Priceless - 9. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

SARAH

18 LET

Břicho jsem měla plné motýlů. A nejen břicho. Přísahám, že se dostali do celého mého těla, protože budu moct sama řídit.

Své vlastní auto!

Když jsem dostala povolení od doktora, musela jsem zvládnout hodiny speciálního tréninku v SUV, kde může být rampa na můj vozíček a zvládnout ruční řízení, protože je dokážu ovládat lépe, než nohy a nakonec jsem dostala řidičák!

První místo, kam jsem se vydala – po dvacetiminutovém rozhovoru s Masonem, kterého jsem ujistila, že budu v pořádku – byl Brandtův dům. Chtěla jsem ho překvapit nejen řidičákem, ale i autem.

Když jsem zaparkovala před jejich domem, měla jsem docela problém se dostat do vozíku, je to o hodně složitější, než z něj vylézat.

Samozřejmě, že mi před odjezdem Reese i Mason se vším pomohli. Otočila jsem se dozadu ke křeslu. Hrabat se v kufru je na prd. Skoro jsem zavolala Brandtovi, ale nechtěla jsem zničit překvapení a taky jsem to chtěla zvládnout sama, tak jsem zatnula zuby.

Byla jsem dost trpělivá, což je dobře, jinak bych po těch letech musela být trhlá z té vší frustrace kvůli DMO. Klela jsem po celou dobu, co jsem se dostávala do vozíku. Na schodech to určitě nezvládnu, tak jsem jela rovnou dozadu, kde pro mě Brandt nechal minulý rok udělat rampu.

Navštěvovala jsem je tak často, že jsem se ani neobtěžovala klepat. A protože to má být překvapení, nezavolala jsem na něj. Na cestě jsem viděla jen jeho auto, takže je doma sám.

Jsem ráda, že jsem si vybrala ten tišší vozík, tak jsem se vkradla na chodbu a pořád se křenila. Nemohla jsem se dočkat, až mu ukážu řidičák. Ví, jak je to pro mě další důležitý krok k nezávislosti. Mason mi nikdy nedal najevo, že jsem pro něj břemenem, ale tak jsem si od matčiny smrti vůči němu připadala, protože jsem se k němu hned poté nastěhovala. Chtěla jsem mu víc pomáhat a méně po něm chtít. A toto je ten největší krok správným směrem.

Dnes bude dvojitá oslava: Brandt bude mít konečně 18 jako já a já budu slavit svou svobodu. Vznášela jsem se ve své veselé bublině, než jsem za dveřmi uslyšela ženskou.

Zarazila jsem se, když se ozval smích a hleděla na pootevřené dveře. Srdce mi bušilo tak nahlas, že jsem skoro nic dalšího neslyšela.

A pak jsem uslyšela známý dívčí hlas ze školy – Hope, alespoň tak se asi jmenovala – řekla: „No, když jsi psal, že jsi sám doma, nemohla jsem si pomoct, musela jsem se zastavit a popřát ti k narozeninám osobně.“

Ach, sakra. Byl s holkou. Jako s holkou. Měli sex.

Zrudla jsem a začala se otáčet ke dveřím. Rozbolel mě žaludek a necítila jsem ruce. Dost těžko se mi ovládal vozík, tak jsem se zastavila, pevně zavřela oči a dál je poslouchala.

„Ale…už by ses měla obléct, zlato,“ řekl Brandt Hope. Pak ji plácl po zadku. „Musím se osprchovat, než pojedu k Sarah. Dnes mi udělá večeři.“

Bože.

Nebyla jsem si jistá, jaký jsem z toho měla pocit, že o mně mluvil, když byl nahý s jinou holkou.

Věděla jsem, že nebyl panic. Slyšela jsem klepy a nebyla jsem blbá. Ale nikdy mi o tom nepovídal, tak bylo snadnější předstírat, že se to nedělo.

Byla jsem jen jeho kamarádka. Nemělo by mi vadit, že je s jinými holkami.

Ale vadilo mi to. Seděla jsem tam dál a Hope zacukrovala: „Ach. Myslím, že je strašně milé, že se k ní chováš tak hezky,“ chtěla jsem jí vyškrábat oči.

Chtěla jsem brečet. Nebo křičet.

Nebo brečet, když bych křičela a snažila se jí vyškrábat oči.

Chtěla jsem ji odtud vytáhnout. A pak ho praštit do hrudníku.

Ale neměla jsem na to právo. Byla jsem jen jeho kamarádka a upřímně až do této chvíle, byla jsem s tím spokojená. Ale tím, že byl s někým jiným, se ve mně něco přepnulo.

Myslím, že jsem jej milovala. Jako milovala – milovala, chtěla bych ho líbat, vzít si ho, dělat s ním děti a šťastně až na věky – taková láska to byla.

