Hater - 32. kapitola

Překlad: Lucie

Ahoj holky,

děkuji moc za vaše komentáře, pomalu se blížíme do finiše. Jestli Vás Zachovo chování v předchozích kapitolách sebralo, teď teprve uvidíte, jak je to zvrácený člověk.

#JeTakovaZima
Viděl jsem puberťáka se staženýma
kalhotami.
#NakopavacumZadkuBudeTakyZima
#ZustanteVTeple
….Alpha BuzzFeed

Romeo

Třicet minut.

Tak to bylo dlouho, co se měla Rimmel setkat s člověkem, který předstíral, že jsem to já.

Byl jsem si jistý, kdo ten člověk byl.

Zavolal jsem ji na telefon už po milionté, když jsem jel přes kampus na vnitřní fotbalové hřiště a modlil se k Bohu, aby to bylo to správné místo.

Neodpovídá.

Už s ním byla o samotě třicet minut.

Neodpovídá.

Srát na budoucnost.

Chystal jsem se ho zabít.

Měl jsem ho sejmout už dávno. Tohle byla moje vina. Kdybych to udělal, nebyla by teď v nebezpečí a já bych nebyl na pokraji paniky.

Parkoviště bylo prázdné, ale věděl jsem, že to nic neznamenalo. Přijel jsem až ke vchodu a dupl na brzdy. Vystoupil jsem z Hellcatu, hodil si klíčky do kapsy a spěchal ke dveřím.

„Rimmel!“ Zařval jsem a běžel dovnitř po schodech. „Rimmel!“

Na hřiště svítilo jasné světlo. Podíval jsem se na konec, na jednu z branek. Moje oči sledovaly světlo, když se ozvaly zvuky tlumených výkřiků.

Do.

Prdele.

Celé moje tělo zmrzlo. Bylo to, jako kdyby na jeden úder srdce, přestalo ve mně všechno pracovat. Hrůza z toho, na co jsem se díval, mě naprosto uzemnila.

Rimmel byla uprostřed světel z reflektorů. Její ruce a nohy byly svázané a něco jí pokrývalo ústa, aby nemohla mluvit.

Ale to nebylo to nejhorší.

Nejhorší byla její poloha.

Byla zavěšená nahoře na brance.

Byla uvázána tlustým lanem, jako nějaká lidská piňata.

Nikdy dřív jsem nepoznal takový druh hněvu. Nikdy dřív jsem nepoznal takový druh strachu.

Byl to ten druh, který mě okamžitě znecitlivěl, téměř jako by můj mozek prostě nemohl pochopit, na jaký druh hovna jsem se to koukal. Adrenalin prostoupil můj systém, cítil jsem se kvůli tomu nervózně, a můj žaludek se tak moc roztáhl, že jsem musel zpět polknout dávící reflex, který mi stoupal až do krku.

Dívala se mým směrem. Nebyl jsem si jistý, jestli mě může vidět, ale musela mě slyšet, jak jsem volal její jméno. Dokonce i z té vzdálenosti mezi námi jsem mohl vidět její tváře pokryté slzami a strach v jejích očích.

Její brýle byly pryč.

Ječela a křičela, ale díky tomu, co měla přes ústa, jsem nemohl slyšet.

„Jsem tady, zlato,“ vykřikl jsem. „Dostanu tě dolů.“

Připravil jsem se, že bych přeskočil zábradlí, abych se dostal na hřiště, ale pohyb pod ní mě zastavil.

„Už bylo na čase, aby ses ukázal,“ řekl Zach a přistoupil k místu, kde visela. Něco za sebou táhl a mé oči se zúžily.

„Přestaň být takový zasraný kretén, Zachu. Jestli máš se mnou problém, buď chlap a přijď za mnou. Nevybírej si to na bezbranné ženě,“ vykřikl jsem.

„Ale sledovat, jak ji přispěcháš zachránit je tak uspokojující,“ odsekl.

Co to kurva? Tenhle kluk byl vážně mimo. Potřeboval polstrovanou celu a léky. Jako teď.

