Hater - 30. kapitola

Překlad: Lucie

Růže jsou červené, Fialky jsou modré.
Dnes večer je ve vzduchu romantika, ale
já cítím potíže.
…Alpha BuzzFeed

Romeo

Moje ruce byly svázané.

Můj otec mi doslova zakázal, abych se vůbec přiblížil k Zachovi.

Upřímně řečeno, myslel jsem si, že bylo směšné, abychom jen seděli a čekali… a čekali ještě víc, když jsem ho mohl najít a vymlátit z něj pravdu během několika vteřin.

Problém vyřešen.

Zdálo se, že nikdo nesouhlasil s mou logikou.

Kromě Braedena.

Ale můj otec mi to taky zakázal.

A jo, mohl jsem to stejně udělat. Moje ruce se každý den každou vteřinu třásly touhou. Ale neudělal jsem to.

Myslím, že hluboko uvnitř byl pod tím hněvem kus mě, který souhlasit s mým otcem.

Kurva. Stal jsem se dospělým.

Jakkoli moc jsem chtěl zabít Zacha, udělat to by věci jen zhoršily. Dalo by to jemu a jeho otci důvod, aby nás zažalovali. Tím by akorát Rimmel vypadala víc vinna, než opravdu byla, a mohlo by to posrat moje šance na NFL.

NFL, které jsem se právě upsal.

Teď ze mě byl profesionální fotbalista, o kterého usilovaly dva velké týmy. Byla to jen otázka času, než by mě nadraftovali, než bych dostal šanci ukázat se na hřišti.

Můj otec byl stále ve vyjednávání. Byly tam schůzky. Byly tam tréninky. Stalo se toho hodně.

A já už ani nebyl nadšený.

Jak jsem mohl být nadšený ze svého snu, když Rimmelin život byl roztrhán na kousky?

Šli jsme pro její laptop a podívali jsme se na něj. Nic jsem neviděl, ale to neznamenala, že tam nic nebylo. Nebyl jsem počítačový geek. Ale běžel pomalu, což by se dalo považovat za znamení, že bylo něco špatně.

Chystal jsem se ho dát jednomu z těch kluků, které jsem znal z kampusu, aby se na to podíval, ale můj otec nechtěl, aby to někdo spojoval s Alpha U. Místo toho zavolal nějakému chlapovi, který se zabýval takovýma hovnama na vysoce postavených případech po celé zemi.

Laptop byl pro něj nevýznamný. Seděli jsme tam a čekali, zda si vyndá prst ze zadku a něco najde.

Dobře, neseděl tam s prstem v zadku.

Pracoval na případu vysoce postavené vraždy, ale přesto. Rimmel pro mě byla důležitější. A sledovat ji čekat bylo, jako kdybyste mi tahali pinzetou jednu řasu po druhé.

Byla stále v podmínce – byla zavřená v kampusu s tím, že měla povolení být u mě (za předpokladu, že trávila celý svůj čas s mým otec, svým právníkem). Nemohla chodit na hodiny a drby létaly kolem.

V tomto bodě se BuzzBoss mohl už jen přejmenovat na Romeova a Rimmelina Reality Show. Přemýšlel jsem, že tu osobu najdu a praštím ji do tváře.

Tolikrát jsem ji našel s červenýma očima a skvrnitou kůží, abych ignoroval, že jí to zabíjelo.

Třetí den čekání jsem se vydal do kanceláře děkana, aby jí bylo dovoleno pokračovat v dobrovolnické práci v útulku. Nedokázal jsem snést ji vidět jak neklidnou a ztracenou. Moje matka dokonce poslala celý stoh papírů, aby dokázala, jakou práci Rimmel udělala, aby získala peníze.

Souhlasil, jak jsem věděl, že bude.

Vypadal omluvně a dokonce i provinile, že se tohle dělo. Ale jak mi připomněl, když jsem odcházel z jeho kanceláře, neměl na výběr.

A pak nám popřál štěstí nad vyvrácením obvinění z plagiátorství.

Myslel jsem si, že návrat na místo, které milovala, by Rimmel mohl pomoct vytrhnout z netečnosti. Ale nevytrhl.

Pokud nic jiného, vzdálila se mi a skrývala se v útulku se svými milovanými zvířaty.

Týden poté, co byla podmínečně vyloučená ze školy a v podstatě natlačena do naprosté nejistoty, jsem toho měl dost. Chodit do školy, trénovat (ještě tvrději, abych se vypořádal s frustrací), vyřizovat hovory a schůzky s NFL – v podstatě jsem žil svůj život.

Měl jsem všechno, co jsem kdy chtěl, ale nic to neznamenalo.

Rimmelino utrpení zastínilo všechno. Nemohl jsem být šťastný, když ona nemohla.

Zazvonil mi telefon, když jsem odcházel po dvouhodinovém tréninku. „Tati?“ Odpověděl jsem ve vteřině, kdy jsem uviděl, že to byl on.

„Chtěl jsem tobě a Rimmel dát vědět, že můj kontakt se dnes podívá na ten laptop. Měl by pro nás mít zítra nebo pozítří nějaké odpovědi.“

„Už bylo na čase,“ zamumlal jsem.

„Byl to dlouhý týden,“ přiznal táta. „Něco najde, a až se tak stane, budu moct všechna obvinění vymazat z jejího záznamu, aby ji to nepronásledovalo do příštího roku.“

„A co Zach?“ Zeptal jsem se tvrdě.

