Unpredictable - 15. kapitola

Překlad: Markéta

PARKER

„Vypadáš nádherně,“ říkám, když vstoupím do domu, přitahujíc si ji k sobě. Ohnu jí krk a vdechnu vůni něčeho…… dítěte?

Její ruce se zvednou a zabalí se mi okolo krku a můj pták ztvrdne. Odtlačí mě od sebe v další vteřině se smíchem. „Ale ne,“ říká, dívajíc se dolů na moje vypouklé kalhoty. „Chtěl jsi jít ven.“

„Změnil jsem názor,“ říkám jednoduše. Vysrat se na kluky. Raději bych s ní zůstal v posteli.

Udělám k ní krok a ona mi položí ruce na hrudník, aby mě zastavila. „Oholila jsem si polovinu nohou. Dala si dětský pudr do vlasů a strčila tyhle šaty do sušičky. Byla jsem hotová za deset minut. Bereš mě ven.“

„Jak sis oholila jen polovinu svých nohou?“ ptám se, snažíc se jí nesmát.

„Oholila jsem si je jen po kolena,“ řekne předtím, než si odfoukne nějaké vlasy z tváře.

Natáhnu se a pomůžu jí je dostat pryč, zatímco jí je dávám z její nádherné tváře. „Takže já ti zavolal a řekl ti, že tě beru ven a ty si myslíš, že to znamená, že máš štěstí?“ škádlím jí.

„Ne,“ konstatuje věcně. „Chtěla jsem si oblíknout šaty. Takže jsem se musela oholit.“

„A ten dětský pudr?“ ptám se, přejíždějíc jí rukou po jejích jemných vlasech.

„Neměla jsem čas si je umýt.“ Nevím, co to má co dočinění s dětským pudrem, ale jak je u toho vážná. Řekne vám, jak to je a vůbec se nestydí.

Zachechtám se. „Takže jsi připravená?“

Přikývne. „Jen si vezmu kabelku.“ Rozhlídne se rychle po své předsíni a obýváku. „Vteřinku,“ řekne předtím, než mi zmizí z dohledu.

Můj vyzvánějící telefon si získá mou pozornost a já ho vykopu z kapsy, abych viděl, že je to Slade. „Ano?“ říkám na pozdrav.

„Kde jste?“ ptá se hned.

„Vyzvedávám Kat. Hned tam budeme,“ informuju je. Jsem nervózní. Jsem nervózní ze všech těch sraček, které jsem jim řekl. A kolik sraček mi hodlají vrátit. Přímo před ní.

„Připravená,“ říká přicházejíc mi do výhledu s kabelkou přes rameno a úsměvem na tváři.

„Jsme na cestě,“ říkám a zavěsím.

Projdu a otevřu pro ní dveře a ona mi poděkuje. Přejdu na stranu řidiče a mnu si ruce. Do prdele, jsem nervózní. Nastoupím do auta a podívám se na ni. „Jsi si jistá, že chceš jít ven? Můžeme zůstat….“

„Samozřejmě, že jsem,“ říká, zatímco se prohrabává v kabelce. Vytáhne malou bílou lahvičku a začne si roztírat tělové mléko v rukách. „Jen si nanesu trochu mléka a jsem hotová.“ Natře si ho na jednu nohu a auto okamžitě zaplní vůně kokosového ořechu. Pták mi ztvrdne. Upravím se předtím, než autem vyjedu z příjezdovky a zahnu na cestu.

Popadnu jí za ruku a otevřu jí dveře baru. Nemůžete minout moje přátele. Všichni tu sedí okolo stolu uprostřed baru a všichni se na nás otočí ve chvíli, kdy vejdeme dovnitř. Všechny ženy se usmívají, zatímco všichni kluci mají na svých tvářích škádlivý úsměv.

„ahoj.“ Odtáhne svou ruku z mojí a skloní se, aby se objala s Missy. „Jaké byly líbánky?“ Začne si povídat, zatímco jí odtáhnu židli, aby se mohla posadit předtím, než si odtáhnu židli pro sebe.

