Hater - 26. kapitola

Překlad: Lucie

Ahoj holky,

byl tu nějaký ten dotaz, tak bych ráda přiblížila svou situaci. Jelikož jsem zjistila, že opravdu není nic pro mě překládat víc knih současně, proto jsem se rozhodla nejdříve přeložit #Hatera, u kterého mi zbývá už jen 8 kapitol, což bych ráda chtěla stihnout do konce června (ale samozřejmě nechci nic slibovat, i když se teď snažím překládat v každé volné chvíli). Poté odjíždím na 14 dní na dovolenou, a až se vrátím, vrhnu se na dopřeklad Dirty J

Každopádně bych vám také chtěla poděkovat za všechny Vaše komentáře – díky, díky, díky. Jsem ráda, že jste mi zachovaly svou přízeň, i když mi překlad trvá o hodně déle, než bych na začátku předpokládala.

#PozorNaSpatneVyzvedavani
Je vaše tělo z McDonaldu?
Protože já ho miluju.
#NezapichateSi
…Alpha BuzzFeed

Romeo

„Myslíš, že se dokážu dostat dovnitř, aniž bych zavolal Rimmel, aby mi přišla otevřít dveře?“

„Prosím tě,“ odpověděl. „Mají ženy prsa?“

„Kámo. To bylo špatně.“

Braeden se na mě podíval tím svým co to sakra? výrazem. „Cože?“

Zasmál jsem se, vystoupil z Hellcatu a opřel se o dveře. „Hned budu zpátky.“

„Ach, sakra, že ne,“ odpověděl Braeden a vystoupil. „Myslíš si, že můžeš vtančit na kolej samých buchet a říct mi, abych počkal v autě? Kámo. Myslel jsem, že jsme nejlepší kamarádi na celý život!“

Zasmál jsem se, „Tak pojď.“

„Kromě toho se musím ujistit, že Rim přežila návštěvu tvojí mámy.“

Podíval jsem se na Braedena, když jsme se blížili ke vchodu. „Jsi jako ona, co?“

„Tvoje máma?“ Odpověděl, i když moc dobře věděl, že nemluvím o své matce. „Je v pohodě.“

„B.“ Dal jsem mu plochý pohled.

„Ty víš, že jo, Rome. Líbila se mi ode dne, kdy si nechtěla vzít tvoji mikinu, aby ji s tebou nespojovali.“ Zachechtal se.

„No, teď se mnou spojovaná je.“ Byla moje. Všichni to věděli.

„Klídek, brácho.“ Braeden si povzdechl, když se podíval na dvě holky, které procházely kolem. Usmály se na nás a Braeden se zakřenil. „Je jako malá sestra, kterou jsem neměl.“

„Myslíš to vážně?“

Braeden odvrátil svou pozornost od holek a vážně se na mě podíval. „Co se děje? Proč se ptáš?“

Vydechl jsem. Nečekal jsem, že to všechno ze mě vyjde ven, ne dnes večer. Odhadoval jsem, že to, že jsem předtím viděl Zacha a podíval se mu do očí… mě vyděsilo. Vyděsilo mě, že to, že jsem ji natlačil do soudního příkazu přiblížení, by mohlo věci jen zhoršit.

Jen jsem chtěl vědět, že má víc než mě, že Braeden by jí kryl záda, kdybych já nemohl.

„Kruci, chlape,“ Zamumlal jsem. „Předpokládám, že se jen bojím, že Zach zkusí něco jiného. Nechci, aby jí ublížil.“

Braeden přikývl. „Byl by hloupý, kdyby zkusil něco jiného. Ale chápu tě. Víš, že na ni budu dávat pozor, Rome. Hlídám jí záda. A tvoje taky.“

„Kámo.“ Podržel jsem proti němu pěst. On mě do ní bouchl tou svojí. „Díky.“

„Dámy,“ zavolal Braeden k dvojici, na kterou předtím zíral. Popoběhl k nim, když otevíraly hlavní dveře na kolej. „Nechte mě je podržet,“ řekl a podržel dveře otevřené.

Jedna z dívek se zasmála a vešla dovnitř. Ta druhá se na něj podezíravě podívala. „Snažíš se dostat do budovy, Braedene?“

„Ona zná mé jméno,“ řekl a položil si ruku na srdce, jako by byl postřelen.

