Goivanni - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Ach to bláznivé mládí. Další hloupé riskování Gia a Kim. Jak dlouho jim to ještě může procházet?                     Sinnel

Kim se se skloněnou hlavou prodírala davem vysokoškoláků na chodbě východního křídla. Z první hodiny zmizela o třicet minut dřív. Nebyla se schopna soustředit se na profesora.

Dnešek byl stejný jako ostatní dny uplynulého týdne. Kim by nemělo překvapovat, že to nezvládla. Její život ovládla únava z nespavosti a neustálé přemýšlení. Trápily ji zlé sny.

Krev na podlaze. Pach střelného prachu, který jí hořel v plicích. Prsty muže, který se jí tak nádherně dotýkaly, a které v příštím okamžiku stiskly spoušť. Zelené oči s prázdným pohledem, bez jakýchkoli emocí. Ty sny měla nepřetržitě. Stále se opakovaly. Na kloubech prstů měla stále ještě pozůstatky toho, jak si zuby prokousla kůži.

Muž, který přišel o život kvůli Kim.

Kvůli ní.

Když se dostala k tomuto bodu, překvapivě byla pokaždé schopna sama sebe rychle zastavit. Neměla žádné pochyby o tom, že kdyby Ben komukoli řekl o Kim a Giovannim, teď už by byla na cestě ven z domu v pytli na odpadky. Stejně tak jako Giovanni.

Smrt byla tak jako tak nevyhnutelná, ale způsobila ji Kimina hloupá neopatrnost, protože ztrácela sebekontrolu. Čím blíž byla Giovannimu, tím víc toho cítila. Táhlo jí to k němu. Musela ho v garáži vyhledat. I když věděla, že byl na ni pravděpodobně stále rozzlobený a naštvaný, bylo to tak silné, že to nemohla ignorovat.

Kim se musela Giovanniho zeptat, proč byl stále ještě ve Vegas. Jeho odpověď však znala dřív, než stihl říct byť jen slovo. Kvůli ní.

Všechno to bylo kvůli ní.

A přesto, že sledovala, jak ten muž zabil jinou lidskou bytost… kvůli ní… byl někým úplně jiným. A jediném okamžiku. To bylo něco, co prostě Kim netušila, jak si v srdci a hlavě přebrat a zvládnout to a pochopit.

„Tesoro.“

Kim se uprostřed kroku zastavila. Tenhle týden probíhal z většiny v klidu. Gio se jí nesnažil vnutit svou přítomnost, kdy by se buď úmyslně či jen náhodou objevoval na místech, kde by se mohla Kim vyskytovat. Ale to pohlazení a jeho hlas bylo nezaměnitelné. Nebyla si jistá, zda se jí jen snažil poskytnout prostor k dýchání nebo prostě neměl možnost zastihnout ji o samotě. Upřímně Kim netušila, jak má plánu zachytit ji o samotě. Nebylo jí proti mysli vytratit se na celý den, jak po ní žádal.

„Za tebou, bella ragazza.“

Kim se napnula a pevněji sevřela ucho své tašky.

„Teď máš ze mě strach?“

„Ne,“ odpověděla Kim po pravdě.

„Jestli je to, co chceš, můžeš jít dál,“ řekl Giovanni tiše, zatímco ji ostatní lidé míjeli. „Pochopil bych to a už tě znovu neobtěžoval.“

Kim se bez váhání otočila a čelila tváří v tvář zachmuřenému Giovannimu. Na sobě měl džíny a novou koženou bundu. Pod paží držel helmu. V druhé ruce měl druhou helmu a černou tašku. „Neobtěžuješ mě.“

Ne ve špatném slova smyslu.

Koutek úst se mu zvedl v náznaku slabého úsměvu. „Ach?“

„Ne,“ zamumlala Kim. „A…“

„Hmm?“

„Myslím, že se tě musím zeptat na pár věcí o…“ Při vzpomínce na to, kde byla, se jí hlas vytratil. „No, o tobě a o tom, co se stalo.“

Giovanni přikývl. „Tak pojďme.“

Kim následovala Giovanniho, až došli do chodby, která byla tichá a poskytovala jim víc soukromí. Položil věci na podlahu a se založenýma rukama na prsou se opřel o zeď. „Nespíš.“

„To je tak zjevné?“

„Vypadáš unaveně. Za celý týden jsi nic nedělala ani sis s Francem nevyšla nikam ven.“

Kim se zamračila. „Jak to víš?“

„Bál jsem se o tebe, takže jsem se chtěl ujistit, že budeš v pořádku. Nemyslím si, že jsi, ale docela dobře to schováváš.“

Kim unikl vzduch z plic. Za to, že ji sledoval, na něj neměla vztek. Spíš byla zmatená ze svých pocitů. Tohle bylo jen další ukázkou toho, jak se o ni staral, dokonce i když mu péči neopětovala.

