Stay - 26. kapitola

Překlad: Clarissa

Tohle muselo být pro Cassie strašně těžký, ale na druhou stranu i hrozně osvobozujicí …

Připravte si kapesníčky ;)

CASSANDRA

HLAVNÍ DVEŘE SE OTEVŘELY a já se znovu nepohnula. Přitáhla jsem si Jase pevněji ke své hrudi a držela se Aidanových slov.

Trish vešla do obýváku a položila svou kabelku na zem. „Ahoj Cassandro.“

„Ahoj,“ zamumlala jsem, jako kdyby byly moje rty přilepené k sobě.

„Oh, zlato.“ Ve vteřině byla u mě, vytrhávajíc Jase a jeho prázdnou lahev z mé náruče.

„Co se stalo?“ Její dlaň přešla na moje záda v uklidňujícím hladícím pohybu, který se zdál, že za ta léta zdokonalila.

Vyšel ze mě hluboký, třesoucí se dech, když jsem klesla hlavou do svých dlaní, lokty opírající o moje kolena. „Oh, Trish. To je … Já jsem …“

„Mluv se mnou,“ naléhala něžným hlasem.

Nevěděla jsem, jestli jsem dokázala dál držet všechny své pocity pod pokličkou. Zákonitě musely vybouchnout, čím déle jsem je uvnitř sebe dusila.

„Trish,“ řekla jsem, popotahujíc. „Jsem tak zmatená. Nevím, co mám dělat.“

„Z čeho jsi zmatená?“ Přesunula svou ruku na Jaseova zádíčka, když se začal kroutit. Jak jsem mohla svou situaci popsat slovy bez toho, abych zněla jako někdo, kdo se zbláznil?

„Mně můžeš říct cokoliv.“

Můj pohled se zvedl a setkal se s jejím. Ty vrásky ovíjející se kolem jejích očí byly tak opravdové jako ten mateřský úsměv, který měla na tváři. Přála jsem si, abych jí mohla říct cokoliv. Ale to, co jsem potřebovala prodiskutovat, bylo o jejích synech. Jak by to vzala?

„Trish, můj život je jedna hrozně zpackaná romantická novela. Je někdo určitý, s kým si potřebuju promluvit, ale vina mě stále stahuje zpátky.“

Položila Jase na jeho deku a sedla si zpátky vedle mě. „Skoro to zní, jako bys bojovala sama se sebou.“

„Nemáte ani tušení.“

„Myslím si, že si s ním musíš upřímně a důvěrně promluvit.“

„Ale já nemůžu, Trish. Pokaždé, když s ním mluvím, tak se cítím provinile.“

Lehce se zasmála. „Ne, Cassandro, ne s tímhle člověkem.“ Její chápající hlas se ztišil. „S tím člověkem, kterého musíš nechat jít.“

Dala jsem si ruku přes své kroutící se břicho. „Co tím myslíte?“

S rukou kolem mého ramene si mě přítáhla blíž. „Myslím tím to, že si musíš promluvit s tím člověkem, kvůli kterému se takhle cítíš. Kvůli kterému se cítíš provinile.“ Uchopila můj obličej do dlaní a zajala můj pohled. „Chtěl by, abys byla šťastná, Cassandro. Musíš to nechat jít, a to je v pořádku. Bolí to, ale je to v-v pořádku.“

Její hlas se zlomil a moje srdce se ještě pevněji sevřelo.

Dívala jsem se do jejích medových duhovek a vrtěla hlavou.

Ona naopak hlavou kývala. „Je to v pořádku.“

Hluboko uvnitř mého žaludku jsem věděla, co jsem musela udělat. Musela jsem si upřímně a důvěrně promluvit s někým určitý. Nutně.

„Trish?“

„Ano, Cassandro.“

„Můžete mi pohlídat Jase? Nebudu pryč dlouho.“

Usmála se s potoky slz v jejích očích. „Vem si tolik času, kolik potřebuješ.“

***

Pohled na Jasonův hrob, když jsem se k němu blížila, mi stále bral dech. Klekla jsem si vedle něj do trávy a díval jsem se na žulový náhrobní kámen.

„Ahoj.“ Mé prsty se třásly, když jsem přejížděla přes Jasonovo jméno vyryté do té studené desky.