Sakra. Kdy se to stalo? Vždycky jsem si myslela, že je krásný. Milovala jsem jeho srdce a chtěla s ním trávit víc času, než s ostatními, ale sexuálně jsem se o něj nezajímala. Až do teď.

Rozhodně do teď. Tak strašně jsem žárlila, že jej Hope mohla vidět a sahat na něj tak, jak já nikdy nebudu moct.

„Proč bych na ni neměl být milý?“ řekl Brandt. Jeho hlas byl tlumený, jako kdyby si přetahoval tričko přes hlavu.

„Je to moje kamarádka.

Jen kamarádka, připomněla jsem si. Nic víc. Kdyby ode mě chtěl víc, řekl by to, nebo něco udělal už před lety, místo aby byl se Shaylou, že?

„Jo, ale…ne tak docela,“ řekla Hope a zamračila jsem se.

Brandt se zmateně zeptal: „Co myslíš tím: ne tak docela?“

„Já…nevím. Slintá!“

Přitiskla jsem si ruku na pusu a zrudla jsem, když jsem si uvědomila, že mám v koutku úst sliny. To je ostuda. Chtěla jsem vykřiknout, že to nedokážu ovlivnit, ale nechtěla jsem, aby zjistili, že jsem tady.

Brandt řekl: „Co?“ řekl to dost pomalu, smrtelně a klidně.

Znám ho dost dlouho na to, abych věděla, že byl nasraný.

„To je v pořádku; můžeš být ke mně upřímný. Jsi k ní milý, protože je…však víš, hendikepovaná, že?“

„Ne,“ zavrčel. „Ne. Jsem k ní milý, protože ji mám rád. Není to kamarádství z lítosti. Seru na slintání. Sarah je jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě. Miluju ji.“

Hrudníkem se mi začalo šířit teplo. Věděla jsem, že to nemyslí úplně doslova a nechtěl mě tak, jako já jeho, ale skoro jsem se z toho pocitu nemohla nadechnout. Chtěla jsem brečet a v tu samou chvíli se smát.

Bylo to hořkosladké, smutné a krásné.

A pak si Hope odfrkla: „Miluješ ji? Jo, jasně. Pokud pro tebe slintání a vozík nic neznamenají a miluješ ji, tak proč jsem dnes já byla nahá v tvé posteli a ne ona?“

To byla velmi dobrá otázka. Brandt se ke mně nechoval romanticky. Nikdy mě nepolíbil a ani se k tomu nepřiblížil. Nikdy nepřekročil naši linii přátelství. Ale jestli mě miloval, jak tvrdil, tak…proč? Co když to bylo kvůli mé DMO?

Místo aby jí odpověděl, zavrčel: „Pokud mě nepřestaneš srát, skončíš nahá na verandě. Nemluv o Sarah.“

Páni. Obočí mi z té majetnickosti v jeho hlase vyskočilo. Měla jsem špatný pocit z toho, že to vše přede mnou tajil kvůli mému stavu. Opravdu mě miloval. Platonicky.

„Ježíši, Brandte. Uklidni se. Jen se to snažím pochopit. Už tak to stačí, protože musí vše psát. Tak proč –“

„Protože je to moje kamarádka a neposral bych naše kamarádství tím, že bych se s ní vyspal. Ne, že by to byla tvoje věc, mimochodem. Můžeš se už obléct?“

Ach, takže to byl ten důvod. Hmm, nebyla jsem si jistá, co jsem si měla myslet. Když mě zajímalo, jestli to bylo jen tím, Hope vypískla.

„Páni, jsi opravdu nasraný, že?“

„Urazila jsi mou nejlepší kamarádku. Co jsi čekala?“

„Právě jsme měli sex. Čekala jsem, že po tom nebudeš jinou holku tak bránit. Připadá mi to, jako by sis vybral ji a ne mě.“

„Hope, Sarah bude napořád moje kamarádka. Ty…no, kdo ví, jak dlouho si budeme nablízku. Vždycky si vyberu ji.“

Slyšela jsem dost. Nebyla jsem si jistá, jestli bych měla být nadšená, protože mě tak bránil, nebo by mi mělo být zle z lítosti, protože měl pocit, že by měl. Nebo bych měla cítit zklamání, protože se choval tak hrubě k holce, se kterou právě spal?

Otočila jsem se na vozíku a spěchala do kuchyně, když hádka začala sílit, takže bych ji slyšela i venku.

„Ach můj bože, jsi takový debil. Nevěřím, že jsi byl ve mně.“

„Hej, to ty jsi přišla a chtěla zasunout. Já se za tebou nehnal. Nežádal jsem tě o to. Myslím, že jsi dostala přesně to, co jsi chtěla.“

„Jo, než jsem zjistila, že jsi odporný a chceš šukat s tím exotem.“

„Stačilo!“ zařval, až se zdi otřásly.

