CIC - 2. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

2/ Inaugurační ples

Matt

„Prezidente Hamiltone. Pane Prezidente.“

Obrátím zrak k muži, který upoutá moji pozornost. Jsem na obědě a moje zatracená mysl se pořád obrací k dnešnímu večeru.

„Omlouvám se. Byl to dlouhý den.“ Usměju se a projedu si rukou vlasy. Nahnu se k hlavnímu představiteli Senátu.

Je neskutečné, jak nikdy neodpočíváme. I na společenských událostech se bavíme o politice.

Snažím se zaujmout hlavy většiny mužů tady. Je v nejlepším zájmu mně a země, aby moje nápady na změnu podpořili lidé v Kongresu a Senátu.

„Ptal jsem se, jestli Váš první návrh zákona se bude týkat energií?“

„Je to jedna z mých priorit, ale není na vrcholu,“ je to, co mu prozatím můžu odpovědět.

Všechno bude, chlape. Všechno bude.

Uleví se mi, když se připravíme na průvod po Pennsylvania Avenue. Jsme obklopeni prezidentskými auty. Po jedné straně mám dědu, po druhé matku, když jdeme směrem k nejslavnější adrese v zemi. Stovky tisíců lidí stojí podél ulic a sledují průvod. Ve větru se mihotají americké vlajky.

Je čest být jedním z těch, co míří k 1600 Penn. (adresa Bílého domu)

Děda jde jako pyšný král, usmívá se od ucha k uchu. „Jsem na tebe pyšný, synu. Teď se musíš sblížit s dalšími stranami, jinak ničeho nedosáhneš.“

Můj děda není zrovna mým hrdinou, ale vím, kdy naslouchat. A kdy ho odkázat do patřičných mezí. „Strany se budou muset sblížit se mnou.“ Mávám davu.

Matka je po mé pravici tiše.

„Máš v Bílém domě připravený pokoj,“ řeknu jí a stisknu jí ruku.

„Ale ne.“ Usměje se. Vypadá jako malá holka na ten kratičký moment. „Sedm let stačilo.“

Pustím ji, abychom mohli dál mávat davu. Vím, že si pamatuje na tenhle den před několika lety. Ne jen ten den, kdy projížděla s mým otcem poprvé průvodem v autě. Ale den, kdy umřel… a kdy to auto vezlo jeho rakev.

„Navíc mám pocit, že ho někdo brzy obsadí,“ dodá.

Chvíli mi zabere, než mi dojde, že odkazuje na svůj pokoj v Bílém domě.

„Proč to říkáš?“

„Protože tě znám. Nenecháš tu dívku jít. Nenechals. Nikdy jsem tě neviděla… smutnějšího, Matte. I po tom, co jsi vyhrál.“

Jsem v šoku, jak dobře mě zná, že nedokážu odpovědět. Že ví, že jsem se musel hodně držet, abych Charlotte nezavolal. Že jsem si měsíce říkal, že je to pro dobro věci, že to udělat nemůžu, že zklamu, pokud se o to pokusím. Ale nevěřím tomu. Chci svou dívku a budu ji mít.

„Je nedostupná,“ řeknu matce.

Dojdeme k 1600 Pennsylvania Avenue.

Brány jsou otevřené, červený koberec roztažený. Z domu vyběhne můj pes Jack, kterého tam dnes z Blair House převezli.

Má matka vypadá skvěle. Řekli byste, že je nadšená, že jsem zpátky v Bílém domě. Možná nějaká část v ní je. Vím ale, že ta druhá je plná strachu, že mě potká stejný konec jako mého otce.

Vyjdeme po červených schodech.

„Pane Prezidente,“ přivítá mě hlavní velitel. Potřesu si s ním rukou. „Vítejte ve Vašem novém domě,“ řekne.

„Děkuju, Tome. Rád bych se zítra potkal se zaměstnanci. Pomoz mi to zařídit.“

„Ano, pane Prezidente.“

„Tome,“ uslyším říkat svou matku, která ho obejme.

