Stay - 25. kapitola

Překlad: Clarissa

Pozor, začíná nám přihořívat ;)

Aidan je takový miláček, ale ti jeho rodiče … fakt na pěst :-/

DAN

SLUNCE JEŠTĚ ANI NEVYŠLO. Vytáhl jsem svůj unavený zadek z postele, hodil na sebe své džíny ze včerejška, bílé triko, a zakryl své rozcuchané vlasy baseballovou čepicí. Berouc svou mikinu mezi prsty, opustil jsem svůj pokoj a kráčel jsem ke kuchyni. Můj táta stál před konvicí na kávu, majíc na sobě jeho pracovní oblečení – starou flanelovou košili a obnošené Wranglerky.

Odkašlal jsem si. „Ahoj tati.“

Neotočil se. „Synu. Jak to, že jsi vzhůru?“

„Plánoval jsem, že půjdu dneska s tebou na farmu. Můžu?“

Nalil si kávu do jeho hrnku. „Ne, dneska žádnou pomoc nepotřebujeme.“

„No, ale já si plánoval, že půjdu.“ Přetáhl jsem si mikinu přes hlavu, stahujíc kapuci zpátky z mé hlavy.

Otočil se, otáčejíc víčkem na jeho cestovním hrnku. „Nepotřebujeme tvoji pomoc, synu.“

Sakra. To bolí. Rozhodil jsem rukama. „No tak, dej mi šanci. Já se tady snažím. Dovol mi jít s tebou.“

Zvedl svůj unavený pohled a střetl se s mým. „Proč prostě nezůstaneš tady?“

Než jsem dokázal říct další větu, byl pryč ze dveří a pravděpodobně už v jeho náklaďáku.

K čertu s ním. Zamířil jsem zpátky do svého pokoje, bouchajíc za sebou dveřmi a sedl jsem si na okraj postele.

„Já se snažím, Jasei. Opravdu se snažím. Nevím, co víc mám udělat, nebo kolik jejich nenávisti ještě dokážu snést,“ řekl jsem vzduchu kolem sebe, jako kdyby mě poslouchal. Zvedl jsem svůj pohled z podlahy a těžce vzdychl. Svlékl jsem si mikinu a odhodil ji na postel za sebe.

Vypadalo to, že to, co jsem naplánoval na zítřek, mělo být mým plánem už dneska. Opouštějíc svůj pokoj, plížil jsem se ke svému autu, vytáhl z něj dárek, co jsem koupil, a zamířil jsem zpátky dovnitř, abych ho sestavil dohromady. 

Prohlížel jsem si sestavenou věc posledním zkoumavým pohledem a usmíval se. Bože, doufal jsem, že se to bude Cassie líbit. Dotáhl jsem to zpátky do mého pokoje a šel do kuchyně. Bylo skoro sedm. Máma právě odešla na nějaké pochůzky, takže jsem to vzal na sebe, abych připravil snídani. Nic okázalého, samozřejmě. Sakra, nebyl jsem žádný šéfkuchař, ale člověk to mohl zkusit.

Dveře do sklepa se s vrzáním otevřely, právě když jsem skončil.

„Brýráno,“ řekl jsem, prohlížejíc si Cassieinu čerstvou ranní záři. Její vlasy byly rozcuchané a pohled měla unavený, ale usmívala se. Držela v náruči vykuleného Jase, když procházela kolem mě.

„Dobré ráno,“ řekla, dívajíc se na mě podezíravě.

„Cože? Tentokrát žádná pálka?“ Nedokázal jsem odolat, abych si z ní neutahoval, když jsem skládal palačinky na talíř a nandával ovoce, které jsem nakrájel, do misky.

Nadhodila si Jase a připravila lahev v jednom okamžiku. „Velmi vtipné. Co to děláš?“

„Udělal jsem snídani.“

Její pohled se rozšiřoval, když si všimla prostřeného stolu pro dva, jak jsem na něj pokládal jídlo. „Proč?“

„Nemůže někdo udělat něco milého?“ Natáhl jsem se pro Jase, který byl až moc brzké ranní ptáče.

