Unimaginable - 1. kapitola

Překlad: Markéta

PARKER

Projdu předními dveřmi okrsku s rozšířenými nosními dírkami a zatnutou čelistí. Hlavy se za mnou otáčejí a mí bývalí spolupracovníci se na mě dívají s očima dokořán. „Vítej zpátky, Parkere,“ řekne dokonce někdo. Ignoruju je, zatímco mířím přímo do zadní části policejní stanice, přímo do kanceláře mého starého kapitána.

Nejsem zpátky!

Skončil jsem s touhle zatracenou prací z nějakého důvodu. Je vtipné, že ten stejný důvod, který mě přiměl skončit, je ten stejný důvod, který mě přivedl zpátky – můj otec.

Zahnu za roh a vidím sedět kapitána skrz skleněné dveře u jeho stolu, dívajíc se dolů na papíry. Někdo vykřikne moje jméno na pozdrav a jeho hlava se prudce zvedne. Už je ze židle ven a setkává se se mnou ve dveřích ještě předtím, než vůbec můžu otevřít. To není špatné na člověka, který vypadá, že má pouhých 13 kilo od té doby, co jsem ho naposledy viděl před pěti měsíci.

„Parkere.“ Zavře dveře poté, co vejdu dovnitř. „Co tady děláš?“ Ani se neobtěžoval s pozdravem. Já vlastně taky ne.

„Říkal jsem vám, že sem přijdu,“ odpovím rozhodně.

„A já ti říkal, abys to nedělal.“

„Kde je?“ dožaduju se, přecházejíc k jádru. „Je to on?“ Moje ruce se zatnou do pěstí po mých bocích. Kapitán mi volal před dvaceti minutami, aby mě informoval, že má někoho ve vazbě, kdo by mohl pomoci dostat mého otce za mříže. Konečně něco, co bych mohl použít v tomto případu, který se snažím proti němu postavit. Ale až dosud nic neexistovalo.

„Parkere, nemůžeš být tady. Už tady nepracuješ….“

„Správně! Pravidla,“ říkám, připomínajíc si, že jsme v této samé kanceláři bojovali ohledně toho, že jsem vzal Megan do nemocnice, místo toho, abych čekal, až dojede sanitka. Kapitán je velmi striktní, co se týče pravidel! „Tak mě znovu vemte,“ vyštěknu. Nemám čas tady sedět a hádat se s ním. Obzvláště, když vím, že chlap v téhle budově má informace, které potřebuju.

Pět měsíců už uběhlo od doby, kdy jsem našel Kat v tom opuštěném skladišti. Pohli jsme se dál; ona se zotavila. Fyzicky vypadá nádherně a perfektně. Ale jizvy zůstávají. Uvnitř i zvenčí. Zaslouží si, aby se to uzavřelo. Zaslouží si, aby Dick zaplatil za to, co jí provedl.

Pořád jsem jí to neřekl. Skutečnost, že můj otec byl tím, kdo jí ublížil, je těžké spolknout a je to dost nepříjemné. Co kdyby mě chtěla opustit? Kdyby si myslela, že se mnou není v bezpečí? Říkejte mi klidně, že jsem sobec, ale nemohl bych se vyrovnat s tím, kdybych jí ztratil! Bojovala tak tvrdě, aby přežila. A já budu bojovat dost tvrdě na to, abych jí udržel v bezpečí. I když to znamená nechávat si nějaké informace pro sebe.

Jeho povzdech upoutá mou pozornost. „Nechte mě ho vidět,“ dožaduju se znovu. Mám pocit, že to zavrhne, ale místo toho mě překvapí přikývnutím hlavy. „Chci Katinu složku,“ dodám.

Kdokoli je ten kretén, prostě uvidí, jaký typ člověka může vztáhnout ruku na ženu. Dokonce, i když se jí Dick fyzicky nedotkl, pořád tam stál a dovolil to. Nařídil to. Mason mi to řekl!

Otočí se ke svému stolu, zvedne několik papírů a vloží je do složky. Co bylo to, co si to prohlížel? „Proč jste měl její složku na stole?“ Řekl o ní něco ten chlápek, kterého mají ve vazbě? Ohrožoval ji? Co když na ní někoho poslal?