Jack nás vede, když vyjdeme schody a projdeme širokými dveřmi.

„Pane Prezidente,“ řekne jeden z dveřníků. „Je pro vás a vaše hosty připravené občerstvení předtím, než se vydáte na ples.“

„Děkuju, rád Vás poznávám...“

„Charles.“

„Je mi potěšením, Charlesi.“ Potřesu si s ním rukou a pak zamířím do západního křídla. Najdu Portiu, mou asistentku, jak už mi organizuje stůl v Oválné pracovně.

„Jak to jde, Portio?“

„Uff,“ vydechne. „Jde to. Tenhle dům je neskutečný. Šéf zaměstnanců, Dale Coin, mi řekl, že mám zavolat, pokud bude něco chybět.“

„Dobře. To udělej.“

Vejdu do Oválné pracovny s Jackem v patách.

Nechal jsem sem přivést stůl mého otce – schovával jsem si ho ve skladu. Teď k němu přejdu, podívám se na prezidentskou pečeť pod mýma nohama. Přejedu prsty po dřevě. Americká vlajka za mnou. Prezidentská vlajka vedle ní. Pak poklepu na stůl posadím se a projdu si papíry, které tu na mě už čekají. Jack očichává každý roh pokoje, zatímco já projíždím papíry.

Dneska získám utajené informace – dohody s jinými zeměmi, hrozící nebezpečí, informace od CIA a FBI. Informace od rozvědky ohledně situace s Čínou. Že si Rusko hraje s ohněm. Kyberterorismus.

Tolik věcí, co se musí udělat, a já jsem připraven.

O hodinu později odložím složky na stranu, ale místo toho, abych se šel občerstvit, jdu se připravit na inaugurační ples.

Bílý dům není nikdy zcela tichý, ale dnes večer jsou horní patra tišší, než si pamatuju. Žádný zvuk otce nebo matky, jen já. Na místě, kde žilo čtyřicet pět mužů přede mnou.

Jack čuchá všude, jako by zítřek neměl nastat, když zamířím do Lincolnovi ložnice, ložnice, kde jsem si vybral, že zůstanu. „Vítej v Bílém domě, kamaráde. Jak Truman řekl, bílé vězení.“

Přejdu pokoj a dívám se z okna na akry země, která Bílý dům obklopuje. Je mlhavo a zima.

Jsem připraven ji vidět, osprchuju se a převléknu. Moje prsty lehce pracují s manžetami, když myslím na to, že se jí konečně, konečně podívám znovu do modrých očí.

„Chybí ti?“

Jack zvedne hlavu odtamtud, kde mě sledoval, tedy od noh postele. Jako by byla jediná na světě.

Usměju se, pak se ohnu a pohladím ho po hlavě, než se natáhnu po saku. „Taky mi chybí.“ Strčím ruce do rukávů a podívám se zpátky na něj. „Nebude nám chybět ale dlouho.“

Charlotte

„Dámy a pánové, prezident Spojených států amerických!!“

Skoro rozliju drink, když se to oznámení ozve sálem.

Stojím s Alison, která je nadšená tím, že je jedním z fotografů Bílého domu. Zatímco fotila účastníky plesu, já se motala kolem ní s drinkem v ruce, když se ta slova ozvala.

A kdyby někdo vzal pálku a vyrazil mi vzduch z plic, věřila bych tomu.

Tohle je nejmenší ples z těch pěti, které se dnes večer konají. Všichni čekají, že se prezident objeví jako první na tom jejich. Byla jsem sotva připravená na to, že ho dnes uvidím – vypila jsem zatím jen jednu sklenici vína! - a teď je tady.

Bože.

Jsem desetkrát nervóznější, než ostatní ženy v místnosti. Jsou jich stovky, všechny jsou důležité, vysoce inteligentní nebo opravdu krásné, všechny nadšeně mluví, když Matt Hamilton, můj Matt Hamilton, vejde do místnosti.

