Stay - 24. kapitola

Překlad: Clarissa

Možná některé z vás nebaví, že je Cassie tak nerozhodná a pořád váhá, ale nejsme ještě ani v polovině knížky, takže musí Aidana trochu napínat. Ale nebojte, už brzy se to posune dál ;) ;)

Díky za komentáře,

Clariss

CASSANDRA

VŮNĚ TAK BOŽSKÁ pronikla mým nosem, když jsem vstoupila do domu Bradleyů.

„Jsme tady,“ řekla jsem, zavírajíc za sebou dveře. Sundala jsem Jaseovu přebalovací tašku z ramene.

Trish, celá veselá, se objevila za rohem s obrovským úsměvem přilepeným na její tváři, když se k nám rozběhla.

„Babča se nemohla dočkat, až si tě pomačká. Ano, opravdu se jí stýskalo po tomhle chlapečkovi.“

Její hlas se postupně měnil na dětský hlásek, což rozesmálo nejen Jase, ale i mě to donutilo udělat to samé.

Dala jsem své klíče od auta do přebalovací tašky a klekla si vedle ní.

„Nikdy dřív jsem neviděla takhle veselé dítě. Čím ho krmíš?“ Její paže se omotala kolem mých ramen.

„Tak nějak si myslím, že jste tak šťastní jako prostředí kolem vás. Takže se snažím ze všech sil ujistit, aby věděl, že je milovaný.“

Jeho ručičky a nožičky se vrtěly při Trishině vysokém hlásku, když nad tím nepřestávala vrkat.

Trish vyndala Jase z autosedačky a okamžitě si ho vzala do náruče. „Tak, to odvádíš skvělou práci.“

Houpajíc ho tam a zpátky, zamířily jsme do obývacího pokoje, kde ho položila do houpačky. „Je v tomhle pokoji všechno, co potřebujete nebo chcete? Vůbec se nestyď a řekni mi, co potřebujete. Chci, abyste se cítili pohodlně, když jste tady.“

„Vlastně, zní to divně, ale máte pořád tu modrou deku? Jason a já jsme ji kdysi použili na piknik a nevím proč,“ řekla jsem, odmlčujíc se a šoupajíc nohama. „Myslím, že by bylo hezké, kdybych ji znovu použila.“ Použila jsem tu deku, abych přikryla Aidana tu noc, kdy jsme se vrátili z Dog Gone.

Její obličej se rozzářil. Nevím, proč jsem si myslela, že by ji tohle mohlo naštvat, ale podle jejího výrazu, to bylo daleko od pravdy. „Jsem tak šťastná, když tohle slyším. Ale bohužel, Dan chtěl, abych mu ji vyměnila za tu broskvovou, takže ji teď má on. Ale můžu je vyměnit zpátky.“

Aidan ji má?

„Ale ne, to je dobrý. Nevadí mi, když si vezmu tu broskvovou. Znamená pro mě stejně hodně, jako ta modrá.“ Ta broskvová deka mě uklidňovala mnoho nocí, zatímco jsem tam ležela, někdy do ní brečíc. Byla částí Cassandry, která to potřebovala, tenhle dům, a mateřské zacházení, víc než si ona uvědomovala.

„Považuj ji za svou.“ Trishin hlas mě vytáhl z mých myšlenek.

Zatřásla jsem hlavou. „Nemůžu si ji vzít, Trish.“

Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal Jason, že patřila dceři, kterou Trish a Bart nikdy neměli. Té, kterou tak zoufale chtěli, ale přišli o ni.

Její ruce překryly mé, svírajíc je pevně. „Ano. Já chci, abys ji měla. Nevím o lepším místě, kde by měla být, Cassandro.“

Moje srdce se sevřelo tak pevně jako ten stisk, kterým mi svírala moje dlaně. V tu chvíli se stalo něco nevysvětlitelného. Byla pro mě víc máma, než byla ta, kterou jsem měla celý svůj život. Vytáhla jsem své ruce z jejích a vrhla jsem je kolem ní.

„Tak pojďme, zajdeme ti pro tu broskvovou deku,“ řekla, popotahujíc.

Následovala jsem jí do pokoje pro hosty, kde zamířila rovnou ke skříni, lovíc a přehrabujíc se v ní. Pohledem jsem projížděla pokoj, který mě kdysi přijal. Kdyby zdi mohly mluvit, tyhle by dokázaly říct milion příběhů z jedné mé návštěvy. Moje potřeby, přání a obavy, všechny vyřčené v soukromí z hlubin mého srdce, zůstávaly uvnitř tohoto pokoje.

