TM5 - 22. kapitola

Překlad: Niki

Blake

McCoyovi se ukázali několik hodin po našem sňatku. Zdravotní sestra Wanda byla zpátky v pokoji, měřila Jen teplotu.

„Dobré zprávy, paní Burns, vaše teplota se vrací do normálu.“

Paní Burns. Člověče, jak já jsem miloval ty dvě slova. A doufal jsem, že je budu slýchat po celý zbytek svého života. Jenina prognóza mě pořád nahlodávala. Žaludek se mi zkroutil do uzlu.

Jen se na své rodiče rozpačitě usmála. „Mami, tati….Blake a já vám musíme něco říct.“ Střelila po mě pohledem, jestli do toho může jít. Přikývl jsem. Paní McCoy se kousla do rtu, očekávala špatné zprávy.

„Um….uh….dnes ráno jsme se vzali.“ Hrdě zvedla ruku, aby ukázala svou svatební náplast. Hrdě jsem udělal totéž.

Přes Haroldův obličej se rozšířil vřelý úsměv, zatímco jeho žena propukla v pláč.

Jen svraštila obočí. „Ach, mami. Jsi na mě naštvaná?“

Jenina matka sáhla do kabelky pro malý krajkový kapesník. Utřela si slzy a vrhla se k posteli Jen, aby ji objala. „Oh, zlato, tvůj táta a já jsem velmi šťastní, za vás oba. Tak moc tě milujeme.“

Na tváři Jen se rozzářil oslňující úsměv. „Taky vás oba moc miluju.“

Pan McCoy si se mnou potřásl rukou. „Vítej v rodině, synu.“

Asi o hodinu později se ukázali Libby a Chaz, zatímco její rodiče si šli dát něco k jídlu do nemocniční jídelny. Nadšení, že slyší o našem manželství, zvedli Jen náladu a drželi ji rozptýlenou. Zvláště Chaz, který ji tak rozesmál, až to bolelo. Zatímco čekal dlouhou frontu, až mu přivezou auto po tom svatebním fiasku, skočila mu do cesty Kat. Udělal to, co jsem chtěl vždycky udělat já. Profackoval tu neomalenou psychotickou děvku. Jen tak dál, kámo!

Jen se cítila být trochu silnější a pověděla nám o rvačce mezi mou mámou a mámou Kat. Člověče, dal bych levou nohu za to, abych mohl vidět mojí mámu, jak nakopala Enid zadek. A bod pro mou tygřici, že tu děvku skoro vykopla. I přes pochmurnou náladu, jsem se smál jak blázen s nejlepšími přáteli Jen. Měl jsem nově nalezený respekt ke své matce, bojovnici.

Libby a Chaz s námi strávili půl hodiny. Krátce potom, co odešli, se McCoyovi vrátili do pokoje a ukázali se moji rodiče a babička. Jen a já jsme se pochlubili naším manželství mé rodině. Byli nadšení, hlavně babička, která zvolala, „Zei grunt. Takže gdy mi uděláte krásná vnoučátka?“

Zachvělo se mi srdce. Z jejích úst k Božím uším.

Máma mě letmo políbila na tvář. „Blahopřeji, miláčku. A všechno nejlepší k narozeninám. Přinesla jsem perfektní dort na oslavu.“

Jen moje máma myslela na mé narozeniny v takové době. Než jsem stačil něco říct, vešli dva statní nemocniční zaměstnanci a přinesli náš dvaceti patrový svatební dort na téma oceánu – komplet s mnohobarevnými makronkami měkkýšů tečkovanými perlově bílou polevou. Samozřejmě mezi mnoha vrstvami hořelo třicet svíček. V duchu jsem protočil oči. Ale musel jsem ji milovat.

„Následovali jsme báječný návrh Meg a zbytek jídla jsme poslali do útulku pro bezdomovce. Ale rozhodli jsme se nechat si dort. Co se nesní, dáme nemocničnímu personálu.“

Moje a Jenina máma si vyměnily vřelé úsměvy. Moje máma to myslela dobře. Starala se o lidi. Starala se o mě.

„A teď, můj milý chlapče, něco si přej a sfoukni svíčky.“

„Svíčky k ničemu. Taková ztráta času,“ vrčela babička, jak jsem se připravil mít tu čest.

Bylo jen jediné přání. To víte. Zhluboka jsem se nadechl a sfoukl svíčky. Všech třicet, jak jsem našpulil pusu a vyfoukl tváře.

Společně s Jen, jsme ukrojili první kus dortu, moje silná ruka překryla tu její bezvládnou. Můj narozeninový dort byl náš svatební dort a naopak. Dodrželi jsme svatební tradici a vzájemně jsme se nakrmili a zasténali.

Myslel jsem na své přání. Ach bejby, zůstaň se mnou.

******

Minuty se ploužily. Každá hodina byla jak věčnost. Jen dřímala, zatímco jsme netrpělivě očekávali zprávu ohledně biopsie. Byl jsem jak na jehlách. Každých patnáct minut, jsem psal své sestře, která mi odepisovala stejná dvě slova: Žádné zprávy. Řeknu vám, trpělivost nebyla jedna z mých ctností.

Konečně, v pět odpoledne, krátce potom, co se Jen probrala z dřímoty, Marcy vešla do místnosti. Nyní se podobala květinářství, se všemi nádhernými květinami, které posílali přátelé mých rodičů. Oblečená do bílého pláště, držela desky, ke kterým byly připnuté nějaké dokumenty. Nemohl jsem přečíst její výraz – byl to totální poker face. Sevřel se mi žaludek. Podívala se na diagram.

„Bojím se….“

No do prdele. Bože, ne! To závodící srdce mi vyskočí z hrudi.

„….že Jennifer uvízne s mých bratrem na velmi dlouhou dobu.“

Trvalo mi sekundu, než jsem přebral její slova. A pak jsem slyšel, jak vyslovila to kouzelné slovo ´benigní´, přísahám, že můj pták zatančil šťastný tanec.

V oparu maximálního štěstí, jsem slyšel matku Jen plakat, „Děkuji ti, dobrý Pane. Děkuji ti.“

Spěchal jsem k boku mé tygřice. Vzal jsem ji do náruče. „Slyšela jsi to, bejby? Budeš v pořádku.“

Její lesknoucí se oči prohledávaly ty moje. „Blaku, proč pláčeš?“

Do hajzlu. Blake Alfa Burns byl emocionální troska. Zadržoval jsem slzy smutku, ale nemohl jsem zadržet slzy radosti.

Slíbala mé slzy. Ten, kdo řekl, že skuteční muži nepláčou, by si kurva měl nechat vyšetřit hlavu.