Stay - 36. kapitola

Překlad: Clarissa

Zdá se, že Parker nebude jediným problémem.

Tohle nemůže dobře dopadnout...

Děkuju moc za komentáře :)

CASSANDRA

PŘÍŠTÍ RÁNO jsem vešla do kuchyně hodně brzy. Trish a Bart už odešli a já byla zklamaná. Opravdu jsem si s ní chtěla promluvit, zvláště po tom, co se dozvěděla o mém vztahu s Aidanem.

Seděla jsem tiše u stolu, krmíc Jase snídaní. Zazívala jsem, když jsem držela jeho lahev. Skoro jsem nespala. Žár se mi usídlil ve tvářích, když jsem pomyslela na naše rande pod hvězdami a pak na stodolu. Oh ano, ta stodola. Tiše jsem vzdychla, když jsem naklonila hlavu.

„Tak dobrý, co?“

Z Aidanova chraplavého ranního hlasu jsem leknutím skoro vyskočila ze židle. Sevřela jsem Jase pevněji ve své náruči, když jsem se připravovala podívat se mu očí. Nesnášela jsem, že jsem byla přistižena. Rozpačitě jsem se zasmála, když jsem se na něj podívala. Jeho hruď byla nahá, plandavé pyžamové kalhoty mu visely nízko na bocích, a jeho rty v koutcích byly zvednuté nahoru. Hmmm, to byl pohled.

„Dobré ráno,“ odpověděla jsem, má slova lemována pobavením.

„Ránko. Kávu?“ zeptal se mě s pěkným úsměvem.

Kývla jsem, snažíc se neslintat. „Díky.“

„Hladová?“

„Ne, ani ne.“

„To je škoda.“ Sklonil hlavu, když naléval kávu do hrnku.

Zachichotala jsem se, když jsem zvedla Jase ke své hrudi, aby si mohl krknout. „A proč?“

Popošel ke stolu, dávajíc mou kávu přede mě. S úžasným úsměvem, který hrál na jeho rtech, mi dal sladkou pusu na čelo. „Protože pro nás něco mám.“

Jase si broukal, když Aidan mluvil. „Je pořád po ránu takhle šťastný?“

Utřela jsem Jaseovu pusinku a usmála jsem se. „Vždycky.“

Aidan se natáhl a vzal si Jase z mé náruče. Dal mu pusu na tvářičku a přitiskl si ho k hrudi, zatímco se otočil k pultu. O pár chvilek později položil na stůl bílou krabičku. Moje oči mrkaly z krabičky na smějícího se Aidana.

„Otevři to,“ řekl.

Když jsem odlepovala víčko, došlo mi, že tohle byla ta krabička z minulé noci. Zvedla jsem víčko úplně nahoru a byla jsem omámená intenzivní čokoládovou vůní. Linula se z krabičky ven, jako kdyby se snažila uniknout. Uvnitř byl obrovský kousek Německého čokoládového dortu. Podívala jsem se na Aidana.

Jednoduše pokrčil rameny. „Včera jsme ho nesnědli. Někdo byl rozptýlený.“

Mrkl na mě. „Co takhle dort k snídani?“

„Najednou jsem hodně hladová.“

Aidan se smál, když přinesl dvě vidličky, sedajíc si na židli vedle mě. Dort k snídani byl poprvé, ve skutečnosti velmi úžasné poprvé. Dort a naše káva zmizely dřív než čas, který to trvalo spolknout, ale panebože, stálo to za to. Popadla jsem naše vidličky bez viditelných stop po dortu a prázdnou krabici, a zamířila jsem do kuchyně. Aidan odešel opačným směrem; Jase potřeboval vyměnit plenku.

„Jsi si jistý, že nepotřebuješ moji pomoc?“ zakřičela jsem od dřezu.

Odfrkl. „Zvládnu to. Trochu mi důvěřuj, jo?“

S hlubokým vzdychnutím jsem se rozhodla o něm nepochybovat. Sotva jsem umyla vidličky, když začal můj mobil vibrovat na pultu za mnou. Zadržela jsem dech, když jsem ho sevřela mezi svými prsty.