„Zajímalo by mě,“ zaječel Zach, když jsem přeskočil zábradlí a přistál jsem na hřišti. „Jak dlouho trvá, než se dostaví hypotermie?“

Co to kurva? Začal jsem se k nim přibližovat.

„Nebo je možné, aby se někdo utopil, aniž by byl ponořen do vody?“

Rimmel začala křičet, ale její tlumený pláč zpanikařil a její tělo se začalo houpat sem a tam.

Zach zvedl to, co měl v rukách.

Rimmel křičela víc.

Byl jsem na druhém konci hřiště a začal jsem utíkat. „Nedělej to,“ zavrčel jsem.

Zach se zasmál.

Pak zvedl hadici, kterou používal údržbářský tým, a nasměroval ji na Rimmel.

„Ne!“ Vykřikl jsem a tlačil své tělo dopředu tak moc, jak jen to šlo. Pokryl jsem pole rychle, ale nebyl jsem dostatečně rychlý.

Voda vystřelila z trysky a zasáhla Rimmel. Její tělo se zmítalo, jako kdyby byla postřelená, když jí voda zalila celé tělo.

Zach se smál a smál. Zněl jako maniak, když kolem sebe mával hadicí, aby se postaral o to, že ohodil každý centimetr.

Jak jsem se blížil, uslyšel jsem, jak bojovala.  Viděl jsem, jak jí voda proudila do tváře.

Byl jsem nasranej, což vůbec nezahrnovalo to, jak jsem s cítil.

Přikrčil jsem se a zahnul, abych se dostal k Zachovi zezadu. Byl tak pohlcen do mučení Rimmel, že si ani nevšiml, že jsem se blížil.

Srazil jsem ho na zem a on upustil hadici. Posadil jsem se a přišpendlil jsem ho svou vahou k zemi. Začal jsem ho mlátit tak tvrdě, jak jsem jen dokázal. Byl jsem tak naštvaný, že jsem ani neměl cíl. Prostě jsem ho mlátil všude. Jeho sténání a zvuk křupajících kostí byly ty nejspokojenější zvuky, které jsem kdy slyšel.

„Pokračuj… v mlá… cení.“ Smál se Zach mezi údery. Jeho zuby byly zbarveny krví. „Ona… mezitím… umrzne.“

Znovu jsem ho uhodil, jeho hlava se zhoupla na stranu a on se už nepohnul. Odstrčil jsem se od něj a podíval se na Rimmel, jak tam visela na tyči, zavěšená na lanu a kapaly z ní kapky. Už se třásla.

„Dostanu tě dolů, zlato. Vydrž,“ řekl jsem.

Od postraní čáry, dva kluci sledovali probíhající scénu, jako kdyby byli v šoku. „Co jste si kurva mysleli, že se stane, když pomůžete čůrákovi unést ženu?“ Zaječel jsem. „Najděte něco, čím ji dostaneme dolů!“

Přecvakli se zpět do akčního módu a já změřil vzdálenost, se kterou nade mnou visela. Nebyl jsem schopný vyskočit, abych se k ní dostal. Jak ji k čertu vůbec dostal tam nahoru?

Cítil jsem Rimmelin pohled, jak jsem se pohyboval, když jsem okolo hledal něco, co bych mohl použít, abych ji dostal dolů. Její oči byly sklížené na mě, jako kdyby se držela mého obrazu.

Zastavil jsem se a podíval se na ni. „Nikam nejdu. Všechno bude v pořádku.“

Z očí jí spadly další slzy a poprvé jsem si všiml modřiny na jejím obličeji.

Uhodil ji.

On. Jí. Zasraně. Uhodil.

Netrpělivě a neochotně jsem se od ní vzdálil, abych se podíval po žebříku, nakonec jsem se rozeběhl a vyskočil na tyč. Vyskočil jsem tak vysoko, jak jsem mohl, a obalil se kolem ní. Protože jsem byl vysoký, dostal jsem se do dobré výšky.