„Kurva, vypadni z mého domu. Hned.“

„Pusť mě, ty bastarde. Hej! Ještě jsem neskončila – moje tričko!“

„Můžeš se obléct venku.“ Slyšela jsem je projít domem, než otevřel dveře.

„Jsi takový –“ umlčel ji prásknutím dveří, ať už se jmenovala Hope, nebo jak to bylo.

Nadskočila jsem a přitiskla si ruku na pusu.

O chvíli později Brandt zaklel: „Mrcha,“ a následovala rána a tříštění skla.

Znova jsem sebou trhla, pevně zavřela oči, ale plakala jsem.

Brandt byl hodně fyzický člověk. Ovládal fotbalové hřiště, párkrát se za ty roky porval, ale nikdy nebyl násilnický. Nebála jsem se ho. Ale bála jsem se o něj.

Ztratil kvůli mně Hope.

Neuvědomila jsem si, kolikrát mě musel chránit, protože byl můj kamarád. Nadšení, které jsem cítila při vstupu do tohoto domu, se změnilo na chladnou žárlivost a pak na radost, že mě miloval, ale teď jsem se cítila provinile.

Zvládla jsem polknout hořkou pilulku toho, že bude jen můj kamarád, ale nikdy jsem nechtěla, aby kvůli tomu trpěl.

Možná bych měla prostě jít. Nejsem pro něj dobrá. A teď jsem byla patetická a toužila po něm, když ani nechtěl to samé, co já. To je na prd.

Otočila jsem se ke dveřím, ale když jsem je otevřela, sjela rampu a zahlédla auto, zpomalila jsem a zastavila se.

Pořád jsme se měli sejít. Ani ne za hodinu se objeví u nás. Mason a Reese budou zmatení, když přijdu domů. Nemůžu jej odbýt. Má narozeniny.

Vydechla jsem, zůstala venku pár minut, nechala se říjnovým větrem uklidňovat a otočila jsem se. Brandt musel stihnout tu nejrychlejší sprchu na světě, protože když jsem otevřela dveře, vcházel do kuchyně, měl na sobě džíny, byl bez trička a sušil si vlasy ručníkem.

Když mě uviděl, zarazil se, mrkl a pak se usmál.

 „Čau. Jak ses tady dostala? Přivezl tě Mason? Chtěl jsem tě vyzvednout, víš.“

Pokrčila jsem stydlivě rameny a pořád mě zajímalo, kde se jej Hope dotýkala a líbala ho.

„Já vím,“ zamumlala jsem, zrudla a podívala se do klína.

„Prostě…“ Co to, sakra, dělám? Je to Brandt, kterého znám už pět let. Měla bych se mu při rozhovoru dívat do očí.

Přinutila jsem se zvednout hlavu, polkla jsem a připadala si zvláštně, že se mu dívám do očí. Co to se mnou bylo? Vše bylo najednou tak jiné.

Brandt to vycítil, naklonil hlavu na stranu, přistoupil ke mně a tvářil se ustaraně.

„Co se děje?“ Pak si asi něco uvědomil. „Jak dlouho jsi tady?“

Zajímalo ho, jestli jsem ho viděla s Hope. Nechtěla jsem, aby to věděl. Tak jsem řekla: „Právě jsem přijela. Já…řídila jsem.“

Nakrčil obočí. „Ty…jsi řídila?“ O chvíli později vytřeštil oči.

„Do prdele, dostala jsi řidičák?“

Konečně – zatraceně konečně – jsem se mohla usmát. „Ano.“

„Ach můj bože!“ Zvedl mě z křesla, objal mě a točil se se mnou v kruhu. „Gratuluju! To je úžasné! Věděl jsem, že to zvládneš.“

Zavřela jsem oči, když mi nos dopadl na jeho rameno. Voněl po mýdle, šamponu a jako Brandt. Můj Brandt. Znova mě píchlo u srdce, když jsem pomyslela na tu druhou, jak si přičichla k mému Brandtovi. Pak mě posadil do křesla a zakřenil se.

„Čí auto jsi řídila?“

Pyšně jsem vypnula hrudník, i když mi bylo smutno a řekla jsem: „Moje. Mason, Reese, Pick a Eva mi koupili jeté SUV, vzadu je rampa na vozík.“

„No do prdele. To je úžasné. Obuju se a svezeme se. To je úžasné. Jsem na tebe tak pyšný, Sarah.“ Rychle mě políbil na tvář, než vyběhl z kuchyně a zavolal na mě přes rameno: „Mimochodem, povezeš nás na večeři, jo?“

Byl tak šťastný a srdce mě bolelo. Milovala jsem ho. Milovala jsem na něm všechno. Tak jsem si zakázala cítit něco, co jsem neměla. Protože to poslední, co jsem chtěla, bylo ztratit jej.