Nepřestával se smát, když jsem si ho vzal do náruče.

„Myslím, že jo. Kde je tvoje máma a táta?“

„Máma šla do města a táta na farmu.“ Vzala si Jase zpátky a sedla si s ním na židli ke stolu, aby ho nakrmila. Naplnil jsem dva hrnky kávou. Už to byl můj třetí hrnek.

„Díky,“ řekla, když jsem před ní položil hrnek. „Tys nešel s tvým tátou?“

„Ne,“ řekl jsem jí, vzpomínajíc si na to, jak to bylo ráno. „Ne, že bych se dostatečně nesnažil.“

Tiše jsme seděli, když nás Jase průběžně bavil. O další hrnek kávy později byl nakrmený, odříhnutý a roztažený na dece.

„Co je za problém, Aidane?“ zeptala se Cassie, opírajíc se na jejím místě.

„Co myslíš?“ podíval jsem se na ni. Vypadala vážně. Tohle nebyla její milá stránka. Ve skutečnosti to byla ta stránka, kterou jsem obdivoval – její neustálou zvědavost.

„Ty víš, co myslím. Tvé rodiče.“

Přesunul jsem vidličkou několik palačinek na její talíř, vedle nich nakupil ovoce, a pak jsem klesl zpátky na svou židli. „To je otázka za milion dolarů. Zajímalo mě, kdy se na to zeptáš.“

„Tak mi to řekni. Chci to vědět. Potřebuju to vědět.“

„Copak chceš vědět, Cassie?“ Odložil jsem sirup a zvedl svůj pohled, aby se setkal s jejím.

„Proč jsi odešel?“ Dívala se na mě, její oči protkané zklamáním.

„Nech mě hádat, ty si taky myslíš, že jsem sobeckej hajzl? Že jsem odešel jenom kvůli svým vlastním důvodům?“ Tón mého hlasu byl drsný, ale už jsem měl dost těch domněnek. Oni neměli vůbec tušení. Nikdo.

„Tohle jsem neřekla.“ Její pohled se odtrhl od mého, když se napila své kávy. „I když to tak trochu vypadá. Nechtěl jsi být se svým bráchou?“ zeptala se, její pohled smutný, když položila svůj hrnek.

Pokud by jen věděla.

„Každý den, Cassie. Můj brácha mi chybí každý zatracený den.“

„Řekni mi to. Chci tomu rozumět.“

„Proč?“ Ona už se o mně rozhodla. Věděl jsem, že by to mohlo, dřív nebo později, přijít.

Její úsměv byl malý, ale byl tam. „Přestaň se vykrucovat, nebo nesním tuhle snídani.“

„Jaká to hrozba,“ utahoval jsem si z ní.

Z jejích rtů vyšlo lehké zachichotání. „To je vše, co mám.“

Těžce jsem se nadechl a doufal jsem, že to pochopí. „Odešel jsem, protože mi to Jase řekl.“

„To je ono?“ zeptala se, jako kdyby nebyla spokojená s mou odpovědí. „Můžeš to trochu víc rozvést?“

Odložil jsem svou vidličku a opřel se do žídle, má kolena neklidně poskakovala. „Řekl mi, že pokud bych tady zůstal a nešel na vysokou, tak by to znamenalo, že jsem věděl, že umře a snažil jsem se s ním strávit všechen čas, který jsem mohl. Ale pokud bych odešel, bylo by to, jako kdyby všechno bylo normální a já věděl, že ho uvidím, až přijedu domů na návštěvy a pomůžu mu, až se dostane na vysokou. Když ti tvůj brácha říká, abys odešel, protože pak se necítí, jako kdyby umíral, odejdeš, Cassie. Dokonce i když cítíš, že tvůj čas s ním je omezený.“

Její ruka přešla k její hrudi. „To jsem nevěděla.“

Odolal jsem nutkání vstát a odejít, jak jsem si vzpomněl na ten den, kdy jsme já a Jase seděli u tohohle samého stolu, vedouc tenhle rozhovor.