Branka byla tvarovaná do obrovského U na tyči. S použitím rukou a nohou jsem posouval své tělo, dokud jsem se nedostal na vrchol tyče. Rimmel mě sledovala, jak jsem balancoval na tu část ve tvaru U, na níž byla přivázaná. Byla dost daleko, že jsem se musel překlenout tyč a pracovat na mé cestě k ní.

Čím blíž jsem se dostával, tím byla tyč kluzčí. Všechno bylo mokré. Její vlasy visely v mokrých chomáčích v obličeji, její kůže byla bledá a rty jí modraly.

Ustálil jsem dech, když jsem se natáhl k místu, kde bylo přivázáno lano. Hmotnost jejího mokrého těla ji táhla dolů a já jsem věděl, že lano se jí muselo zařezávat do kůže. Muselo ji to bolet.

„Zvednu tě, dobře?“ Řekl jsem.

Přikývla. Uzamkl jsem stehna kolem tyče a obalil jsem tolik, kolik šlo, z visícího lana kolem jedné z mých paží. Pak jsem ji začal tahat. Nebyla těžká, ale musel jsem udržovat balanc na tyči a její váha byla pode mnou, takže to bylo nepříjemné. Ale odmítal jsem se vzdát. Stále jsem tahal, můj biceps a rameno se třásly z toho úsilí.

Malý zvuk bolesti se vznášel pode mnou a prořízl mě. Ignoroval jsem, jak moc mě paže pálila a jak se mi lano zařezávalo do kůže. Naposledy jsem zatáhl. Mohl jsem ji obejmout druhou paží a přitáhnout si ji nahoru mezi moje nohy.

Ulevilo se mi, když se snažila nezkolabovat na mě. Byla ztuhlá a držela tolik své váhy, co mohla. Obdivoval jsem to, protože jsem věděl, že musela mít bolesti.

V ústech měla něco, co vypadalo jako staré tričko, které se táhlo k zadní části její hlavy. Rozvázal jsem ho a odhodil ho pryč.

Bolestně se nadechla a zakašlala. „Romeo,“ řekla, její hlas byl slabý a chraplavý.

„Ššš,“ řekl jsem. „Už je to v pořádku.“

Jeden z těch břídilů se objevil dole a držel pár velkých zahradních nůžek.

„Vyhoď je nahoru,“ zakřičel jsem. Dal jsem svou ruku pryč od Rimmel a otevřel ji. „Sem.“

Kluk zaváhal a já udělal netrpělivý zvuk. Pohnul se tak, že stál přímo pod mou rukou a pak je oběma rukama hodil nahoru. Zachytil jsem se na první pokus.

„Drž rovnováhu, dobře?“ Řekl jsem a odtáhl ji od sebe, abych jí mohl rozříznout ruce za jejími zády.

Lano bylo tlusté a tyhle nůžky byly žalostné, takže mi to trvalo několik minut, ale když byla konečně osvobozená, se zasténáním se prohnula. Chytil jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.

„Nejsem si jistý, že dokážu osvobodit tvé kotníky tady nahoře a udržet nás v rovnováze,“ řekl jsem, když jsem pracoval na lanu, které bylo přivázáno k tyči. Když jsem ho přeřezal, zbývající kus jsem nechal přehozený přes sloup.

„Jen chci dolů,“ zasípala.

„Kde je žebřík?“ Zavolal jsem dolů.

Ale ten debil byl pryč.

Oba dva byli pryč.

Podíval jsem se na místo, kde jsem nechal ležet Zacha.

Taky byl pryč.

„Jsme v tom jen ty a já,“ zašeptal jsem.

„Chceš, abych skočila?“ Zeptala se.

„Ne!“ Odpověděl jsem rychle. „Nemůžeš odsud skočit. Jsi svázaná. Jsi slabá. Něco by sis zlomila.“

„Myslím, že nemáme jinou možnost.“

Nebyl jsem si jistý, že s ní na zádech bych dokázal slézt dolů. Její ruce byly pravděpodobně moc slabé na to, aby se mě držela, a já bych potřeboval ty své na to, abych slezl dolů. Její nohy byly svázané, takže se nemohla obalit kolem tyče a sklouznout dolů. Kromě toho se tak moc třásla, že ji o sebe drnčely zuby. Nebyla schopná nic moc udělat.

