Unpredictable - 18. kapitola

Překlad: Markéta

Držte se děvčata, tohle bude hodně smutná kapitola!!!!!!

Markéta

PARKER

Práce mě dnes mimořádně zaměstnává. Musel jsem chlapa pronásledovat pěšky. Zatknul jsem opilého řidiče. A teď mířím k místu, kde jsou hlášeny výstřely. Sousedé byli ti, kteří zavolali, ale neví, kdo žije uvnitř. Řekli, že to místo bylo roky prázdné. Chráněná párty chatrč, jak tomu říkali. Poradili jsme jim, aby nechodili dovnitř.

Dojedu s policejním autem, se skřípěním zastavím a vyjdu z auta. Vidím Masona jít ke vchodovým dveřím. Právě přijel sám.

„Běž k zadním dveřím. Já si vezmu ty přední,“ řeknu mu. Rychle přejdu ke vchodovým dveřím. Zabouchám na ně. „Policie!“ vykřiknu. Nic. Popadnu svou vysílačku a promluvím do ní. „Jdu dovnitř.“ Udělám krok vzad a vykopnu dveře. Zvednu svou zbraň, když vcházím dovnitř. „Čistý,“ vykřiknu, když postupuju do domu. Když vstoupím do obýváku, slyším Masona křičet z chodby. „Parkere, zavolej sanitku.“

Přijdu do chodby a vidím ženu ležet tváří dolů. Krev pokrývá zadní část její košile a podlahu pod ní. „Má puls,“ vykřikne, ale nedotýká se ženy, ležící tváří dolů. Dotýká se malé holčičky, která byla taky postřelená a leží vedle ní. Na pár vteřin se zastavím a srdce mi přestane bít v hrudi.

To je ona. To je Megan. „Uhni,“ říkám sklánějíc se dolů, odtlačujíc ho z cesty. Jen se dívá dolů, zatímco se jeho tělo třese. Dotknu se jejího krku a najdu pulz. Je slabý, ale je tam.

„1022.“ Říká dispečerka skrz vysílačku. „Na cestě.“

„Ona nemůže počkat,“ říkám, dívajíc se na ni. Vypadá to, že byla střelena do zad. Nevím, je to těžké teď říct. Tolik krve na jejím malém tělíčku.

„Co to kurva děláš?“ dožaduje se, když vezmu její tělíčko do náruče. „Parkere…..“

Otočím se k němu. „Dostaň svůj zadek do auta a zavez nás do nemocnice,“ vykřiknu. Tohle není podle protokolu, ale je mi to u prdele. Sanitce může trvat nejméně patnáct minut, než se sem dostane. My můžeme být v nemocnici za dvanáct.

Vyběhnu z domu, nenávidím, že tam musím nechat kamarádku Katherine, ale je to moje jediná šance. Ona už je mrtvá. Nemůžu jí zachránit. Ale Megan, u ní je ještě šance.

Mason zrychluje na silnici, přejíždějíc semafory, zatímco jí držím v náručí. Cítím, jak chladne proti mojí kůži. Odstrčím její blond vlásky z jejího obličeje a přitisknu svoje prsty na její krk. „No tak,“ dožaduju se, když ucítím pulz. Je pořád tady, ale slábne.

Dojedeme do nemocnice s pištícími pneumatikami. Sestry a doktoři už vybíhají ven a čekají na nás. Položím jí na lehátko a oni ji připoutají. Následuju je, ale nepomáhám té dívence. Ona už je v jejich rukou. Jdu najít Kat.

„Parkere?“ vykřikne Mason moje jméno, když stojí vedle policejního auta.

„Musím jí to říct,“ říkám a s potřísněnou rukou od krve si přetřu tváře. „Musím jí to říct,“ zamumlám si pro sebe, když procházím dveřmi.

„Katherine?“ ptám se sestry sedící na sesterně. Pokud ji znervózňuje       moje krví pokrytá uniforma, pak to dobře skrývá.

