Unpredictable - 19. kapitola

Překlad: Markéta

Ták holky a začíná jít do tuhého!!!! Tak co, napadá vás, kdo je vrah?????

Markéta

PARKER

Sedím u stolu a procházím si papíry o tom, co se stalo Megan a Ashley, zatímco Kat spí na gauči. Nemůžu pobrat v hlavě to, co tady čtu.

„Ten zkurvysyn,“ zasyčí Slade, získávajíc si tak mou pozornost.

„Co je?“ ptám se, dívajíc se na něj. Slade si sedne rovně přede mě a Tate si sedne do křesla vedle mě. Volal jsem jim poté, co jsem uložil Kat. A samozřejmě jako ti nejlepší přátelé, hned přiběhli.

„Tvoje zatracená kočka to tady všechno podělala,“ zavrčí, zatímco shodí Puss Puss ze stolu a snaží se narovnat papíry, které pokrčila.

„Musím se vrátit zpátky do toho domu,“ říkám, dívajíc se na ně. „Potřebuju víc, než co mám tady.“ Což je hovno! Všechno, co mám je to, co bylo k dispozici online.

„Myslel jsem, žes s tím praštil?“ ptá se Tate, zatímco divoce žvýká párátko.

„To ano.“ Povzdechnu si.

„A? Ty si myslíš, že ti dají nějaké informace?“ ptá se Slade. „Tvůj šéf tě nesnáší. Bývalý šéf,“ opraví sám sebe.

Vstanu z křesla a podívám se na Tatea. „Mějte ji na očích. Vrátím se,“ říkám předtím, než odcházím z kuchyně. Přejdu okolo pohovky a přehodím přes ní deku předtím, než se skloním a políbím jí na čelo. Pak vyjdu z domu a zamířím přímo na okrsek.

Vejdu dovnitř, jako by mi to tam patřilo s hlavou vztyčenou a rovnými zády.

„Parkere?“ řekne Mason překvapeně, když vstane ze své židle. Strčím ho do hrudi, odtlačujíc ho z mé cesty. Jsem na misi a nemám čas to každému vysvětlovat.

„Nemůžete…..“ Sekretářka kapitána vstane zpoza jejího stolu, když vcházím do jeho kanceláře.

„O´Hare?“ řekne s úšklebkem, když se dostanu do jeho kanceláře. Přejdu přímo k jeho stolu a třísknu o něj rukama.

„Chci zpátky mou práci,“ dožaduju se. Chce otevřít pusu, ale nedám mu šanci promluvit. „Jsem ten nejlepší zkurvený policajt, jakého máte,“ řeknu a zhluboka se nadechnu. Opravdu jsem nebyl až tak připravený na tohle všechno. To bylo všechno, co jsem musel říct. Postavím se a dám si ruce v bok. „No?“ dožaduju se.

Opře se zpátky do křesla a otevře horní zásuvku. Vytáhnou mou zbraň a odznak na stůl a postrčí je ke mně. Seberu je ze stolu a otočím se, abych odešel.

„Chci všechny papíry, které máte k tomu případu,“ nařídím. Je to už něco málo přes 24 hodin. Mohli by mít nějaké informace, na kterých můžu pokračovat. Pitva a forenzní důkazy mohou trvat až týdny. Ale já nemám týdny. Potřebuju to vyřešit. Megan a Ashley si tohle zaslouží.

Otevře jiný šuplík a vytáhne nějaké papíry. Položí je taky na stůl, ale zakryje je rukama. „Jste mimo tenhle případ,“ informuje mě.

Usměju se, když se natáhnu a vytrhnu mu papíry zpoza jeho rukou. A pak se otočím a odcházím. „O´Hare?“

„Ano, pane?“ ptám se, obracejíc se zpátky k němu.

„Nejste žádný detektiv z oddělení vražd. Na to nezapomeňte.“ Podívá se dolů na své papíry na stole a já se usměju. Dneska jsem.

