KOWS - 8. kapitola

Překlad: Tanulka

Max

Pevně jsem přitiskl palec na dřevo a přimáčkl pásku na zadní straně pokynů přilepených na dveřích zasedací místnosti.

„Válečná místnost?“ Zeptala se Donna, která stála s rukama složenýma před Harper. Obě zíraly na mé pokyny. Bránil jsem se úsměvu, který ohrožoval koutky mých rtů, když jsem uviděl Harpeřiny zarudlé rty a ruměnec ve tvářích. Bože, byla takovým rozptýlením. Možná, že pozvat ji pracovat na tomto projektu nebyl nakonec tak dobrý nápad. Jen se musím ovládat – může být užitečným zdrojem.

Otočil jsem se zpátky ke dveřím. „Ano, tohle je válka. Musíme se připravit.“

„Dobře.“ Donna mi podala kávu a nechala mě o samotě s Harper.

„První věc, kterou musíme udělat, je shromáždit informace,“ řekl jsem. Harper přikývla. Včerejší noc byla Vegas. Oprostit se od všeho, co bylo pro nás osobní, bylo správné, ale dalo to kapku sebeovládání, kterou jsem nemusel mít a dotknout se jí. „Jime, Marvine,“ vykřikl jsem. Potřeboval jsem se rozptýlit, najít v sobě vypínač, který by vypnul touhu políbit ji, dotýkat se jí, vlastnit ji.

Jim a Marvin ihned vstali od svých stolů a vykročili k nám. „Donno.“

„Jsem tady,“ řekla Donna za mnou, skoro mě tím přinutila nadskočit.

„Přestaň mě děsit.“

Protočila oči, uchopila nádobu s vodou a ovoce, obešla mě a šla přímo do zasedací místnosti. Nebo válečné místnosti.

Tým se posadil a já si sundal sako, které jsem si složil a položil na opěradlo židle.

„Máme méně než tři týdny. Víte, jak moc musíme pracovat, pokud chceme JD Stanley přivést ke King & Partneři, a ke mně osobně. Teď, když jsme konečně získali šanci, hodláme tomu dát všechno.“ Nechtěl jsem vyvolávat naděje. Věděl jsem, že naše šance v tomto projektu jsou více než malé. Mohli bychom to získat, protože umím být sám k sobě přísný. Nebo by to mohl JD Stanley využít jako příležitost k dalšímu shromažďování informačních klíčových geopolitických poznatků – aniž by něco udělal, aniž by nás najal. A samozřejmě je možné, že Harpeřin otec chtěl mít možnost hrát hru a získat pozornost své dcery. Kdo ví?

Všechno, na čem mi záleželo, bylo, že jsme dostali příležitost. Chtěl jsem to, co nejvíce využít. Ať už jsou Jayneovy záměry jakékoli, chtěl bych to zvládnout a nevypadat nemožně.

„Musíme si pečlivě rozdělit čas. Nejdříve si shromáždíme to, co víme o JD Stanley, o Jayneovi a dalších dvou vedoucích pracovnících v oboru. Chci vědět všechno od toho čím krmí své psi k snídani až po jejich prostřední jména.“ Pohlédl jsem na Harper. To bylo necitlivé. Kurva. Ale to byla válka a už jsme nebyli ve Vegas. Nebyl jsem zvyklý na to, že se musím v práci hlídat. Měl jsem jediné zaměření a musel jsem udržet směr a předstírat, že Harper je pouze můj zaměstnanec.

Její výraz v obličeji byl prázdný, což byla úleva. „Pak se podíváme na jejich obchodní historii. Chci, pochopit, na co reagují, proč a kam investují, kde obchodují a proč upřednostňují určité výrobky před ostatními. Hledejte vzory.“

Marvin zatnul pěst. „Ve svém volném čase jsem začal s některými věcmi o jejich investiční historii a produktech, kterým dávají přednost. Věděl jsem, že se to může jednou hodit.“ Marvinova kapacita pro výzkum a modelování byla to nejlepší, co jsem kdy viděl, a nepřekvapilo mě, že měl už náskok. Byl to tvrdý pracovník.

„Dobře. Jime a Harper, pracujte společně na těch osobnějších věcech. Pokud potřebujete, využijte agenturu.“ Věděl jsem, že je Harper v pořádku s tím, že řeknu týmu o jejím osobním zapojení, ale chtěl jsem se ujistit, že jim řeknu také to, že je tu pro své dovednosti. Bylo to očividně pro ni dost citlivé. Ale pokud to nebude potřeba, nebudu to zmiňovat.