Plácnu sebou na židli a rozhlídnu se okolo stolu. Slade, Micah, Tate a Josh, ti všichni na mě zírají. Oči jim svítí a rty mají zvednuté v koutku. Chci je všechny praštit do obličeje.

„Co vám můžu donést?“ ptá se mě přicházející servírka.

„Dám si Coronu.“ Podívám se na Kat, která pořád mluví s holkama, ohledně líbánek Missy. „Co by sis dala, Kat?“

„Guinness.“ Prohodí přes rameno, aniž by si uvědomovala mou otázku.

Servírka přikývne a odchází, nechávajíc mě znovu v téhle nepříjemné situaci. Odvrátím se od nich, když uvidím, že se přední dveře otevřou a můj obličej ztuhne ve vteřině, kdy uvidím Sandy vcházet dovnitř.

„Kurva,“ zavrčím.

„Co je?“ otočí se ke mně Kat. Samozřejmě, že tohle získalo její pozornost. „Co se děje?“ ptá se znovu.

„Nic,“ říkám dívajíc se na ni s úsměvem. Úsměvem, u kterého doufám, že je okouzlující, ale ona na mě zúží oči. Popadne mě za tričko a přitáhne si mě k sobě. Slyším, jak se zhluboka nadechne, zatímco se její rty dotknou mého ucha. „Můžu rozeznat ten falešný úsměv na míle daleko. A teď,“ zasyčí, „mi řekni, co se kurva děje,“ dožaduje se.

Odtáhnu si tričko, jak se snažím uvolnit límec předtím, než promluvím, ale další hlas mě utne. Hlas, kterému jsem se chtěl vyhnout.

„Parkere.“

Neodvažuju se otočit. Neodvažuju se hýbat. Jsem zády k Sandy a Kat pořád drží moje tričko. Její hnědé oči se dívají do mých a najednou mě pustí a opře se zády do židle. „Sandy,“ řekne s falešným úsměvem.

Do prdele! Je to ještě horší, protože ji zná. Missyiny modré oči jsou rozšířené a Tate zírá na Sandy s panikou v očích. Oni ví, kdo to je. Už ji předtím v domě viděli. Slade se dívá tam a zpátky mezi námi se zmateným výrazem ve tváři.

„Katherine,“ říká Sandy překvapeně. „Co tady děláš?“

„Parker a já jsme se rozhodli jít dnes v noci ven.“ Položí mi svou ruku okolo ramen a já se k ní nakloním, jako věrný pejsek, kterým jsem se stal.

„Ty a Parker?“ ptá se Sandy, dívajíc se na mě.

Pobaveně se zasměju, zatímco se na mě všichni dívají. Díky Bohu, že jsem jí neošukal od té doby, co jsem se začal vídat s Katherine. „Jak dlouho už jste vy dva spolu?“ Ptá se přímo Kat.

Kat se na mě podívá a pak se podívá na ni. Její oči se zúží, když si začne dávat dvě a dvě dohromady. „Dost dlouho.“

„To vidím,“ říká Sandy s přikývnutím.

Stojí tu několik vteřin, než promluví. „No, bylo hezké tě znovu vidět, Parkere,“ řekne Sandy s mrknutím a já cítím, jak Katino tělo vedle mě ztuhne. „Zavolej mi.“

Nic jí na to neřeknu, když odchází od stolu. „Kdo to byl?“ ptá se Courtney zvědavě.

„Jsem si jistá, že nějaká kočička, co jí Parker šukal,“ dopoví Kat.

Courtney zalapá po dechu. „Cože?“

„Můžu to vysvětlit,“ říkám, aniž bych měl kurevské ponětí, jak to vysvětlit.

„Takže jsi to potvrdil,“ říká Kat, dávajíc mi boční pohled. Chci otevřít pusu, ale ona zvedne ruku. „Nechci to slyšet,“ řekne a pak se podívá na Missy. Naváže na rozhovor tam, kde skončila a ostatní kluci se na mě dívají s očima dokořán, jako bych se právě vyhnul kulce. Mám pocit, že za tohle zaplatím později.

