Untamed - 1. kapitola

Překlad: Tsukiko Haruka

První dvě kapitoly jsou krátký, ale další už zas kilometrová, takže si bohužel moc nezvykejte na každodenní příděl. Omlouvám se.

Nebezpečná přitažlivost

Ryler

Emery, Emery, Emery,

píseň, co mi zní v hlavě,

neustále se opakuje.

Nemám ponětí, co je se mnou špatně.

Sotva ji znám,

přesto na ni nedokáži přestat myslet.

Na pocit z jejích rtů,

tak žhavé a měkké oproti mým.

Jak úžasně chutná,

jako nedotknutelný sluneční svit.

Emery, Emery, Emery,

moje přitažlivost k ní je nebezpečná.

Nádherně nebezpečná.

Druh nebezpečí, který by mi nutně nemusel vadit,

přesto musí.

Bože, co bych dal za to,

aby to bylo snadné,

aby Emery byla tou Emery, kterou jsem potkal předtím,

aby byla dosažitelná,

a ne tak vzdálená,

i když sedí přímo přede mnou.

Moje ruka se přestane pohybovat napříč papírem, když se podívám na Emery, která sedí na barové židli a píše. Měli bychom pracovat na společném projektu z tvůrčího psaní, který nám při dnešní hodině zadal profesor. Instrukce zněly udělat interview se svým kolegou a napsat o něm báseň. Ale jelikož spolu sotva mluvíme, tak jsme se beze slov dohodli projekt dokončit jednotlivě. Místo toho, abych psal o Emery, skončil jsem u psaní o mých citech k ní.

“Co se děje?” Její jemný, nejistý hlas přeruší mé myšlenky.

Má na sobě kraťounké šortky, ve kterých její zadek vypadá kurevsky úžasně pokaždé, když se ohne, a top na ramínkách, který odhaluje její ramena. Hnědé vlasy se jí stačí v dlouhých vlnách po zádech. Má lahodné rty a její nádherné očí jsou fixované na mě a naplněné zvědavostí.

“Rylere, co je?” Žvýká pero s hlavou nakloněnou na stranu. “Zíráš na mě už dobrejch deset minut. Mám něco na obličeji?” Nesměle si přejede prsty po tváři a čelu.

Další věc, co jsem se naučil. Na tak krásnou holku je Emery extrémně nesmělá.

Zakroutím hlavou a zkontroluji čas, abych zjistil, jak dlouho jsem ji sledoval. Dám pero i zápisník na stranu a složím si ruce pod hlavou.

“Promiň,” znakuji jí. “Jen mě toho hodně napadlo a jsem trochu mimo.”

Pozorně mě studuje a pak se její rty oddělí, ale rychle se zavřou, když si rozmyslí, že mi chtěla něco říct. Přitlačí hrot pera k papíru a pokračuje ve psaní.

Opět se jí chci omluvit. Za to jakým směrem se věci ubírají. Omluvit se za všechno. Že jsem vzal klid, který při mně předtím cítila. Ale kdybych to udělal, mohl bych odhalit svoje krytí. Takže se místo toho zaměřím zpátky na papír.

Je mi moc, moc, líto,

že jsem lhář.

Pokud bych našel způsob,

tak bych ti všechno řekl.

Pokud bych našel způsob,

byl bych s tebou.

Ale takhle jednoduchý život není.

Nikdy nebyl.

Pokračujeme ve psaní celou věčnost, s malou přestávkou, když Emery odloží pero.

Zvedne paže nad hlavu a začne si protahovat záda. “Přála bych si, aby nám u toho hrála nějaká hudba,” zívne. “Vždycky jsem chtěla u psaní něco poslouchat.”

Upustím pero do klína a protáhnu si prsty, které jsou ztuhlé z tříhodinového psaní, pak zvednu ruce před sebe, abych znakoval, “nikdys u psaní neposlouchala hudbu?”

“Ne, doma jsem neměla povoleno ji poslouchat.” Zírá z okna a obtáčí si pramen vlasů kolem prstu. “Asi jsem si mohla sehnat iPod nebo tak něco, ale neměla jsem šanci, jelikož jsem byla pod čtyřiadvacetihodinovým dozorem.”

Poklepu nohou o podlahu, neklidný a nejistý, co říct, když jsem součást toho dozoru. Od doby, co si mě Doktor, její otec, najal jako bodyguarda, je Emery chladná a odtažitá.

S těžkým povzdechem se otočí zpátky ke mně. “Promiň.”

“Za co?”

“Za stížnost.”