„Hádal jsem se s ním o tom, ale nakonec jsem zůstal, protože jsem nevěděl, kolik času s ním ještě strávím. Ale on byl smutný, sledujíc nás všechny, jak jsme našlapovali po špičkách, dávajíc ho do té ochranné bubliny, bojíc se o něj, aniž by vůbec hnul svalem. Jaký byl tohle život? Myslím, že v nějakém pomatení smyslů jsem si myslel, že pokud bych odešel, možná by se rozveselil a vím, že jsem věřil, že bude žít dlouhý život. Řekl jsem sám sobě, že by mohl.“ Zavrtěl jsem hlavou, moje zuby stisklé k sobě, když jsem to udělal.

„Přesvědčil jsem sám sebe, že bylo správné, že odejdu.“

„Ale já nechápu, proč to tví rodiče nechtěli pochopit.“ Přes její nevinnou tvář se rozlila bolest.

Odfrkl jsem. „Nikdy jsem jim to neřekl. Jediní, kdo to věděli, byli Jase, pak Moose a teď ty. Byli by na něj naštvaní, že mě k tomu přinutil. Nechtěl jsem, aby na něj nadávali. Měl toho dost, s čím se musel vyrovnat. Vzal jsem to na sebe. A teď – no, teď se moji rodiče pořád chovají, jako bych byl ten nejhorší syn na světě a házejí svou vinu na mě. Nevadí, pokud se cítí líp. Snažil jsem se sakra tolikrát, abych pomohl, abych udělal, co jsem mohl. Ale oni to nechtěji, a nejsou rádi, když sem přijedu.“

„Tak proč sem jezdíš?“ zeptala se stroze.

Dal jsem si do pusy hroznové víno. „Přísahal jsem Jaseovi, že se budu snažit a pracovat na věcech s mámou a tátou. A -“ Odmlčel jsem se a usmál se. „Tak nějak se mi líbí trávit čas s tebou.“

Její pohled se zúžil. „Myslíš tím, sledovat mě?“

Uchechtl jsem se. „Moje chyba. Chtěl jsem říct, sledovat tě.“

Její úsměv se najednou změnil v mračení. „Mrzí mě to s tvými rodiči.“

„Je to tak, jak to je, Sweet Tea. Rodiče nejsou dokonalý.“

„O tom mi povídej.“ Protočila oči, ale řekl bych, že to nebylo mířené na mě.

„Jaká je tvoje snídaně?“

„Příšerná.“ Její úsměv se znovu objevil. „Myslím, že mi víc chutnaly připálené palačinky, abych pravdu řekla.“

„Pak to tedy znamená, že bys měla vařit ty, a ne já.“

Kolem hlavy mi proletěla jahoda. „Hele, to zase brzdi, jo?“

Naklonil jsem se a popadl to zbloudilé ovoce.

Ona se začala smát. „Co budeš dneska dělat?“

Nedokázal jsem zastavit ten drzý úsměv, který se mi roztáhl po tváři. „Myslím, že lepší otázka je, co budeme dneska dělat.“

Naklonila hlavu. „Co?“

„Dojez snídani, budeš potřebovat sílu pro to, co jsem naplánoval.“

***

CASSANDRA

„Co? Kdy? Proč?“ zeptala jsem se zadýchaně. Přede mnou stál úžasný červeno-černý kočárek.

„To je běžecký kočárek, koupil jsem ho minulý týden. Protože jsem chtěl a myslel si, že opravdu ráda běháš.“

Dala jsem ruce na rukojeť a postrčila ho k němu. „Tohle nemůžu přijmout, Aidane.“

Strčil ho zpátky ke mně. „Nemáš na výběr. Já si ho zpátky nevezmu.“

„Proč?

„Už jsem ti řekl proč.“ Usmál se bezostyšně. „Běž si nazout tvoje běžecký boty. Já připravím všechno ostatní. Sejdeme se venku.“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Přestaň dělat potíže; prostě jdi.“

Mrkl na mě a úsměv, se kterým jsem bojovala, se ztratil. Vzala jsem Jase z houpačky a zamířila dolů.

Sešla jsem se s Aidanem deset minut po tom, co jsem si oblékla tenisky, tričko a jógové kalhoty. Jase byl převlečený, s dudlíkem v puse a zdálo se, že byl víc spokojený než já. Moje srdce bušilo jako o závod. Proč tohle Aidan dělal?