„Je na obědě. Šla do jídelny.“

Přikývnu a odcházím, přecházejíc chodbou do prvních dveří. Vejdu do jídelny a okamžitě si jí všimnu. Sedí ke mně zády a směje se něčemu, co říká dívka před ní. Nenávidím, že jí musím říct, že dítě její nejlepší kamarádky je na chirurgii.

„Kat?“ řekne ta dívka její jméno a kývne směrem ke mně.

Katherine se otočí a úsměv jí spadne z tváře ve vteřině, kdy mě uvidí. Odsune svou židli a běží ke mně. „Co se děje?“ ptá se a očima prohledává můj zakrvácený obličej, košili a ruce. „Co se stalo?“

„Megan….“ Je všechno, co dostanu ze sebe ven.

Její ruce do mě tvrdě narazí, odtlačujíc mě z cesty předtím, než vyběhne z jídelny. Otočím se a běžím za ní. Otevře dveře vedoucím ke schodišti a bere schody tentokrát po dvou. Když konečně doběhneme ke třetím dveřím, prudce je otevře a okamžitě začne křičet. „Kde je? Kde je Megan?“

Mason tady stojí a udělá krok směrem k ní. „Je mi to líto, Kat.“ Hlas se mu zlomí.

„Ne,“ křičí. „Kde je Ashley?“ ptá se a ve spěchu se rozhlíží po stanici zdravotních sester s očekáváním, že uvidí svou kamarádku.

„Parkere,“ vysloví Mason moje jméno, jako bych chtěl odpovědět na její otázku. A v tuto chvíli ho chci zastřelit. Kolik toho jen dokáže zvládnout?

Ona se otočí ke mně. Oči se jí rozšíří strachem a já ji musím zlomit srdce. Nenávidím, že jí to musím udělat, ale já musím být ten, kdo jí to řekne. „Je mrtvá, Kat, ale Megan…..“

„Ne.“ Zavrtí hlavou. „To nechápu,“ vykřikne. „Kde byly?“ dožaduje se. „Volala jsem ti.“

„O čem to mluvíš?“ ptám se a kroutím hlavou zmatený, co mi to říká. „Kdy jsi mi volala?“

Odhrne si vlasy z tváře. „Mluvila jsem s ní dříve.“ Nervózně polkne. „Prostě jsem s ní mluvila.“ Začne jít po chodbě a já dám Masonovi ‚jdi k čertu‘ pohled dřív, než se za ní vydám. „Ashley,“ vykřikne. Otevírá jedny dveře za druhýma, až najde to, co hledala. Poznám ten moment, kdy ji uvidí, protože spadne na kolena, zatímco si rukou zakrývá ústa.

S každým krokem, který k ní udělám, se mi krk utahuje až do bodu, kdy nemůžu dýchat. Podívám se skrz dveře a vidím Megan ležet na stole. Má v sobě trubičky a pořád je pokrytá krví. Ale všechny ty sestřičky a doktoři jen okolo ní stojí. Nezvládla to.

Padnu na kolena vedle ní a přitáhnu si jí k sobě, zatímco se dívám na ženu, do které jsem se zamiloval, jak se nakonec zlomí. Nakonec si dovolí něco cítit.

**************

Byly tam i další sestry, které taky znaly Ashley a Megan. A ty nás našly. Nebylo těžké nás minout uprostřed chodby a na kolenou. Pomohly Kat vstát a já tam stál, když jí odváděly ode mě. Ve skutečnosti jsme nemluvili. Ale taky tu nebylo co říct. Dovolil jsem jejím přátelům, aby jí utěšovali. Měl jsem práci. Musel jsem zjistit, kdo by chtěl ublížit tak krásné ženě a nevinnému dítěti.

Teď sedím v kanceláři mého velitele, zatímco chodím sem a tam s Masonem houpajícím se dopředu a dozadu vedle mě. „Vyplňte to.“ Hodí přede mě na stůl policejní zprávu.

Popadnu tužku a začnu popisovat hrůzy toho, co jsem právě viděl.

„Na co jsi myslel?“ dožaduje se.

„Na svého ptáka,“ informuju ho, aniž bych vzhlédl od formuláře.

Praští pěstí do stolu a zúží na mě oči. „Myslíš si, že je to legrace?“ vykřikne.