„Zábavné. Franco si ničeho nevšiml,“ řekla Kim. Věděla, jak zatraceně moc to znělo hořce. „Nemluví o tom a já mám podezření, že se mě na to ani nechce zeptat.“

„Nechal tě samotnou,“ odpověděl Giovanni s pokrčením ramen. „Byl hloupý, když nevěděl, že budeš bojovat. Ale vzhledem k tomu, kým je, je naprosto neschopný pocítit empatii vůči té situace. Jeho způsob řešení problémů je pravděpodobně takový, že tě nechá být, aby sis to zpracovala sama v sobě, jak chceš.“

„Právě jsi bránil Franca?“

Gio si povzdechl. „Ne konkrétně Franca, spíš… mafiána. Neříkám, že je to ta správná cesta, ale tohle je to, jak se to učil zvládnout. Nemluv o tom. Tyhle sračky se dějí, takže se prostě zatraceně pohni dál. Je lepší dostat se přes to, než na tom stále lpět, když tu není nic, co by se mohlo udělat.“

Kim se přikrčila. Tohle je příšerné učit se to. „Takže jsi takový. Myslím tím mafián. Záleží ti na tom.“

„Na tobě? Jistě,“ řekl Giovanni se slabým úsměvem. „Na Benovi? Téměř vůbec. Pokud šlo o to, vybrat si mezi mnou a někým jiným, vždycky si zvolím sebe. I když je to ode mě sobecké. Takhle funguje život. Jestli chce člověk přežít, musí si být vždycky vědom všech ostatních hráčů kolem něj. Ale tady to není jen o mně nebo o něm, tady je to i o tobě. Měl jsem na výběr, rozhodl se, a teď je po všem.

„To je… Ani nevím.“

„Jestli u mě hledáš omluvu za to, co jsem udělal, u mě ji nenajdeš. Ale omlouvám se za to, že jsi to všechno viděla.“

Kim si odkašlala. Cítila se nepříjemně. V hlavě měla stále množství otázek, které ji nedávaly spát. Musela je ze sebe dostat ven. „Ty jsi to musel vidět taky. Když jsi to udělal, ani jsi nemrkl nebo odvrátil hlavu.“

„Tohle ti vadí?“

„Svým způsobem,“ připustila Kim. „Je to, jako bys byl vůči všemu znecitlivělý. Jo, Gio, to je to, co mi tak nějak vadí. Neobviňuj mě za to.“

„To bych nemohl, bellisima. Nejsem znecitlivělý, jak jsi mě nazvala. Jen mám jiný pohled na věc a vypořádávám se s tím až v okamžiku, kdy je po všem. Když stisknu spoušť, nemůžu odvrátit oči – můj otec mě učil, abych to nedělal. Mám to v sobě hluboce zakořeněné jako to, že jsem Marcello.“

„Cože, proč?“ Bože, to bylo ještě příšernější, než si myslela.

„Protože pokud věřím tomu, že mám právo ukončit lidský život, pak bych mu měl dát tolik respektu, abych se díval, jak odchází.“

„Ach.“

„Tohle není odpověď, kterou jsi očekávala, co?“

Ne, to ne. Kim předpokládala, že by to mohlo být lekcí v tvrdosti jeho pohledu na násilné činy a odvrácení emocí, takže by nemusel cítit vůbec nic. Rozhodně si nemyslela, že se v tom objeví slovo jako respekt.

„Jak ses cítil?“ zeptala se Kim.

„Skutečně to chceš vědět?“

„Zeptala jsem se, ne?“

Giovanni přerývavě vydechl. „Paralyzovaný. Strachem o tebe. Děsil jsem se toho, že nás nebudu schopný vysekat z té situace. Ale udělat to? Nic než odstup.“

Někdy upřímnost přinášela tupou bolest.

„Jak ses cítila?“ zeptal se Giovanni se zvednutým obočím, i když byl výraz jeho obličeje jinak prázdný.