„Tak jsem tady, co dál?“

„Dneska ráno trošku drzá, ne?“

Neměla jsem v úmyslu, být drzá; použila jsem to, abych zakryla svou nervozitu. Vzal mi Jase z náruče a mumlal mu něco dětským hláskem, ze kterého jsem uvnitř tála.

„Musíš se nejdřív protáhnout.“

„A co ty?“ zeptala jsem se.

Přes jeho tvář se roztáhl hravý úsměv. „Těch třicet minut, co ti trvalo, než ses tady objevila, mi víc než dost stačilo k tomu, abych se protáhl.“

„Ty dneska tak přeháníš.“ Utahovala jsem si z něj. „Co mám udělat? Jenom základní protažení?“

Záblesk v jeho očích byl více patrný, když zadržoval smích. Měla jsem před sebou dlouhý den, ale opravdu jsem se nemohla dočkat.

Po desítkách pohybů rukou dopředu a dozadu, dotknutí se špiček nohou, výpadů a pohupování nohou jsme byli pryč. V uších jsem měla sluchátka, s dovolením Aidana a jeho telefonu, který měl zajímavý playlist, abych si ho chvíli užívala. Aidan vezl Jase v novém kočárku. Myslím, že chtěl prostě tu zatracenou věc použít sám. Kličkovali jsme v sousedství a začali 'pomalu', jak mi řekl.

Padesát minut uběhlo a slunce svítilo silněji. Podle kapek potu, které zdobily mou kůži, jsem mohla říct, že to bude horký den. I když mi to nevadilo; moje kůže vítala to horké teplo, užívajíc si ho naposledy před tím, než listy ze stromů popadají na zem.

Nemohla jsem uvěřit, že moje nohy, mysl a duše si užívaly něco tak jednoduchého, ale přesto tak efektivního, jako byl malý pohyb na čerstvém vzduchu. A také nebolelo, že ten sexy chlap se senzačním zadkem běžel přede mnou, když se staral o mé dítě. A pro lásku Boží, ten široký úsměv, kterým po mně blýskal každých pět minut také vůbec nebolel. Mrkl na mě a usmál se, nutíc mě ztratit mé myšlenky, a pak se podíval dopředu, jako kdyby tohle dělal každý den.

Nedokázala jsem držet tempo s Aidanovými dlouhými kroky, ale bolest v mých lýtkových svalech byla důkazem toho, že jsem se o to snažila.

Můj culík svištěl proti mým zádům, když jsem pumpovala svýma nohama s trochu větší intenzitou.

V hlavě mi zvonilo několik připomínek základních pravidel od Aidana, abych na sebe netlačila. Vždycky jsem poslouchala své učitele; nebylo by to v mé povaze, abych s tím teď přestala.

Zpomalujíc své tempo, mé vlasy se houpaly o trochu méně, a mé nohy se vrátily zpět k té správné rychlosti. Když jsme poprvé zahnuli doprava v našem okolí, vystrašilo mě vibrování na mém boku a pípnutí v mém ušním bubínku.

Jeho telefon.

Nevšímala jsem si toho a vrátila se na své šťastné místo. Ale o několik minut později se to opakovalo. Ta stará Cassandra by rychle vytáhla jeho telefon, a přišla tomu na kloub. Ale na druhou stranu, ta samá holka se naučila, že být dotěrný byla kvalita, která nebyla vždy osobně žádoucí.

Ale ta Cassandra nebyla osobou, kterou jsem opravdu byla. Vytáhla jsem telefon ven a podívala se na displej.

Shay: Tenhle týden budu v Denveru. Můžu se zastavit?

Moje nohy byly najednou obuté v betonových botách, což způsobilo, že bylo nemožné dát jednu nohu před druhou. Moje srdce kleslo rychleji než kámen do vody. Myslím, že věci nebyly vždycky tak, jak se zdály. To jsem se teď měla naučit. Byla jsem blázen. Holka, která se ještě musela o vztazích něco naučit.

