SL - 6. kapitola

Překlad: Cukýna

REN

Dávám na ni pozor koutkem oka, když jdu do řady a popadnu dva podnosy. Vidím její nerozhodnost až odsud a vím, že jestli sebou nehnu, vezme roha. Naštěstí mě dámy tady znají a naloží mi porci. Jsem zticha. Vědí, že dám jídlo na místo a dva podnosy pro mě nejsou neobvyklé. Lily se vrtí, a pak posune ruku k batohu. Hodí po mě pohledem. Dívám se na ni a sděluji jí pohledem, aby se nehnula. Nemůžu ji chránit, jestli ode mě uteče, a bůh ví, kde skončí, jestli se ztratí. Naše střední škola je obrovská. Nelíbí se mi pomyšlení na to, že by se ztratila a byla sama. Kývnu na ni a dávám jí vědět, že jsem skoro hotový. Sundá ruku z batohu a položí si ji na klín.

Jdu na konec řady, kde mi namarkují jídlo a naúčtují ho na mou školní kartu. Rodiče mi na školní účet vložily peníze a z něj se vyrovnávají náklady. Některé večery a o víkendech mimo sezónu, pomáhám taťkovi v železářství, abych si trochu vydělal. Takže jestli budu muset zvlášť navýšit školní účet, můžu to udělat. Ale nehodlám se bát, že Lily nebude dost jíst. Bude mít cokoli, co hergot chce.

Vezmu podnosy k místu, kde sedí, oba položím před nás a sednu si vedle ní. Klidně bych mohl sedět před ní, ale chci u ní být tak blízko, jak můžu. Cítím, že je moje tělo o hodně větší než její, takže ji mohu chránit, pokud bude potřeba.

V mysli mi vyskakují myšlenky na to, jak ji ochraňuji, a netuším, odkud vzešly. Nikdy jsem ohledně nikoho nepociťoval okamžitě něco takhle silného, ale tahle potřeba je drtivá.

„Na co máš chuť?“ ptám se a posunu k ní smažené hranolky.

„Tohle je tuna jídla. Dovol mi, abych ti to zaplatila.“ Začne se natahovat k batohu, ale položím ruku přes její a zvednu ji zpátky na můj klín.

„Nedělej si kvůli tomu starosti. Cokoli nesníš, sním já. Takže si raději něco vyber, než to bude pryč.“

Usměje se na mě. Zasáhne mě to přímo do hrudi. Je to silnější, než jakýkoli zásah, který jsem utrpěl při hraní fotbalu. Jak to, že mě takhle ovlivňuje?

Podívá se na jídlo, vezme si talíř s kouskem pizzy a přisune si ho k sobě. Pořád ji držím za druhou ruku na klíně, takže volnou rukou popadnu jednu kolu a položím ji před ni, načež následuje objednávka hranolek. Potom, co popadnu brownie a položím ji vedle toho, mávne rukou.

„To stačí. Jsem v pohodě,“ směje se a dívá se na mě přes řasy. „Můžeme se podělit.“ Strčí brownie mezi nás a myšlenka na to, že se o ni dělíme, zní důvěrně.

Popadnu jeden ze tří hamburgerů a ukousnu si, zatímco ona dělá totéž se svou pizzou. Ani jeden z nás nedá ruku pryč, když jíme. Je to, jako bychom tohle dělali déle než pár hodin, a nemám touhu v tom přestat.

Nakloní se ke mně a promluví tak potichu, že sotva slyším, co říká. „Lidé si šeptají.“

Rozhlédnu se po místnosti a mám pocit, jakoby to bylo poprvé po hodně dlouhé době. Za normálních okolnostní nevěnuji svou pozornost okolí, když jsem v jídelně. Prostě si sednu na volné místo, jím a odejdu. Někdy si čtu na nádvoří, dokud nemám další hodinu, ale toť vše. Zachytím pár pohledu od lidí, kteří se odvrací. Pohlédnu na Lily a uklidním ji.

„Lidé to obvykle dělají, když jsem poblíž. Prostě to ignoruj. Není to kvůli tobě.“

„Proč si myslíš, že zírají na tebe?“ ptá se a v hlase má slyšet nefalšovanou zvědavost.

„Protože moc nemluvím. A bývám sám.“ Pokrčím rameny a vrátím se k jídlu.

„Se mnou jsi mluvil a to mě ani neznáš.“

Zarazím se a na chvíli o tom uvažuji. Má pravdu, ale nevím, jak to vysvětlit, aniž bych nezněl šíleně. Celý můj život mi táta říká, že jsem přirozený talent ve všem, co dělám. Jsem chytrý, takže jsem úspěšný jedničkář. Jsem sportovec, takže jsem dostal plné stipendium na vysoké. Ale neustále mi říkal, že musím objevit vášeň. Že jednoho dne najdu něco, bez čeho nedokážu žít, a to bych měl se svým životem udělat. Když se dívám na Lily, její velké modré oči se setkají s mými, cítím, že se v mém srdci něco mění. Myslím, že jsem našel něco, co mě rozvášnilo.

„Jsi zvláštní,“ zašeptám a zastrčím jí za ucho uvolněný pramen vlasů. Sklopí hlavu, ale vidím, že jí zčervenaly tváře, než se odvrátí.

Sedíme v příjemném tichu, dokud ji nepřiměju sníst další kousek pizzy, polovinu cheeseburgeru a hranolky, než to konečně vzdá.

„Umřu. Už nemůžu jíst,“ pronese a snaží se zadržet smích.

„Ale určitě máš ještě místo na tvůj zákusek, takže je vše v pořádku.“

„Můj co?“ pronese hravě. Musím potlačit nutkání přitáhnout si ji na klín.

„Vždyť víš, i když už jsi nacpaná, i tak tam máš trochu místa na sladké. Takže nezáleží na tom, kolik jídla jsi snědla, na sladké je vždycky místo.“ Řeknu jí tutéž věc, kterou mi říkává moje mamka od chvíle, co jsem byl malý. Rozbalím brownie a podržím ji před ní, aby si mohla kousnout.

Zavrtí hlavou, ale trochu s ní zakývám a usměju se na ni. Usměje se, nakloní se a otevře ústa. Snažím se nezírat na její plné rty, když jsou pootevřené. Ukousne si z rohu. Cítím, jak se její ústa otřou o můj palec, což vyšle horko, které mi pulzuje až po páteři. Jak to, že se něco tak nevinného a vtipného, změní za pár vteřin v něco víc?

„No nevypadáte vy dva roztomile?“

Rozhlédnu se a sleduju, jak si Brent sedá naproti nám. Snaží se přitáhnout si jeden z mých podnosů k sobě, ale natáhnu se a popadnu ho, čímž si ho přitáhnu zpátky. Věnuje mi pohled, co máš za problém, ale pak je rozptýlený tím, kdo sedí vedle mě. Pohledem přejíždí po Lily, a úšklebek, který jí věnuje, mě rozzuří. Chci ji skrýt a naučit tohohle chlápka trochu respektu. Chci udeřit svého zadáka do očí, protože si nezaslouží se na ni dívat.

Lily se vedle mě napne. Musím ji odsud dostat, než udělám něco, čeho bude Brent litovat.