„Omlouvám se, že jsem sem nepřišla se všemi ostatními. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych to udělala.“ Moje ruce přistály po mých stranách, svírajíc chvějící se trávník. „Chci být statečná. Chci tě vídat častěji, a nechci brečet pokaždé, když na tebe pomyslím.“

Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a vysypala to ze sebe.

„Ach, Jasei. Já jsem tak ztracená. Myslím, že se musím ve svém životě pohnout dál, ale pokaždé, když na to pomyslím, se mi chce zvracet.“

Stébla trávy končila v mých dlaních, protože jsem je i nadála vytrhávala ven.

„Ty jsi můj zelenooký kovboj, který mi říkal zlatíčko. Ale bez tebe vedle mě, držíc mou ruku, která se nechce přestat třást, je to stálou připomínkou toho, že jsi pryč. Že jsi opravdu od-odešel.“ Dusila jsem se svým posledním slovem a pevně jsem zavřela oči.

Přišla jsi sem, aby sis s ním promluvila, Cassandro. Promluv si s ním.

„Bojím se,“ zašeptala jsem. „Bojím se tě nechat jít. Bojím se někoho dalšího vpustit dovnitř,  a toho, že mi pak také bude sebrán. Já to ne-nedokážu udělat znovu.“ Slzy přistávaly na mých džínách, nechávajíc za sebou cestičku z tmavých skvrn.

„Nemůžu ho také ztratit. Cítím se s ním sama sebou. S ním nemusím skrývat, jaká jsem. Nemusím být nikým jiným, než sama sebou. Celou tu dobu se ptám sama sebe, ale nakonec je to pravda.“

S tímhle prostým slovem jsem to věděla. Věděla jsem, že musím nechat Jase jít. Pravda. To byl Aidan. Byl to Aidan, který přiměl mé srdce bušit, mou kůži tancovat, a můj úsměv vrátit.

A pravda dál pokračovala ve svém vylévání.

„Tak moc tě miluju, Jasei. Tak moc, až to fyzicky bolí.“ Utřela jsem si slzy ze svých tváří a pak jsem držela své břicho, abych se odhodlala k tomu, co jsem se chystala říct. „Ale musím se ptát, jestli to, co jsem měli, nebylo příliš dokonalé.“  

Moje vnitřnosti se pevně sevřely. Tahle myšlenka projela mou myslí tolikrát, ale pokaždé jsem ji odhodila zpátky; nechtěla jsem nad tím uvažovat. Po tom, co jsem byla s Aidanem, mě ta představa tvrdě udeřila, ale přiznat si to nahlas bylo nesnesitelné.

„T-tys mi dal přesně to, co jsem potřebovala, když jsem to nejvíc potřebovala. Ukázal jsi mi, co byla láska. Přiměl jsi mě uvěřit, že si zasloužím lásku, která hory přenáší. A já to potřebovala. Možná, že to nebylo o šťastném konci, který jsme ty a já nedostali, ale o vzpomínkách místo toho.“ Můj pohled se zvedl, aby se ponořil do slunce nade mnou a pak se vrátil k tomu kameni.

„Jasei, dívám se na všechno zpátky, a to, co jsme měli, bylo nádherné, bylo to … senzační,“ řekla jsem mu s úsměvem, když jsem vzpomínala na naše šťastné chvíle. „Ale s Aidanem mi to připadá taky takové.“

Můj sevřený krk se vzdal vzlykům a slzy vytékaly nekontrolovatelně ven. „Oh, Jasei.“

Musela jsem odhalit pravdu, kterou jsem nějakou dobu cítíla ve svém srdci, ale příliš jsem se bála ji přiznat. Nezranilo to pouze moje srdce, probodlo to i moji duši. Ale musela vyjít ven. Pokud jsem se někdy měla pohnout dál, byla tahle srdcervoucí bolest nevyhnutelná.

Stočila jsem se na trávě do klubíčka a nechala jsem trávu, aby šimrala mé tváře, když mé slzy tekly dolů. „Prosím, nesmíš mě nenávidět, Jasei. Prosím, nesmíš mě za to nenávidět.“

Moje mysl s poznáním šeptala, že zatímco jsme se Jase a já vzájemně milovali, nebylo nám určeno, abychom byli spolu. A ještě hlasitější šepot vanul mou myslí, říkajíc mi, že to možná měl být Aidan.