****************

Podívám se dolů na můj vyzvánějící telefon a zmáčknu ignorovat, když vidím, že je to můj otec. „Bastard.“ Zamumlám si pro sebe.

„Jsi si jistý, že je tohle dobrý nápad?“ ptá se Slade, když překračuje žlutou výstražnou pásku.

„Musím to vidět.“ Jako policista se naučíte jednat instinktivně. Vzpomínám si, že jsem viděl stát tašku na podlaze u těch dvou těl, ale nevzpomínám si na to, jak ležely. Jakmile Mason oznámil, že je Ashley mrtvá, šel jsem rovnou k Megan. Pak, když jsem zjistil, jak daleko je sanitka, mojí reakcí bylo vzít ji sám.

„Ale co je tam k vidění?“ ptá se, když dojdeme na přední schody.

„To nevím,“ vyštěknu. „Jestli nechceš jít dovnitř, měl jsi zůstat doma.“

Zabručí. „Snažím se ti pomoct.“

„Pak zavři kurva už hubu,“ nařídím, otevírajíc dveře. Kovová vůně krve mě okamžitě trefí do nosu a já dlouze vydechnu.

Vejdeme do domu a jdu rovnou do chodby, kde jsme je našli. „Našel jsi je na zádech?“ ptá se Slade.

„Ne,“ říkám, když se dívám na dvě krevní skvrny, kde ležela těla. „Našli jsme Ashley tváří dolů. Megan ležela na zádech.“

„Kde ležely náboje?“ ptá se.

„Žádné tu nebyly. Žádné kulky se tu nenašly,“ říkám se zamračením.

„Takže tady byli dost dlouho na to, aby je sebrali?“ Rozhlíží se po chodbě. „Možná si taky odnesli i další věci. Zloději?“

Zavrtím hlavou. „Měla sbalenou tašku.“

„Sbalenou tašku čeho?“

Vytáhnu fotky od týmu, který bral důkazy. Vzpomínám si, že ležel vedle hlavy Ashley na podlaze. „Dětské oblečení. A nějaké věci na koupání.“

„Takže odcházela,“ hádá. „Ale proč?“

„Byla vypálena jen jedna kulka,“ říkám, když čtu v papírech.

„Jak je to možné? Byly tady dvě oběti. Dvě kulky.“

Zavrtím hlavou, když se znovu rozhlížím po chodbě. Dojdu dozadu chodby a dojdu k místnosti. Zatlačím do dveří a najdu tam ložnici. Jako by tady vybuchla bomba. Věci jsou rozházené po celém pokoji.

„Zatraceně,“ říká Slade, když vstoupí. „Vypadá to, že tady někdo nebyl šťastný.“

Třu si šíji na krku, zatímco si to snažím přehrát. „Dobrá. Měla sbalené oblečení. Takže možná se přehrabovala v oblečení.“ Otočím se ke dveřím a vyjdu zpátky na chodbu. Otočím se na Slada. „Kdyby byla Sadey v nebezpečí, co bys dělal, abys jí pomohl se odtud dostat?“

„Zvedl bych jí a utíkal bych s ní,“ říká bez váhání.

„Přesně,“ říkám opouštějíc ten pokoj. „To vysvětluje, proč měly jednu kulku na několika místech. Ona si ji držela na hrudníku, zatímco běžela chodbou. Ashley byla střelena do zad. A Megan byla střelena zepředu. Držela Megan na své hrudi, zatímco se snažila dostat pryč.“

Slade se poškrábe na hlavě. „Pořád tomu nerozumím. Musel bys vykopnout přední dveře, správně? Aby ses dostal dovnitř. Takže, jak se mohli dostat dovnitř?“

„Zadními dveřmi.“ Projdu zadní částí domu a najdu zadní vchod.

„Jsou v pořádku,“ říká Slade, prohlížejíc si je.

Povzdechnu si, „Pak zkontrolujme okna.“ Rozhlídnu se okolo. „Nemůžu…..“ Zazvoní mi telefon.

Na obrazovce svítí Kat. „Ahoj?“ říkám tiše, procházejíc zadními dveřmi, nechci být v domě, zatímco s ní mluvím.