*************

Vejdeme do jejího domu a míříme přímo do její ložnice. Je šílené, jak pohodlně jsme spolu zapadli. Nikdy jsem nebyl plachý chlap, když došlo na svlékání, nebo sex se ženami, ale s ní je to jako rutina.

„Vážně tomu věříš?“ ptá se, když se natáhne a přetáhne si šaty přes hlavu.

„Cože?“ ptám se, sundávajíc si tričko.

„Že po té době a po těch dětech, které mají tví přátelé, jsou pořád šťastní? Že se milují?“

„Ano,“ říkám bez váhání. „Micah a Holly byli první, kdo se zamilovali, ale Micah nikdy nebyl jako my. Nikdy nechtěl šuk….randit okolo.“

„Šukat okolo,“ opraví mě. Přikývnu. „Takže mi říkáš, že se usadil s Holly?“

„Ne. Říkám, že věděl, co chce a našel to v Holly.“

„Slade a Samantha?“

„Ti měli těžkou cestu, než se dostali až tam, kde jsou dnes,“ říkám popravdě. „Courtney a Josh, to byla láska na první pohled. Tak jsem to slyšel.“

„Ty věříš na lásku na první pohled?“ ptá se se smíchem.

Zastavím se a zírám na ni. „Věřím, že některým se to stane.“

„Byl jsi někdy zamilovaný?“

Když tam stojím před ní, napůl svlečený, podívám se na ni. Stojí tu přede mnou taky napůl oblečená. Její šaty leží na kupce vedle jejích nohou. Vše, co zbývá, jsou její stříbrné podpatky a spodní prádlo. Je nádherná. Ne, je okouzlující. A já si uvědomím, že si nedokážu představit den, kdy bych neslyšel její hlas v telefonu. Den, kdy bych jí nemohl vidět osobně. Přejíždět jí rukou přes její jemné vlasy. Nebo jí sledovat olíznout si rty, když si je namaže. To je to, co Missy měla na mysli, když říkala, že někdo má tu sílu tě uzdravit? Protože jsem si nikdy nemyslel, že jsem zlomený, dokud jsem si neuvědomil, jak moc mě opravila. „Nebyl jsem. Až doteď….“

Dívá se na mě, aniž by se pohnula, když dovolí těm slovům plynout. Pak se jí na tváři objeví obrovský úsměv a ona hodí hlavou dozadu a směje se. Projede mnou hněv.

„To bylo legrační.“ Pokračuje se smát, zatímco si rozepne podprsenku a ta spadne na podlahu, vystavujíc tak svoje falešné prsa, které tak miluju. „Ale my nejsme ten typ lidí.“

„Jaký typ?“ ptá se, narovnávajíc se v ramenou. To by mělo být dobré.

„Ale no tak, Parkere. Ty nejsi ten typ, co tě dostane na kolena a nabídne dívce celý svět. A já nejsem ten typ holky, co by to akceptovala,“ informuje mě, jako bych to měl dávno vědět. Ale pokud něco vím, je to to, že láska lidi změní. Viděl jsem, že se to stalo u všech mých přátel. Viděl jsem je vyrůstat do mužů, kteří se opíjejí a bojují pěstmi v baru, až po objímání a líbání svých žen a ležení na podlaze a hraní si se svými dětmi. Viděl jsem ty změny v jejich tvářích. Slyšel jsem to ve způsobu, jakým mluvili. Moji přátelé to viděli na mě, ale teď, když se dívám na ni, skutečně na ni dívám, vidím to – ona se vůbec nezměnila.

„Proč ne?“

„Co?“ Ohne se, aby si sundala podpatky.

„Proč nejsi ten typ, který přijme ve světě muže?“ Chci to vědět. Musím to vědět.

Těžce si povzdechne a postaví se. „Protože nepotřebuju nikoho jiného na světě. Mám svůj vlastní.“

Znám jí mnohem lépe, než si myslí. Vypadá, že se drží dobře. Ale já vím, že uvnitř je to troska. Nejkrásnější troska, jakou jsem kdy viděl. A přesto mi zrovna teď zlomila srdce tím nejhorším způsobem.