„Můžu mít nějaké užitečné informace o jejich investičních rozhodnutích,“ řekla Harper. Natáhla se k jejímu pouzdru na laptop a vytáhla nějaké fólie, položila je na stůl. „Také jsem za posledních pět let sledovala jejich investice a zaznamenala jsem nějaká zajímavá rozhodnutí. Ráda se s vámi o ně podělím.“

Ježíši, vypadalo to, že vynechala obchodní školu a posledních pět let se věnovala zkoumání JT Stanley.

„Také bych ráda spolupracovala s Marvinem, pokud to bude v pořádku?“

„Marvine, pracuj s Harper,“ řekl jsem.

Marvin prakticky slintal při pohledu na její dokumenty. „Jistě,“ řekl, se začervenáním, když se na něho usmála. Znal jsem ten pocit. V jejím chování tady v kanceláři bylo něco, co se jí nedotklo a byla naprosto odzbrojující. Neměla tak tvrdé rysi jako mnoho obchodníků z Wall Street. Soustředěnost.

Každé ráno se sejdeme v sedm třicet, abychom aktualizovali tým. Chci, abychom začali přemýšlet nad návrhy, hledali všude. Tohle není výzkum pro výzkumnou polívčičku. Nechceme analýzu, která nás paralyzuje.“

Všechny hlavy kolem stolu přikývly.

„Musím také určit způsob naší prezentace. Použijeme PowerPoint? Je pravděpodobné, že budeme v hledišti nebo zasedací místnosti? Promluvte s Vašimi kontakty. Potřebujeme více informací, než máme, lidi.“

„Měl bys požádat o předběžnou schůzku na oběd,“ řekla Harper a podívala se přímo na mě. „Zavolej jeho osobní asistentce. Řekni jí, že ho chceš vzít do La Grenouille. Je to jeho oblíbená restaurace.“

Vzpomínka na hladkou pokožku jejích prsou pod mýma rukama mi na chvíli paralyzovala jazyk. Musel jsem se odvrátit, než jsem mohl odpovědět. „Nemyslíš si, že je to příliš?“

Zavrtěla hlavou. „Nerozumí tomu, že by něco bylo příliš. Bude zkoušet tvou laskavost. Nedal ti moc informací o vašem setkání, ne?“

„Nic,“ odpověděl jsem.

„Pokouší se tě poslat na divokou honičku. Neztrácej čas. Převezmi kontrolu. Zeptej se ho, co chce.“

Přikývl jsem. Samozřejmě, že měla pravdu. „Donno, najdi mi nějaký termín v kalendáři, abych mu zavolal.“

Harper vypadala nadšeně, ale byl jsem jí vděčný za její nápad, ačkoliv jsem nenáviděl restauraci, kterou navrhla. Nikdy jsem tam nebyl, protože se zdála tak strojená.

„A teď k tomu, kdo bude prezentovat. Budu to já a Harper. Budeme potřebovat hodně času na to, to nazkoušet.“

Pohlédl jsem na Harper. Její oči byly vykulené, jako by nečekala, že bych ji na to vzal. „Myslíš si, že je to dobrý nápad?“ Zeptala se. „Samozřejmě, že to chci, ale – nikdy jsem to nedělala.“

Zhluboka jsem se nadechl a poklepal prsty na opěradlo židle. Mohla by být užitečná jako mrkev, kterou bychom mohli vysázet před Charlese Jayne. „Donno, co máme v plánu?“

„Máme Asijsko – africký kongres pro Goldmana,“ řekla. „Za týden od středy.“

„Dobře. Harper, přečti si to. Můžeš na tomhle setkání být vedle mě. Dá ti to pár zkušeností. Potom udělám konečné rozhodnutí.“

„Goldman Sachs?“ Zeptala se.

„Ano. Hledají někoho, kdo by jim pomohl s projektem v Asii.“

„Dobře.“ Mírné zatřesení v jejím hlase bylo jediné, co zradilo její nedůvěru. Pochybuji, že si toho někdo jiný všiml. „Budu mluvit …“

„Jean,“ přerušila ji Donna. „Přečte ti to.“

„Dobře. Očekávám od všech nejlepší práci. Uhodíme hřebíček na hlavičku.“ Praštil pěstí do stolu. „Uvidíme se zítra ráno v sedm třicet.“

Lidé odcházeli v tichosti z místnosti a já si zkřížil ruce. Doufejme, že práce s Harper pomůže mému mozku předefinovat Harper jako kolegyni, od které chci získat nejlepší práci a ne ji ošukat. Potřeboval jsem ty bariéry mezi mými světy opravit a obnovit. Zanechat Vegas s Harper jako část mé minulosti a měl by to být první krok, jak si udržet odstup.