„Tate říkal, že jsi odjel,“ říká skrz zívnutí, jako by se zrovna probudila.

„To jo. Šel jsem, abych dostal zpátky svou práci.“

„To je dobře,“ řekne tiše a mě psychicky bolí, že tam pro ni nejsem, abych jí objal. V jejím hlase pořád můžu slyšet, že se ještě nedostala skrz zhroucení.

„Co plánuješ na večer?“ ptám se jí.

„Dám si sprchu a začnu se připravovat do práce.“

„Nemyslím si, že bys měla dnes večer chodit do práce,“ říkám tiše.

Je zticha pár vteřin. „Co očekáváš, že udělám?“

„Zůstaneš doma se mnou. Brzy se vrátím.“

„Dobře,“ odpoví, znějíc trochu klidněji. „Pak tedy zavolám do práce.“

Zavěsíme a já se vrátím zpátky do domu. „Takže, všechny okna jsou v pohodě,“ informuje mě Slade.

„No, to dává smysl. S někým se vídala. Mohla mu dovolit vejít dovnitř. Nebo on mohl dovolit nechat jí vejít,“ říkám, přejíždějíc očima naposledy po papírech. Její jméno není jako jméno nájemce. Je to psáno na ducha jménem Perry. „Tady se píše, že zadní dveře byly vykopnuté.“

„Cože? Kde?“ zeptá se mě, když přijde blíž.

„Přímo tady.“ Ukážu na prohlášení. „Jsi si jistý, že jsou v pořádku?“ ptám se.

„Myslel jsem, že jo.“ Odejde ode mě a znovu přejde k zadním dveřím. Oba se ohneme a kontrolujeme je. „Jo, vypadají jako normální dveře.“ Pak se podívá dolů na prohlášení. „Proč bys to tam psal? Myslel sis v tu chvíli, že to tak bylo?“

„Nikdy jsem se nedostal k zadním dveřím. Nemohl jsem kvůli jejich tělům na chodbě.“

„Takže, kdo psal tohle prohlášení?“ Vezme si ode mě papíry. „Mason.“

Vytrhnu mu papíry z ruky. „Cože?“ Proč by to dělal? Vytáhnu svůj telefon z kapsy a volám mu na mobil. Odpoví po třetím zazvonění.

„Co se děje, Parkere?“

„Proč jsi lhal v tom prohlášení?“ dožaduju se. Na druhé straně linky je ticho. „Vím, že jsi lhal ohledně těch zadních dveří. Řekni mi proč?“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ říká ve spěchu.

„Poslouchej, ty zmrde,“ zavrčím. „Jsem zrovna teď v tom domě. Mám tvoje prohlášení ve svých rukou a zrovna jsem zkontroloval zadní dveře. Ony nebyly vykopnuté.“

Klik! Zavěsil. „Kurva.“ Se zaklením vytáčím policejní stanici, a volám přímou linku ke kapitánovi.

Ani mu nedám šanci promluvit. „Je to Mason.“

„Cože? To jsi ty, Parkere?“

„Ano. Jsem v tom domě, pane.“ Dávám mu rychlý přehled o tom, co jsem zjistil a on vydává zprávu všem policistům, aby našli Masona a jeho vozidlo.

„Díky pane,“ řeknu, než zavěsím a podívám se na Slada. „Musíme se vrátit domů.“

Přecházíme k přední části domu, když mi zazvoní telefon. Je to můj otec. Zmáčknu znovu ignorovat. O čem by asi tak mohl chtít se mnou mluvit?

KATHERINE

Sedím na gauči a dívám se na TV. Zahlédnu něco napravo v místnosti a vidím Tatea jít směrem ke mně. „Musím běžet. Missy má dnes kontrolu u lékaře. Neměl bych být pryč dlouho.“

Přikývnu. „To je v pohodě. Právě jsem mluvila s Parkerem, měl by tady být brzy,“ informuju ho.