Přes displej se roztahovalo jméno mojí mámy. Zpanikařila jsem, zmáčkla 'ignorovat' a položila ho zpátky. Proč tak najednou volala?

„A. Jsme. Hotoví.“ Aidan mezi každým slovem 'prděl' pusou. Jeho šťastný tón mě přiměl zapomenout na telefon, všechny myšlenky otáčejíc přímo na chichotající se dítě, zatímco jsem dávala vidličky do myčky.

Aidan vtancoval do kuchyně s Jasem. „Řekni svojí mamince, že Dan-Dan ví, co dělá,“ řekl, když svým nosem šimral Jase na tvářičce.

Moje srdce bobtnalo, když sám sebe nazval Dan-Danem. Pane jo. Milovala jsem to, tak moc. Chtělo se mi brečet z té skutečnosti, že by mu můj Jase mohl říkat stejně, jako mu říkal jeho bratr. Usmála jsem se, když jsem se podívala na Jase. 

Měl na sobě jen čistou plenku, jeho malé faldíky byly teď víc než viditelné, a vše, co jsem chtěla dělat, bylo držet ho a líbat ho. Zamířila jsem k němu, ale krátce jsem se zastavila, když můj mobil znovu zavibroval. Můj žaludek se dvakrát otočil, když jsem couvala pozpátku a popadla ho. Znovu to byla ona. Tohle byl její třetí pokus. Co když se něco stalo? Ozvěny tragédie se proháněly v mé mysli. Musela jsem to vzít.

„Haló. Je všechno v pořádku?“

„No, no, no. Podívejme se, kdo se konečně rozhodl přijmout můj hovor!“ Její hlas – hlas, který jsem neslyšela dobře přes rok – mi vzal dech.

„Proč voláš?“ vrátila jsem jí její blahosklonný postoj, vrážejíc jí to zpátky do její tváře.

Nakoukla jsem dopředu; nic neříkající výraz křižoval Aidanův obličej, a než jsem se stačila vzpamatovat, odešel do obývacího pokoje, nechávajíc mi soukromí pro můj hovor.

„Zkoušíš moje nervy, mladá dámo.“ Její kyselý hlas se nafoukl. „Tvůj otec a já jsme zařídili brunch u Gussie´s. Ty tam budeš. Příští neděli v jedenáct. Pamatuješ si, kde to je, že?“

Zasmála jsem se pro sebe. „Ano, a věřím, že bys mě měla požádat a ne jen předpokládat, že bych se s vámi sešla.“

Protáhla jsem slovo předpokládat a skončila jsem s více sarkasmem ve svém hlase, než jsem si uvědomila, že jsem v sobě měla.

Moje matka polohlasně nadávala, což mě překvapilo. Moje oči bloumaly kolem, zachycujíc Aidanovy. On mi pusou naznačil otázku, 'Kdo je to?' a já zavrtěla hlavou, jak jsem se snažila soustředit na blábolení své matky o tom, jak byl tenhle brunch důležity a jak se mnou musí prodiskutovat tolik věcí. Tak, novinky pro ní; já musela také.

„Dobře. Ježíši, budu tam.“

„Cassandro, neštvi mě. Už tak se pohybuješ na tenkém ledě. Tenhle brunch toho hodně rozhodne. Ujistila bych se, že si vzpomínáš, odkud pocházíš, až přijedeš.“

Při těchto slovech jsem se otřásla. „Musím jít. Uvídíme se tam.“

Žádné další slovo. Telefon zmlknul a moje mysl zaregistrovala, s čím jsem právě souhlasila. Do hajzlu!

Co mělo být rozhodnuto? Můj osud? Teď jsem byla svou vlastní paní. Neodpověděli na žádný můj telefonát. Taky mě opustili.

„Prosím, řekni mi, že to nebyl Parker.“ Jeho tvrdý hlas prolomil mou paniku. Aidan stál tři kroky přede mnou bez Jase, který musel být v jeho houpačce.