Um. Ne. Není tvůj, Charlotte, takže si ho přestaň přivlastňovat.

Ale nemůžu si pomoct.

Z pohledu na něj si přeju, abych šla vedle jeho boku s rukou zavěšenou v jeho. A je mi jedno, jak směšně to zní. Jedna věc byla se na něj dívat na pódiu. Daleko ode mě.

Ale druhá věc je být s ním v jedné místnosti.

V saku.

Sexy černém saku.

Blíž než mi byl poslední dva měsíce.

Skoro ho můžu cítit, jeho drahou, čistou a mužskou vůni.

Alison vedle mě děla další fotky.

Cvak, cvak, cvak.

Matt projde místností sebevědomou chůzí, rychle přivítá ty, kteří za ním přijdou. Není vyšší? Opravdu všechny převyšuje. A nejsou jeho ramena širší? Vypadá mnohem větší. Jeho postoj a chůze patří muži, který ví, že se svět točí kolem něj. Což není úplně lež.

„Víš, co mám na Mattovi ráda? Že svou krásu potlačuje chytrostí,“ řekne, udělá z úst „O“ a vydechne, pak si olízne rty s ďábelským pohledem v očích. „Mňam.“

Než si stačím uvědomit, co dělám, olíznu si rty taky. To už nesmím nikdy udělat.

Alison se otočí, aby udělala další fotky – nejenom Matta, ale reakcí lidí na jeho přítomnost.

Jeho očí se třpytí, když si potřásá rukou s jedním člověk za druhým. Lehce je přivře, když se na ně usměje a já si na přivření jeho očí ihned vzpomenu. Pamatuju si, jaký to byl pocit jeho neoholené tváře na mé kůži, i když dnes je hladce a dokonale oholený.

Vlasy má sčesané dozadu, vypadá uvolněně a krásně. Celé mé tělo se nekontrolovatelně stáhne. Jako by si ho každý pór mého těla pamatoval. Pořád ho chtělo.

Zvednu prsty k místu, kde jsem nosila odznak jeho otce – ale dotknu se nahé kůže odhalené v šatech bez ramínek.

Srdce mi šíleně poskočí, když dál zdraví lidí a směřuje k místu, kde stojím jako přimrzlá s drinkem v ruce. Vypadá šťastně. Sevře se mi žaludek směsicí emocí. Štěstí, ano. Ale jeho přítomnost je také připomínkou toho, co jsem ztratila.

Ztratila jsem ho?

Nikdy nebyl můj.

Ale já byla jeho. Jeho. Tělem i duší. A udělala bych cokoliv, co by chtěl. Ale snažila jsem se vzpamatovat. Zatímco jsem cestovala po Evropě, snažila jsem se vidět důvody, proč by to nikdy nefungovalo, kromě těch, že jsem nezkušená a mladá a ne ten typ ženy, kterou prezident potřebuje. Nejsem připravená na to, čím je. Nehledě na to, jak moc si přeju, abych byla starší, zkušenější a víc se hodila k jeho boku.

Ne že by mě tam ale chtěl.

Jsem rozpolcená, když se dav začne rozestupovat.

„Jdu na toaletu,“ vydechnu a jdu pryč. Přemýšlím, proč jsem sem přišla. Proč jsem souhlasila. Byl to jeho důležitý den. Nechtěla jsem ho zmeškat. Ale bolí to stejně jako v den, kdy ho zvolili, den, kdy jsem od něj odešla – rezervovala letenku do Evropy a strávila tam dva měsíce s Kaylou a se zmrzlými zadky jsme pily horkou čokoládu. Vrátila jsem se včas na jeho přísahu – nemohla jsem si ji nechat ujít.