„Ne,“ vyštěknu. „Myslel jsem na to, že musíme zachránit tu malou holčičku,“ křičím, když vstanu. „A my jsme udělali to, co bylo pro ni nejlepší.“ Vím, že to, co jsem udělal, bylo správné. Jen to prostě nestačilo.

„A jak to šlo?“ ptá se.

„Ona kurva zemřela. Jak si myslíte, že to šlo?“ vyštěknu.

„Dávej si pozor na jazyk se mnou, chlapče.“ Ukáže na mě prstem. „Posaď se a dopiš tu zprávu,“ nařídí. Udělám, co mi řekl. „Máme pravidla z nějakého důvodu. A tys šel kompletně proti nim. Mohli bychom být zažalováni. Odpovědnost…..“

„kdo nás kurva bude žalovat?“ dožaduju se. „Matka ležela vedle svého dítěte mrtvá,“ informuju ho. „A vaše pravidla. Myslíte si, že se řídím zkurvenými pravidly?“ dožaduju se. „Vážně mi tady říkáte, že byste tam seděl a čekal patnáct minut na sanitku, než dorazí?“ ptám se ho s očima dokořán.

„Taková jsou pravidla.“

Opřu se na židli a dlouze vydechnu. Podívám se na něj se zúženýma očima. „Víte vy co,“ říkám a píšu jméno do spodní části zprávy. Pak sundám svůj odznak z mé zakrvácené vesty. „Vemte si ty svý pravidla a strčte si je do svého zkurvenýho zadku.“ Vstanu a vytáhnu pistoli z pouzdra. Vytáhnu pouta a prásknu s nimi o jeho stůl. „Já končím.“ A s tím se otočím a odcházím z místnosti. Nechávajíc dveře narazit do stěny při mé cestě ven.

Strhnu si košili, hodím jí do koše mimo policejní stanici a pak odhodím vestu. Naskočím do auta a zamířím domů.

Prší. Hodně. Přimhouřím oči, abych se pokusil vidět skrz čelní sklo, zatímco se stěrače snaží udržet okno čisté, ale je to ještě horší. Stojím na semaforu a popadnu svůj telefon ze středové konzoly. Hledám číslo na Kat. ani to nezazvoní. Jde to rovnou do hlasové schránky. Ahoj, dovolali jste se ke Kat momentálně jsem nedostupná. Zanechte zprávu. Zavěsím, hodím telefon na sedadlo spolujezdce a přidám plyn.

Dám si nějaký čas ve sprše, když se dostanu domů. Čistím svoje tělo, dokud není rozedřené. A když skončím, tak to udělám znovu.

Jakmile jsem hotový, vystoupím a oblíknu si tepláky předtím, než se posadím na konec mojí postele. Přemýšlím nad tím, co všechno musím dneska udělat. Nelituju ani jedné vteřiny. Udělal jsem správné rozhodnutí. A přesto jí to nezachránilo. Jsem unavený ze ztrát. Jsem unavený z…..

Vzhlédnu od podlahy, když uslyším, jak se přední dveře otevřou. Zůstávám sedět, zatímco čekám, až Kat vstoupí do naší ložnice. Mé srdce se pro ni láme. Pro to, čím si prochází. Pro všechno, co ztratila.

Vypadá strašně. Je pokrytá krví a teď ještě promočená deštěm. Vstanu a podívám se na ni. Slzy jí stékají po tvářích, zatímco pevně zavře oči. Zabalím okolo ní paže a tělo se jí třese. „Nechápu to.“ Hlas se jí zlomí. „Proč ony? Kdo by jim tohle mohl udělat?“ Její prsty se zaboří do mé kůže.

„Snažil jsem se,“ říkám a cítím, jak se mi stahuje hrdlo. „Je mi to tak moc líto.“

KATHERINE

Otevřu oči a pořád můžu slyšet, jak na střechu dopadá déšť. Vlasy mám pořád vlhké od deště a tělo mám celé necitlivé.