Nůž v mém břiše se otočil opačným směrem, berouc s sebou má střeva. „Ne. To byla moje matka.“ S Parkerem už jsem mluvila.

On vypustil něco, co vypadalo jako úlevné vydechnutí. „Aspoň že to nebyl ten debil Parker. Ty jsi souhlasila, že se s ní sejdeš?“

Jeho čelist byla napjatá a jeho výraz byl trochu zmatený. Bohužel, všechno, co jsem cítila, byla úzkost.

„Souhlasila jsem, že se sejdu s oběma svými rodiči.“

Svaly na jeho čelisti byly stále sevřené. „Proč?“

Pokrčila jsem svým ramenem. „Jsou to mí rodiče. Nemůžu se jim navěky vyhýbat. Už volala několikrát a já jí to nebrala.“

„Ona ti volala?“ Jeho oči se jen rozšiřovaly.

„Několikrát. Jen jsem to nechávala vyzvánět. Nebyla jsem připravená s ní mluvit, ale dneska mě zastihla nepřipravenou. Volala dvakrát za sebou a já nevěděla, jestli to nebylo naléhavé.“ V mysli mi vyskočily myšlenky na loňskou srdeční příhodu mého otce.

„Říkala jsi, že s tebou nechtějí mluvit, že tě prakticky odmítali,“ konstatoval, jako kdybych to už nevěděla. „Proč bys tohle sobě dělala? Oni si nezaslouží, aby tě znovu viděli.“

„Musím si s nimi promluvit. Musím. Kvůli sobě. Mám toho tolik co říct. Mám tolik otázek. Není to tak, že to bude sluníčko a duha, až se sejdeme, ale nesnáším, že se mnou nechtějí mluvit. Tohle mě vede k otázce, co jsem to za člověka, že se mnou mí vlastní rodiče už přes rok nemluvili. Snažím se být silná, ale oni jsou vždycky vzadu v mé mysli.“

V myšlenkách jsem se vrátila zpátky ke každé chvíli, kdy jsem se jim snažila dovolat. Konkrétně, když se narodil Jase a oni nikdy neodpověděli na moje volání. Moje emoce rostly na povrch a já zvedla hlavu, ukazujíc svým prstem na Aidana.

„Ze všech lidí bys měl ty vědět, jak se cítím!“ Můj hlas vzrostl vztekem, když se tahle poslední věta vydrala z mé pusy.

„Omlouvám se. Máš pravdu.“ Jeho paže mě připoutaly k jeho hrudi. „Chápu to. Opravdu, a je mi to líto.“

Dlouze jsem vydechla, když jsem ho nechala, aby mě držel.

„Kdy se s nimi sejdeme?“

Rychle jsem se odtáhla od jeho hrudi a zadívala se do jeho měkkých očí. „Ty půjdeš se mnou?“

Kývl hlavou. „Nenechám tě, abys čelila těm hladovým vlkům sama.“

„Nedovolila bych jim, aby mě sežrali, Aidane. Teď už mám silnější páteř.“

„To nevadí. Půjdu s tebou. Kdy a kde?“

„Příští neděli v jedenáct. Máme se sejít v Gussie´s v Cherry Creek.“

Jeho hlava se opřela o mou tvář, když zašeptal, „Budu tam.“

„Děkuju.“

Jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu, než je přitiskl na mé čelo.

Měla jsem s ním jen dnešek, než zítra odjedu domů. Chtěla jsem ho celý strávit s ním a malým Jasem. Potřebovala jsem být šťastná, protože kdo ví, co přinese pondělí? Snažila jsem se myšlenky na znovusetkání s Parkerem odsunout do zadní části mé mysli, ale pořád se plazily a vykopávaly si svou cestu do popředí. Také jsem se nesnášela za to, že jsem lhala Aidanovi. Moje vina cestovala z mého srdce nahoru do mého hrdla, kde se usadila, šikanujíc mě, abych Aidanovi řekla, jaká jsem byla lhářka. Ale nemohla jsem se k tomu donutit. Mohla jsem jen doufat, aby naše setkání bylo lepší než posledně.