Potřásl jsem hlavou a potlačil jsem smích.

„Všichni znají tvoje jméno,“ zamumlala.

Braeden se zakřenil. „Jo, potřebujeme se dostat dovnitř.“

„Máš tady přítelkyni?“ Řekla druhá dívka zevnitř, její hlas se rozléhal.

„Sakra, že ne,“ řekl Braeden. „Já jsem otevřený možnostem.“

Obě dívky se zachichotaly a já přistoupil. Obě se podívaly od něj na mě. „Romeo,“ řekla dívka, která zpovídala Braedena.

„Dámy.“ Dal jsem jí svůj okouzlující úsměv. „Byl jsem na cestě za svou dívkou. Je to překvapení.“ Zazubil jsem se o trochu víc.

Někdo uvnitř budovy vzdychl.

„Ta má takové štěstí,“ řekla dívka u dveří. „Pojďte dovnitř.“

Na schodech do druhého patra mě Braeden udeřil do paže. „Sakra, chlape. Musel jsi mě předběhnout?“

Usmál jsem se. „Děláš si srandu? Nikdo tě nepředběhl.“

„Mm-hmm,“ přikývl. „I tak jsi získat všechnu pozornost.“

„Co na to můžu říct? Je to dar.“

Když jsme se zastavili před Rimmelinými dveřmi, zatímco jsme se chichotali, zaťukal jsem. Braeden ztratil svou pozornost, ale já se soustředil na dívku uvnitř.

Dveře se otevřely a objevila se Ivyna blonďatá hlava. Její oči se rozšířily, když zírala na mě a na Braedena. „To je pro tebe!“ Zavolala Ivy za sebe a pak otevřela dveře dokořán, takže jsem mohl vidět dovnitř.

„Pro mě?“ Zabručela Rimmel. Seděla na posteli s laptopem v klíně. Zářící obrazovka se odrážela od brýlí a její vlasy byly svázané na vrchu hlavy ve vrabčím hnízdě a vypadalo to, že z nich vyčnívalo několik tužek.

Byla jedním velkým nepořádkem.

A já zasraně miloval každý kousek z toho.

„Sestři!“ Zavolal Braeden hlasitě, protáhl se kolem mě a vešel dovnitř.

Rimmel udělala přiškrcený zvuk a vzhlédla. „Braedene?“ Její oči přelétli za něj na mě a usmála se.

„Ahoj, zlato.“

Přesunula laptop z klína a zvedla se z postele.  Měla na sobě volné kalhoty a moji mikinu. Braeden ji zvedl z podlahy a objal ji. Když se s ní zatočil, zasmála se. „Sakra, holka,“ řekl. „Potřebovala bys steak.“

Pak se na mě podíval. „Jak ji sakra v tomhle stavu nezlomíš?“

Rimmel zalapala po dechu a Ivy se rozesmála. Braeden se na ni otočil a usmál se, ale když Ivy uviděla, že ji pozoruje, její smích ustal a odvrátila se.

Braeden se podíval na mě a v tiché otázce zvedl obočí.

„Skončils?“ Zeptal jsem se, přičemž jsem na něj ostře zíral, jak stále držel Rimmel v náručí.

„Jasně, chlape,“ řekl a podával mi ji jako hadrovou panenku. Její nohy visely nad podlahou a vyčerpaně se na mě podívala.

Ignoroval jsem to a natáhl se pro ni. Zřetelně se na mě zamračila, když jsem své rty přitiskl na její, ale v okamžiku, kdy jsme se dotkli, roztála a políbila mě zpátky.

„Co tady děláš?“ Zeptala se, když jsem se odtáhl.

„Řekl jsem ti, že ti zavolám,“ řekl jsem, posadil se na postel a přitáhl si ji do klína.

„Museli jsme se ujistit, že jsi stále v jednom kuse po tom, co tě navštívila paní A.,“ řekl Braeden.