„Myslím si, že se Danovi po té dece tajně stýskalo.“ Uculila se, když zavřela dveře skříně.

„A proč?“ Můj pohled pokračoval v prohlížení, zastavujíc se na té modré dece, přehozené přes postel, a pak na knize, ležící na nočním stolku.

„Protože byla jeho, samozřejmě. Babička Maggie ji pro něj udělala týden po tom, co se narodil. Spal s ní každou noc, až dokud neodjel na vysokou. Pak ji přenechal Jasonovi. Myslím, že mu jeho bratr chyběl, protože Jason s ní spal každou noc hodně dlouho. A taky si ji bral kamkoliv s sebou. Nikdy neřekl proč, ale myslím si, že mu poskytovala útěchu víc, než jak přiznával. Něco na té modré dece je, že?“

Zavřela jsem oči. Její slova vířila mou hlavou jako karnevalová jízda. Rozuměla jsem tomu správně? To byla Aidanova deka? Nebyla Jasonova? Moje srdce se nepředvídatelně rozbušilo. To byla Aidanova deka, která poskytla útěchu jeho bratrovi a v jednu chvíli také mně?

Moje oční víčka se zvedla a Trish stála přede mnou.

„Tady ji máš. Je tvoje.“ Vtiskla mi pusu na tvář a vložila tu těžkou deku do mé náruče. Uklidňující vůně mnou prosakovala, když jsem se hluboce nadechla.

„Co kdybychom se šly postarat o večeři?“ zeptala se.

Kývla jsem hlavou a přitiskla si deku ke své hrudi, přejíc si, aby se tlukot mého srdce zpomalil, když jsem ji následovala ven z pokoje.

***

Vyfoukla jsem vzduch ze svých tváří a odhodila stranou deku. Něco mi připadalo v nepořádku, když jsem tam ležela, zírajíc na popraskaný strop. Večer byl přesně takový, jaký jsem potřebovala, běžná rodinná večeře. Ale cítila jsem se osamocená. A nebylo to tak, jako bych byla sama. Bylo slyšet, jak Bart a Trish spí nahoře. Ale nic mi nepomáhalo ten pocit setřást.

Přešla jsem k Jaseovi a přemýšlela jsem o tom, že si ho vezmu do houpacího křesla a pokusím se usnout tímhle způsobem. Ale pohled na něj zastavil mé hrabavé ruce. Dala jsem ho do postýlky jen před hodinou; potřebovala jsem, aby spinkal.

S monitorem v závěsu, rozhodla jsem se, že vyzkouším alternativní metodu a zamířila jsem nahoru.

Kuchyňská skříňka zavrzala, když jsem ji otevřela, abych si vzala skleničku. Otočila jsem se ke dřezu, připravená naplnit svou skleničku vodou, když mě hluk vyděsil až k smrti. Natáhla jsem svůj krk, snažíc se zjistit, odkud ten zvuk vyšel. Zhoupnutí kliky od hlavních dveří domu zastavilo mé srdce a zakořenilo mé nohy do země.

Hlavní dveře. Oh Bože.

Tohle byla ta chvíle, které jsem se nejvíc bála. Měla bych křicet? Měla bych běžet k tomu člověku a pokusit se ho zadržet sama?

Vdechujíc krátké nádechy, položila jsem tiše svou sklenici na pult a klesla jsem na všechny čtyři. Plazila jsem se jako ninja, dokud jsem nezahnula za roh a letmo nezahlédla baseballovou pálku u dveří. Vstala jsem, rychle skočila po té pálce, popadla ji a sevřela ji ve svých dlaních, připravená poskytnout tomu vetřelci drsné probuzení.

Snažila jsem se zabránit tomu, aby se můj pohled neodtrhl, když jsem stála ztuhle jako socha. Co to sakra dělám?

Když do mě strach tvrdě narazil, dveře se otevřely. Zadržela jsem svůj dech a rozmáchla jsem se pálkou po té tmavé postavě.

Slyšela jsem ty dveře odemknout? Měl ten vetřelec klíče?

Ruka se zastavila uprostřed pohybu. „Co to k čertu děláš, Cassie,“ zakřičel šeptavě mužský hlas.

Ten zloděj mi řekl mým jménem? Žárovka v mé hlavě zhasla.

Podívala jsem se na něj a můj pohled se rozšířil. Aidan. Měl na sobě baseballovou čepici, tričko a džíny, díky čemuž bylo těžké ho poznat, ale jeho pohled zářil jeho normálním čokoládově-zeleným odstínem. „Oh můj Bože. Myslela jsem si, že jsi – že jsi -“

„Rozhodně ne zloděj, Sweet Tea,“ přerušil mě Aidan.

