Unpredictable - 22. kapitola

Překlad: Markéta

DICK

Víte vy co? Ona žije! Zasměju se nahlas. Samozřejmě, že ano. Nikdy jsem nechtěl, aby zemřela. Jen jsem chtěl, aby měl on neustálou připomínku toho, jakou mám moc pokaždé, když se jí podívá do tváře. Pokaždé, když zavře oči. Chci aby viděl její zakrvácený a rozbitý obličej.

Sedím na parkovišti přes ulici a sleduju ho vyběhnout z nemocnice. Můj syn – takový idiot. Cožpak neví, že vlastním tohle město? Cožpak neví, že jsem zasraný starosta? Potřeboval připomínku.

Využil jsem je. Všechny. Mason byl ten nejsnadnější. Zaplatil jsem kvůli němu velkou cenu. Musel jsem zabít jeho přítelkyni. Nenávidím, že její dcera taky zemřela, ale tak to prostě je. Pak se to otočilo tak, že to byla chyba Katherine. Řekla mu, že šla za Parkerem a jak se to dostalo na policejní stanici a byla zabita proto, že věděla až příliš mnoho.

Stál jsem tiše ve stínu skladu a sledoval Masona, jak zdrogoval Katherine. Už tak se na ní podepsal. Ale bylo potřeba toho udělat víc. Vážně mě bylo jedno, jestli zemře nebo bude žít. Vyšel jsem a zacházel s ní hrubě dle mého názoru. Ona byla výjimka, co potvrzuje pravidlo. Vlastně to s ní bylo poprvé, co jsem si zašpinil ruce. Pak jsem se vrátil do stínu a sledoval mého syna prosit Masona, aby jí nezastřelil, zatímco klečel na svých kolenou. Skoro jsem ho zastřelil já sám. Ale jaká by v tom byla legrace? To by ukončilo jeho utrpení. Věděl jsem, že se chystá zabít Masona. A to bylo to, co jsem chtěl. Taky už toho věděl až příliš. Byl až moc zapojený s tou děvkou Ashley. Nakonec by mě podrazil, nebo ještě hůř, snažil se mě dostat. Vlastním polovinu policejních důstojníků. Stejně by to pak nepřežil.

Oni mě nikdy nechytí. Chtěl jsem, aby Parker věděl, že já pořád držím ten klíč. Že já jsem ten, kdo ukončí tuhle hru. Nechám je být. Odejdu s ‚naser si‘ úsměvem. Protože vyhraju! Oni se vezmou. Budou mít děti. Rozvedou se. Protože on nemá žádnou moc. On má koule a přesto ta kundička mezi jejíma nohama drží tu moc. Je to smutné, vážně. Dával jsem mu větší naděje, když byl ještě jako dítě. Myslel jsem si, že jednoho dne by mohl být stejný, jako já. On si vybral tu druhou stranu. No, tu taky vlastním.

Sleduju, jak se rozhlíží po parkovišti a pak to nakonec vzdá a vrací se zpátky do nemocnice. Usměju se, když se podívám na platinovou blondýnu, která sedí vedle mě. Je o polovinu mého věku mladší, ale to jí nezastaví v tom, aby si vytáhla svou sukni nahoru.

„Tatínku?“ ptá se, když nakrčí rty, za které jsem zaplatil.

„Ano, můj cukříčku?“ ptám se, přejíždějíc svou rukou po její jemné nožce.

„Nakrm mě,“ zavrní.

Sáhnu do kapsy mého saka a ukážu jí tmavě žluté pilulky. „Tohle je to, co chceš?“ ptám se a ona přikývne.

„Prosím,“ prosí mě, zatímco se na mě dívá ztěžklýma očima.

Vložím jí ji na jazyk a ona ji spolkne. „A teď, copak mi dáš?“ ptám se, zatímco položím svou ruku mezi její vlhké stehna. „Cokoli chceš.“

Někdy si musíte vzít to, co chcete. Jindy to záleží na vás. Já jsem se rozhodl nemít práci s tím, co chci. Jak jednou řekl můj syn – prostě si za to zaplatím.