Svěsím hlavu a rukama si sevřu zadní část mého krku, zatímco se zhluboka nadechnu. Když se na ni znovu podívám, vypadá připraveně. Připravená se mnou bojovat. Připravená mi říct, abych kurva vypadl. Protože ona ví, co přijde. Nemůžu to zastavit i kdybych chtěl.

„Takže mi dovol, abych to řekl přímo. Právě jsem ti řekl, že tě miluju a všechno, co uděláš je, že mi řekneš, že my nejsme ten typ lidí, kteří milují?“

„Parkere,“ říká tiše. „Nesnažím se tě zranit.“ Tvrdě se zasměju. „Dokonce i ty nejdelší dny jednou skončí. Nemůžeš dovolit něčemu se stát, když tomu tak nikdy nebylo.“

To je ta věc na mě. Jediná věc, kterou na sobě nenávidím je, že když se ocitnu v koutě, budu hledat cestu ven. Udělám všechno, co je nezbytné k tomu, abych vás rozřezal na kousíčky.

„Máš pravdu, takhle to nemá být.“ Vidím, jak se jí tělo uvolní, jako by se vyhnula krizi. Ne tak docela. „Protože ty jsi pořád ta stejná bezcitná děvka, kterou jsem zatknul.“ Zatímco říkám každé slovo, sleduju, jak se cihla za cihlou vrací na místo. Tu zeď, kterou jsem shodil, so ona znovu vystavila – aby mě zablokovala.

Skloním se a popadnu tričko z podlahy. A vyhýbám se jejímu pohledu, když si ho znovu nasazuju a odcházím z její ložnice, pokračujíc k předním dveřím. A namířím jinam, než domů. Někam, kde jsme nebyli, protože jí potřebuju dostat z hlavy. Tohle je přesný důvod, proč se nezamilovat. Protože když se zamilujete, sáhnete si až na dno.

KATHERINE

Už je to týden, kdy Parker odešel z mého domu. Nezastavila jsem ho a ani ho nekontaktovala od té doby. Muselo to tak být. Když mi řekl, že mě miluje, myslela jsem si, že si dělá legraci. Ignorovala jsem svoje pocity pro něj, proč neudělal to samé? Muži jako je Parker nemilují. Mají své pocity pod kontrolou a zaměňují si ji s láskou. Myslel si, že má situaci pod kontrolou. A měl. Když zavolal, přiběhla jsem. A já taková holka nejsem. Předtím jsem nikdy taková nebyla.

Chybí mi. Zůstávala jsem zaneprázdněná. Strávila jsem každou volnou chvilku, kterou jsem měla, s mým tátou. Stejně jako předtím předstírám, že jsem moje máma. Čtu mu z bible a hraju s ním karty. Je to tak těžké. Pokaždé, když ho vidím mě to stojí kousek mě samotné. A každý den to vypadá, že je mu hůř. Pokaždé si vzpomene na nové vzpomínky s ní a já s nima nemůžu držet krok. Přeju si, abych byla kolem, když měli dobré časy, ale byla jsem příliš mladá. Myslím, že jednu chvíli byla moje matka dobrou ženou, dokud se jednoho dne neprobudila a nerozhodla se říct sbohem. Hádám, že se vrátila zpátky do Francie, kde žije celá její rodina. Nikdy jsem se jí nesnažila hledat, protože popravdě to ani nechci. Nechci poslouchat žádné chabé ospravedlnění, které by pravděpodobně měla. Vybrala si svou cestu a my jsme na tom vydělali.

„Jules?“

Vzhlédnu z gauče, který stojí v místnosti, a vidím tátu posadit se na posteli.

„Dobré ráno,“ říkám, když vstanu z gauče. „Chtěl bys snídani?“ ptám se s úsměvem.

Jeho oříškové oči vypadají lesklé, když se rozhlíží po místnosti, jako by byl ztracený. Na pár vteřin se zadívá na květy, které mu poslala Sam a pak se podívá znovu na mě. „Kde je Katherine?“

Polknu. „Je…..“

Natáhne ruku a přitlačí si ji na srdce a vykřikne bolestí. „Tati?“ vykřiknu, zatímco on se svíjí v bolestech. „POMOC!“ zakřičím, pokládajíc svou hlavu na jeho záda.

