SL - 2. kapitola

Překlad: Cukýna

REN

Mamka vejde do mého pokoje a prosí mě, abych pomohl odhrabat příjezdovou cestu, aby mohla vyjet s autem. Převalím se na posteli a dám si rychlou sprchu, než na sebe hodím rifle a henley tričko s dlouhým rukávem. Popadnu své vyšší zimní boty a kabát, a jdu ven, kde vidím tátu, jak z něj crčí pot. Neřeknu ani slovo, prostě tam přijdu, vezmu si od něj hrablo a jdu zpátky k místu, kde pracoval.

„Díky, Rene. Udělám ti něco k jídlu.“

Poklepe mě po zádech. Dodělávám to ve chvíli, kdy je moje mamka připravená vyrazit do práce. Je zdravotní sestrou na pohotovosti, a pracuje na takzvané tři-dvanáctky. Tři dny po dvanácti hodinových směnách, pak čtyři dny volna. Dělá to už téměř dvacet let, tak vím, že i když si stěžuje, svou práci miluje. Taťka vlastní železářství ve městě, a všichni ho mají rádi. Je tím druhem člověka, kterým chci jednoho dne být, i kdybych měl přijít na to, jak to udělat.

Mamka vycouvá z garáže, zastaví se přede mnou, a stáhne okýnko.

„Večeře je v lednici s poznámkou, jak dlouho ji péct.“ Otočí hlavu na stranu a já bojuji s úsměvem. „Zbav se svojí mamky polibkem a jdi dovnitř. Je chladněji, než jaká je tvoje babička Grace.“

Předkloním se, políbím ji a zavrtím hlavou. „Grace zemřela před deseti lety.“

„Jak jsem řekla.“ Mrkne na mě a vyjede s okýnkem nahoru, vycouvá a odjíždí pryč.

Když dorazím dovnitř, vidím, že mi taťka nechal na pultu pár vajec a ovesnou kaši. Posadím se a všechno sním, přičemž uvažuju, jestli bych si mohl dát nášup. Při pohledu na hodinky vidím, že mám asi dvacet minut, než budu muset odejít do školy, ale vybavuju si, že musím natankovat.

Přichází taťka v khaki kalhotách a pracovním svetru s Hendricksovým železářstvím vyšitým na hrudi. „Mířím ven. Jdeš po škole domů?“

Přikývnu a popadnu svůj batoh. Slyším, jak si povzdechne, ale nic neříkám. Nechci právě teď začínat, protože musím vyrazit na cestu.

„Rene,“ říká. Tenhle tón znám. Čekám, a jsem si dost jistý, že chce něco říct. „Fotbalová sezóna už skončila a ty jsi na podzim získal skvělé stipendium v Minnesotě. Tvoje maminka a já jsem na tebe tak pyšní, synu. Jen se chci ujistit, že děláš to, co chceš dělat, a že nehraješ fotbal, protože máš pocit, že musíš.“

Pokrčím rameny, ale vím, co má na mysli. „Rád hraju fotbal, tati. Budu tu schopen získat dobré vzdělání. To je všechno, co mě znepokojuje.“

Natáhne se a tře mi rameno. „Dobře. Máš dost času, kdyby ses rozhodl změnit názor.“ Usměje se na mě, a já se usměju nazpátek. „Takže, už víš, koho vezmeš na zimní ples?“

Protočím oči a projdu kolem něj. Myslím si, že využil rozhovor o fotbale jako výmluvu, aby to nadnesl. Zase.

Taťka jde za mnou, ale slyším jeho slova přes sníh, který mi křupe pod botami. „Jen se ptám, Rene. O nic nejde.“

Jasně. O nic nejde, když se nemůže přestat strachovat, jestli randím nebo ne. Vlezu do džípu Wrangler a zamávám taťkovi.

A to se diví, proč moc nemluvím. Většinou je to kvůli tomu, že se poblíž těch dvou nedostanu ke slovu. Když jedu na benzínku, uvažuju o střední škole a vím, že si myslí, že mi chybí klíčová část zkušeností, když nerandím.

Nemám ve škole zájem o žádné děvče, nebo kluka, když už jsme u toho. Jsem osmnáctiletý heterosexuální student, který hraje obránce pro West High Wolves, a soustředím se na svou budoucnost. Přátelím se s pár lidmi v mé třídě, ale celkově vzato jsem samotář. Mám to takhle rád tak dlouho, že ani hraní fotbalu nemá tentýž lesk, na který jsem zvyklý. Vždycky jsem byl velké děcko, takže mě rodiče zapsali na sport v naději, že začnu žít společenským životem. Uspěl jsem v každém míčovém sportu, který mi dali do rukou, ale stále zůstávám stejný. Po většinu doby jsem tichý, a když promluvím, je to kvůli tomu, že mám co říct. Holky ve škole si myslí, že jsem namyšlený, ale je mi to jedno. Jestli je tohle to, co si myslí, pak jsem na tom lépe, když zimní ples vynechám a odejdu ze střední bez této zkušenosti.

Všimnu si, že někdo jde po krajnici silnice, když zajedu na benzínku. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to žena zachumlaná ve velké bundě – prozrazují to legíny, které jsou vidět pod silným kabátem. Uvažuji o tom, že zastavím a zeptám se jí, jestli nepotřebuje pomoct, ale benzínka je doslova deset metrů od místa, kde si jí všimnu. Vyskočím a začnu tankovat, přičemž se snažím přijít na to, jak začít tu zatracenou věc. Je zima a čerpadlo je jako melasa.

Rozhlédnu se kolem sebe a pokouším se znovu spatřit onu ženu, ale nevidím ji. Doufám, že se dostala dovnitř a neuvízla v zimě. Netuším proč, jenže jsem kvůli tomu ustaraný. Hádám, že to je něco ve mně, co je takhle ochranářské. Mamka říká, že mám měkké srdce jako dítě. Jakmile najdu zvířata, vždycky je zachraňuji.

Když čerpadlo konečně cvakne, skončím a skočím zpátky do džípu. Foukám si na ruce ve snaze je ohřát, než odjedu. Jakmile odjíždím, všimnu si v zadním zrcátku pohledu na ženu vycházející z obchodu.

Netuším proč, ale ten pohled zůstává v zadní části mojí mysli po celou cestu do školy.