Ivy se na Rimmel zvědavě podívala. „To jsi mi vůbec neřekla.“

„O nic nešlo,“ odpověděla Rimmel rychle. „Nebylo o čem mluvit.“

Braeden si odsunul židli od stolu a sedl si na ni. Pak si opřel nohy o postel. „Věděl jsem, že to zvládneš,“ řekl a pokynul mi bradou. „Tehle chlap se bál jako zatracená holka.“

Rimmel se na mě podívala s pobaveným výrazem ve tváři. „Ty sis dělal starosti?“

„Ani ne,“ řekl jsem. Ne o tohle.

„No,“ řekla Ivy, zvedla se z postele a střelila pohledem po Braedenovi. „Vy dva zabíráte až moc prostoru. Půjdu do sprchy.“

„Chceš společnost?“ Zeptal se Braeden.

„Jako kdyby,“ zamumlala Ivy.

„Chladná,“ zamumlal Braeden.

Rimmel na něj hodila zlý pohled.

„Víš, ne,“ řekla Ivy a získala si naši pozornost. Pak bouchla Braedena do ramene.

„Au!“ Vykřikl. „Co to s tebou je, ženská?“

„To je za to, cos udělal Missy:“

„Sakra.“ Zamumlal.

„Ivy je naštvaná ohledně toho, co se stalo mezi tebou a Missy?“ vysvětlila Rimmel. Myslím tím, Ivy to dala najevo, aniž by něco řekla, ale možná si myslela, že to Braeden potřebuje vyklopit.

„Nic se nestalo.“ Zasténal Braeden.

„Jo, jasně,“ řekly Rimmel s Ivy současně.

„Aw, kruci, B. Teď tě týmově označily.“ Zakřenil jsem se. Rád jsem viděl Braedena v horkém křesle.

„Čekal jsem něco lepšího, sestřičko.“ Podíval se na Rimmel znechuceným pohledem.

Zasmála se.

„Myslím to vážně,“ řekla Ivy. „Proč jsi jí vůbec nezavolal?“

Braeden si přejel rukou po obličeji. „Protože se do toho začaly motat city.“

„Nezavolal jsi jí, protože jsi k ní začal něco cítit?“ Zeptala se Rimmel zmateně. Nepatrně jsem ji zmáčknul kolem pasu.

„Ne, myslí tím, že ona začala něco cítit,“ řekl jsem.

„A to je špatně? Někdo tě opravdu chce pro něco víc než sex?“ Zeptala se Ivy.

Braeden se zamračil. „Ne.“

Pak se podíval na Ivy. „Řekl jsem jí, že se jen bavíme. Řekl jsem jí to předem. Nikdy jsem jí nic víc nesliboval. Pak jsem si začal všímat, že ke mně něco cítí. Nechtěl jsem jí ublížit, a tak jsem vycouval.“

„Někoho takhle odkopnout není hezké,“ řekla Rimmel.

Ivy si odfrkla. „Byla hodná. A ty ses choval jako debil.“

Braedenovi se rozzářily oči hněvem. „Ne. Debil by byl někdo, kdo by ji nechal myslet si, že se o ni zajímám, hrál si s jejími city a pak ji odkopl.“

Rimmel se proti mně napjala. Nemyslel jsem si, že by někdy viděla Braedena naštvaného. Byl temperamentní. Nebyl vždy klidný jako já.

„Kámo,“ řekl jsem, snažil jsem se ho zchladit. „Udělal jsi správnou věc.“

„Jdu do sprchy,“ řekla Ivy. Vzala si věci a o vteřinu později byla pryč.

Nemohl jsem si pomoct, ale přemýšlel jsem nad tím, jestli někdo nečíhá v koupelně, jestli tam někdo nečeká, aby ji sledoval.

„Holky.“ Povzdechl si Braeden, když byla Ivy pryč.

„Já jsem holka,“ řekla Rimmel.

„Ne, ty jsi jiná.“ Ušklíbl se Braeden.

„Tak co chtěla moje máma?“ Zeptal jsem se.

Podívala se na mě. „Chtěla vidět útulek a vědět o něm víc. Nabídla se, že získá nějaké peníze, aby nám pomohla.“

„Věděl jsem, že se ukáže.“ Popadl jsem ji za nohu.

„Jo.“ Souhlasila, ale její hlas byl pryč a zdála se mnohem méně nadšená z náhlého přijetí mou matkou.

„Co se děje?“ Zeptal jsem se.

„Nic.“ Byla strašná lhářka.