„Tati?“ křičím. „Co je?“

Otevře pusu, aby se nadechl, ale nic z ní nevychází. „Tati?“ říkám, když panikařím. V tom okamžiku přiběhnou sestry a odstrkují mě pryč z cesty.

Stojím zády opřená o zeď s jednou rukou přes pusu a druhou na mém zběsile závodícím srdci, zatímco je sleduju na něm pracovat. Popadne je za plášť, zatímco otevírá pusu, ale nic z něj nevyjde. Protočí oči dozadu hlavy, když spadne dolů na postel.

„Tati?“ křičím a moje tělo se třese.

Moje nohy mi vypoví službu v momentě, kdy začnou s resuscitací, a já padám na podlahu. Sedím tam ve fázi pekla, zatímco sleduju, jak na něm pracují, ale bezvýsledně. Po několika minutách přestanou. A všechno co si uvědomím je, že nebyli schopni ho zachránit. Zavřu oči.

„Dobré ráno, Kat.“

Slyším hlas svého táty, zatímco držím oči zavřené. Trošku se zasměju, když se mnou zatřese. „Věděl jsem, že nespíš,“ říká si pro sebe s úsměvem. „Jsi dobrý podvodník.“

Otevřu oči a vidím ho sedět na posteli vedle mě. „Máma říkávala, že jsem dobrá v usilovném skrývání.“

Úsměv mu spadne z tváře a já vím, že je to proto, že jsem zmínila mámu. Zapomněla jsem, že nechtěl, abych se o ní zmiňovala. „Omlouvám se,“ říkám tiše.

Hřejivý úsměv je zpátky na jeho tváři. „Neomlouvej se.“ Poplácá mě po hlavě. „Vstávej. Snídani máš nachystanou. Nechceš přijít pozdě svůj první den ve čtvrté třídě, že?“ ptá se a já zavrtím hlavou. „Dobře.“ Skloní se dolů a políbí mě na čelo. „Miluju tě.“

Stojím uprostřed hřbitova, zatímco mě obklopují mojí přátelé. Missy mi volala, aby mě zkontrolovala, co se týče Parkera a já jí řekla, že jsem s ním nemluvila. Že jsem trávila spoustu času s mým tátou a pak, že jsem byla ráda, že jsem byla schopná s ním strávit čas, protože zemřel. Začala plakat a ptala se mě, kdy je pohřeb. Skoro jsem jí to neřekla, ale nakonec řekla. Kvůli mému tátovi. Zasloužil si někoho, kdo za něj truchlí. Zaslouží si, aby lidé věděli, jak důležitý byl na tomto světě. Jak moc oddaný otec a milující manžel by byl, kdyby s námi zůstala moje matka.

Neplakala jsem – byl připraven. Byl připravený už nějakou dobu odejít. Zasloužil si, aby necítil zlomené srdce každou vteřinu každého dne. Takže místo toho, aby se zastavil můj vlastní svět, jsem plánovala pohřeb.

Podívám se na Missy, která má hlavu sklopenou dolů a pláče. Bere to docela těžce. Vím, že ona a Tate přišli o dítě v minulosti a Tate skoro umřel, když ho postřelili. Být na pohřbu jí přináší všechny ty staré pocity.

„Pokud je tady něco, co potřebuješ, můžeš mi zavolat,“ říká Sam, snažíc se mi dát hřejivý úsměv, ale dokonce spatřím slzy, které jí stékají zpoza jejích slunečních brýlí.

„Děkuju ti,“ řeknu, když se skloním a obejmu jí.

„Vždycky tady pro tebe budeme,“ říká Slade s přikývnutím a já mu to vrátím.

Stojím tady, když všichni odcházejí. Nasednou do svých aut a já sleduju rakev mého otce, zatímco oni odjíždí ze hřbitova.