Převrátím se na posteli a zjistím, že jsem sama. Ačkoli mě to nepřekvapuje. Posadím se a jdu do kuchyně. Uvidím ho sedět u kuchyňského stolu s papíry kolem dokola.

Sednu si naproti němu a on se na mě podívá, jako by očekával, že něco řeknu. A já nervózně polknu, dívajíc se na stůl. Je čas.

„Lhala jsem ti.“ Položí si ruce na stůl a nakloní hlavu do boku. „Moje matka není mrtvá.“ Zamračí se. „Ale pro mě je mrtvá od té doby, co mi bylo šest. Tolik mi bylo, když nás opustila,“ říkám tiše. „Je vtipné, jak si některé věci pamatuješ,“ říkám se smíchem. „Jsou dny, kdy si nemůžu vzpomenout, co jsem měla den předtím na oběd, ale nikdy jsem nezapomněla na den, kdy nás opustila. Na den, kdy se rozhodla, že my nejsme to, co ona chce.“ Zhluboka se nadechnu. „Řekla mi, abych byla silná a nikdy se nespoléhala na nikoho jiného, než na sebe.“ Olíznu si popraskané rty. „Řekla mi, že mě miluje, ale život, který on pro ni připravil, nebylo to, co by si ona přála.“ Zavrtím hlavou. „V té době jsem nechápala, co tím myslí. Všechno, co jsem znala, byly pohádky. Princezny. Oblíkaly jsme je každý den poté, co jsem přišla domů ze školy a měly jsme čajové dýchánky. Jak by někdo nemohl chtít tenhle život?“ Pokrčím rameny, když si propletu prsty na stole. „Když jsem vyrostla, pochopila jsem, co tím myslela.“ Konečně se na něj podívám skrz řasy. Jeho hnědé oči mě pozorně sledují. Jeho ruce odpočívají na stole a rty má sevřené. „Ačkoli jsem takový život pro sebe nechtěla. Takový, kdy se zamiluješ jen proto, abys zjistil, že to není to, co sis myslel. Chtěla něco tak šíleného, až si ve své mysli vytvořila vlastní obrázek. Ale když to nedosáhlo jejího očekávání, prostě odešla.“ Povzdechnu si. „Dařilo se mi dobře. Dokud…..“ Odmlčím se. „Dokud můj táta neonemocněl.“ Natáhnu ruku a přejedu si jí po čele. „Trvalo mi roky, než jsem se dostala přes to, že nás opustila. Byly doby, kdy jsem seděla na pohovce a přála si, aby prošla těmi dveřmi, popadla mě do náručí a řekla mi, že je jí to moc líto.“ Slzy mi naplní oči. „Aby mi řekla, že mě miluje.“ Zasměju se tomu, jak hloupě to teď zní. „Ale jak dny ubíhaly, zapomněla jsem na ni. Naučila jsem se nechat to být. Naučila jsem se nemilovat něco, co by neznamenalo, že to zůstane.“ Natáhnu ruku a utřu si jedinou slzu, která mi stéká po tváři. „První den, kdy mi řekl jejím jménem mě přiměl zuřit. Nikdy jsme o ní nemluvili. Modlila jsem se, aby se to znovu neopakovalo. Ale opakovalo se. Stalo se to každodenní rutinou. Pokaždé, když se na mě podíval, viděl ve mně ženu, která ho opustila. Jenom si prostě neuvědomoval, že ho opustila. Byl znovu v době, kdy ho milovala.“ Těsně zavřu oči. „Rollin se mě snažil donutit, abych ho dala do domova, ale nemohla jsem to udělat. On byl mou zodpovědností. Měla jsem se o něj postarat. Ale jednou v noci jsem se probudila, když můj otec spadl ze schodů. Natáhla jsem si na sebe první oblečení, které jsem našla a obula podpatky, které stály u vchodových dveří. Vezla jsem ho do nemocnice.“ Podívám se na něj. „Řekli mi, že už je na čase. Potřeboval péči, kterou jsem mu nemohla poskytnout. Když jsem se vrátila domů, Rollin mě vyděsil k smrti, když jsem ho našla stát v mé kuchyni, dožadujícího se nějakého stupidního kusu kovu, stojícího na mé příjezdovce. Když jsem mu řekla ne, popadl mě za obličej a odstrčil mě na chladničku.“ Jeho záda ztuhnou a oči mu ztvrdnou. „Udělala jsem jedinou věc, kterou jsem uměla. Bojovala jsem. Dovolila jsem si zbláznit se. A byl to skvělý pocit.“ Zachechtám se. „Dosáhla jsem bodu zlomu.“ Nervózně polknu a řeknu to, co jsem měla říct už před několika týdny. „Omlouvám se, že jsem tě zranila. Omlouvám se, že jsem si to vybila na tobě. Nebyla to tvoje vina. A já vím, že tys jen dělal svou práci,“ dokončím. Je toho víc, co bych mu mohla říct, ale nic by to neznamenalo. Ne pro něj. On je policista. On vidí, jak se dějí špatné věci. Že mám problém opustit věci, které nejsou tak důležité, když se podíváte na svět způsobem, který vidí on každodenně.