Chystal jsem se ji přinutit, aby mi to řekla, když mě Braeden přerušil. „Už ti Rome řekl tu dobrou zprávu?“

„Jakou zprávu?“ Těkala očima mezi námi.

„Zachovi byl doručen soudní zákaz. Už se k tobě nemůže přiblížit,“ řekl jsem. Proč se to nezdálo jako tak dobrá novinka?

„Taky byl vyhozen z Omegy,“ řekl Braeden. „Měli jsme sedadla v první řadě.“

Rimmel se na mě podívala a já přikývl. „Je konec.“

„No, nemůžu říct, že by mi to bylo líto,“ řekla a sklonila se ke mně.

Braeden si odfrkl. „Ten sráč si to zasloužil.“

V tichosti jsem souhlasil.

„Hej, chlape, můžeš nám dát minutku?“ Zeptal jsem se.

Přikývl a spustil nohy z postele. „Samozřejmě. Viděl jsem v hale několik dobře vypadajících slečen.“

Rimmel se zasmála.

„Hej.“ Podíval se na ni. „Jak to, že na mě nejsi naštvaná kvůli Missy? Vy dvě jste stále kamarádky?“

„Jo, jsme.“ Přikývla. „Tak nějak si myslím, že jsi udělal správnou věc.“

Braeden se usmál. „Vážně?“

„Lepší to skončit teď, než by jí její city ublížily.“

Přikývl. „Missy je pohodová holka. Ale já nejsem na vztahy.“

„Lidé se mění,“ řekl jsem mu, přemýšlel jsem, že nedávno jsem to cítil úplně stejně.

„Ne. Ty dva jste jen divní,“ vyštěkl Braeden. Pak se natáhl a rozčepýřil Rimmeliny už tak nepořádné vlasy.

„Au!“ Zakřičel a stáhl svoji ruku. „Co to sakra je! Máš tam snad zbraně?“

Zasmála se a z toho nepořádku vytáhla tužku. „Jop.“

„Holka…“ Zavrtěl hlavou. „To není správné.“

„Mě se to zdá docela v pořádku,“ řekl jsem a ona se usmála.

„Vidíš?“ Braeden zavrtěl hlavou. „Divní.“

Otevřel dveře a vstoupil na chodbu. „Dámy!“ Zavolal, když se za ním zavřely dveře.

„Myslel jsem si, že už nikdy neodejde,“ řekl jsem a přitáhl si ji blíž. Položila si tvář na mou hruď a já nechal svou bradu odpočívat na vršku její hlavy.

„Jsem ráda, že jsi tady,“ zašeptala a obtočila mi ruku kolem bicepsu.

„Řekneš mi, co se děje?“ Zeptal jsem se po několika minutách, co jsem ji jen držel v náručí.

„To nestojí za řeč.“

„Rim,“ zavrčel jsem.

Povzdechla si. „Je to hloupost.“

„Řekla něco moje matka?“ Věděl jsem, že řekla, že to s mojí mámou šlo dobře, ale nebyl bych překvapený, kdyby to řekla jen tak.

„Ne. Ano,“ řekla. Pak vydechla. „Já nevím.“

„Budeš mi s tím muset trochu víc pomoct, zlato. Nemluvím ženštinou.“

Zachichotala se. Ten zvuk stáhl mé vnitřnosti a pošťouchl mou touhu.

„Chce, abych jí pomohla s plánem, jak sehnat peníze. Chce si udělat holčičí čas.“

„Nevidím na tom nic špatného.“ Někdy mě ženy mátly. Nechtěla, aby ji moje matka měla ráda?

„Nedělala jsem takové věci od doby, co moje máma…“ Její hlas se vytratil a všechno do sebe zapadlo.

Ach, kruci. Moje matka jí připomínala tu její a všechny ty věci, které jí chyběly. „Chybí ti tvoje máma.“

„Každý den,“ zašeptala a mně se stáhl hrudník.

Byl to takový druh bolesti, který jsem nedokázal odejmout. Nebylo to něco, co bych mohl zbít nebo komu poslat papíry. Smutek a ztráta nebyly něco, s čím jsem se dokázal vypořádat. Přitáhl jsem si ji blíž a ona se ke mně ještě víc přitiskla. Jedna z tužek v jejích vlasech mě dloubla.