Polknu knedlík, který se mi tvoří v krku. Bylo by sobecké žádat Boha, aby mi ho vrátil zpátky. Bylo by to sobecké, protože já jsem byla ta, která ho umístila do domova. Já byla ta, kdo se ho vzdal. A na oplátku to vzdal on sám.

Natáhnu ruku a přejedu prsty po tmavé rakvi z třešňového dřeva. „Miluju tě, tati,“ zašeptám předtím, než zvednu ruku, abych jí políbila, a pak jí položím zpátky na rakev. „Je te aime,“ říkám francouzsky, jak by to rád slyšel.

Pak se otočím, abych šla ke svému autu, ale zastavím se, když uvidím Parkera stát jen kousek ode mě. Ruce má v předních kapsách svých černých kalhot. Má na sobě černou košili s rukávy srolovanými nahoru a na očích má ty svoje zatracené sluneční brýle.

Nikdy nevypadal tak dobře. Ale to na mě jen moje mysl hraje nějaké triky. Stojím tu, aniž bych se pohnula, aniž bych promluvila, přemýšlejíc, proč je tady. Proč už neodešel? Ten chlap mi řekl, že mě miluje a já se mu vysmála. Proč by se vrátil? I kdybych ho milovala, nikdy to nebude fungovat.

„Je mi to líto.“ Promluví nakonec a díky jeho hlubokému hlase se zachvěju. Tak moc mi chyběl a to je pryč teprve týden.

„Mě taky,“ říkám tiše.

„Já….“ Odmlčí se, zatímco ke mně udělá malý krůček. „Proč jsi mi nezavolala?“

„Co jsem měla říct?“ Je mi líto, že tě nemůžu milovat? Mám to v hlavě dokurvené? Můj táta zemřel a já odmítám plakat, protože už je na lepším místě?

Udělá dalších pár kroků, než stojí přede mnou. Srdce mi divoce bije v hrudi a mám problémy polknout. Prostě jen musím odejít.

Zvedne svoje ruce a vezme mi tvář do dlaní a mě se oči zalijí slzami. Těsně je zavřu. Cítím, jak se mnou přežene vlna smutku. Tělo se mi začne třást a já si připlácnu ruku přes pusu, abych zabránila uniknout vzlyku, který chce vyjít ven.

Držím oči pevně zavřené, když cítím, jak mi posune sluneční brýle na mou hlavu. „Je v pořádku plakat, Kat,“ říká tiše.

Zavrtím hlavou, odmítajíc to vypustit. Nechat se zlomit. „Otevři oči.“

Zavřu je pevněji. „Prosím?“ prosí mě. „Otevři je,“ tentokrát se dožaduje.

Snažím se uklidnit si nervy a zhluboka se nadechnu předtím, než je pomalu otevřu a podívám se na něj. Jeho oči se dívají do mých a jeho sluneční brýle mu teď taky sedí na temeni hlavy. „Je v pořádku padnout, Kat.“ Jeho hnědé oči, které mi tak moc chyběly, se hluboce dívají do mých. „Jsem tady, abych tě zachytil.“ Zamrkám a slzy mi stékají po tvářích.

„Proč je to tak těžké?“ ptám se tiše.

„Nechat ho jít?“ ptá se se zamračením.

Zavrtím hlavou. „Dovolit ostatním dostat se dovnitř?“ Proč bych ho chtěla odmítnout? Proč mu chci říct, aby odešel? Když po pravdě řečeno mu chci dovolit dostat se dovnitř.

Skloním hlavu, abych se podívala na trávník po našima nohama a on okolo mě zabalí svoje ruce, přitahujíc si mě k sobě. Vdechuju jeho vůni a uvědomím si, jak moc mi chyběl.

„Kat.“

„Nemůžu se na tebe spoléhat, Parkere,“ zašeptám. Opravdu tomu věřím, ale těžká věc na tom je, že to chci. Chci věřit, že můžu.

„Stojím přímo tady, Kat. Stál jsem tady po celou tu dobu.“ Políbí mě na temeno hlavy a pevněji mě stiskne. „Pojďme.“ Odtáhne se a já rychle utírám slzy, které mi tečou. „Vezmu tě domů.“ Popadne mě za ruku a já mu dovolím odvést mě od jediného muže, o kterém jsem kdy věděla, že mě miluje. Jediného muže, u kterého jsem si myslela, že si zaslouží mnohem víc lásky, než všichni ostatní.

