Hater - 23. kapitola

Překlad: Lucie

Studentka dělá na parkovišti smyky: škola
z toho NENÍ pobavená.
#AleJaAno   #CernySnihMuzeBytSranda
…Alpha BuzzFeed

Rimmel

Nechtěl se přestat smát.

Můj smrtící pohled vůbec nefungoval.

Ve skutečnosti jen způsobil, že se smál víc.

Překřížila jsem si ruce na hrudi a vylezla ven.

„Maličká!“ Zařval na mě, a pak se znovu začal smát.

„Já ti ukážu Maličkou,“ zamumlala jsem. Přešla jsem na nedaleké travnaté místo a ohnula se, abych nabrala část sněhu, který ležel na kraji chodníku.

Ignorovala jsem bodání v prstech, když jsem balila chladnou hmotu do těsné koule.

„Zlato,“ řekl Romeo, který si stoupnul za mě. „No tak, omlouvám se.“

Postavila jsem se, a když jsem se otočila, hodila jsem tu sněhovou kouli. Zasáhla ho mezi krk a rameno. Bílá koule se roztrhla a některé kousky mu sklouzly pod bundu.

Začala jsem se smát.

Nevypadal pobaveně.

Musela jsem přiznat, že to mě rozesmálo ještě víc.

Romeo se v poklidu natáhl a odhrnul zbývající sníh, který se mu držel na rameni.

Odfrkla jsem si.

Vrhnul se na mě a já vykřikla. Než jsem se mu stačila vyhnout, vzal mě za pas a obrátil mě tak, že jsem měla hlavu k zemi. Musela jsem si zatlačit rukou na brýle, aby mi drželi na obličeji.

Zdálo se to, jako nejjednodušší věc na světě, jít se mnou, zatímco jsem visela nad zemí. Zastavil se vedle sněhové hromady, ze které jsem udělala kouli.  Natáhl ruce, takže jsem tam visela, a pak mě spustil dolů.

Začala jsem se bránit, bojovala jsem s ním, snažila jsem se osvobodit. „Ne!“ Křičela jsem. „Je to studené!“

„Myslíš tím, že nechceš, abych ti obličej zabořil do toho sněhu?“

„Romeo,“ varovala jsem ho.

„Odplata je pouze spravedlivá,“ zazpíval.

„Viděl jsi, že to přijde!“ Krev se mi nahrnula do hlavy, díky čemuž jsem se cítila legračně. „Polož mě!“

Zasmál se a povytáhl mě nahoru a otočil, takže jsem byla znovu na nohou.

„Stojíš za prd,“ řekla jsem a vystrčila na něj jazyk.

„Obvykle mě ten jazyk rozptýlí, protože vím, že chceš, ale dnes ne. Jsme zaneprázdněni.“ Obmotal mi ruku kolem ramen a obrátil mě zpátky směrem k prázdnému Hellcatu.“

Byl perfektně čistý. Limetkově zelený exteriér na sobě neměl ani skvrnku. Romeo ho neustále omýval. Nenáviděl, jak ho sníh a sůl na silnicích po celou dobu špinily.

„To opravdu není nutné.“ Zkoušela jsem to už po tisící.

„Ano, je. Vědět, jak se řídí se řadící pákou je něco, co každá dívka potřebuje znát.“

„Nejsem každá holka,“ ušklíbla jsem se.

„Ne. Jsi moje holka. A moje holka potřebuje znát, jak se řídí Hellcat.“

„Proč nemůžeš mít automat, jako všichni ostatní v zemi?“

„Skuteční muži řídí s převodovkou.“

Odfrkla jsem si.

„Tak pojď,“ řekl a na obličej se mu vrátil úsměv.

„Přestaň si ze mě dělat srandu!“

„Nemůžu si pomoct, Maličká. Je to poprvé, co někdo potřeboval hromadu knih, aby v tomhle autě viděl přes palubní desku.“

Pohrdavě jsem se na něj podívala. „Má to propadlé sedačky.“

S vážností přikývl. „Věděl jsem, že mé učebnice budou někdy užitečné.“

Protočila jsem oči a on mě jemně postrčil k sedadlu řidiče. S povzdechem jsem si vlezla dovnitř a sedla si na hromadu knih.“

Upřímně řečeno, myslela jsem si, že to byl zločin vůči psanému slovu.