Povzdechl si. „Se Zachem se dohodneme.“

Naježil jsem se a otec zavrčel. „Jen se od toho drž dál, synu. Jsi volným hráčem pro NFL. Nemůžeš si dovolit žádný špatný ohlas v tisku, zatčení, nic. Nepomůžeš Rimmel tím, že si zničíš svůj život.“

„Podívej se, tati, musím jít.“

„Řekneš to Rimmel?“

„Jo, teď tam jdu.“

„Možná ji přiveď. Tvoje matka si o ni dělá starosti. Mohla by se cítit lépe, kdyby ji viděla.“

„Jo, dobře.“ Souhlasil jsem a zavěsil.

Matka opravdu začala mít ráda mou přítelkyni. Držela se zpátky, aby toho na ni nebylo moc (přesně, jak jsem ji žádal), ale věděl jsem, že to byla jen otázka času, kdy na ni vytáhne všechny ty mateřské věci, a já to nebudu schopný zabrzdit.

Opravdu jsem si myslel, že by to pro Rim mohlo být dobré. Neměla matku a moje matka vždycky chtěla víc než jedno dítě. Ale já jsem na to nechtěl tlačit. Rimmel musela udělat svá vlastní rozhodnutí ohledně vztahu s mou mámou.

Kdyby se rozhodla, že nedokáže být poblíž ní, tak to tak bude. V každém případě jsem se ji chystal podporovat.

Podíval jsem se na hodinky a věděl jsem, že Rimmel byla stále ještě v útulku, tak jsem se rozhodl pro rychlou sprchu a převléknout se, než budu řídit na kolej. Po cestě bych ji vyzvedl z útulku.

Jenomže nebyla v útulku.

Michelle se zdála zmatená, když jsem vešel, abych ji vyzvedl.

„Rim je vzadu?“ Zeptal jsem se.

„Na zbytek dne odešla. Myslela jsem, že víš…“ Řekla nemotorně.

„Ne. Jsem tady, abych ji vyzvedl.“

„No, řekla mi, že ti napsala, a pak o pár minut později odešla.“ Zamračila se Michelle.

Nechtěl jsem, aby se cítila špatně. Očividně se již cítila provinile. „Žádné obavy.“ Usmál jsem se a ona se uvolnila. „Pravděpodobně šla pěšky do kampusu.“ Z mé myšlenky mi vyskočila vyrážka. „Ráda chodí pěšky.“ Ale já ji nikdy nenechal. Protože to bylo nebezpečné.

Udeřilo do mě podráždění. Vzdálenost mezi námi skončila. Chystal jsem se ji najít a napravit to, protože jsem to už dál nesnesl.

„Pojedu ke koleji a najdu ji. Díky.“ Zavolal jsem a pak, aniž bych počkal na odpověď, jsem odešel. Spěchal jsem k autu a řídil do kampusu, zatímco jsem ji hledal.

Nikde jsem ji neviděl a byl jsem částečně rád. Byla už tma a já jsem doufal, že pokud šla pěšky, odešla ještě než zapadlo slunce.

Jedna holka, která šla na kolej, mě pustila dovnitř, a já jsem vyběhl schody a zaklepal na její dveře. Slyšel jsem hudbu, která hrála uvnitř, a já si představil, jak sedí na posteli a zpívá si.

Ivy otevřela dveře a její oči se rozšířily. „Romeo.“

„Ahoj,“ řekl jsem bez obvyklého úsměvu. Nemohl jsem si pomoct. Stále jsem byl trochu naštvaný, že nechala Zacha, aby jí vlezl do kalhotek.

„Co tady děláš?“ Zdála se zmatená.

Proč bych tady sakra jinak měl být? „Uh, chci vidět svou přítelkyni.“

„Ale ona šla ven s tebou.“ Pak se jí otevřela pusa. „No, alespoň to je to, co mi řekla.“

„Vysvětli mi to,“ zavrčel jsem.

Ivy otevřela dveře dokořán a pokynula mi dovnitř. Přešla přes pokoj a ukázala na kytici červených růží na stole vedle Rimmeliny postele.

„Poslals jí tyhle…“ Řekla, jako kdyby to bylo zřejmé. „Požádal jsi ji, aby se s tebou sešla.“ Ivy zdvihla malou bílou obálku, která byla otevřená vedle vázy.

Byl jsem debil ze dvou důvodů:

1) Neposlal jsem tyhle květiny.

a

2) Pravděpodobně jsem měl.

Vytáhl jsem malou bílou kartičku z obálky a přečetl si zprávu, která byla “ode mě”.

Sejdeme se v 8:00 na hřišti –R

Vzhlédl jsem k Ivy. „Neposlal jsem je.“

Její oči se zvětšily. „Tak kdo potom?“

Zaklel jsem. „Šla tam?“ Řekl jsem a ukázal jsem na kartičku.

Ivy přikývla. „Byla překvapená, ale šťastná. Myslela si, že se tam s tebou sejde.“

Panika, ostrá a štiplavá, mě naplnila. Zmačkal jsem kartičku v ruce a vyběhl z místnosti.

Někdo poslal Rimmel vzkaz a předstíral, že jsem to já.

Někdo, kdo ji zřejmě chtěl mít o samotě.

A teď taky měl.