„Příšerně. Provinile. Všechno, jen ne lhostejně.“

„Víš, to není špatná věc. Radši bych cítil něco, než vůbec nic.“

„Tos neříkal,“ poukázala Kim.

„Ne, řekl jsem, že jsem nic necítil, když jsem to dělal. Když to skončí, je po všem. Lidé jsou pryč, a já mám čas myslet. Ve skutečnosti až příliš moc času. A protože vím, co by se mohlo stát, kdybych to neudělal, jsem v pohodě s tím, jak jsem to celé vyřešil. Viděla jsi, kým jsem, Kim. Jestli to nedokážeš pochopit a přijmout to, řekni mi to hned, protože tohle se nikdy nezmění.

„Chápu to, ale nelíbí se mi to.“

„Neřekl jsem, že se ti to musí líbit,“ zareagoval Giovanni stejně rychle. „Co dalšího se ti honí v tvé krásné hlavě?“

Možná. Kim už si nebyla ničím jistá.

„Nikdo o něm dokonce ani nemluví. Myslím tím, o Benovi,“ vysvětlila Kim, když se Giovanni zatvářil zmateně. „S Francem a Lucasem byli nejlepšími přáteli. Ve skutečnosti si myslím, že Lucas s tím chlapem vyrůstal.“

„A teď se tváří, jako by nikdy neexistoval,“ doplnil Giovanni.

„Jo. Prostě to nechápu.“

„Protože jsem po jeho smrti řekl, co udělal. Díky tomu by se jakékoli sympatie či smutek, který by mohl někdo cítit, stal ostudný. V podstatě jsem jim řekl, že neměl čest, že byla jeho smrt spravedlivá a podle pravidel Cosa Nostry by jeho jméno nemělo být znovu nikdy vysloveno.“

„Ale to byla lež.“

„Nevím, co potřebuješ, abych řekl na zmírnění viny, kterou cítíš, ale tohle nebylo tvoje rozhodnutí, Tesoro. Udělal jsem to já, ne ty. Já jsem to rozhodl.“

„I když kvůli mně.“

„Ano, kvůli tobě,“ souhlasil Giovanni. „Řekni mi, co ode mě chceš.“

„Nech mě, abych mohla cítit vinu,“ zašeptala Kim. „Nejsem jako ty.“

„Dobře.“ Giovanni se sklonil a zvedl svou černou tašku. „Slíbila jsi mi den. Stále to platí, že?“

„Lucas hlídá venku. Tak jako vždycky. Nemůžu s tebou jen tak odejít.“

„Tyhle starosti nech na mě,“ řekl Giovanni s mazaným úsměvem. „Dostanu svůj den nebo ne, Kim?“ Jaké kouzlo měla Kim v sobě, že Giovanni u žádné z žen nikdy neviděl to, co na Kim? Její přitažlivost pro něj byla stále tak silná. To, co k ní cítil, bylo tak intenzivní a matoucí, jako vždy. Stále měl potřebu, aby se cítila příjemně a v bezpečí.

„Dobře,“ řekla Kim a setřásla ze sebe své myšlenky. „Jeden den.“

„Domluveno. Tady.“

Kim si od něj tašku převzala, otevřela a uvnitř našla několik známých věcí. Své džíny, tričko Henley a Giovanniho koženou bundu, kterou jí půjčil posledně. Kim se na věci podívala. V žilách jí kolovala nejistota.

„To jsou moje věci,“ řekla Kim. Při tom zřejmém utvrzení si připadala otupěle.

„Vím. Franco chce, abys vypadala a chovala se jako žena v domácnosti z padesátých let. Já dávám přednost jednadvacetileté Kim, která má džíny a mou koženou bundu. Navíc, pokud sis toho nevšimla, tu máš helmu.“ Giovanni ukázal na dvě černé helmy, které ležely na podlaze. „Jet na motorce v šatech není ani zdaleka tak zábavné, jak si možná myslíš. I když si myslím, že podpatky si můžeš nechat.“

Kim na něj vrhla rychlý pohled. „Jak ses dostal k mým věcem?“

„Kim, nebudu předstírat, že jsem dobrým člověkem, ale pokud jde o otvírání zámků, tak v tom jsem navýsost skvělý. Jestli ti to pomůže, neprohrabával jsem se ti ve věcech. Jen jsem popadl to, co jsem si myslel, že bys mohla potřebovat. Nechtěl jsem riskovat, že až dojde na boží dopuštění, Lucas vrazí na tvůj pokoj na koleji, zda jsi nezamířila tam.“