První setkání skončilo.

Mělo by to být jednoduší podívat se jí na krk, nohy a zadek, ne? Péro by mělo přestat sebou škubat jen při pomyšlení, jak se opírá o dveře mé kanceláře a já jí šukám zezadu. Brzy bych se musel obávat, zda její zamračení něco neskrývá. Něco, co bych měl zmírnit nebo vyřešit. Byli jsme kolegové a to fungovalo. Musí to fungovat.

***

Zahájení přípravy pro setkání s JD Stanley mě vystřelilo nahoru, ale večer s mou dcerou a sestrou mě zase usadilo zpátky na zem.

„Nemůžeš mi prostě zakázat nosit make-up,“ fňukala Amanda točíc se na stoličce před pultem. Scarlett přivezla Amandu do města, takže jsme všichni mohli strávit sobotní den nákupem šatů pro Amandu. Doufejme, že to bude poslední nákupní výlet a Scarlett bude fungovat jako moje záloha a podpora přiměřeně k jejímu věku.

„Jsem si jistá, že neříkal ne – make-up – vůbec,“ řekla Scarlett.

Ignoroval jsem je a pokračoval v míchání omáčky na špagety. Byt na Manhattenu byl pro mě něco jako útočiště už několik let – všechno bylo tak, jak jsem to chtěl. Dům v Connecticutu byl vždy zaplavený mými rodiči, rodiči Pandory, mými sestrami a Amandinými kamarády. Nestěžoval jsem si. Miloval jsem tuto část mého života, ale bylo to díky tomu, že jsem měl každý týden možnost uniknout do mého tichého a moderního bytu v New Yorku, kde jsem bez přerušení pařil hry a šukal se ženami, které vpadly a zase vypadly z mého života.

„Chceš tati tím říct, že nemůžu nosit žádný make-up?“

„Samozřejmě, že ne.“ Znovu do toho skočila Scarlett a já tak měl další příležitost mlčet. Čím méně jsem toho řekl, tím jsem měl menší šanci, že budu muset argumentovat.

Miloval jsem svou dceru a sestru, a nebylo to tak, že by na Manhattnu neměly pokoj. Ale znamenalo to, že jsem neměl žádný duševní prostor – vybití se po práci. Hranice oddělující mé dva světy začínala mizet a opětovný růst byl nejasný.

Všechno se mění.

„Promluvím si s tvou matkou,“ řekl jsem a zvedl oregano z pultu.

„Nebudeme mít těstoviny, že ne?“ Zeptala se Scarlet.

„Právě mě celou dobu sleduješ, jak dělám omáčku.“

„Nedívala jsem se. Mluvila jsem. Víš, že momentálně nejím pšenici.“

Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl a pak se podíval na Scarlett. „Proč bych měl vědět, že nejíš pšenici?“

„Protože poslední měsíc o tom non-stop mluvím.“

„No tak tati. Víš, že nejí pšenici,“ řekla Amanda.

Proč ženy v mém životě mají tu schopnost, abych se cítil tak beznadějný? V práci jsem byl respektovaný, někteří mě dokonce obdivovali. S rodinou, jsem byl člověk, který zapomněl, že jeho sestra nejí pšenici.

Ježíši.

„Tak nemusíš jíst,“ odsekl jsem. „V mrazáku mám nějaké Popsicle (vodový nanuk).“

Scarlett protočila oči úplně stejně jako to dělává Amanda. „Není mi pět. Nemůžu jíst k večeři Popsicle.“

„Dobře. Tak budeš jíst špagety,“ odpověděl jsem.

Scarlett vyskočila ze židle. „Půjdeme ven,“ oznámila.

„Právě ses dívala, jak dělám omáčku na špagety.“

Pokrčila rameny. „Zamraz to. No tak, Amando. Běž se obout. Můžeme jít tam na to místečko na rohu. Chutná mi tam okoun.“

Neuvěřitelné.

V kanceláři, když řeknu „skočte“, tak se mě všichni zeptají, jak vysoko. Doma bych zakroutil očima a oklepal se, kdyby mě vůbec někdo slyšel.

Ale zastával jsem názor, že některé bitvy nestojí za to bojovat. Vypnul jsem sporák, popadl peněženku, klíče a šel za nimi k výtahu.

Amanda zavěsila svou ruku do mé a okamžitě jsem se cítil lépe. Brzy jí ze čtrnácti bude dvacet sedm, ale tu a tam byla šťastná, že je moje dcera.