Jakmile jsem seděla, Romeo oběhl auto a sedl si na sedadlo spolujezdce. Seděli jsme na prázdném parkovišti před nějakým obchodem, který už byl zavřený. Asfalt byl vyčištěn od sněhu a Romeo sem zajel dřív a posypal ho solí, aby se ujistil, že tu není žádný led. Na zemi byl jen poprašek sněhu, který pokrýval trávu.

Věděla jsem, že každým dnem se má přihnat obrovská bouře, ze které spadne několik nových centimetrů směnu, proti čemuž to teď venku vypadalo jako nic.

Jako kdyby mi mohl číst myšlenky, Romeo řekl, „Musím tě to naučit teď, než silnice budou příliš špatné. Pak bychom museli počkat do jara.“

Skoro jsem si přála, aby začalo sněžit.

Skoro.

„Fajn,“ zamumlala jsem. „Pojďme na to.“

Znovu se mu na tváři objevil úsměv, když mi vysvětloval, jak mám řídit oběma nohama. Upřímně řečeno, byla jsem ohromená, že mě učí zrovna tohle. Sotva jsem mohla chodit, aniž bych spadla, natož abych řídila auto oběma nohama současně.

Byla jsem jako katastrofa, která čeká, co se stane, a on mě nechal učit se na svém drahocenném miminku.

„Tohle je řadící páka.“ Pokračoval a vzal mě za ruku a položil mi ji na věc, která byla mezi sedadly. „Začneme na jedničce,“ řekl a pak pokračoval, aby vysvětlil zbytek. Poslouchala jsem ho, protože čím dřív se to naučím, tím dřív skončíme.

I když to, co jsem poslouchala, bylo matoucí.

„Dobře,“ řekl Romeo, když skončil. „Teď to zkusíš.“

„Co když nabourám?“ Obávala jsem se.

„Není tu nic, o co bys mohla nabourat, Rim.“

Podívala jsem se na něj pohledem, který slibovat, že bych mohla najít něco, co by se mohlo stát.

Zasmál se, ale pak zavrtěl hlavou. „Pojďme.“

S povzdechem jsem zatlačila na spojku a brzdu najednou. Zapnula jsem motor a položila ruku na převodovku.  Auto se rozjelo dopředu a pak zastavilo.

„To je v pohodě,“ řekl trpělivě. „Zkus to znovu.“

Zkusila jsem to znovu.

A znovu.

Při pátém pokusu se auto pohnulo o několik metrů, než zastavilo.

Romeo se držel své trpělivosti, ale já ne. „Selhala jsem,“ řekla jsem.

Usmál se. „Ne. Potřebuješ jen víc praxe.“

„Potřebuju číslo na dobrou taxi společnost.“

Zašklebil se. „Nezkoušej to a někam jeď,“ otevřel dveře a vyskočil z auta.

„Ha-ha,“ zamumlala jsem.

Otevřel dveře na straně řidiče a sklonil se dovnitř. „Přesedni si.“

„S radostí.“

Vstala jsem a všechny učebnice, na kterých jsem seděla, jsem hodila na sedadlo spolujezdce a přesedla si. Vklouzl na sedadlo a poklepal si na klín.

Podívala jsem se na něj, jako kdyby se zbláznil.

„Zkusme to takhle.“

Odfrkla jsem si. „Jenom chceš, abych si ti sedla na klín.“

„Sakra, že jo.“ Mrkl. „Pojď.“

Jak si myslel, že budeme řídit, když mu budu sedět na klíně, šlo mimo mě, ale stejně jsem to udělala.

Možná, že jsem si chtěla sednout na jeho klín.

„Takže,“ řekl hlasem u mého ucha, „polož si své nohy na moje.“

Udělala jsem to, ale sotva jsem dosáhla na pedály, takže jsem si sedla na kraj sedadla mezi jeho nohy a položila jsem svá chodidla na jeho.  Pak mě vzal za ruku a položil ji na řadící páku.

Malé jiskřičky elektřiny se mi rozběhly po paži, když jeho velká, teplá ruka pokryla mojí.

„Teď nastartuju. Budeš moct cítit, jak se auto pod námi pohybuje, podle toho, jak pohybuješ nohama.“

„Bře,“ odpověděla jsem bez dechu.