„Poté… o čem to mluvíš?“

Giovanni se ušklíbl. „Až spustím požární poplach a všechny lidi v téhle budově vyženu najednou ven na parkoviště.“

„Gio!“

„Hele, bude to fungovat.“

Kim zavrtěla hlavou. Zvědavě se podívala na přilby. „Kde jsi vzal motorku?“

„V půjčovně aut. Na den jsem si ji pronajal. Teď, když jsem tu už pár týdnů, by moje auto bylo příliš rozpoznatelné. Už jsi skončila se svými otázkami, Tesoro?“

„Pro teď.“

Giovanni mávl rukou směrem k dámské toaletě, která byla o pár dveří dál. Kim tam bez dalších otázek zamířila.

**************

Lake Mead pro Kim už od doby, kdy byla mladou dívkou, vždycky představovalo oblíbené místo. Její matka měla ráda hory a plachtění, takže každý rok jejich rodina strávila pár týdnů v Národním parku.

Tohle byly vzpomínky, které zůstaly nezkažené životem. Z doby, než její matka zemřela na rakovinu a Nunz se skutečně nutil předstírat, že má zájem o svou jedinou dceru. Kdy mohli být Kim a Cody stále ještě považováni za milované sourozence, a kdy se spolu na celý den vydávali na výlety a v noci leželi na vrcholcích vysokých skal a pozorovali oblohu.

Překvapilo ji, že aniž by Giovanni znal místo, které milovala, tak ji tam vzal. Po krátké projížďce si vychutnávali soukromí osamocené zátoky skryté podél pobřeží.

„Kim?“

„Hmm.“ Podívala se na Giovanniho, který právě špičkou boty skopl malý kamínek do vody. „Jo?“

„Naprosto jsi vytěsnila všechny emoce a teď se trochu usmíváš. Co to mělo znamenat?“

Sledoval ji?

Kim zjistila, že Giovanni byl zvědavý muž. Nebo byl možná zvědavý jen na ni. Nevadilo jí vychutnávat si rozhovor, ale byla trochu překvapena, když to vypadalo, že to jediné, co chtěl dělat, bylo mluvit. Pokaždé, když spolu byli o samotě, se odehrávalo něco fyzického. Byli zahlceni přitažlivostí. Nepotřebovali mluvit. Kromě polibku na tvář, když jí pomáhal z lodi poté, co dorazili do zátoky, se Giovanni ani nepokusil překlenout vzdálenost mezi nimi.

Ne, že by si Kim stěžovala. Bylo to osvěžující.

„Jaký máš dneska cíl?“ zeptala se Kim a v tureckém sedu se usadila na deku, kterou před chvílí rozprostřela na zem. Zatím nebyla úplně připravena odpovídat na jeho otázky, takže doufala, že by její snaha o odklon od tématu mohla zafungovat dost dlouho na to, aby ho dostala z hlavy.

„Myslíš tím, pro nás?“

„Třeba,“ řekla Kim. „My, ty, nebo cokoli jiného.“

„Žádný nemám,“ odpověděl Giovanni, zvedl další kamínek a hodil ho do vody.

„Musíš ode mě něco chtít.“

Giovanni ztuhl uprostřed hodu. „Takhle tě lidé nutí, aby ses cítila, Tesoro?“

„Prosím?“

„Lidé, kterými jsi obklopena – takhle tě nutí se cítit? Jako že jim dlužíš něco za to, že si prostě užíváš potěšení z jejich společnosti? Pokud ano, tak to je skutečně zatracená škoda.“

Kim na okamžik nemohla promluvit. Franco jí z jejího života vykořenil tak silně, že všichni ostatní teď měli pocit, že je ve svém životě tak nějak nechtěla. K čertu, ještě předtím, než jí do života vstoupil Franco, to tak bylo. Zejména její otec.

„Někdy,“ přiznala tiše Kim.

Giovanni se zamračeně podíval na klidnou vodní hladinu. „Poté, co jsem přijel do Las Vegas, tak pokaždé, když jsem byl v tvé přítomnosti, jsi nikdy nevypadala tak uvolněně, jako právě teď. Vím, že až se vrátíš, nikdy takhle vypadat nebudeš. Takže si to chystám užít. Všechno.“

„A nepředpokládáš nebo nechceš, aby se mezi námi něco stalo?“ tlačila na něj Kim.

