Ryder - 22. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička, Viki

Jade

Marcusovy oči se rozšířily. „Kdo kurva jsi? Vypadni pryč od mé přítelkyně.“

„Tvoje holka? Myslím, že ne, sráči. Ustup od Jade dřív, než ti zasraně rozbiju ten tvůj fešáckej ksicht.“

Marcus se otočil ke mně se zmatkem na tváři.

„Jade? Znáš ho? Tohle… toho dle podvraťáka?“

Ryder si stoupl přede mne a čelil Marcusovi. Vypadal ještě větší, než jsem si pamatovala. Vyšší. Širší. Rozzlobenější. Nakoukla jsem zpoza Rydera na Marcuse.

Nejdřív nafukoval hruď jako páv, ale musel zachytit tvář děsivého motorkáře. Ryderovi jsem do obličeje neviděla, ale mohla jsem si představit jeho výraz poté, co byl nazván podvraťákem.

To, co jsem viděla, mě až vyděsilo. Žíly na Ryderových pažích a krku vystouply, ruce sbalil v pěst, jako by byl kdykoliv připravený.

„Ježíši, Jade, odpověz mi!“ Panický strach se zvedl v Marcusově hlase, když se mu rozšiřovaly oči.

„Nechci, aby nás dneska v noci zabili.“

„Ne, sráči, já tě nezabiju. Jen ti zlomím tu tvou krásnou čelist. A tvůj dokonalý nos, když už jsme u toho. Možná i nohy a ruce, jako přídavek.“

„R… Rydere.“ vykoktala jsem.“

To je v pořádku. Nestojí za to ho zbít.“

Na okamžik otočil hlavu, aby se na mě podíval odshora dolů, znepokojení v očích.

„Princezno,“ zavrčel, „ublížil ti ten sráč?“

„Fyzicky? Ne.“ Potřásla jsem hlavou a sklopila pohled. Zkřížila jsem si ruce na hrudi a objala sama bebe.

„Co se děje? Řekni mi to.“ Jeho hlas byl hrozivý.

Kývla jsem směrem k Marcusovi.

„Ukázalo se, že je to špinavý smilník. Zmínila jsem se, že se chce se mnou oženit, aby se dostal do firmy mýho táty?“

Ryderovi se rozzářily oči. Konečně byl tváří v tvář mému tak trochu příteli.

„Takže? Buď rád, že jsi jí nezkřivil zasranej vlas na hlavě. Jinak bych tě roztrhal. Co se týče ostatních sraček, přiblížíš se k ní s tím tvým čurákem znovu, zabiju tě. Pomalu. Máš to?“

Marcus plivl na Rydera, náhle odvážný, když si uvědomil, že motorkář není náhodný cizinec.

„To není tvoje zasraná věc, svalovče. Vymáchám tě v soudním procesu tak rychle, že se z toho bude tvoje hloupá hlava otáčet. Nebojím se hloupého sráče, jako jsi ty. Samej sval a žádnej mozek. Spodina země.“ Jedovatost v jeho hrozbě byla nezaměnitelná.

„Marcusi. Přestaň! Nic o něm nevíš.“

Zlost mi vřela v krvi.

„No, já opravdu doufám, že ty taky ne. A mimochodem, když už tu pláčeš pro toho dle vlka tady, měl bych se obávat, že toto zvíře taky šukalo mou přítelkyni?“

Ryder udělal zlověstný krok k Marcusovi.

„Řekl jsem ti, že není tvoje zasraná holka,“ zavrčel.

„Ten blbec ani neumí mluvit správně anglicky. Tsk, tsk, Jade, co se stalo s tvými standardy. To jsi tak klesla, bejby?“

Zaťala jsem podél boků ruce v pěst. Kdybych byla muž, sundala bych ho.

Přesunula jsem se před Rydera.

„Neopovažuj se mluvit o jiné osobě s takovou neúctou. Ty jsi mě ponížil, není to dost na jednu noc? A mimochodem, můžeš vysvětlit mému tátovi, proč už nejsem na večírku nebo proč už s tebou nepůjdu na rande. Nebo proč si tě nevezmu. Využij lépe svůj mozek, eso, protože táta ti na tvoje kecy neskočí.“

„Jade, buď rozumná. Omlouvám se. Co se stalo…, už se to nestane. Když jsem ve stresu, potřebuju sex, bejby. A jelikož ty jsi mi nedala, musel jsem…“

„Máš pravdu. Už se to nestane. Protože o tebe už nemám zájem.“ Obrátím se k mému zachránci.

„Rydere, je tvoje motorka blízko? Vezmi mě domů. Prosím.“

„To nemůžeš myslet zasraně vážně. Přinejmenším mi dovol, abych ti sehnal taxi. Nemůžeš jet s ním. Tvůj starý muž mě zabije.“

Strach na Marcusově tváři byl opravdový. Byl vyděšený. A taky by měl být. Můj otec byl impozantní, když byl naštvaný. Bude mít Marcusovu hlavu na špalku.

A jeho péro taky, až mu odvyprávím celý příběh. Chudák Marcus, vlastně mi ho bylo líto – celá jeho budoucnost v háji, jenom proto, že si ho nedokázal udržet v kalhotách.

„Měl jsi přemýšlet o etiketě randění předtím, než jsi začal šoustat tu holku, Marcusi. Už je pozdě, kámo. Dnes večer jsi, už jen můj bývalý přítel. Odcházím. S Ryderem.“

Teď byl na řadě Ryder, aby na mě civěl. „Princezno. Jade. Jsi si jistá, že to chceš udělat?“

Podíval se na mě, jako bych byla blázen.

Přikývla jsem.

„Ano. Nikdy jsem si nebyla v mém zatraceném životě jistější.“