Tohle bylo na mě.

„Zůstaň v klidu,“ řekl jsem a vyvažoval ji na tyči. Zachytila se tyče, jako kdyby to bylo záchranné lano, i když se její tělo třáslo. Byla tak slabá a studená, že se moc dlouho neudrží, pokud vůbec. Posunul jsem se, takže jsem seděl vedle ní s ohnutými koleny a nohy mi visely dolů.

„Co to děláš?“ Zeptala se.

„Dostávám tě dolů.“

Nůžky jsem si dal pod paži a obmotal jsem nohy kolem tyče. Horní polovinou těla jsem klesl dolů, takže jsem visel hlavou dolů.

„Je dobře, že na sobě po celou dobu pracuju,“ zamumlal jsem, když jsem popadl nůžky a hodil je dolů na zem.

Krev se mi nahrnula do hlavy, částečně jsem se posadil a natáhl se po ní. Podívala se na mě, jako kdybych byl šílený.

„Věř mi,“ zamumlal jsem.

Přikývla a natáhla se ke mně. Chytil jsem ji kolem pasu a pak jsem se sklonil dolů, takže jsem visel s rukama kolem ní.

„Obmotej mi ruce kolem pasu. Drž se pevně.“

Udělala to a já si v podstatě nechal sklouznout po těle, dokud mé ruce nebyly pod jejím podpaží. „Ještě tě trochu posunu dolů. Jen tak daleko, jak dosáhnu. Budeš blíž k zemi. Chystám se tě pustit. Pokus se přistát zlehka. Jakmile tam budeš, vezmi si nůžky a osvoboď si kotníky.“

„Bojím se, Romeo.“

„Mám tě,“ řekl jsem mnohem víc suverénně, než jsem se cítil. Její bezpečí bylo doslova v mých rukách.

Dychtivě se nadechla. „Jsem připravená.“

Pustil jsem její ruce a ona padala, malý výkřik se jí vydral z hrdla, ale já jsem ji chytil kolem zápěstí, než dokončila svůj jekot.

„Jsi připravená?“ Zeptal jsem se. Všechna ta zátěž na mé tělo způsobila, že mě začali pálit svaly.

„Udělej to,“ řekla.

Pustil jsem ji a ona padala dolů. Dopadla na zem a nohy se pod ní podlomily.

„Rimmel?“ Zavolal jsem.

Podívala se na mě. „Jsem v pohodě.“

Mé tělo zaplnila úleva.

„A co ty?“ Zavolala.

Chtěl jsem ji říct, že slezu dolů po sloupu, ale hlasitý zvuk motoru se rozprostřel po stadionu.

Co to-

Moje myšlenka byla přerušena, když jedna obrovská sekačka, kterou používali lidé z údržby se k nám hnala tak rychle, jak jen mohla.

Zach řídil.

Vypadal ještě víc znechuceně a zvráceně s tou krví a modřinami po celém obličeji.

„Rimmel!“ Vykřikl jsem a natáhl pro ni ruce.

Nedosáhl jsem na ni, ale to bylo to jediné, co jsem mohl udělat. „Běž!“

Ale nemohla běžet. Její nohy byly stále svázané. Bojovala s nůžkami, snažila se rozřezat lano.

Zach se rychle blížil.

Jeho pohled se stočil a naše pohledy se střetly.

Šel si pro mě.

Začal jsem si sedat, ale bylo pozdě. Postavil se a sekačka se nevyzpytatelně otřásala, když mě chytil za ruku a dál řídil. Rychlost a tlak tahu byly příliš silné na mé svaly a já ucítil, jak sklouzávám přímo z tyče.

Zach pustil mou ruku a pokračoval dál, ale škoda už byla napáchána.

Připravil jsem se na pád, když jsem se blížil k tvrdé zemi.