Moje svaly se uvolnily a já pustila pálku ze svého smrtícího sevření. „Omlouvám se. Nečekala jsem tě tady.“

Díval se na mě, jako bych byla právě propuštěný pacient z blázince. Nebo ještě líp, právě uprchlý. Opřel pálku vedle hlavních dveří.

„Je dobře po půlnoci. Proč jsi tady tak pozdě?“ Překřížila jsem si paže na hrudi, setřásajíc zimnici pryč.

Upravil si svou čepici. „Večer jsme měli zápas a já odjel, jakmile skončil. Ještě něco? Nebo už můžu zamířit do svého pokoje?“ Uculil se, zcela jasně si ze mě utahujíc.

Spustila jsem paže dolů ke svým bokům. „Jo, promiň.“

Zhluboka vydechujíc, zamířila jsem zpátky ke kuchyni. Moje srdce stále bušilo jako blázen, ale nebyla jsem si jistá, jestli to bylo z toho vyděšení nebo ze skutečnosti, že byl Aidan tady.

„No no. Počkej, Sweet Tea.“ Jeho prsty se omotaly kolem mé ruky, zastavujíc tak mé kroky. „Jak to, že jsi vzhůru tak pozdě? Děje se něco?“

Jeho hlas byl tak tichý, že i dýchaní v dětském monitoru znělo hlasitěji. S rukou stále držící mou paži, otočil mě, až dokud nestál v mé cestě. Díval se na mě, čekajíc na odpověď.

„Nemohla jsem spát. Šla jsem si pro trochu vody. Pak jsem uslyšela ty dveře a zpanikařila jsem.“ Typickým Cassandřiným způsobem, měla bych dodat.

On sklonil své rameno, nechávajíc jeho tašku klesnout na podlahu. „Měla bys trochu více pracovat na svých dovednostech Kočičí ženy.“

Praštila jsem ho hravě do ramene.

„Pojď sem, něco pro tebe mám. To ti pomůže.“

„Co je to?“ zeptala jsem se ho, následujíc ho do kuchyně.

„Uvidíš.“ Natáhl se do spodní skříňky pro malý hrnec. „Podej mi mléko.“

Jakmile jsem mu dala mléko, nalil ho do hrnce, přidal několik špetek koření, a šlehal směs dohromady. Jednou za čas na mě letmo pohlédl přes jeho rameno. Dostávajíc pokaždé můj vyčepaný výraz s úsměvěm navrch.

„Pojď sem,“ zašeptal, ukazujíc svou hlavou ke sporáku. „Můžeš s tím šlehat?“

Kývla jsem a dělala jsem, jak požádal. Vrátil se s dvěma hrnky, a postavil je na pult.

Berouc si ode mě metličku, vyndal ji z hrnce a nalil mléko do každého hrnečku.

„Teplé mléko se skořicí a vanilkou. Funguje jako kouzlo.“ Podával mi kouřící hrneček.

Objala jsem ho oběma dlaněmi, když mi víčka sklouzla přes mé oči a nechala jsem tu sladkou vůni koření potěšit můj nos.

„Děkuju ti,“ řekla jsem mu, když jsem znovu otevřela oči.

„Nemáš zač,“ řekl. Zrovna, když si moje mysl začala všímat blízkosti našich těl a toho, jak se zdálo, že se prostor mezi námi uzavírá, sklonil jeho hlavu dolů a přitiskl své rty na mé čelo.

„Běž spát.“

Podívala jsem se nahoru skrz své řasy, sledujíc ho, jak si uvědomil zrovna jako já, co se právě stalo.

„Omlouvám se. Neměl jsem to udělat.“ Zatřásl svou hlavou, jako kdyby se taky snažil přijít k rozumu.

„To je dobrý.“ Věnovala jsem mu vřelý úsměv.

Pořád se zdál být zneklidněný. „Jdi se trochu vyspat, Sweet Tea.“

„Ty taky,“ zašeptala jsem.

Popadl svůj hrnek a před tím, než zahnul do chodby a zmizel, zastavil se a podíval se přes své rameno, z čehož se mé tělo znovu zachvělo.

Nevěděla jsem, jestli to byl ten horký hrneček, který zahřál mé tělo, ta vůně koření a vanilky, nebo těsná kuchyně, ve které jsme stáli. Ale moje tělo i mysl byly v transu, nasakujíc všechno kolem.    

Aidanův polibek byl tak přirozený, normální a opravdový. Ale bylo to v pořádku – nebylo na tom nic, co by bylo nevhodné – že ten dotek jeho rtů na mé kůži byl … správný?