Rozhlídnu se po jeho autě, ale nevidím ho. Nepromluvím, když mě posadí na sedadlo spolujezdce mého auta předtím, než si sedne za volant. Opřu si hlavu proti chladnému sklu na autě, jako jsem to udělala ten den v nemocnici, když spadl. Je šílené, že to bylo teprve před měsícem. Jak moc se můj život od té doby změnil. Jak moc jsem toho od té doby ztratila. Vidím skrz okno, jak se otcův hřbitov zmenšuje a zmenšuje. Srdce se mi láme. Doslova cítím, jako by bylo vyrvané z mého těla, ale něco se stane, když ucítím, jak teplá ruka popadne tu mou. Podívám se na Parkera, ale jeho pohled zůstává upřený na cestu před sebe, aniž by promluvil, zatímco řídí moje auto. Pak se podívám na jeho ruku, která drží tu mou, zatímco spočívají na středové konzole a díky tomu se cítím o něco lépe. Díky tomu se cítím milována. Ale co to znamená? Kam se odtud posuneme?

****************

Vejde do mého domu a já zamířím rovnou do ložnice. Chci si sundat tyhle šaty. Chci se dostat z toho černého oblaku smutku. Nikdy jsem nebyla ten typ dívky, která by skončila na kolenou a vyplakávala si oči. Nikdy jsem jí nebyla a myslím, že jsem uvnitř vážně rozbitá. Cítím ztrátu. Cítím smutek. Ale neukážu ho na povrchu. Možná, že měl Parker pravdu, když mě nazval bezcitnou děvkou.

Vejdu do své šatny a svléknu se předtím, než je znovu pověsím. Pak popadnu velké bílé tričko a vyjdu ze šatny, kde vidím Parkera stát ve dveřích, intenzivně mě sledujíc.

„Jsem v pohodě,“ ujišťuju ho. „Nemusíš zůstávat. Můžu tě odvézt domů?“ nabízím.

On tam jen stojí se smutkem ve tváři. A vím, co si myslí. Myslí si zatraceně, proč je tahle holka tak dojebaná? Těžce si povzdechne a svěsí hlavu, zatímco si tře zadní část svého krku. „Je mi líto, že jsem tady pro tebe nebyl.“

„Nežádala jsem tě, abys byl.“ Není to tak, že by mě zklamal. Nikdo nemohl předpovídat, že můj táta dostane infarkt.

Odtlačí se od dveří a přejde ke mně. Natáhne ruku a přejede jí po mých vlasech. „Nemělas mě o to žádat.“ Olízne si rty a pak polkne. „Řekl jsem ti, že tě miluju a pak jsem od tebe utekl.“

„Parkere….“

„Jen poslouchej, prosím.“ Přikývnu. „Měl jsem ti to dokázat. Neměl jsem utíkat.“ Jeho druhá ruka mi chytí tvář do dlaně. „Někdo ti ublížil, Kat. nevím, jestli si myslíš, že si nezasloužíš lásku. Nebo jestli prostě jen nechceš lásku.“ Nervózně polknu. „Vím, že nejsi připravená. A taky vím, že my nevíme, co to děláme.“ Jeho oči najdou ty moje. „Ale já vím, že to, co k tobě cítím, je skutečné. A vím, že ty taky musíš něco cítit.“

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. „Něco cítím.“ Otevřu oči a podívám se na něj. „Ale….. věříš, že dva lidé dokážou navzájem v tom druhém odhalit to nejhorší?“ ptám se.

Nakloní hlavu na stranu, jako by ho můj náhodný dotaz nerozhodil. „Ano.“

Já taky. „Myslíš, že v tobě odhalím jen to nejhorší?“

Skloní hlavu níž k té mojí. Jeho oči se dívají hluboce do mých, zatímco zašeptá, „Ne, Kat. Ty ve mně odhaluješ to nejlepší ze mě.“