Oči mu změknou a on vstane ze židle. Odstrčím svou židli od stolu a podívám se na něj. Klekne si přede mě. „Proč jsi mi tohle řekla?“

„Protože já….já chci, abys věděl, jak se cítím,“ říkám tiše. „Stále ztrácím každého, koho miluju.“ Slzy mi stékají po tvářích. „Nechci ztratit i tebe, aniž bych ti všechno řekla.“

Natáhne ruku a palcem mi setře slzy. „Já nikam nejdu,“ řekne tiše.

„Tohle mi nemůžeš slíbit.“

„Můžu a udělám to.“ Vezme moje ruce do svých. „Hodlám ti to dokazovat každý den.“ Zvedne si je ke svým rtům a dává mi na ně jemný polibek.

Dovolím několika dalším slzám stéci mi po tvářích předtím, než je setřu. „Jak mohla dovolit, aby se něco takového stalo?“ Ptám se ho. „Jak mohla….?“ Popotáhnu, zatímco mi znovu začnou stékat slzy.

Zabalí okolo mě svoje paže a já mu znovu pláču do trička. „Chci jí nenávidět,“ říkám popravdě.

„Ššššššš.“ Odtáhne se ode mě a zvedne mi bradu tak, že se na něj musím podívat. „Snažila se je zachránit. Snažila se zachránit jí,“ řekne tiše.

„Jak tohle víš?“ ptám se, utírajíc si tváře.

Ukáže mi na papíry na stole. „Procházím se hlášením.“ Těžce si povzdechne.

„A?“ Musím vědět, co se stalo.

Znovu si vedle mě klekne a odstrčí mi vlasy z tváře. „Ještě toho moc nevím, ale jakmile se něco dozvím, dám ti vědět. Dobře?“

Přikývnu, zatímco si utírám oči. „Ona se jí snažila zachránit?“ zašeptám a on přikývne. „Ale proč? Kdo by jim chtěl ublížit?“

„To nevím,“ odpoví upřímně. „Ale hodlám to zjistit.“

„Jak? Dal jsi výpověď.“ Rychle se rozneslo v nemocnici to, co se stalo na policejní stanici. Několik sester, které tam pracují, jsou vdané za policisty. Oni informovali svoje manželky ohledně Parkerova výbuchu a jeho rezignaci. Jakmile jsem to uslyšela, musela jsem jet za ním domů. Potřebovala jsem ho tak moc, jako on potřeboval mě.

„Ty si myslíš, že mě tohle zastaví?“ ptá se mě s úsměvem.

„A co telefonní záznamy?“

„Co je s nima?“

„Ona mi volala. Řekla mi, že se jí ozval a požádal jí, aby se s ním sešla v tom domě. Volala jsem ti. Proč jsi mi to nevzal?“ dožaduju se.

„Já vůbec neviděl, že bys volala. Můj telefon ani neukazoval, že bych měl zmeškané volání.“ Vytáhne si svůj telefon a ukáže mi svůj seznam volání.

Těžce si povzdechnu. „Pojďme. Potřebuješ víc spánku, než jen pár hodin.“