„Měl bych? Kim, já tě neznám. Myslím tím, znám tě,“ řekl a v tváři se mu objevil úšklebek. „Vím věci, které se pravděpodobně spousta lidí nikdy nedozví, ale ve skutečnosti tě doopravdy neznám. Nevím, jaká je tvá oblíbená barva, zvíře, nebo roční období. Takové ty maličkosti, které pro ostatní lidi nejsou důležité, ale já je chci znát.“

„Proč? Vzhledem k tomu, že jsem stále zasnoubená, není to trochu zbytečné -“

„Žádná informace o tobě pro mě není zbytečná,“ vložil se do toho divoce Giovanni. „Bez ohledu na ten podvod s Francem.“

Ach, dobře.

„Modrá… jako je barva nebe poté, co se vyčistí po bouřce. Koně, ale ti divocí. Jsou divocí a krásní, nezlomení vůlí člověka. A zima. Ale jen ve Vegas, protože tady není příliš horko ani příliš zima, ale tak akorát.“

Giovanni se usmál. „Jako právě teď.“

„Jako právě teď.“ Kim zastrčila ruce do kapes Giovanniho kožené bundy. Dávala si pozor, aby se tuhle bundu dobře skrývala. Měla strach, že by ho podle ní mohl Franco nebo některý z jeho idiotů identifikovat. „Co dalšího chceš vědět?“

„Všechno,“ zamumlal Giovanni. Při zvuku jeho hlasu Kim zabrněla kůže. „Cokoli tě přiměje usmát se tak, jako před pár minutami.“

Jak by mu to měla po tom, co řekl, upřít. „Moje máma tohle místo zbožňovala.“

„Ach. Ano?“

Kim přikývla. „Milovala přírodu. Typická italská matka, která vždycky strkala svůj nos všude, kam nepatřil, a myslela si, že ví všechno nejlépe. Když jsem teď tady, stýská se mi po ní a zároveň si to všechno připomínám. V poslední době se toho stalo tolik, že jsem si nebyla schopna sednout a myslet na ni tak, jako obvykle.“

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě roztesknit, srdíčko.“

„To jsi neudělal. Pravděpodobně jsi Gio vybral, to nejlepší možné místo, kam jsi mě mohl zavést.“

Giovanni odhodil další kamínek, který zvedl a přešel si sednout vedle Kim. „Musíš být po ní, protože se svému otci nepodobáš.“

Kim si s odfrknutím lehla na záda. Ruce si dala pod hlavu. „To je dobře.“

„To rozhodně nebudu popírat. Jak se tvoje máma jmenovala?“

„Lina.“

„Svou mámu beru za samozřejmost. Cecelia je úžasná žena. Víc, než dokážu vysvětlit. Někdy si myslím, že moje bratry, tátu a mě miluje až příliš. Bude nás milovat až do smrti, a to bez ohledu na to, co děláme nebo kým jsme.“

„Dívala jsem se na svatbě na ní spolu s tvým otcem. Tancovali spolu a šeptali si do ucha jako nikdo jiný. Bylo to sladké.“

Giovanni se zasmál. „Slovo sladký bych při popisování Antonyho Marcella rozhodně nepoužil.“

„S ní takový je.“

„To ano,“ zopakoval Giovanni tiše. „Pokud bych kdy potřeboval příklad toho, jak milovat ženu, můj otec je rozhodně dobrým vzorem. Vždycky jí zbožňoval a byl Cecelii věrný. Pro něho nikdy žádná jiná neexistovala. Respektuji ho za to a obdivuji, ale nechápu, jak může jeden člověk někoho jiného přivést na kolena tak, jako ona jeho. Nebo jsem to nevěděl, tuším.“

Kim se na něho zmateně podívala. „Skutečně ne. Znamená to, že teď to víš?“

„To znamená, že čím víc mluvíš, tím víc se to učím.“

Při té odpovědi se Kim bolestivě sevřelo srdce. Giovanni si na dece lehl stejně jako Kim a zůstal zticha. Kim zoufale toužila po tom, aby se v duchu dostala z nebezpečného území, v jehož blízkosti se pohybovala. Toho muže, který tu odpočíval vedle ní, by bylo tak snadné milovat.