„Ne,“ řekne tiše, vrtíc hlavou. „Vím, že si myslíš, že je to všem jedno, Parkere. Ale já se starám. Já se procházím její složkou denně. Chci ho dostat na kolena stejně tak moc, jako ty. Proč si myslíš, že jsem ti volal?“ Položí mi ruku na rameno, ale já jí odsunu. Nejsem v náladě být v tuto chvíli sentimentální. Chci jen mlátit toho chlapa do obličeje kvůli odpovědím.

„Kde je?“ zavrčím.

„Je v místnosti číslo tři.“ Otočím se a vyrazím z jeho kanceláře na misi.

„Parkere.“ Vykřikne na mě, ale já se nezastavím. Jdu zpátky chodbou a pak zpomalím, když dojdu k té místnosti. „Parkere?“ Cítím jeho ruku na mém rameni a já se k němu otočím s tvrdým výrazem v očích, zatímco těžce oddechuju. „Tohle je až příliš. Příliš osobní.“

„Samozřejmě, že je to osobní. Můj otec se snažil zabít mou přítelkyni,“ vyštěknu na něj zpět.

„Ne, Parkere…..“

Odhodím jeho ruku z mého ramene a otevřu dveře do vyšetřovací místnosti. Vejdu dovnitř a okamžitě se zastavím, když slyším, jak se dveře za mnou zavřou. Stojím tu a dívám se na známou tvář. Na tvář, která se na mě dívá stejně překvapeně, jako já na ni. Páteří mi proběhne chvění.

„Parkere?“

Stojím tu zmrzlý na místě, zatímco se dívám dolů na hnědovlasého, hnědookého kluka. Toho samého, se kterým jsem každý den bojoval, když jsem vyrůstal. „Braxtone.“ To jediné jméno je zašeptáno, když se dívám dolů na svého bratra.

„Co tady děláš?“ zeptá se, vstávajíc z křesla. „Koho to zajímá!“ odpoví si na svou vlastní otázku. „Díky Bohu, myslel jsem, žes skončil. Ale to je jedno, musíš mě odtud dostat.“ Udělá krok směrem ke mně a já o krok ustoupím.

Polknu; najednou mi vyschlo v puse a mám těžký jazyk. „Proč jsi tady?“ dovolím se zeptat. Kdy to bylo naposledy, co jsem vlastně mluvil se svým bratrem? Nic mě nenapadá.

„Měl jsem schůzku s klientem a oni mě zatkli v momentě, kdy jsem jim řekl svoje jméno.“ Pak rozhodí frustrovaně rukama ve vzduchu. „Ujišťuju tě, že jsem neporušil žádný zákon.“

Pravá ruka mi těžkne a já se podívám dolů na mou zpocenou dlaň. Moje prsty jsou obtočené okolo složky Kat a to mi připomene, proč mi můj bývalý šéf volal. Máme ve vazbě člověka, který by ti mohl pomoct. Můj hněv se vrací v plné síle, zatímco se dívám na bratra. „S jakým klientem?“ dožaduju se.

„Tohle ti nemůžu říct, Parkere. Privilegia advokát vs. klient,“ řekne, zatímco si upravuje sako.

„Vyser se na ty sračky!“ vyštěknu a přistoupím k němu. Oči se mu rozšíří. „Kdo je kurva tvůj klient. A co on má co společného s tímhle?“

„Já, ehm, Parkere.“ Zarazí se nad svými slovy. „Má co dočinění s čím?“ Na někoho, kdo si hraje na velkého právníka, byl vždycky kundička, když došlo na to, že by si zamazal ruce. „O co jde?“

„Já budu ten jediný, kdo tu bude klást otázky.“ Udělám k němu další krok. „A teď už se nebudu znovu ptát. Kdo je tvůj klient a co má co dočinění s otcem?“

Zamračí se. Jeho nervozita zmizí a nahradí ho zmatek. „S tátou? Co má táta společného s tímhle?“

„Všechno!“ hodím složku Kat na ocelový stůl, který stojí uprostřed místnosti. „A teď mi řekni. Co má tvůj klient co dočinění s otcem?“ jsem vážně unavený z opakování.

„Nic!“ Zavrtí hlavou.

Natáhnu pravou ruku a udeřím ho do hrudníku, házejíc ho dozadu. Udělá několik kroků a spadne na židli. Oba pak padají na podlahu. „Začni mluvit, Braxtone, nebo nechám zatknout tvůj zadek na několik dní!“ Zatahám za všechny provázky, které mám tady v okrsku, abych získal informace, které potřebuju. Kat si tohle zaslouží.