Nastoupili jsme do výtahu. „Zítra půjdeme znovu do toho obchodu, kde jsme se minule snažili?“

Zeptala se Amanda.

„Ten, kde jsem nenáviděl vše, co jsi zkoušela?“ Neměl jsem v úmyslu změnit svůj názor.

Nesvedli bychom stejný boj před Scarlett?

„Jednou jsem v prádelně potkala jednu paní. Poradila mi ohledně šatů. Myslím si, že bych podobné, které mi ukázala, mohla v tom obchodě najít.“ Řekla Amanda.

„V prádelně?“ Zeptal jsem se. Proč byla Amanda v prádelně? Na praní jsem měl hospodyni.

„Jo. Jednou.“

„Proč jsi prala?“ Zeptal jsem se, podíval se na Scarlett, která na sebe zírala do zrcadlové stěny výtahu a nanášela si lesk na rty.

„Někdy si dívky musí prát,“ odpověděla Amanda jako by to bylo samozřejmé.

Podíval jsem na Scarlett, pak na Amandu čekajíc, že mi jedna z nich poskytne podrobnější vysvětlení.

Výtah předčasně zastavil. Dveře se otevřely a objevila se Harper. Sledoval jsem v pomalém pohybu, že se na mou dceru začíná usmívat. Její ústa ztuhla, když zvedla oči ke mně a pak na Scarlett za mnou.

Mohl jsem vidět, co přijde.

Stejně tak dochází k časové prodlevě mezi dopadem kulky a bolestí uznanou mozkem. Vychutnával jsem si desetiny vteřin předtím, než jsem věděl, že se věci stanou chaotickými. Harper vypadala nádherně. Její lesklé kaštanové vlasy, které svázala do ohonu, zvýrazňovaly její dlouhý krk.

Zjistil jsem, že je obtížné vyhnout se tomu se jí nedotknout, když jsem ji viděl oblečenou ve sportovním úboru.

„Harper!“ řekla Amanda.

Nechápal jsem, co se děje. Jak mohla Amanda vědět…

„Tati, to je ta, o které jsem ti říkala.“ Dívala se na mě, a když zaregistrovala naprostý zmatek v mé tváři tak řekla: „V prádelně.“ Mávla na Harper.

Podíval jsem se na Harper, která nastupovala do výtahu. „Je tu spousta místa,“ řekla Scarlett a zatáhla Amandu, aby vedle mě bylo více místa. „Ahoj, my jsme se taky už potkali,“ řekla Scarlett.

Co se to tu sakra děje? Moje oddělené světy doslova i obrazně do sebe narazily.

„Harper, tohle je můj táta,“ řekla Amanda. „Tati, to je Harper.“

Odkašlal jsem si v naději, že by moje slova mohla vyjít z mého staženého hrdla normálně, když jsem odpověděl.

„Ano, já Harper znám. Pracuje pro mě.“

Amandě se rozšířily oči. „Vážně? No to dává smysl. Je chytrá. Říkala jsem ti, že mi dala dobré rady ohledně šatů.“

Dveře se zavřely.

„Máš pravdu. Je chytrá,“ odpověděl jsem a podíval se na Harper a snažil se zachytit její reakci. Neměli jsme osobní vztah, ale vzhledem k tomu, co se mezi námi stalo, jsem nebyl schopný Amandě nic říct. Harper měla stejný výraz, který měla v zasedačce, když jsem rozdával úkoly ohledně JD Stanley - prázdný a studený.

„To je perfektní,“ řekla Amanda. „Jak říká Scarlett, to je osud.“

„Neměla bys poslouchat všechno, co říká tvoje teta. Použij pravidlo dvacet osm. Už jsem ti o tom říkal.“

Scarlett mě praštila do ruky a já zachytil na Harpeřině obličeji reakci, kterou jsem nedokázal rozluštit.

„Harper, to je moje sestra, Scarlett.“

Krásné Harpeřiny hnědé oči trochu změkly, když se usmála. „Ráda tě poznávám,“ řekla.

„Jsi chudák, pokud musíš pracovat s mým bratrem. Myslím si, že je to naprostý tyran, že?“

Harper pokrčila rameny a Scarlett řekla: „Ovládáš jí, bratře.“

„Není to žádný tyran. Dává mi všechno, co chci,“ řekla Amanda.

„Nejsem tyran, Amando, ale ani idiot, se kterým lze snadno manipulovat lichocením. Ani teď, ani jindy nedovolím, abys na svůj ples šla oblečená jako pětadvacítka.“

Amanda mě ignorovala. „To je perfektní.“ Usmála se a otočila se k Harper. „Máš zítra volno?“

Harper přimhouřila oči a snažila se, jak jen to šlo držet krok s linoucími se myšlenkami mé dcery.

