci?

Všude samé oči,

ukryté ve tmě,

vždycky sledují

každý můj pohyb.

Nic už mi nepatří.

Stejně jako můj hlas.

Navždycky pryč.

Bože, prosím, někdo mi pomozte se z toho dostat.

Dostat se z toho.

Dostat se z toho.

Dostat se z toho.

Chci být volný.

Poprvé v životě,

jen chci být sám sebou.

Ať už se jedná o kohokoliv.

Utéct.

Chci odsud utéct

a nikdy se neohlížet.

Utéct.

Utéct.

Utéct.

I kdyby to znamenalo nový začátek.

Každičký den si říkám,

prostě nastup do auta a

řiď, dokud nedojde benzín.

Ale jsem v tom moc hluboko na to, abych se sbalil.

Pokud zmizím, budou po mně pátrat.

Učiní ze smrti lepší možnost.

Slova ze mě prýští na papír stejně silně jako strach a rozstřikují inkoust. S každým tahem pera se cítím lehčí. Volnější. Ale potom v tašce zavibruje můj “pracovní” telefon. A s tím lehkost a svoboda zmizí.

Hrabu se v tašce, dokud nenajdu telefon, potom přejedu prstem po displeji a otevřu zprávu.

Doktor: Sejdeme se na parkovišti za barem v devět hodin. Musíme projednat něco důležitého. Neopozdi se. A pamatuj, že nenávidím, když mě někdo zrazuje, takže na cokoliv se dnes večer zeptám, je důležité, abys odpověděl po pravdě.

Polknu obrovský knedlík v krku a ruce se mi začnou klepat. Něco se děje. Cítím to v kostech. Musí to mít, něco společného s mým výletem s Emery nebo s tím, co Brooks řekl, nejsem si jistý.

Jsem si jistý jen tím, že se nikdy nebudu cítit úplně volný, dokud tohle neskončí.