Ale přistání v Americe bylo hořkosladké – je to domov, který miluju, kde jsem se narodila a kde chci zemřít, a kde jsem se zamilovala, ale zároveň země, kterou vede muž, kterého miluju a snažím se přes něj zoufale dostat.

Takže se vytratím na dámské toalety, které jsou zcela prázdné. A podívám se na sebe do zrcadla – a zašeptám, „Dýchej.“ Zavřu oči, nahnu se dopředu a nadechnu se znovu. Pak je otevřu. „Teď jdi ven a řekni mu ahoj a usměj se.“

Je to ta nejtěžší věc, kterou jsem si kdy řekla, abych udělala.

Ale vyjdu ze záchodů a sleduju ho s každým krokem, který udělám, když se vrátím zpátky do davu – všichni ho chtějí pozdravit. Aby je on pozdravil. Vzal je na vědomí.

Alison si mě všimne a vyfotí mě. Usměje se a fotí dál.

Vpíjím se do něj očima, stoosmdesát centimetrů dokonalé fantazie ztělesněné do skutečného muže -  krásného, že se tomu těžko dá věřit.

A pak udělá jen tři kroky ode mě, jeho hlas je tak blízko. „Děkuji, že jste přišel.“

Dva kroky. „Rád Vás vidím.“

Jeden krok.

Snažím se usmívat, když se přede mnou zastaví. Tyčí se nade mnou, temný a nádherný. Všichni zadrží dech. Místnost ztichne. Nevěřícně zamrkám.

Matt Hamilton.

Bože. Vypadá hříšně, dívá se mi přímo do očí, na rtech mu hraje úsměv – na plných, růžových rtech.

Zadrhne se mi dech a v hrudi se mi nahromadí tolik pýchy, že se zmůžu jen na slabé přikývnutí.

„Pane Prezidente.“

Natáhne se a chytí mou ruku, přejede mi prsty po ruce.

„Rád tě vidím.“ Hlas je značně tichý.

Vzpomenu si, že mi řekl, že se vzruší, když ho oslovím pane Prezidente a teď se nemůžu přestat červenat. Ale nezmíním to.

Jeho prsty jsou teplé a silné. Sevření akorát.

Jeho ruka je cítit tak správně.

Ani si nepotřeseme rukou. Prakticky mě jen drží za ruku. A každá moje část si tu ruku pamatuje. Její dotyk na mé kůži.

Když ji pustí, vloží mi něco do dlaně a zašeptá mi do ucha, „Buď diskrétní,“ a já stisknu malý kus papírku do dlaně, když dál vítá ostatní lidi.

Sleduju ho, jak mizí a diskrétně otevřu papírek. Píše se v něm:

10 minut

jižní východ

vezmi si výtah

projdi dvojitými dveřmi v hale.

Čeká mě.

Počítám minuty, když začne živé představení Alicie Keys a Matt vejde na taneční parket se svou matkou.

Je to nejkrásnější prezident, kterého jsme kdy měli.

Kde se takhle naučil tancovat?

Držím sklenici vína, když se dívám, jak se pohybuje na parketu. Jeho matka se směje, vypadá mladší než na to, kolik jí je, ačkoliv bolest v jejích očích nezmizela. Matt se na ni usmívá a snaží se zmenšit její bolest.

Miluju toho chlapa tak moc, že chci do něčeho praštit.

Když dotančí, připojí se další páry a já vidím Matta – který stále způsobuje chychotání v místnosti – jak se omluví a zamíří k jinému východu, než kterým řekl, abych šla já.

Drží se za manžety, když prochází, jeho agenti už se z celého sálu prodírají k tomu samému východu. Odložím sklenici. Říkám si, že to není dobré – že jestli tam půjdu, jen si nechám zase zlomit srdce na milion kousků. Ale nějaká moje část… té je to jedno.

Je to Matt.

Přeletěla jsem oceán, abych na něj zapomněla, ale plavala bych kvůli němu zpátky.

Moje srdce pro něj bude vždycky bít.