Odfrkla jsem si, protože jsem si uvědomila, že tohle nebyl vztah. Sakra, ani jsem nevěděla, jak nazvat to, co jsme měli. Stále víc jsem zaostávala za Aidanem, který tlačil kočárek. Proč musel být tak milý a ohleduplný? On mě s věcmi neotravoval, prostě byl vždycky … tady. Bylo to jiné, mít ve své blízkosti člověka, který se takhle choval. Ale víc než cokoliv to bylo příjemné, a bylo to něco, na co jsem se těšila.

Doběhli jsme k domu. Moje vnitřnosti se kroutily, když jsem se blížila k Aidanovi, který dělal vtipné obličeje na Jase, když ho odepínal z kočárku.

Sáhla jsem si do kapsy, popadla jeho telefon a strčila jsem mu ho. „Tady ti vracím telefon. Znovu díky. Možná si ho budeš chtít zkontrolovat, někdo se tě dychtivě snažil zastihout.“

Vzala jsem si Jase a zamířila dovnitř, nechávajíc Aidana zírat na jeho telefon.

Kráčejíc do obývacího pokoje, položila jsem Jase na jeho modro-zelenou puntíkovanou deku, pak jsem to vzala rovnou do kuchyně, a zabývala jsem se připravováním jeho lahve. Moje tělo ztuhlo, když se hlavní dveře zavřely. Aidanovy kroky se zastavily a já mohla cítit, že stál jen o pár kroků dál.

„Není to tak, jak si myslíš.“ Jeho hlas byl zadýchaný a naštvaný.

Ale bylo to tak, a víc. Nebyla to kamarádka, která ho žádala, aby si vyšli ven nebo mu volala, aby ho zastihla. Byla to žena, která byla stále velmi zamilovaná do svého ex.

„Mně do toho nic není, Aidane.“ Stiskla jsem zuby po tom, co jsem mu tohle řekla, bojujíc s bolestí. Třásla jsem lahví, když jsem zírala na lino na kuchyňské podlaze.

On odfrkl. „Máš pravu, není. Ty a já jsme jenom kamarádi. Správně?“ Jeho hlas působil drsněji, než jsem kdy slyšela.

Zvedla jsem svůj pohled. On stál zpocený, jak se opíral dlaněmi o pult. Jeho pohled uzamčený v mém. Nedokázala jsem se podívat pryč.

„Ano, ale co když -“ zmlkla jsem, podpírajíc se kvůli těm slovům, která byla připravená křičet z mého srdce. „Co kdybych chtěla být víc než -“ zamrzla jsem. Nemohla jsem to vzít tímhle směrem.

Rychlé stoupání a klesání jeho hrudi bylo totožné s mojí, když se naklonil dál do pultu.

„Víc než co, Cassie?“ Jeho hlas změkl. Jeho pichlavý pohled byl upřený na mém.

Prosila jsem své oči, aby přetáhly svou pozornost kamkoliv jinam, pryč od jeho očí. Sakra, dokonce i slintání nad jeho zpoceným tělem by bylo lepší. Ale nic nespolupracovalo. Nic.

Vzdychl. „Moc přemýšlíš. Prostě mi to řekni. Víc než co, Cassie?“

On už hluboko uvnitř věděl, které slovo by dokončilo moji větu. Pohled v jeho světle čokoládových duhovkách mě prosil, abych to řekla. Mohla jsem to cítit v každé uplynulé vteřině, kdy se jeho pohled zavrtával do mého.

Ale byly případy, kdy vás ten pocit hluboko ve vašem břiše nasměroval špatně. Co když tohle byla jedna z těch chvil? Co když ta zpráva od Shay byla znamením, že tyhle pocity, které jsem se snažila ignorovat, nebyly jen hříšné, ale také, že jsem nikdy neměla šanci?

Používajíc jeho předloktí, otřel si kapky potu a pak, o vteřinu později, se jeho rty rozevřely. Než mohl promluvit, zarazila jsem ho.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic to není, Aidane. Prostě na to zapomeň.“

Ztěžka vzdychl, když jeho ruka pustila pult, aby se poškrábal na zadní části jeho krku. Jeho hlas se ztišil. „Jsi si jistá? Nezdá se, že by to nic nebylo.“

Jeho oči sledovaly každý můj pohyb.

