SL - 8. kapitola

Překlad: Cukýna

REN

Řídím pomalu, plížím se kolem té zatáčky a modlím se, abych mířil správným směrem.

V době, kdy mě trenér pustil z kanceláře, moje hodina skončila a nikde jsem nemohl najít Lily. Chtěl se mnou mluvit o mém stipendiu a praxi, než jsem odešel. Myslím si, že se to skrze mě snaží nepřímo prožívat, protože se mu na vysoké vyhodilo koleno. Celá schůzka byla zbytečná a otravná. Nemohl jsem se odtamtud dostat dost rychle.

Srdce mi kleslo, když jsem si uvědomil, že mě ve studovně pustila Lily k vodě, a pak se propadlo, když jsem se dostal do skříňky a viděl, že je tam stále její kabát. Popadl jsem ho a uháněl na parkoviště, přičemž jsem uvažoval o tom, že nemohla mít moc velký náskok.

„Díky bohu,“ pronesu motlitbu a zajedu džípem do parku. Vezmu její kabát ze sedadla spolujezdce, vyskočím ven a zavolám na ni. „Lily!“

Míří na benzínku, kde mě spatří. Zamávám, ale stojí na místě jako zařezaná, a zúží na mě oči. Něco není v pořádku. Přejdu k ní a podávám jí kabát.

„Tohle sis zapomněla. Prosil jsem tě, abys počkala. Proč jsi odešla?“

Podívá se dolů na nohy, a pak na mě. „Zmizel jsi.“

V hlase je slyšet zranění, a to mě uvnitř trochu ničí. Nikdy jsem nechtěl, aby si myslela, že pro ni nepřijdu. „Omlouvám se, Lily. Zdržel jsem se konverzací s trenérem. Měl jsem odejít. Nenapadlo mě, že si budeš myslet, že jsem se na tebe vykašlal.“

„To je v pořádku. Děkuju ti, že jsi mi přinesl kabát. Zvládla bych to sama.“

Popadne kabát a snaží se ho ode mě vyškubnout, ale držím ho pevně a nedovolím jí, aby ode mě odešla.

„Omlouvám se za to, jak jsem se choval na obědě. Všiml jsem si, že jsi byla nervózní, a to je důvod, proč jsem se potom držel dál. Chtěl jsem ti dopřát prostor. Nevím, že bych kdy takhle na Brenta nebo někoho ze školy zareagoval, když už jsme u toho. Obvykle uběhne celý den a já řeknu celkem sotva pět slov. Ale tady jsem s tebou a nemůžu se zastavit.“ Snažím se jí vysvětlit, co se stalo, aby se mě nebála. „Brent je kretén. Nezaslouží si být poblíž někoho tak sladkého a krásného, jako jsi ty. Nevěřím mu, když je ve tvé blízkosti, a nelíbí se mi způsob, jakým se na tebe dívá. Nechtěl jsem způsobit scénu, ale měl jsem pocit, že musím zasáhnout.“

„Na někoho, kdo říká, že moc nemluví, toho namluvíš hodně.“

Věnuju jí poloviční úsměv. „To je pro mě také poprvé.“ Rozevřu její kabát, a po chvilce váhání se do něj nasouká. „Dovol mi, abych tě odvezl domů.“

Zapnu jí kabát až nahoru, a vytáhnu po straně límeček, abych se ujistil, že je v teple. Dívá se na mě a vypadá mým chováním překvapená. „Ne, jsem v pořádku. Chystám se tu podat žádost, a pak půjdu. Není to moc daleko.“

Pohlédnu na čerpací stanici, a pak na silnici, kde jsem ji viděl dneska ráno. Je to alespoň kilometr a půl, ne-li víc.

„Hledáš práci?“ ptám se a snažím se přemýšlet za pochodu.

„Jo. Nemyslím si, že tahle bude mít vhodnou dobu, ale chci si promluvit s manažerem a zjistit, jestli bych nemohla vypomáhat.“

„Můj taťka někoho přijímá do železářství. Bylo by to po škole a o víkendech, což by záviselo na tom, kolik hodin bys mohla pracovat.“

Rozšíří oči a kouše se do rtu, když o tom uvažuje. „Kde to je?“

Můj puls se zrychlí, když mi dojde, že by mohla mít zájem.

„Je to v centru. Mohl bych tě tam vozit, protože tam většinu dní vypomáhám.“ Vidím, že váhá a objasňuji to kvůli ní. „Nebo jestli by ses chtěla projít, je to stejná vzdálenost. Ať tak či onak, rád najímá děcka ze střední školy, takže pokud tuhle práci chceš, máš ji.“

„Opravdu?“ Její úsměv je tak velký. Na chvíli zmizí všechno, co se stalo na obědě.

„Rozhodně. Dovol mi, abych tě vzal domů. Vezmu si tvoje číslo a řeknu mu, aby ti zavolal.“

Přemístí svou váhu z nohy na nohu, a pak se na mě podívá. „Nebudu s tebou spát, jestli to je to, co očekáváš. Nejsem tenhle druh dívky.“

Její slova mě šokují, a nelíbí se mi. „Proč bys říkala něco takového? Učinil jsem na tebe dojem, že to je všechno, o co usiluji? Protože bez ohledu na to, co si možná myslíš, ani já nejsem tímhle druhem chlapa.“

Zčervenají jí tváře, podívá se dolů na zem a zamumlá, „Kristen říkala…“

Natáhnu se a dotknu se její brady, takže se na mě podívá. „Nezajímá mě, co ti někdo řekl. Říkám ti, že tohle není to, o co usiluju. Mám tě rád, Lily, a chci tě poznat. Dovol mi se o tebe postarat a uvidíme, kam nás věci zavedou. Prosím.“

„Dobře.“Její jasně modré oči se uzamknou s mými. Cítím, jak se z mého hrudníku zvedá váha.

Vezmu ji za ruku a jdeme k džípu. Otevřu pro ni dveře. Je tak malá a můj džíp je vysoký, tak ji popadnu kolem pasu a zvednu do kabiny. Zahihňá se, když to udělám. Slíbím si, že ji přiměju, aby se smála častěji.

Sděluje mi, jak se dostat k jejímu domu. Zastavím vepředu. Je to čisté, ale menší, než jsem si představoval. Nic k tomu neřeknu, protože vidím, že je maličko ustaraná. Vyměníme si čísla a chvíli sedíme v příjemném tichu.

„Děkuju za dnešek, Rene. Udělal jsi ho o hodně lepší, než jsem očekávala. Také si vážím toho, že jsi mě odvezl.“ Popadne svůj batoh, a já vyrazím ven, abych jí pomohl vystoupit z džípu.

„Také ti za dnešní den děkuju,“ pronesu a držím její ruku další minutu, protože se mi ji nechce pustit. „Budu tu ráno v půl osmé.“

„Ach, nemusíš…“

„Budu tu,“ řeknu a přeruším ji. Usměje se a přikývne. Ačkoli to nechci udělat, nakonec její ruku pustím.

Vlezu do džípu a sleduju ji, abych se ujistil, že se dostane dovnitř v pořádku, než odjedu. Když jsem dost daleko, abych věděl, že mě nevidí, vytáhnu telefon a vytočím nahoře uložené číslo.

„Tati, potřebuji, abys zaměstnal moji přítelkyni.“