„Nepracuješ v sobotu, ne? Že tati?“ Nečekala na moji odpověď, než uvolnila můj loket a sevřela ruce do modlitební pozice. „Pěkně prosím, půjdeš s námi zítra nakupovat? Můžeme spolu najít nějaké z těch šatů, co jsme viděli online. A taky nemám boty. Prosím? Pokud budu sama s tátou, tak půjdu v teniskách…“

Na co se to ptala? Musím trávit víc času bez Harper, abych udržel mé dva světy oddělené.

„Amando, nemůžeš s těmito věcmi otravovat lidi,“ přerušil jsem ji. „Harper nechce trávit svůj volný čas běháním po New Yorku a snažením najít ti šaty. A Scarlett půjde s námi.“

Trávit čas s Harper a nedotýkat se jí, to byla opravdu ta poslední věc, co jsem měl na tento týden v plánu.

„Říkala jsem ti, že zítra nemůžu, ne?“ Zeptala se mě Scarlett. „Musím prvním vlakem zpátky, protože beru Pabla k veterináři.“

„Vážně?“

Scarlett jen pokrčila rameny. Proč mi neřekla, že nezůstane? Proč je tedy vůbec na Manhattnu?

„Je mi líto,“ řekla Scarlett. „Říkala jsem ti to. Dnes ráno mi volal veterinář. Nedostal nějakou z těch injekcí, co měl už dostat.“

Amanda schlíple padla na stěnu výtahu a v tom momentě se dveře otevřely do haly. „Tak to nemá smysl, abychom zítra někam chodili. Protože, když Scarlett nemůže a Harper se nemůžu zeptat, tak to bychom se tam jenom hádali,“ řekla.

„To bude dobrý,“ řekla Scarlett.

Prohrábl jsem Amandě vlasy. „No tak. Slibuji, že něco najdeme.“ Vyšel jsem z výtahu za Scarlett, držíc si na lokti Amandu. Podíval jsem se na Harper, která hleděla na mou dceru, obočí stažené.

„Prosím, Harper? Půjdeš s námi? Slibuji, že to nebude trvat déle než hodinu. Jen dva obchody, maximálně.“

Harper se nadechla a dveře výtahu se začaly zavírat s Amandou stále stojící u zrcadla.

„No tak, Amando,“ řekl jsem a držel dveře otevřené. „Jsem si jistý, že je Harper zaneprázdněná.“ Obrátil jsem se na Harper.

„Omlouvám se.“

Zavrtěla hlavou. „To je v pořádku…já…chci, aby měla skvělé šaty, a zítra ráno mám pár hodin volno.“

„Opravdu?“ Amanda sepjala ruce. „Půjdeš?“

Moje dlaně se začaly potit. Byla to ta poslední reakce, kterou jsem očekával. Tento týden bylo dost těžké s ní pracovat. Byl jsem pronásledovaný záblesky jí opřené o stůl v konferenční místnosti a mě zvedající jí sukni nahoru, odhalujíc tak její pevný zadek.

„Amando,“ vyštěkl jsem. „Nemůžeš očekávat, že lidi všeho nechají a budou dělat to, co chceš ty.“

„Proč ne?“ odpověděla. „Ty to děláš.“

Všiml jsem si, že Harper potlačovala smích. „Mě to nevadí. Upřímně. Bude to zábava.“ Usmála se na Amandu. „Ale teď jdu do posilovny.“

Amanda vyběhla z výtahu. „A nerozmyslíš si to?“

„Jestli to udělá, tak…“

Harper mě přerušila. „Nerozmyslím si to. Slibuji. Dobrou noc.“

Harper se podívala na mě, když se dveře výtahu zavíraly a já musel bojovat s nutkáním neotevřít znovu dveře, nepřirazit jí ke zdi a přitisknout své rty na její.

Chytil jsem si nos. Představa toho, že trávím sobotu s Harper a Amandou mi způsobila bolest hlavy. Co jí řeknu? Nechtěl jsem, aby moji zaměstnanci znali můj život mimo kancelář. A i když jsme Harper a já šukali, tak to není takové, jako kdybychom si dali večeři a svěřili si veškerá tajemství. Přestože byla nádherná, sexy, s nádechem sladkosti a kyselosti zároveň, byla mým zaměstnancem. A bylo mezi námi Vegas – ačkoliv jsme celou dobu byli na Manhattnu.