Srdce, kvůli kterému jsem musela přes oceán, abych mezi nás vložila nějakou vzdálenost.

Srdce, které bije jako splašené, když se s ním jdu setkat.

Následuju instrukce. Venku z místnosti si všimnu Wilsona s armádou dalších agentů bezpečnostní služby.

Wilson něco zašeptá do sluchátka, když na mě kývne a natáhne se pro kliku.

„Ahoj, Wilsone.“

„Slečno Wellsová.“ Jemně přikývne, když otevře dveře. „Prezident je uvnitř.“

„Děkuju.“

Myslím, že mi srdce bije hlasitě z toho, že ho znovu uvidím a také proto, že nevím, co mám čekat.

Vejdu do pokoje, dveře se za mnou s tichým cvaknutím zavřou.

Nemám dostatek vzduchu.

Dominuje tomu pokoji. Je elektrizující. Mám oči jen pro toho vysokého, tmavovlasého muže s širokými rameny v jeho středu. Jeho postoj je sebevědomý, ale uvolněný, jednu ruku má zastrčenou v kapse. Motýlek kolem jeho krku je dokonalý. I jeho vlasy jsou dokonalé, ani jeden vlas mu netrčí jinak a já mu toužím jimi projet rukou.

Ale v jeho očích vidím celý vesmír, temný a nekonečný, ta intenzita v jeho pohledu mě k němu přitahuje – každý centimetr mě, v těchto šatech je k němu přitahován, od mých očí, k nosu, rtům, ramenům, prsou, dolů k břichu a nohám.

Je těžké promluvit. Způsob, jakým se na mě dívá, rozpustí mé rozhodnutí být silná. Potřebuju odvést pozornost a nesvlékat ho očima. „Prezidentství ti sluší,“ nemůžu si pomoct. Musím to říct, protože mě svléká očima taky.

Při mých slovech zvedne Matthew pohled k mé tváři a podívá se mi do očí. Odpoví jednoduše. Hlas má hluboký přesně tak, jak si pamatuju. Jeho tón je čistý a naprosto neomluvný. „Jsi nádherná.“

Trhavě se nadechnu. Jeho slova jsou jako rána do břicha. Ucítím teplo na tvářích. Je to, jako by mě zapálil. A nic, co udělám, nemůže ten oheň ve mně uhasit. „Nepřišla jsem kvůli „žili šťastně až navěky,“ zašeptám.

„Ale zasloužíš si „žili šťastně až navěky“.“

Matt se neusmívá. Oči má temné, když mě dál pozoruje. „Držel jsem se od tebe dál,“ řekne a udělá krok ke mně, vytáhne ruku z kapsy.

„Všimla jsem si.“ Hlas mám surový a jsem tak zahlcená jeho přítomností, když jde místností, že skloním pohled. Jsem plná emocí. Zvednu oči o vteřinu později a setkám se s jeho intenzivním pohledem. Nepřestal se na mě dívat. Ani na vteřinu. „Je to pro tebe lehčí?“ zeptám se.

„Kurva ne. Musím se držet, abych se tě nedotkl.“

Přejede si rukou přes obličej. V hlase cítím lítost, když se zastaví několik kroků ode mě. „Kdybys se mnou byla, ublížilo by ti to – víš, že to je důvod, proč jsem se chtěl držet dál. Víš, že kdybych s tebou byl, ublížil bych ti, i když by to nebylo úmyslně. Vím, že táta nezraňoval mou matku celé ty roky úmyslně.“

„Vidět tě mi ubližuje.“

Chytí se za bradu a chytí mě za zátylek. „Podívej se na mě,“ řekne hrubým, tichým hlasem. Vpíjí se do mě pohledem. „Nemůžu ti dát, co si zasloužíš. Nemůžu ti dát dům a nemůžu tě ani vzít na normální rande. Ale chci tě. Já tě kurva potřebuju ve svém životě, Charlotte.“