„Co to kurva, Parkere?“ vyštěkne, zvedajíc se a oprašujíc si svůj nákladný tmavý oblek. „Zbláznil ses?“ dožaduje se. „Táta říkal, že jsi šel ke dnu od té doby, co ses začal vídat s tou kurvou…..“

Moje pravá ruka vystřelí a udeří ho do levé strany čelisti. To ho zasáhne tak tvrdě, až ho to odhodí na stůl. Jeho ruka znovu vystřelí nahoru, jak se pokusí se zachytit od pádu, ale všechno co udělá je, že narazí do papírů ze spisu Kat a ty se rozptýlí po stole a spadnou na podlahu.

„Ježíši Kriste,“ zasyčí, zatímco si drží tvář. „Co to kurva….“

„Už nikdy jí nenazývej kurvou!“ vyštěknu. Právě z té skutečnosti, že se o ní můj otec před ním zmínil, mi naskakuje husí kůže. Jak často na ni Dick myslí? Kolik toho viděl od doby, co jsem jí přivedl na večírek znovuzvolení? Byl s ní v tom skladišti? Díky tomu nevědomí jsem psychicky nemocný. Zvedá se mi z toho žaludek.

Zhluboka se nadechnu, uklidňujíc dech, zatímco svírám ruku do pěsti a pak ji uvolňuju. Bolí z kontaktu s Braxtonovou tváří. Ale je to dobrý pocit konečně uvolnit to napětí. Pět měsíců bez odpovědí tohle s člověkem udělá. „Co dalšího ti o ní řekl?“ ptám se skrz zaťaté zuby.

„Nic!“ vyštěkne.

„Chceš, abych tě znovu praštil?“ ptám se zvedajíc pěst, abych mu dokázal, že jsem připravený to udělat.

Rychle se rozhlídne k oknu, které nás odděluje od mého starého šéfa. Můžu říct, že jsem překvapený, že nepřišel dovnitř, aby mě vyvedl z místnosti, ale jeho slova mi znovu dojdou na mysl. Procházím se tím případem každý den, Parkere, řekl. Nebude mě přerušovat; chce mého otce vidět mrtvého stejně tak moc, jako já!

„Řekl jsem, že nic!“ říká, přejíždějíc si rukou po vlasech v rozpacích.

„Nevěřím ti!“

Těžce si povzdechne. „Co se to s tebou sakra děje?“ Zavrtí hlavou, jako bych se zbláznil. „Nikdy jsme tě neviděli. Slyšeli jsme, žes odešel od policajtů. Pak mě zatknou a ty jsi tady. Tátovi chybíš…..“

Pustím pěsti a vydám ze sebe tvrdý smích. „Bože, jsi mnohem větší idiot, než za jakého jsem tě měl.“

Zúží na mě svoje tmavé oči. „Ty jsi ten jediný, kdo od nás odešel. Ty jsi ten jediný, který dal přednost nějaké děvce před svou vlastní zkurvenou rodinou!“

Natáhnu se a popadnu ho za sako, přitlačujíc ho na stěnu. „Řekl jsem ti, abys jí tak neříkal!“ plivnu mu do tváře.

„Co se děje, Parkere? Už tě opustila? Jednou kurva, navždy kurva.“

Odtáhnu ho od zdi a strčím ho dolů na jeho kovovou židli. Naklánějíc se přes jeho rameno, začnu před něj strkat rozházené papíry od Kat.

Cítím, jak mu tělo ztuhne a zalapá po dechu, když se jeho oči dostanou do kontaktu s každou fotkou, kterou před něho hodím. Poslední na vrcholu hromady je její tvář. Hned po její operaci. Stehy má podél pravého obočí až k dolnímu rtu a pak na pravé tváři. Obě oči jsou zavřené, jak jsou nateklé a mají modro černou barvu. Má bílou pásku přes svůj zlomený nos a pusu má přidrátovanou.

„Ach můj Bože,“ zašeptá. „Tohle je….?“

„To je Kat.“ Hlas mám drsný a tělo se mi rozpadá v potu. Opustím jeho rameno a udělám k němu další krok, zavírajíc oči. Neviděl jsem tyhle obrázky, když přijela policie a dělala je. Jakmile jí začali operovat, zavolal jsem kapitánovi a řekl mu, co se stalo. Byl s námi v nemocnici, seděl v čekárně s dalšími dvěma policisty, aby si zapsali moji a Sladovu výpověď.