„Ano, nic to není. Nech to plavat.“ Můj tón hlasu byl více drsný, než jsem zamýšlela. Vzala jsem lahev a Jase na gauč. Aidan vztekle nevyletěl, neřekl další slovo. Prostě odešel. Jeho dveře se po několika chvilkách tiše zavřely.

„Tvoje máma je tak zmatená,“ šeptala jsem, když jsem krmila Jase. „Nevím, co mám dělat.“

Jase pokračoval ve vysávání jeho lahve, jak jsem seděla, přemýšlejíc nad tím, proč jsem tak rychle rozebrala své srdce.

Po chvíli se dveře v chodbě otevřely a zavřely, a Aidan vstoupil do obývacího pokoje.

Moje srdce zrychlilo, když si dřepl přede mě, něžnost pokrývajíc jeho rysy. Nadechla jsem se, když jeho oči zajaly mé.

„Neměl bych tohle říkat, ale musím. Musím to dostat ze své hrudi. Požírá mě to zaživa. Shay byla součástí mého života. Ale už není, a žádné možství jejích proseb a žebrání z její strany na tom nikdy nic nezmění.“ Jeho ruka ležela na mém koleni. Moje kůže odpověděla a chvěla se, jako kdyby spala.

„Holka, kterou chci mít ve svém životě, sedí přede mnou a drží to nejsladší dítě, které znám.“

Jeho dlaň na zlomek vteřiny pohladila mou tvář. „A já vím, že to cítíš taky, Cassie. Vím, že ano. Vidím to v tvých očích. Není to správné v tolika způsobech a vím to taky. Ale v tak hodně způsobech je to víc než správné, než jsem to kdy ve svém celém životě cítil.“

Můj dech se zadrhl, když se ta slova vsakovala do mého zvětšeného srdce.

„Nežádám tě, abys vyskočila z tohohle gauče a byla se mnou. Říkám ti to, abys věděla, že až budeš připravená, budu tady, a budu čekat.“ Odmlčel se a dotkl se rukou Jaseovy hlavičky. „Protože ty a Jase stojíte za to, abych počkal.“

Objevily se slzy, připravené se spustit a vyklouznout přes okraj, když se jeho slova dále nořila hlouběji do mé duše.
Aidan vzal mou volnou ruku do jeho a položil ji dlaní dolů na jeho hruď, přímo přes

jeho bušící srdce. Stiskla jsem zuby, bojujíc s nutkáním udělat všechno, co jsem sama sobě řekla, že bych neměla.

Jeho rty se v koutku vytáhly, pomalu tvořící úsměv. „Tohle všechno jsi ty a jenom ty,“ zašeptal.

„V minutě, kdy opustím tenhle pokoj, už to nikdy znovu neřeknu. Ne dokud mi neřekneš, že jsi připravená. Jen abys věděla, tak ve vteřině, kdy mi dovolíš překročit čáru, tak nebudu schopný couvnout zpátky. A …“ nadechl se. „Nebudu chtít.“

Zvedl mou ruku od jeho srdce a vtiskl mi polibek do dlaně než ji pustil.

Aidan se zvedl z podlahy, dávajíc prst pod mou bradu. „Vždycky ve mně budeš mít ochránce a kamaráda, i když to je všechno, co budeš kdy chtít.“

Zavřela jsem oči, připravená vypustit ten žal, čekající na to, až se ze mě vyleje.

K mému čelu se přitiskly rty, posílajíc mě přes okraj. Slzy padaly a kapaly dolů, když jsem držela svá oční víčka pevně zavřená.

Moje tělo bylo ztuhlé. Nemohla jsem se pohnout. Zdálo se, že mé srdce sotva bušilo, když jsem tam seděla, znovu a znovu si přehrávajíc jeho slova. Moje vnitřnosti se toho držely, jako by šlo o život. Nevěděla jsem, co mám dělat - utíkat za ním, nebo padnout na gauč a brečet.

Bylo toho všeho až moc.