Giovanni byl špinavý, nedokonalý a nebezpečný. Dělal příšerné věci a žil špatným životem. Všechno to skrýval pod povrchem výborného vzhledu a okouzlujícího chování. Byl také víc než tou osobou. Když se na ní Giovanni podíval, přiměl jí cítit se nádhernou, aniž by řekl byť jediné slovo. Navzdory tomu, že byla svědkem toho, čeho byl schopný, se v jeho přítomnosti nikdy necítila v nebezpečí. Pozornost, kterou si pro ni šetřil, jí dávala pocit, jako by v jeho životě byla tím nejdůležitějším.

Kim nechápala, jak se mu to podařilo docílit.

„Co máš v plánu po škole?“ zeptal se Giovanni a vytrhl tím Kim z jejích myšlenek. Byla vděčná za vyrušení. „Díky hlavnímu oboru matematice je tam obrovský záběr od obchodu a managementu, přes finance až po práci se statistikami. Nic z toho na mě nekřičí, že je to pro Kim to pravé.“

„Pravděpodobně proto, že mě všechno nutí s křikem utéct.“

„Co zbývá?“

„Vzdělání,“ řekla Kim a otočila se, aby se na něj mohla dívat. Rukou si podepřela bradu. „Moje máma byla učitelkou historie a angličtiny na střední. Svou práci milovala a předala mi to. Vynikala jsem v matematice a angličtině, takže mi to přišlo správné. Něco, o čem jsem si myslela, že by mě mohlo bavit příštích padesát let života.“

„Dokážeš udržet mou pozornost, takže nepochybuji o tom, že dokážeš udržet i pozornost puberťáků. Chlapců rozhodně.“

„Díky za to. A co ty?“ zeptala se Kim a konečky prstů se dotkla jeho ramene. „Vysoká?“

Giovanni se ušklíbl. „Vypadl jsem odtamtud. V té době mě to nezajímalo a já jsem se na ty sračky nedokázal soustředit tak dlouho, abych udržel krok.“

„Co jsi studoval?“

„Práva se zaměřením na obhajobu kriminálních zločinů.“

Kim se vrátila zpět do své původní polohy. Vzduchem se nesl její smích. „Ach můj bože, to je trefné. Mělo mě to napadnout samotnou.“

„Já vím, k mé rodině se to dobře hodí,“ řekl Giovanni, ale jeho pobavení rychle vymizelo. „Když jsem se na školu vykašlal, táta byl naštvaný. Celý měsíc se mnou nemluvil a to dokonce, i když jsem seděl přímo před ním. Pořád si myslím, že mi to dodneška úplně neodpustil.“

Kim se zamračila. „Ale s tím, co teď děláš, je spokojený, ne?“

„Myslím, že v určitém ohledu ano. Je spokojený, že dělám svou vlastní práci a jsem úspěšný.“

„Co tví bratři?“

„Řízení obchodu, finance a rozvoj,“ odpověděl Giovanni. „Absolvovali Cum Laude a zvládli to levou zadní.“

„Aha.“ Kim se kousala do rtu a opatrně volila svá další slova. „I když jsi nejmladší, tak na tebe musel být obrovský tlak, ať už ohledně očekávání lidí z la famiglia, tak i úspěchu vaší rodiny jako celku. Myslím tím impérium Marcellových, že?“

„Cosa Nostra je pro mě snadná věc jako dýchání,“ odpověděl Giovanni tiše, otočil se a nestoudně se na ni díval. „To byla jedna z věcí, které jsem nikdy nezpochybňoval. Nemusel jsem. Všechno ostatní mě tížilo. Když to dovolím, stále ještě se to někdy děje. Nejsem Lucian ani Dante a máš pravdu ohledně očekávání, které na mě kladlo spoustu lidí, kteří si mysleli, že bych se od nich neměl lišit.“

„Jaké to bylo, vyrůstat jako mafiánský princ?“

Giovanni protočil oči. Znovu se ušklíbl. „Celý můj život byl dobře naplánován dřív, než jsem věděl, jak se jmenuji.“

„Au.“

„Takhle to je, Kim. Vyrůstal jsem v extrémně bohaté a vlivné rodině a obklopovala mě celá subkultura. I když to tak nevypadá, jsem za to vděčný.“

Kim se natáhla k ruce, kterou měl položenou na břiše a pevně si s ním propletla prsty. Připadalo ji správné chtít mít kousek jeho blíž, ale odmítla se tím zabývat a místo toho si užívat den, který jívěnoval, kdy si mohla dělat cokoli, co chtěla.