Pod jeho dotekem se mi podlomí kolena. Nadechnu se. „Přijala jsem, že nemůžu mít víc a jsem s tím v pohodě. Nestojí to za to. Děláš důležitější věc, než je být se mnou.“

Zamračí se, když mi přejede klouby prstů po tváři. „Nejvyšší risk je, že bych ti ublížil, protože ti nemůžu dát to, co chceš. Ale chci. Chci ti dát všechno.“

Bojuju se sebou, nervózně si olíznu rty. Toužím po jeho doteku, dalších slovech, víc Matta. „To není důvod, proč jsem sem přišla. Chci, abys byl skvělý prezident, a chci, abys věděl, že jsem v pořádku s tím, že je mezi námi konec.“

„Nechci, aby tohle byl konec.“ Oči mu září, když skloní ruku a podívá se na mě. „Jsem zatraceně sebestředný. Chci tě celou pro sebe. Ježíši! Každý den přemýšlím nad tím, co děláš, s kým mluvíš, na koho se usmíváš, a chci, abych to byl já.“

„Taky nechci, aby mezi námi byl konec. Ale musí, Matte.“

Zavrtí hlavou a smutně se usměje. „Nemusí. Kurva, snažit se od tebe držet dál. To není to, co chci. Co ode mě chceš? Chceš tohle?“

„Co je 'tohle'?“ zeptám se nejistě.

„Všechno.“

Cítím se, jako bych jela na horské dráze. Tolik stoupání a klesání, že nemůžu stát v klidu, zatímco Matt čeká na odpověď.

Nikdy jsem mu nebyla schopná lhát a nechci, abych někdy mohla. „Nechci, aby ses ode mě držel dál.“

„Na něco jsem se ptal. Chceš všechno, co ti můžu dát?“

Bože. To pouto, kterým mě přitahuje je jako magnet. Bolest v jeho očích mi jen připomíná tu moji.

Teď je prezident, ale pořád je Mattem. Moje první pobláznění, moje první láska. A vím, že po Mattovi už nebudu schopna milovat nikoho jiného.

„Nevím, co je to 'všechno'. Chci začít pomalu,“ začnu.

„Jak pomalu?“

„Pomalu, Matthew,“ řeknu.

Vydechne, jeho pohled se zjemní.

„Je to moc. Ty jsi moc,“ zasténám. „Ale nic jiného mě nezajímá. Nechci, aby ses ode mě držel dál.“

Jeho pohled žije ohněm, když se na mě podívá.

„Jen nevím, jak by to mohlo fungovat bez toho, aby na to media přišla. A to nechci,“ dodám. „Kampaň skončila nedávno. Lidé si budou myslet, že jsme měli aféru už tehdy.“

„Měli.“

Cítím, jak zčervenám při té myšlence a tónu jeho hlasu.

Čas, který jsem s ním strávila, byl tak cenný, že nejsem ochotna se o něj dělit s médii. „Ano, ale to byly naše chvíle.“ Zčervenám ještě víc při pohledu v jeho očích. Taky si je pamatuje. „Nechci, aby je svět použil proti nám. Nebo mně.“

Chvíli je zticha, jen se na mě dívá. Chci ho políbit. A když zvedne ruku, aby mě chytil za bradu, mé celé tělo s sebou škubne. Svévolně. Toužebně. Zhoupnu se k němu. „Pojď se mnou do Bílého domu. Zastaň post První dámy,“ řekne nakřáple.

„Matte, to bych nemohla.“

„Můžeš všechno.“

Ztuhnu při vědomí, že to opravdu myslí vážně – jeho pohled je plný odhodlání a jistoty.

„Můžeš v té roli dělat cokoliv, co jen chceš. Definuješ ji sama.“

„Ale tvoje matka by tu roli zastala lépe,“ trvám na svém.