Natáhl jsem se a vytáhl ji ven. A pak další.

„Promiň,“ řekla.

Políbil jsem ji na čelo. „Víš, že by moje máma nikdy nemohla nahradit místo po té tvojí.“

„To zní jako něco, co jsem řekla tvé mámě o tobě,“ řekla.

„Ach, vážně?“ Usmál jsem se na ni.

Přikývla. „A já to vím. Je to jen… těžké. Chci s ní trávit čas. Vážně. Je to jen…“

„Cítíš se, jako kdybys podváděla svoji mámu?“

Vzhlédla. „Ne, to vůbec ne.“

Zamračil jsem se. „Tak co teda?“

„Co se stane, kdybychom se rozešli?“ Slova ze sebe vypustila tak rychle, že jsem měl co dělat, abych je pochytil.

„Myslíš si, že se rozejdeme?“ Jen myšlenka na to mi způsobila bolest na hrudi.

„Ne všechno trvá věčně.“

A pak jsem to pochopil.

Pochopil jsem, proč ji čas strávený s mou matkou děsil.

„Zlato,“ zamumlal jsem a zvedl si ji z klína. Její otevřený laptop byl poblíž, a tak jsem ho položil na podlahu. Dívala se na mě se stíny v očích, které mě pronásledovaly, když jsem se otočil.

Uchopil jsem její obličej do svých rukou a pozorně ji pozoroval. „Můžeš je k sobě pustit. Nikam se nechystám.“

Za brýlemi pevně zavřela oči.

Políbil jsem ji na špičku nosu. „Tak moc tě miluju. Zůstanu s tebou. Moje rodina je teď i tvoje rodina. Nenechám nikoho, aby ti to vzal.“

„Bolí to,“ zašeptala.

Něco v mé hrudi se stáhlo. Bolest v jejím hlase byla nezpochybnitelná.

„Byli jsme nevyhnutelní. Vím to. V okamžiku, kdy mi byl podán ten papír s tvým jménem, abych tě doučovala, bylo to jako vytesané do kamene, že se dostaneš dovnitř,“ řekla Rimmel a stlačila si ruku na srdci.

Její oči se setkaly s mými. „Miluju tě víc než kohokoliv jiného. Cokoliv jiného. A myšlenka na to, že tě ztratím, mi nedá v noci spát. Nevíš, jaké to je, když někoho ztratíš.“

„Ne, to nevím,“ řekl jsem jemně.

„Nemůžu je vpustit dovnitř. Nemůžu riskovat, že budu milovat někoho dalšího a ztratit ho.“

„Pojď sem.“ Natáhl jsem se pro ni a její ruce se mi uzamkly kolem krku. Natáhl jsem se na matraci a přitáhl si ji k sobě. Její tělo lemovalo moje a její tvář jsem měl pohřbenou na krku. Držel jsem ji beze slova.

Opravdu tu nebylo nic, co bych mohl říct. Opravdu ne. Zabíjelo mě, že je takhle zraněná. Zabíjelo mě, že jsem nevěděl, jak to zastavit. Vše, co jsem mohl udělat, bylo milovat ji. Milovat ji a nikdy ji neopustit.

„Víš,“ řekl jsem, snažil jsem se ji zlepšit náladu. „Moje matka je posedlá kontrolou. Není tak rozkošná jako já.“

Smích, který z ní vybuchl, uklidnil mé napětí v ramenou.

Vzhlédla. Slzy jí naplnily oči. „Nikdo není tak rozkošný jako ty.“

Sundal jsem jí brýle a odložil je na stranu. Když jsem si vlezl na ni, povzdechla si a zahákla svou nohu okolo té mojí. Hluboce jsem ji políbil, strčil ji jazyk do pusy a vzal její rty do svých, abych mohl sát jejích plnost. Rimmeliny ruce mi vklouzly do vlasů, aby si mě mohla přitáhnout blíž.

Líbal jsem ji s veškerou láskou, kterou jsem měl uvnitř, snažil jsem se vytrhnout část temnoty, část ztráty. Věděl jsem, že ten pocit nikdy nezmizí, ale chtěl jsem ho alespoň zmenšit. Chtěl jsem, aby moje láska byla větší, aby přemohla ty pochybnosti.

