SL - 5. kapitola

Překlad: Cukýna

LILY

Cítím na sobě jeho pohled přes třídu. Můj obvykle sklopený pohled musí bojovat, aby takhle zůstával, protože se na něj chci podívat. Snažím se soustředit na to, co říká učitel a sleduji jej zároveň, když počítá matematickou rovnici na tabuli. Ale všechno, co zvládám, je opsat si jeho práci z tabule na papír, veškerá jeho slova mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Vzdám se a ohlédnu se na Rena, který mi věnuje poloviční úsměv, přičemž předvádí své dokonalé zuby. Škubnu hlavou zpátky dolů na můj papír a všechna čísla na stránce vypadají jako zběsilý nepořádek. Slyším ho, jak posouvá stůl o kousíček blíž k mému. Ta věc skřípe a já se musím kousnout do rtu, abych potlačila úsměv. Nejsem si jistá, kam ho zařadit.

Ren není v žádném způsobu malý. Nevypadá jako středoškolský student, ačkoli má na tváři stále trochu jemnosti, která je částečně zakrytá strništěm. Vím, že je to ten samý chlapík, o němž tohle ráno mluvily Kristen s Carrie v kanceláři. Ten, který získal fotbalové stipendium, z něhož si chtějí všichni kousek urvat. Rozhodně vypadá, že patří na fotbalové hřiště, roztrhuje lidi vejpůl a vráží do hradeb těl, ale dokonce i s jeho velikostí, mě z nějakého zvláštního důvodu neděsí. Vlastně mě uklidnil, když se nabídl, že mě doprovodí na další hodinu.

Když konečně zazvoní, vstanu a dám všechno do tašky, přičemž přemýšlím, co budu dělat dál. Vím, že musím najít knihovnu. Rozhlížím se a vidím, že Ren dělá totéž, ale sáhne dolů a popadne můj kabát.

„Oběd?“ ptá se. Natáhnu se a vezmu z jeho rukou svůj kabát, ale zavrtí hlavou, a pak ode mě vezme i batoh.

„Ne, na oběd nepůjdu,“ protestuji, protože se místo toho chci dostat do knihovny. Nerada plýtvám penězi na jídlo, pokud nemusím. Oběd je jídlo, které můžu vynechat. Potřebuju zjistit, jestli můžu najít nějakou práci neboť brigádu. Pokouším se vzít si od něj svůj kabát a maličko zatahám. To ho jen přiměje usmívat se na mě víc. Jeho tmavě hnědé oči jsou plné humoru a je mi jasné, co si myslí. Ani náhodou od něj tuhle věc nedostanu, dokud mi ji nebude chtít předat.

Civím na něj, stále v sobě necítím ani špetku neklidu, dokonce i když mě převyšuje.

„Musíš jíst. Jsi mrňavá.“

Zčervenají mi tváře a cítím se trochu v rozpacích, že mě kritizuje. Je to něco, na co bych teď měla být zvyklá, ale pořád to bolí.

„Takhle jsem to nemyslel. Jen říkám, že jsi malá a už nemůžeš být drobnější.“ Neobratně zápolí se slovy. „Sakra. Takhle jsem to taky nemyslel.“

Usměju si, protože začíná být nervózní. Pokrčím rameny a pokouším se o vysvětlení. „Jsem si jistá, že sníš v jednom jídle to, co já pravděpodobně sním za celý týden,“ škádlím ho. Vím, že se svým komentářem nepokoušel být hrubý. Chci, aby věděl, že jsme v pořádku. Nemyslím si, že je zvyklý cítit se nepohodlně. Já se takhle cítím vždycky.

„No tak.“ Chytí mě za ruku, ovine své prsty kolem mých a vytáhne mě ze třídy. Jde na mě příliš rychle, než abych to stíhala, tak musím dělat dvakrát tolik kroků než on, abych nezakopla.

„Kde je tvoje skříňka?“ ptá se, když se s ním snažím udržet tempo. Ohlédne se na mě, zpomalí svou rychlost a zamumlá omluvu. Přesto mou ruku nepustí. Ve skutečnosti své sevření utáhne. Musím roztáhnout prsty, aby se vešly mezi jeho.

„Teprve mi jednu přidělí.“ Najednou se zastaví a já do něj málem vběhnu, ale na poslední chvíli se zastavím.

„Promiň. Musím být s tebou opatrnější.“ Pronese to, jako by si myslel, že se můžu zlomit nebo tak něco. „Tohle je moje skříňka. Naše skříňka.“ Pustí mojí ruku, strhne fotbalovou výzdobu z přední části skříňky, než ji sroluje do koule a hodí do koše přes chodbu.

„Dvanáct, třicet čtyři, sedmnáct,“ říká mi, když otáčí číselníkem, a pak otevře dveře od skříňky. Dá tam můj kabát a podívá se na mě. „Chceš si sem dát něco dalšího? Odlehčit svůj batoh? Nevadí. Prostě ho ponesu. Pamatuješ si číslo?“ Dívá se na mě a já na něj zírám. Naprosto mě dostává a je to jiné, mít někoho, kdo se o mě stará. Nebo alespoň v můj první den v nové škole. „Zapomeň na to. Budu s tebou. Nepotřebuješ si zapamatovat kombinaci.“

„Dvanáct, třicet čtyři, sedmnáct,“ zopakuji mu nazpátek. „Vždycky si odpovídáš na své vlastní otázky?“

Moje slova ho překvapí. „Ne.“ Nakloní hlavu na stranu, jakoby o tom přemýšlel. Pak znovu chytí mojí ruku a táhne mě sebou. „Máš teď ohřáté ruce?“ Jeho palec se otírá o mojí ruku, jakoby pro sebe testoval teplotu.

„Jsem v pořádku.“

„Neměla bys chodit do školy pěšky. Kdyby víc foukalo, odválo by tě to.“

„Jak víš, že jsem…“ Hlas mi zeslábne, když si uvědomím, že jsme teď ve školní jídelně. Studenti se otáčí a dívají se na nás. Lidé si šeptají a mně se dělá špatně od žaludku. Nelíbí se mi, když lidé zírají. Cítím, že dýchám zrychleně a snažím se od Rena vytáhnout ruku, ale drží mě pevně.

Vede mě ke stolu. „Posaď se. Přinesu nám jídlo.“ Jeho slova jsou nezpochybnitelná. Položí oba naše batohy na zem vedle mě a otočí se k odchodu. Rozhlédnu se po místnosti a vidím, že se všichni stále dívají a šepot se stává hlasitější. Natáhnu se a uhladím si vlasy na stranu, která skrývá jizvu, abych se ujistila, že ji nikdo nevidí. Uvažuji o tom, že popadnu svůj batoh a uteču.