„A i tak na tom místě chci tebe.“

„Proč?“

V očích se mu objeví ta hravá jiskra, kterou si pamatuju. „Protože vypadáš po mém boku zatraceně dobře.“

„Haha.“ Najednou se usmívám. Nemůžu si pomoct.

Jeho rty se taky usmívají, ale jeho pohled je smrtelně vážný. „Protože si neumím představit žádnou jinou ženu po mém boku. A protože nikdo jiný by tu roli nezastal lépe než ty.“

Srdce mi poskočí.

„Vyřešíme to. Zkusíš si tu roli. Nech mě tě brát na rande, aniž bychom se tentokrát museli skrývat. Vezmeme to tak pomalu, jak jen potřebuješ.“

„Média budou spekulovat.“

„Můžou spekulovat, jak chtějí. Jako zastupující První dáma budeš spát v Bílém domě, budeš po prezidentově boku a můžeš dělat tolik věcí, Charlotte. Chci tě vidět roztáhnout křídla a vyletět vysoko a chci ti dát prostředky k tomu, abys to mohla udělat.“

„Nevidím se jako jedna z těch dam. Nejsem dostatečně nóbl.“

„Jsi úžasná. Tvůj půvab je nekonečný.“

„Přestaň se mnou flirtovat. Jste nevychovaný, pane Prezidente.“

Zasměje se a já se k němu přidám. Pak se ke mně natáhne. „Vezmu to“-nahne se a políbí mě na rty-“jako souhlas.“ Opře se o mě čelem. „Zastaví se u tebe tým, aby ti sbalil věci, a odveze je do Bílého domu. Zítra tě vyzvednou tví strážci a dovezou tě tam.“

„Nemůžu se přestěhovat, Matte-“

„Poslouchej, vím, že nechceš, aby se kolem tvého bytu motala média další čtyři roky. Chci, abys byla v bezpečí a v bezpečí si se mnou.“

„Já...“ Nemůžu vymyslet protiargument a rozhodně si nemyslím, že si mí sousedi zaslouží cirkus a ochranku kolem domu dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. „No, to je něco, co opravdu nepotřebuju, ochranku-“

Přeruší mě, když přejde pokoj, aby odešel. „Zítra si o tom promluvíme. Čekej je brzy.“

Sleduju, jak vyjde a za ním skupinka bodyguardů. Zůstanu tam ještě chvíli, dokud úplně nezmizí – a to je moment, který se zdá, že se konečně nadechnu.

„Něco jsem zapomněla – počkejte.“

Vejde zpátky a políbí mě. Vydechnu při tom kontaktu. Tolik mi chyběl. Tolik. Jeho chuť, jak se jeho jazyk proplétal s mým. A proplétá se s ním divoce, když instinktivně rozevřu rty a lehce zasténám. Ochutnej ho. Ochutnej ho. Bože, jeho chuť. Je to jako extáze, když mě líbá. Hladově.

Nahnu hlavu, aby mě mohl políbit tak hluboko, jak to jde. Zasténá a odtáhne se. Chytí mě oběma ruka za tváře a přitiskne ke mně svoje čelo.

„Tohle ještě není konec.“

„Matte-“

„Není to konec.“

Snažím se předstírat, že se mi v břiše nerozletělo tisíc a jeden motýl. Zatlačím mu na hruď směrem ke dveřím. Ani se nepohne.

Dlouze se mi podívá na rty – na mě. Způsobem, kterým se na mě dívá jen on. Jako by znal všechny mé sny a noční můry.

Jako by věděl, že jsem jeho… a vždycky jeho budu.

Usměje se, naposledy se podívá na mé vlhké rty, udělá krok dozadu a vyjde. Kolena mám jako z želé.

„Pane Prezidente,“ řekne Wilson, když si Matt zapne sako, které se mu nějak rozepnulo.

Matthew jen přikývne a sebevědomě kráčí chodbou za ním.

„Jackie Kennedy, princezna Diana – všechny krásné a milované.“

„Nemůžu uvěřit, že se s nimi srovnáváš,“ řekne Kayla, když se posadí večer u mě na gauč.