Vždycky je tak kajícná. Vždycky se tak obává toho, že řekne něco špatného. Emery žila ve strachu, tím jsem si jistý. Viděl jsem, co za monstrum je její otec, když někoho zabil přímo před mýma očima. Také jsem se seznámil s Emeryiným traumatickým dětstvím prostřednictvím několika příběhů, co mi pověděla. Předtím, než se dozvěděla, že pracuji pro jejího otce, i když to technicky vzato není pravda. Ve skutečnosti posledních osm měsíců pracuji jako policejní informátor. Mým hlavním cílem je najít Doktorova šéfa Donnyho Eldermana, což je jeden z nejnebezpečnějších gangsterů/drogových magnátů v zemi. Abych tak učinil, musím najít lokaci jeho hlavního skladu, který se nachází v ukrytém městě, o kterém, jak se zdá, nikdo nechce mluvit.

Stales, agent, co mi dává příkazy, si je jistý, že Emery ví, kde to město je a chce, abych ji využil k jeho najití. I když si myslím, že by mohl mít pravdu, nápad využít Emery, abych získal informace, způsobuje, že se cítím jako kretén. Ve skutečnosti na tom nezáleží, když se mnou už Emery skoro nemluví.

Znovu zvedne pero a nechá se s obrovskou vášní unášet napříč papírem. Pokaždé, když píše, vypadá tak uvolněně a zažraně, až mě pohled na ni fascinuje. Je tak klidná a v míru, tak odlišná od té Emery, co vídám po většinu dne. Zasluhuje si se tak cítit po celou dobu, přál bych si jí to umožnit.

Najednou mě něco napadne. Odložím deník i pero na konferenční stolek, postavím se na nohy a vykročím k hlavním dveřím.

Švihne po mně pohledem. “Kam jdeš?”

“Hned jsem zpátky,” znakuji, pak otevřu dveře a proklouznu jimi na schodiště.

Letím po schodech do druhého patra a otevřu dveře od svého bytu. Luke a Violet, moji spolubydlící, podle čichu vaří těstoviny; z kuchyně vychází pára, a sporák pokrývají pánve s hrnci.

“Čau, jdeš právě včas na večeři,” zvolá Violet od sporáku. Zvedne pokličku a podívá se na obsah pánve. “Voní to úžasně, co?”

Luke otevře ledničku a popadne sodu. “Mazanej způsob, jak si pochválit vlastní vaření.”

Závidím jim jejich společný čas, ne, protože bych k Violet něco cítil. Jen bych chtěl být pro jednou volný, abych se neustále nemusel ohlížet přes rameno, nebo ztuhnout pokaždé, když můj mobil zavibruje. Chtěl bych mít možnost se s Emery stočit do klubíčka na gauči a dívat se na televizi při talíři špaget.

Potom, co znovu políbí Violet, se Luke otočí ke mně a otevře sodu. “Po večeři se chystáme na konzert, jestli si chceš povyrazit. Žádný slavný kapely nebo tak, jen troška rocku v garáži, ale mohla by to bejt sranda.”

I když bych za to obětoval levou ruku, nemůžu Emery na večer opustit. Zakroutím hlavou, než pozadu projdu obývacím pokojem. “Máme s Emery úkol. Jen jsem přišel pro stereo.”

Violet se otočí a věnuje mi vědoucí pohled. Ani jeden z nich nemá ponětí, že jsem policejní informátor. Myslí si, že jsem v Laramii, abych studoval na Univerzitě ve Wyomingu—že jsem sem přišel kvůli novému začátku. Pro ně je Emery mimořádně nádherná holka, co žije pod námi a během jednoho měsíce mi ukradla srdce. Co bych jen dal za to, aby znali pravdu.

Chci.

Chci.

Chci.

Prosím, jen mi dopřej volnost.

“Vy dva spolu trávíte spoustu času,” poznamená Violet, když vytahuje lžičku ze zásuvky.

“Jsme jen kamarádi.” Protlačím se mezi nimi k ledničce, a i když Emery není žádný pijan, popadnu dvě piva. Upřímně řečeno, s tím jak jsem vystresovaný, bych dokázal vypít obě sám.

“To jsem celou dobu říkávala o Lukovi.” Violet po mně blýskne úsměvem. “A podívej, jak se to zvrtlo. Teď jsem s ním uvízlá.” Mrkne na Luka, který jí to vrátí hravým plácnutím po zadku.

Strčím si piva do zadních kapes na džínách, potom znakuji, “správnej čas na odchod.”

Z pokoje si vezmu gramofon s několika oblíbenými deskami a potom s plnýma rukama zamířím zpátky do obýváku.

Luke a Violet se k sobě tulí na gauči s talíři špaget a dívají se na televizi.

“Opravdu se k nám nechceš přidat?” zeptá se Violet, když se snažím otevřít dveře. “Bude to ohromná prdel.”