„Ona je….“ Odmlčí se a já polknu. „Ona je mrtvá?“

„Ne!“ říkám drsně. Otevřu oči a začnu sbírat fotky z podlahy, které spadly ze stolu. Přejdu k protější straně stolu a posadím se, pokládajíc papíry před sebe. „Přežila to,“ říkám přejíždějíc si rukou přes vlasy. „Ale myslím, že má v úmyslu jí zabít.“

Jeho hlava vystřelí nahoru, aby se mi podíval do očí. „Kdo?“ ptá se s očima dokořán.

„Otec!“

„Cože?“ Začne vážně rychle vrtět hlavou, zatímco se jeho obočí stahuje. „Musíš se mýlit, Parkere.“

„Popadnu fotku vedle mě a prásknu s ní před něj. Jsou to její zápěstí. Jsou zakryté bílými obvazy, ale pořád můžete vidět modřiny a zaschlou krev. Podívá se na to. Jeho pusa se otevře a zavře, ale nic z ní nevyjde. Praštím dolů s dalším obrázkem. Je to vzkaz.

Říkal jsem ti, že mě bude něco stát. Ale z dlouhodobého hlediska skončí tak, že za to ty taky zaplatíš.  Dick

Zhluboka se nadechne, když si položí ruku přes pusu. Není tajemstvím, že jsem nazýval svého otce Dick (čurák) tak dlouho, jak si jen pamatuju. Braxton pochopil ten vzkaz úplně stejně, jako jsem to pochopil já, když jsem si ho poprvé přečetl. Sleduju jeho oči, jak si to přečte dvacetkrát, možná třicetkrát předtím, než je konečně zvedne, aby se setkal s mými.

„Nemýlím se, Braxtone.“

Dívá se na mě dlouho předtím, než se odvrátí. Jeho hlava klesne dolů, aby se podíval na stůl, a zvedne další obrázek. Má v nose trubičku. Levou ruku má v sádře. Krunýř okolo krku. Dráty a trubičky jsou vyvedeny z jejího hrudníku a jehly má v obou rukou.

„Tohle jí udělal on, Braxtone,“ říkám tiše, odvracejíc se od těch fotek.

„Bude v pořádku?“ hlas se mu zlomí a pak popotáhne.

„Ona je v pořádku. Tohle je před pěti měsíci.“

Pomalu zvedne svou hlavu, aby se setkal se mou, a oči se mu rozšíří. „proč si myslíš, že jsem nebyl k mání?“ ptám se ho. „Otec a chlap jménem Mason jí spoutali ruce za záda a pak ji domlátili.“ Polkne, až se jeho Adamovo jablko pohne nahoru a dolů. „Mason jí držel zbraň u hlavy a vyhrožoval, že jí zastřelí.“

„Jak tohle všechno víš?“ ptá se tiše.

Položím si předloktí na chladný kovový stůl. „Šel jsem do jejího domu a našel v kuchyni krev. Dostal jsem textovku s adresou. Ukázal jsem se a našel jí na kolenou, ruce spoutané pouty za zády, zatímco Mason stál vedle ní s jeho zbraní u její hlavy.“ Přejede si rukou přes obličej, zatímco se to všechno snaží zpracovat. „Taky mi vyhrožoval, že mě zastřelí. Tenhle Mason zastřelil a zabil svou přítelkyni a její malou holčičku.“ Přetře si tvář svou rukou. „Bylo to dítě.“ Mason přísahal, že jí nezabil, ale udělal to. I kdyby nestiskl spoušť, je to pořád jeho vina, že jsou obě mrtvé.

„Byl tam táta?“ ptá se předtím, než si odkašle. „V tom skladišti?“

Zavrtím hlavou. „Neviděl jsem ho tam. Ale ten vzkaz….. Bezdomovec to doručil do nemocnice poté, co ji odoperovali.“

„Co se stalo tomu muži? Masonovi?“

„Slade ho zabil. Příliš rychle na můj vkus, ale alespoň se jí už ten zmrd nemůže znovu dotknout,“ říkám skrz zaťaté zuby.

„A táta? Co chceš udělat s ním?“

Skoro se usměju, protože mi věří. Ale místo toho se mu podívám přímo do očí a dovoluju mu nahlédnout do mého malého tajemství. Bojím se toho, že se vyděsí? Je mi to opravdu u prdele! Můj otec ví, že ho chci mrtvého! „Hodlám odhalit to, kým je. A pak za to zaplatí!“