„Proč?“

„Nevidím se jako ony. Nic o tom nevím. Nejsem matka – pro ně je to jednoduché. Potí se mi dlaně, myslím na všechny ty důležité lidi, kteří budou hledat důvody, proč tam nezapadám.“

„Zapadáš. Prezident tě o to požádal. Lidé tebou budou fascinovaní, stejně jako Matt od začátku kampaně. Půjdeš tam a ukážeš jim, že si tě Matt dobře vybral. Je to inteligentní chlap. Nech je vidět to, co v tobě vidí on.“

Vydechnu.

„Nemusíš to udělat všechno najednou,“ řekne.

„Oh, rozhodně to neudělám všechno najednou. Malé krůčky. To mi řekla Jessa, když jsem byla malá. Malé krůčky tě dostanou dál než jeden dlouhý.“

Dál se dívá po pokoji. „Páni. Bože, nemůžu tomu pořád uvěřit.“

„Neříkej to Samovi, nebo Alanovi, nebo komukoliv, dokud to nebude oficiální, prosím.“

„Jasně.“

Dívám se z okna. Chtěla jsem muže, kterého můžu milovat a něco změnit. Znamená to, že teď mám oboje?

Proč se tak moc bojím, když konečně přijde příležitost, kterou chcete?

„Kdykoliv budeš mít pocit, že tam nepatříš, řekni si opak. Jacki a Di. Obě byly milované. Přinesly něco nového, něco, co se zkušenostmi přinést nemůžeš. Řekni si Charlotte, 'Prezident mě požádal, abych byla jeho zastupující První dáma. A já to přijala.'“

Polknu a přikývnu. Tolik mi chyběl. Udělala bych cokoliv, abych mu byla na blízku. Cokoliv. Říkají, že abyste jako člověk rostli, musíte přijímat výzvy, mířit k něčemu vyššímu, něčemu, v čem klidně i můžete zklamat.

Není nic většího nebo nedosažitelnějšího než tohle.

Snažit se být s mužem, kterého miluju, nehledě na to, jak vysokou funkci zastupuje, jak je štědrý, lepší než samotný život. Snažit se něco změnit, ne jen maličko, ale tak, že to pocítí města, státy, jiné kontinenty.

Bože.

Budu zastupující První dáma Matthewa Hamiltona.

Bojím se toho a zároveň se děsím toho, jak moc to chci. Být jeho skutečnou První dámou. Jeho jedinou láskou. Jeho dívkou, jeho manželkou… a prostě být jeho. Jeho na veřejnosti, jeho v noci, jeho každé ráno, po jeho boku.

Chtěl by v budoucnu taky něco takového? Všechno… řekl.

Ale nechci se ještě ptát, co to znamená. Protože… dětské krůčky. Víc bych teď nezvládla.

Tu noc nespím. Ležím v posteli ve svém malém bytě a dotýkám se rtů. Zavřu oči, když mě zalijí všechny ty vzpomínky. Pronásledují mě Mattovi oči. Jak mi Matt říká, že mě chce v Bílém domě. Matt, jak mi jednou řekl, s jakou ženou se chce jednou usadit:

„Jednoho dne udělám všechny ty věci, které budou třeba. A bude moje. Pamatuj si moje slova.“

„Už o tom ví?“ zeptám se tiše.

„Akorát jsem jí to řekl,“ řekne.

Projede mnou teplo, když si na to vzpomenu. Chci dokázat, že si to zasloužím. Že si zasloužím tam být. Že si zasloužím být ženou po boku Matta Hamiltona.

Vím, že to nebude jednoduché vyhrát si veřejnost. Ale vím, že navzdory strachu, nejistoty a pochybností, jsem pořád ta holka. Ta, která chce něco změnit. Ta, která mu nabídla pomoc při kampani. Ta, která se do něj zamilovala.