SL - 7. kapitola

Překlad: Cukýna

LILY

Sklopím pohled na jídelní stůl a nervózně se ošiju. Polknu sousto brownie, které mám stále v puse, ale příchod nového kluka jej promění v popel. Objevil se a praskl tu malou bublinu, kterou kolem mě Ren vytvořil. Ve skutečnosti jsem na chvíli zapomněla, kde jsme.

„Vypadni, Brente,“ pronese Ren, a já jsem ještě napjatější. Ren se přesune blíž, jakoby se mě snažil před tímhle klukem chránit. Renovým slovům se zasměje, ale něco na tom mi dává najevo, že si nemyslí, že je to alespoň trochu vtipné.

„Trenér tě chce vidět,“ řekne Renovi a snaží se nebrat v potaz jeho postoj.

„Jsem zaneprázdněný,“ odpálí ho Ren znovu přísným hlasem. Zajímalo by mě, jestli jsou kamarádi. Způsob, jakým se Brent posadil, se zpočátku zdál, jako by byli, ale Ren se zdá naštvaný, že je tady. Ne že by mi na tom záleželo, protože ho tu také nechci. Ne s tím pohledem, který mi věnoval, když se posadil. Bylo to, jako bych byla nějakým druhem hmyzu, který chce studovat. Jako bych sem nepatřila a chce přijít na to, proč si myslím, že ano.

„Dojedla jsi?“ ptá se Ren u mého ucha. Přikývnu a sleduju, jak zabalí zbytek brownie, pak zvedne můj batoh a dá ji do přední kapsy. Schoval mi ji na později.

Cítím se trapně a nejistě. Hledám východ pro případ, že by spolu tihle dva chtěli bojovat nebo tak něco. Nechci být uprostřed, jestli se to stane, a chci najít nejrychlejší cestu odsud.

„Takhle ti dá trenér co proto, že jsi tady a snažíš se, aby sis zašukal. Raději bys…“

Ren bouchne rukou tvrdě do jídelního stolu, což mě přiměje při té hlasité ráně nadskočit. Zvuk se odrazí v místnosti a celá jídelna ztichne. Ztuhnu, protože vím, že se na nás všichni dívají. Bože, přeju si, abych mohla zmizet. Tohle není dobré.

„Myslím si, že jsi zapomněl, že sezóna končí, Brente. Už je mi jedno, jestli se s tím smíříš.“ Promluvil potichu, ale smrtícím tónem, kvůli němuž jsem se otřásla strachy. Tohle umí můj otec. Přepnout z milého na ne tak milého, ale obvykle je to kvůli alkoholu.

Popadnu od Rena svůj batoh a vstanu, téměř klopýtám o vlastní nohy. Ren mě chytí, abych nespadla na zadek. Zaslechnu, jak se několik lidí směje, což přidávám k mé už do tak velmi vysoké úrovně ostudy. Tohle je čím dál tím horší.

„Klid, zlatíčko,“ pronese Ren a narovná mě, tvrdá hrana v jeho hlase je pryč.

„Musím jít.“ Pronesu ta slova, a otočím se k odchodu z jídelny tak rychle, jak to zvládnu. Vytáhnu svůj rozvrh, když se vydávám chodbou a hledám, kde mám další třídu. Když se dostanu ke dveřím, vidím, že mě Ren sleduje, ale je pár kroků za mnou. Navážeme oční kontakt. Zastaví se v pohybu.

„Počkej na mě po hodině,“ řekne mi, ale neodpovím, když vklouznu do učebny a usadím se. Když se do místnosti trousí další studenti, několikrát se nadechnu a uvolním se. Pokouším se uklidnit nervy z jídelního dramatu.

Po chvilce vytáhnu kreslící podložku a začnu skicovat, jelikož čekám, až začne hodina. Vzpomínám si, jak Ren pronesl, že máme tentýž rozvrh, ale když hodina začíná, není nikde vidět. Čekám v průběhu celé hodiny a doufám, že ho uvidím, ale neukazuje se. Možná jsem ho předtím špatně pochopila.

Potom, co zazvoní zvonek, vyklouznu z místnosti a vmísím se mezi další studenty. Nikde ho nevidím a moje mysl uhání, když si vybavuji, co se stalo v jídelně při obědě. Uvažuji o tom, jak se Ren změnil a přehodil výhybku. Jak odlišný byl se mnou. Možná má s Brentem nevyřízenou záležitost. Měla bych se bát, že by mohl být takový Ren i se mnou. Zdál se tak milý a dokonalý. Přiměl mě, abych se cítila zvláštní. Přiměl mě cítit se uvolněně na novém místě, což se mi nikdy předtím nestalo.

Vím, že poslední hodina je ve studovně, tak se rozhodnu odejít. Můžu vrátit přihlášku, kterou jsem si vzala na benzínce, na níž jsem se tohle ráno zastavila. Nejsem si jistá, že mi to vyjde časově, ale chci zjistit, jestli to zvládnu.

„Lily, počkej!“ vykřikne ženský hlas. Otočím se a vidím Kristen, jak ke mně běží, přičemž se za ní pohupuje její culík.

„Ahoj,“ řekne udýchaně. „Viděla jsem, co se stalo v jídelně.“

Pokrčím rameny. Co na to mám asi tak říct? Nejsem si jistá, co se tam stalo. Pravděpodobně má větší potuchy, než já. Vím, že Brent a Ren jsou kluci, o nichž dnes ráno mluvila s rusovláskou Carrie.

„Chtěla jsem ti dát vědět, mezi námi děvčaty.“ Přistoupí ke mně o něco blíž, jakoby mi hodlala prozradit tajemství. „Fotbaloví hráči tuhle hru hrají s novými děvčaty.“ Zavrtí hlavou, jakoby nemohla uvěřit, že jsou tak nezralí. „Snaží se zjistit, kdo se stihne vyspat s novou holkou jako první. Řekla bych ti to hned od začátku, ale no…“ Přejede mě tím samým pohledem, jako Brent. Jako bych byla nějaká podivná havěť. „Nemyslela jsem si, že by to dělali i s tebou. Opravdu nejsi jejich typ.“

Jauvajs. Ta malá špetka naděje, že na mně Renovi záleží, mi proklouzne mezi prsty. Pálí to hluboko v mém nitru. Hlouběji, než by mělo pro někoho, koho znám jen pár hodin. Ale je to ztráta, na kterou bych měla být zvyklá. Ztratila jsem všechny. Měla bych být na tenhle pocit zvyklá, ale tohle je z nějakého důvodu pro moje srdce těžší. Cítím štiplavé pálení za očima.

„Jo, děkuju za varování,“ řeknu jí a otočím se k odchodu.

„Holky musí držet spolu, však víš,“ pronese za mnou. Pokračuji v chůzi, dokud nejsem venku, kde si vzpomenu, že nemám svůj kabát. Je stále v Renově skříňce a neexistuje způsob, že bych šla zpátky a dostala ho.

Doufám, že zítra nebudu mít stejné třídy jako on.