Zůstávám sedět, když odejde. Lehnu si na pohovku a zavřu oči. Moje tělo je psychicky vyčerpané. Volala jsem do práce a řekla jim, že dnes večer nepřijdu. Řekli mi, že mě škrtají z rozvrhu po zbytek tohoto týdne kvůli mému výbuchu včera. A já vím, že to mysleli tím nejlepším způsobem. Potřebuju nějaký čas na truchlení. Čas, abych se vyrovnala se vším, co jsem ztratila za poslední měsíc.

Otevřu oči, když uslyším zazvonit zvonek u dveří. Protřu so obličej a přejdu ke vchodovým dveřím. Zamračím se, když vidím policistu v uniformě stát na přední verandě. „Můžu vám nějak pomoct?“ ptám se.

Přikývne. „Zdravím Katherine. Jsem důstojník Mason. Parkerův kamarád.“ Vzpomínám si na něj. On byl ten, kdo mě podruhé zatknul. Ten bastard. Natáhne ruku a já ji chytnu, abych si s ním potřásla. „Řekl mi, abych tady na něj počkal.“

„Proč na něj čekáte?“ Zrovna říkal, že chce se mnou strávit večer. Odvolali ho snad?

Zdvořile se usměje. „Musíme dodělat nějakou práci ohledně případu vraždy, která se stala včera v noci.“

„Měla bych mu kvůli vám zavolat?“ ptám se a začnu uhýbat od dveří, abych sebrala svůj telefon.

„Ne, madam,“ odpoví klidně. „Zrovna jsem s ním mluvil. Mělo by to trvat jen pár minut.“

Přikývnu, když ustoupím, abych mu dovolila vejít dovnitř. „Děkuju vám.“ Přikývne hlavou a vstoupí.

„Dal byste si nějakou kávu? Vodu?“ nabízím.

„Káva by se hodila.“

Vejdu do kuchyně a sleduju ho koutkem oka, když mě následuje. Posadí se ke kuchyňskému stolu a já začnu dělat kávu. „Takže, jak dlouho se znáte s Parkerem?“ ptám se, abych si povídala.

„Skoro dva roky,“ odpoví, zatímco se rozhlíží po kuchyni. Chce se ho zeptat na další otázku, když mu zazvoní telefon.

„Haló.“ Sleduju ho, když se dívá k zadním posuvným skleněným dveřím a vidí ležet Bonera na zadní verandě. „Teď jsem tady,“ odpoví a mě se chlupy na zádech postaví. Něco není v pořádku. „Ano. Okolo třiceti minut.“ Zavěsí.

„To byl Parker?“ Musí už být blízko.

„Ne.“ Podívá se dolů na stůl a zatne ruce do pěstí. „To byl můj šéf.“ Podívá se na mě a jeho modré oči ztmavnou. „Chce, abych doručil balík.“

Nervózně polknu. „Možná bychom měli zavolat Parkerovi,“ navrhuji, když udělám krok ke dveřím na zadní verandě.

Vstane, odstrkujíc svou židli dozadu. Ta spadne na podlahu a Bones se zvedne z verandy. „Neboj se.“ Krutě se usměje. „Už brzy se s Parkerem setkáš.“

Otočím se a běžím k zadním dveřím. Jen abych mohla otevřít dveře tak, aby se Boner mohl dostat dovnitř…… Cítím, jak mi ruka ve vlasech obtočí vlasy a já vykřiknu předtím, než mě hodí proti skleněným dveřím. Spadnu na podlahu, držíc se za obličej, když ochutnám krev.

Boner začne štěkat. On natáhne ruku, popadne mě znovu za vlasy a trhne jimi, abych se postavila. Chci ho praštit do tváře, ale hodí svou volnou rukou nahoru a zablokuje mě. „Zkurvená děvko,“ zasyčí, když mě strčí dopředu. Zakopnu o svou vlastní nohu a spadnu na podlahu. Snažím se odlézt, ale kopne mě do žeber. Kopne mě tak tvrdě, až narazím do nízké skříňky. Snažím se křičet, ale nic ze mě nevychází.