„Víš, nevypadáš, jako že to víš,“ řekla Kim.

„Hmm?“

„Zkažené bohaté dítko s komplexem nadřazenosti.“

Vzduchem zaduněl Giovanniho smích. Jemně zatahal Kim za paži a přiměl ji, aby položila tvář na jeho hruď. Kim uklidňovalo to, jak byla obklopena jeho teplem a vůní. Pokojně spočívala na jeho hrudi. Rukou zajela pod jeho bundu a tričko a dotýkala se hrbolků jeho břišních svalů.

„Ty jsi něco jiného, bella mia,“ řekl Giovanni, když se mu podařilo ztišit smích.

„Bože, v to doufám.“

„Perfektní.“ Giovanni si s povzdechem položil svou ruku na spodní část Kiminých zad. „Kim, co ode mě po dnešku potřebuješ? Řekni mi, co potřebuješ a já ti to dám.“

Kim věděla, co chce: Giovanniho. Byla to fantazie, mnohem lepší než to, o co se ve skutečnosti jednalo a to zůstat naživu. Jediný způsob, jak toho mohla dosáhnout, bylo skákat tak, jak Franco píská, včetně manželství.

„Potřebuji, aby ses držel daleko,“ zašeptala Kim a v očích ji pálila vlhkost. „Nemůžu dělat to, co potřebuji, když musím dělat něco jiného. Bolí mě to, protože se musím držet od chtění tebe.“

Giovanniho sevření zpevnilo. „Dobře.“

„Omlouvám se.“

„Ne, chápu to. Tesoro, věř mi, že to chápu.“

„Nechci do svého zmatku zatáhnout další lidi, ani nechci, aby ostatní trpěli za mé chyby. Předtím jsem si musela dělat starosti jen o sebe a Codyho, ale nechci si ani představit, co by se stalo, kdyby to zjistil o nás.“

„Protože to tam je,“ řekl Giovanni hluboce.

„Cože?“

„My. Něco, co tam je. Tohle je ono. Přijít na to ti trvalo o něco déle, než to trvalo mně.“

Ne, Kim to věděla. Prostě bylo jednodušší ignorovat to, než aby to připustila.

„Co kdybych vymyslel, jak -“

„Prosím tě, nevytahuj, coby kdyby a možnosti. Pro mě je mnohem snazší vypořádat se s celou situací, když zůstanu v realitě a nebudu lpět na představách.“

Giovanni slyšitelně polkl. „Kim, musí existovat způsob, jak tě od něj dostat. Neříkej mi, abych se o to nepokusil, ale zatímco budu hledat řešení, dám tiprostor.“

„A když mě v průběhu toho, jak to budeš zkoušet, zabiješ?“

Mohl by tohle Giovanni riskovat? Kim si nebyla jistá.

„Zůstaň dneska večer se mnou,“ řekl Giovanni místo odpovědi na její otázku. „Nežádám o to, aby se cokoli stalo. Prostě jen zůstaň. Vím, že budeš mít peklo, když se nevrátíš po škole domů, ale -“

Kim to bylo jedno. „Zůstanu.“

„A dřív, než odejdeš, ti do telefonu uložím své číslo,“ dodal s těžkým povzdechem. „Jestli na tebe ještě jednou vztáhne ruku, tak bez ohledu na to, co se stane, mi zavoláš. Slib mi to, Kim.“

„Zavolám.“

Giovanni ji zvedl, vzal jí hlavu do dlaní a vtiskl jí měkký polibek přímo na rty. Byl tak sladký, až to bolelo. Kim se v jemnosti polibku ztratila. Když se odtáhl, chtěla si ho k sobě hned přitáhnout zpátky. „Víš, už dávno jsem se naučil, že když člověk dýchá, neznamená to, že se zároveň cítí naživu. Ale ty jsi přímo vzduch potřebný pro mé plíce a nikdy jsem si nepřipadal živější.“

„V New Yorku jsem se k tobě neměla nikdy přiblížit,“ řekla Kim a přála si, aby ho byla, nikdy nezatáhla do svého podělaného života.

„Jsem zatraceně šťastný, že jsi to udělala.“