Cítila jsem, jak mu fungují svaly na nohách, když sešlápl pedály a nastartoval auto. S lehkostí zařadil první rychlostní stupeň a pomalu uvolnil brzdu. Auto se rozjelo dopředu. Jeho noha se pohnula a dotkla se plynu. Auto zareagovalo a zapředlo, jak se pohybovalo dopředu.

Znovu se posunul, moje ruka byla uvězněná mezi tou jeho a řadící pákou. Mluvil tiše, když řídil a vysvětloval mi vše, co jsme dělali. Obkroužili jsme parkoviště víckrát, než jsem dokázala spočítat, a nakonec jsem se s autem dostala do rytmu.

„Jsi připravená to znovu vyzkoušet sama?“ Zeptal se, když se auto zastavilo.

„Možná,“ řekla jsem, když jsem se o něj opřela. Byl tak teplý a tak silný. Možná, že nakonec lekce řízení nebyly vůbec tak špatné.

Jeho paže mi sklouzla kolem pasu a pevně mě přitiskl k sobě. Jemně mi okusoval ušní lalůček a já zasténala.

„snažíš se mě rozptýlit?“ Zeptal se.

„Říká kluk s ušním lalůčkem v puse.“

„Líbí se ti to,“ zašeptal.

„Ach, ano,“ zašeptala jsem zpátky.

Mohla jsem cítit jeho vzrušení proti mým zádům, a vnitřek auta se naplnil chtivou touhou. Romeo zasténal. „Tak pojď. Poslední pokus, než půjdeme.“

„Fajn.“

Jakmile se usadil na sedadle spolujezdce a já byla na svém stohu knih, znovu jsem se snažila vzpomenout si, jaké to bylo, když řídil, a snažila se to dělat jako on.

Dostala jsem se do poloviny parkoviště, než se Hellcat zadrhnul a zastavil se.

„Dokázala jsem to!“ Vykřikla jsem a hodila mu ruce kolem krku.

Zasmál se a zatahal mě za konečky vlasů. „Chceš se odvést do útulku?“

Udělala jsem obličej. „Opravdu chceš, abych vyjela na silnici s ostatními lidmi?“ Zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu.

Zašklebil se. „Možná bych měl řídit. Kromě toho, chudák převodovka pravděpodobně křičí po pauze.“

Neměla jsem tušení, co je to převodovka, ale souhlasila jsem, takže už jsem nemusela řídit.

Před útulkem jsem se k němu otočila. „Chceš jít na chvíli dovnitř?“

„Nemůžu. Mám se setkat s Braedenem v posilce,“ řekl a naklonil se, aby mě políbil.

„Jestli budeš potřebovat odvést zpět do kampusu, až skončíš, zavolej mi.“

„Můžu se projít. Je to jen pár bloků.“

Zamračil se. „Je zima.“

„Není to tak špatné,“ odpověděla jsem. Nehodlala jsem mu zavolat, aby mě odvezl. Byla jsem zvyklá chodit pěšky pokaždé, když mě Michelle nemohla odvést.

„Pravděpodobně bude tma. Nechci, aby ses procházela v noci. Není to bezpečné.“

To mě přimělo myslet na Zacha. „Myslíš, že už mu to doručili?“ Zašeptala jsem.

Romeova tvář ztvrdla. „Sakra, doufám, že ano.“

Včera to byla první věc, kterou jsme udělali, ale nebyl v domě, když tam dorazil kurýr. Později to zkusili znovu, ale stále tam nebyl. Romeo byl přesvědčený, že se o tom nějak dozvěděl, a úmyslně se vyhýbal domu, aby mu to nemohlo být doručeno.

Zatím jsme věděli, že by to mělo být doručeno ještě dnes. Byla jsem trochu nervózní. Zach byl tak trochu jako nepřipevněný kanón. Netušila jsem, co bude dělat, a jestli opravdu věděl o zákazu přiblížení, mohl by být opravdu naštvaný.

„Víš co?“ Řekl Romeo. „Večer na mě počkej. Vyzvednu tě.“

„Svezu se s Michelle.“

„Rim,“ zavrčel.

Povzdechla jsem si, „Fajn.“

Nemělo smysl se hádat. Dokud nebudeme vědět, jaká bude Zachova reakce, neměli bychom být tak neopatrní.