Všechno má svůj čas. Až do teď jsem nikdy tuhle frázy nechápala.

Moje břišní svaly se pevně stáhly, protože jsem brečela do trávy, smáčejíc stébla jako průtrž mračen.

„Čas, Jasei.“ Šeptala jsem. „Prostě nebyl na naší straně.“

Zvedla jsem se, strkajíc svá kolena pod sebe.

„Jsi můj milý kluk. Jsi úžasný a já na tebe nikdy nezapomenu, ani na to, cos pro mě udělal, ale já … ale musím tě nechat jít. Musím to zkusit a pohnout se dál. Musím nechat tu holku, o které vím, že se schovává tady …“ Zvedla jsem prst ke své hrudi, když jsem tiskla svou druhou ruku k jeho kameni. „Musím ji pustit ven a dovolit, aby se její srdce zahojilo.“

Tohle bolelo. Měla jsem pocit, jako kdybych dělala pravý opak toho, co jsem měla dělat, plahočila se do kopce, bojovala cestou s pohyblivým pískem. Ale musela jsem zjistit, jestli Aidan byl ten, kdo opraví mé srdce.

„Musím nechat jít a rozloučit se s mým milým klukem.“ Dvěmi prsty jsem se dotkla svých rtů a přitiskla je na jeho kámen.

„Zelené světlo, Jasei. Vždycky budeš moje první láska.“

Když jsem vstala, zachytila jsem pohledem ostře bílou obálku zastrčenou za jeho kamenem. Natáhla jsem po ní ruku; nedokázala jsem ji otevřít dostatečně rychle. Vytáhla jsem ven rukou psaný dopis a přečetla si ta slova.

Jasei,

teď bych měl být v baru, ale musel jsem přijít, abych Tě viděl. Tenhle víkend je těžší, než jsem si myslel, že bude. Jediná věc, která pomáhá … blonďatý anděl s oříškovýma očima.

Pokaždé, když se na ni podívám, sevře se mi srdce a já si musím připomenout, abych dýchal. Pak pomyslím na Tebe a Cassie, a nenávidím se za to, že na ni takhle myslím. Všechno je tak vzhůru nohama. Řekni mi, abych přestal. Potřebuju vědět, co mám dělat; jinak nikdy nebudu schopný držet se dál.

Doufám, že se to k Tobě dostane. Zabíjí mě, když kontroluju svoji schránku a nic tam od Tebe není. Chtěl jsem dát tenhle dopis do Tvého pokoje – na jediné místo, které bylo Tvoje, ale nemohl jsem. Nesmíš mě nenávidět, ale nebyl jsem ve Tvém pokoji od té doby, kdy jsem tam bydlel před Tvým pohřbem. Část mě ví, že bych se jen znovu zhroutil a nikdy se nedal dohromady, kdybych tam šel. Pořád nemůžu uvěřit, že jsi pryč. Nemyslím si, že tahle část bude někdy snažší.

Tak zatraceně moc mi chybíš, brácho.

Dan

Utřela jsem si slzy z očí a vložila jsem dopis zpátky do obálky.

„Nechci, aby ses držel dál, Aidane,“ zašeptala jsem nahlas, když jsem vložila obálku zpátky na místo, kde jsem ji našla.

Byl tady ten večer, kdy jsme všichni šli do baru. Měl tolik starostí, jako jsem měla já. Proto mu trvalo tak dlouho, než tam přišel.

Pak pomyslím na Tebe a Cassie, a nenávidím se za to, že na ni takhle myslím.

Umístila jsem svou dlaň na svojí hruď. Bylo to pro něj tak těžké jako pro mě, ale aspoň měl odvahu přiznat své pocity. Říct mi, že mě chtěl a kopnout míč na mou stranu hřiště, protože čekal na mě, až udělám svůj krok.

Se zatíženým srdcem jsem prošla trávou a nastoupila do svého auta. Položila jsem ruce na volant a vydechla jsem tak hluboce, že se zdálo, jako by z mých ramen spadlo tisíc cihel. Moje srdce bolelo pro člověka, kterému jsem právě řekla sbohem, ale věděla jsem, víc než cokoliv, že bylo správné, že jsem to udělala. Už bylo načase. Nemohla jsem se už více držet minulosti, nebo bych mohla být stejně tak pohřbená vedle něj a po zbytek svého života nežít.