Část mě se touží posadit a dělat jim křena, jít na koncert, jen si pro jednou užít celou prokletou noc. Ale Doktor by mohl zešílet, kdyby přišel na to, že jsem od Emery odešel tak brzo, a upřímně, netěší mě myšlenka na to ji nechat samotnou, ne když jí někdo posílá ty vzkazy, které se dají vyložit jako hrozby.

Zakroutím hlavou, opustím náš byt a vyjdu do třetího patra. Když se dostanu k Emery, zjistím, že se přesunula ze stoličky na gauč. Pořád píše, její pero se pohybuje rychlostí světla po papíře, jak na něm zanechává stopy inkoustu.

Jakmile zavřu dveře, zvedne hlavu. “Och, proboha, neslyšela jsem tě vejít.” Všimne si gramofonu, co nesu, na okamžik ožije a její oči se rozzáří nadšením. “Přinesl jsi něco na poslech?”

Přikývnu a odložím gramofon i desky na konferenční stolek. “Hudbu a,” Natáhnu se pro piva v zadních kapsách a položím je vedle gramofonu, “něco k pití.”

Sevře si spodní ret mezi zuby, mezitímco zírá na pivo. “Co máš na dnešek naplánovaný?” Zní kysele a nervózně, zdá se být ostražitá. “Protože to vypadá, že plánuješ víc než jen dělat úkol.”

Vyberu desku a vložím do gramofonu. “Nenaplánoval jsem nic dalšího. Jen jsem si myslel, že by nám to možná pomohlo se trochu uvolnit.”

Ostražitost zaměřená na mě vyprchá a její obočí se zvedne. “Byl to otcův nápad? Přikázal ti, aby ses mě pokusil obměkčit, abych ti začala věřit?”

Zatřesu hlavou. “Tvůj táta s tím nemá co dělat.” Narovnám jehlu a zapnu přehrávání. “Vlastně si nejsem jistej, jestli by mě pochválil za to, že jsem ti dal pivo a nechal tě poslouchat můj styl hudby... nemyslím si, že je fanoušek punk rocku.”

“Ne, nejspíš ne. Má rád starou školu, ale ani to nás s bratrem nenechal poslouchat.” Emery se zaměří na desku, která se dá do pohybu a z reproduktorů se začne linout píseň “The Curse of Curves” od Cute Is What We Aim For. Zavře oči a zhluboka se nadechne, pak víčka znovu otevře. “Líbí se mi to.” Popadne jedno z piv, otevře ho a hrcne si zpátky na pohovku. “Je to jiný… mám ráda, když se něco liší.”

“Vím, že jo,” znakuji a umírám touhou přitisknout svoje rty k jejím, když obtočí pusu okolo hrdla lahve.

Lokne si a zaškaredí se z té chuti. Obklopuje nás ticho, když se naše pohledy uzamknou a začnou doutnat vášní. Konečně odtrhne svou pozornost ode mne a zaměří se na lahev. Zakloní se a znovu si dlouze lokne, potom ji odloží mezi stehna. “Už nechci pracovat na úkolu.”

“Ale já si myslel, že chceš poslouchat hudbu, zatímco píšeš?” Opřu se o okraj konferenčního stolku. Když se o sebe otřou naše kolena, tak se celá napne, přesto se nepohne.

“Chtěla bych se dostat z tohohle baráku,” pronese tiše, mezitímco zírá do chodby s pokrčeným obočím.

Ohlédnu se, zvědavý na co se dívá, ale najdu jen prázdnou a temnou halu.

Podívám se zpátky na ni a zvednu ruce před sebe. “Takže, co přesně chceš dělat?”

Pokrčí rameny a pohlédne na mě. “Dostat se odsud. Mimo chození do školy nemám dovoleno odcházet. Začínám z těch omezení bláznit.”

“Emery, nemyslím si, že je to moudrý,” znakuji neochotně. “Tvůj táta chce, abys tu zůstala, dokud nepřijde na to, kdo ti zanechává ty vzkazy.”

“Ne, chce mě tu zamčenou, protože ví, že z toho budu šílet a doufá, že natolik, aby mě mohl odvézt zpátky domů.” Nakloní se a popadne pero a zápisník ze stolu. “Neva. Zapomeň, že jsem se zeptala.” Skoro protrhne papír, když začne znovu zapisovat slova.

Rty mě zoufale bolí, jak se chtějí vzdát a dát jí, co chce. Chtěl bych jí dát všechno, oč požádá, i kdyby to znamenalo riskovat odhalení. Nebo hůř, můj život. Přitažlivost k ní se mi vsakuje hluboko do žil. Nebezpečně hluboko.