Zvedla se z postele, aby mi byla blíž. I přes naše oblečení jsem cítil její vztyčené bradavky. Roztáhla stehna, já se usadil mezi jejíma nohama a zuřivě jsem zavrčel frustrací na vrstvy oblečení, které mě držely od její nahé kůže.

Přitiskl jsem boky proti ní a ona si ke mně razila svou vlastní cestu. Odtáhl jsem rty od těch jejích a políbil ji na krk, zuby jsem jemně kousal do její odkryté kůže.

Touha mnou pumpovala tak silně a rychle, že jsem ani neslyšel otevřít dveře. Jen jsem ji dál líbal a snažil se k ní dostat ještě blíž.

Rimmelin jazyk mi vklouzl do úst a já zasténal.

„Jej, kámo!“ Vyhrkl Braeden. „Už tu nejste sami.“

Rimmel pode mnou ztuhla. Její ruce, které si našly cestu ke knoflíkům mých džínů, se zastavily.

Zvedl jsem hlavu a zamrkal, snažil jsem se, aby se oči znovu soustředily. Braeden mi stál u nohou a zíral na nás s pobaveným výrazem n tváři. „To jste ani neslyšeli, že vešla Ivy do místnosti?“

„Ne,“ zavrčel jsem. Stále mnou pumpovala touha a z jeho mluvení jsem byl podrážděný.

„No, udělali jste jí pořádnou show.“

Rimmel pohřbila se zakvílením svůj obličej do mého krku.

„Hned budu pryč.“

„Tak pojď, blondie. Dáme jim pár minut.“ Braeden přehodil svou ruku kolem Ivy, která tam jen tak stála, a já ji ani neviděl.

Když se za nimi zavřely dveře, položil jsem čelo na matraci vedle Rimmeliny tváře a snažil se nadechnout třesoucím se dechem.

„Zůstaň dnes večer u mě,“ řekl jsem chraplavým hlasem.

„Ráno mám hodinu.“

„Přivezu tě zpátky.“ Kdybych musel vstát uprostřed noci, udělal bych to.

„Musím tohle dokončit. Můj laptop poslední dobou pracuje hodně pomalu a zítra to musím odevzdat.“ Když se vymlouvala, její prsty vklouzly k pasu mých džínů.

„Můžeš použít můj laptop. Je nový. Sakra, klidně si tu věc vezmi.“

Zasmála se.

Zasténal jsem. „Prosím, zlato. Nemůžu tě tady nechat.“

Mé rty znovu našly její a udělaly lepší přesvědčovací práci, než dokážou kterákoliv slova.

„Slibuješ, že mě necháš dokončit mou práci?“ Zeptala se, když osvobodila svá ústa.

„Na mou čest,“ řekl jsem slavnostně a vzal její ruku, abych si ji umístil na srdce.

Oči jí zabloudily k mému rozkroku a k velkému stanu v kalhotách. Jazyk jí vyskočil a olízla si spodní ret. Zasténal jsem.

„Bře. Pojďme.“

Vyskočil jsem a popadl její laptop a napájecí kabel. „Vezmi si nějaké oblečení na ráno.“

Potřebovala nějaké místo na oblečení mém domě. Byl jsem příliš netrpělivý, abych čekal, než si sbalila tašku. „Potřebuju svou tašku s knihami,“ řekla, když si balila oblečení.“

Přehodil jsem si ji přes rameno a zastrčil si počítač pod paži. Rimmel dokončila balení své tašky a na nos si znovu dala brýle. „Hotovo.“

Vzal jsem ji za ruku a vlekl ji do haly. Uviděl nás Braeden a rozřechtal se.

„Uvidíme se zítra,“ řekl Rimmel k Ivy, která stále hned vedle Braedena.

Poté, co jsme Braedena vysadili před jeho kolejí, popadl jsem její obličej a znovu ji políbil. Dlouze. Pomalu. Hluboce.

„Slíbil jsi mi, že budu moct dokončit svou práci,“ připomněla mi.

„Ano, ale nesliboval jsem nic ohledně spánku.“

„Nepotřebuju spát. Potřebuju jen tebe.“

Nemyslel jsem na Zacha, fotbal, nebo na mou matku po zbytek noci. Byla tu jen ona.