Ležím na podlaze a snažím se popadnout dech. Mrkáním se snažím zůstat vzhůru, zatímco se mi pohled zamlžuje. Parker tady bude už brzy. Popadnu se za bok, když slyším známý zvuk pout. „Ne.“ Hlas se mi třese strachem. Pokud mi je nasadí, nemám šanci.

„Ale ano,“ řekne stojíc nade mnou. „A teď buď hodná holka a dej si ruce za záda,“ říká sladce, jako by se snažil přimět dítě vzít si svou medicínu.

Rychle zavrtím hlavou a snažím se několikrát nadechnout. Kurva, myslím, že mi zlomil několik žeber.

Těžce si povzdechne, zatímco si vedle mě klekne. Popadne mě za vlasy a trhne mi hlavou dozadu. „Bude to jen horší, pokud budeš se mnou bojovat.“

Kdybych ho jen zdržela déle. Aspoň dokud se neukáže Parker. „Jdi se vymrdat,“ zasyčím.

Skloní se a položí svůj obličej před můj. „To je to, na co jsi dobrá ty, zlatíčko.“

Plivnu mu do tváře. Vstane a trhne mi za vlasy, vytrhávajíc mi prameny z hlavy. Skřípu zubama, aniž bych mu dala nějaké uspokojení tím, že křičím. Hodí mě dolů, tváří na kuchyňský stůl.

Moje vidění se opět rozmazává a místnost se se mnou točí. Snažím se s ním bojovat, ale moje ruce prostě nespolupracují, když mi je přitáhne za záda a sváže mi je pouty. „Pomoc!“ vykřiknu, ale rychle mě obrátí. Chová se tak, jako by ode mě odcházel, ale na poslední chvíli se ke mně postaví a zvedne loket. Ten se spojí s mým obličejem a já cítím okamžitou bolest vystřelit skrz mou tvář předtím, než všechno zčerná.

***************

Probudí mě bolest, jakou jsem nikdy necítila. Snažím se otevřít oči, ale nedokážu to. Celé moje tělo mě bolí a v hlavě mi buší. Tělo se mi houpe, zatímco klečím na kolenou. Snažím se pohnout rukama, ale ty jsou spoutané za mými zády. Cítím, jak mi po rukou stéká krev z toho, jak jsou těsné. „Parkere?“ Dokonce i moje slova jsou vyslovena nezřetelně kvůli mému natrženému rtu a zduřelému jazyku.

Slyším před sebou smích. „Princezna už se probudila,“ slyším mužský hlas. Pak se jeho hlas přiblíží, jako by se posadil přímo přede mě. „On tady ještě není, ale brzy už bude.“

„Co s ním chceš dělat?“ ptám se snažíc se otevřít oči, ale ty se prostě neotevřou. Jsou oteklé a zavřené.

Slyším pár bot, které ke mně přicházejí zezadu. Klapou, když se setkají s betonem. „Vyjebal s mým obchodem,“ řekne známý hlas. Znám ten hlas. Odkud ho jen znám?

Ruka mě popadne za čelist a já vykřiknu bolestí. Srdce mi začne závodit a dýchání se zvedne. Snažím se odtáhnout ze sevření, ale to se jen stáhne na mém obličeji.

„Říkal jsem mu, že mě budeš něco stát.“

Moje hlava vystřelí dozadu a já spadnu na tvrdou, chladnou podlahu. Přetočím se na bok, zatímco křičím. Tělo se mi začíná třást a já se zhluboka nadechnu.

Slyším, jak ty stejné boty přicházejí blíže k mému obličeji a já se znovu snažím otevřít oči, ale nespolupracují. „Posaď ji zpátky,“ nařídí známý hlas.

Zasténám bolestí, když jsem popadnuta za vlasy a strčena na kolena. Kolébám se a svěsím hlavu. „Mám pocit, jako bych zlomil nějakou sračku.“ Slyším Masonův hlas.

„To rozhodně. To je důvod, proč je tady.“