TB - 20. kapitola

Překlad: Cukýna

Pokud někoho milujete, necháte ho jít,

a všechny ty kecy okolo…

Hanna

Bojuji. Uplynul už týden od chvíle, co jsem odešla od jediného muže, kterého jsem kdy doopravdy milovala… z celého srdce. Nebudu lhát, nastávají chvíle, když bez něj bojuji s dechem. Je šílené, jak silně a rychle jsem se zamilovala. Hádám, že když se objeví ten správný muž, srdce to prostě pozná. Ale jsem připravená obětovat vše, co jsme měli, abych mu dala to, co potřebuje nejvíc… Mého bratra v jeho životě. Taková je pravá láska, ne? Obětovat všechno, co chcete, abyste učinili svou druhou polovinu duše šťastnou.

Ten, kdo to zatracené pravidlo vymyslel, je zatracený idiot.

„Země volá Hannu,“ říká Brandon, a lehce mě šťouchne loktem.

„Omlouvám se,“ odpovím s povzdechem. „Co jsi to říkal?“

„Jsi v pořádku? Máš nepřítomný pohled od chvíle, co jsem tady.“

„Jsem v pořádku,“ zalžu a přinutím se k úsměvu. Brandon a já se přátelíme od chvíle, co jsem nastoupila na univerzitu, ale nejsme si tak blízcí, abych mu řekla, co se doopravdy děje. Dnes večer je tu pouze proto, že jsme byli rozděleni do dvojic, než jsme se rozešli na prázdniny. Abych byla upřímná, je to poslední věc, kterou bych právě teď chtěla dělat, ale už jsem obětovala dost. Nevzdám se své ambice na budoucnost v řízení obchodu, protože to je teď všechno, co mi ve skutečnosti zbylo, na co se můžu těšit. Dokonce i tento sen se zdá, že ztratil svou jiskru.

„Když to říkáš.“ Podle tónu jeho hlasu můžu říct, že mi to nevěří. „Poslouchej,“ pronese a zavře notebook, který si umístí na klín. „Proč to pro dnešní večer nenecháme být a nedáme si něco k snědku a pár drinků?“ Nakloní své tělo k mému a šťouchne mě do ramene. „Vypadáš, že bys jich pár snesla.“

Ačkoli to zní lákavě, nejsem připravená jít ven. Jelikož hodiny ještě nezačaly, byla jsem zavřená v této místnosti celý týden. Jsem právě teď tak emocionální, že by mě alkohol přiměl pouze plakat. Vím to. V posledních několika dnech jsem to udělala tolikrát, aby mi to vydrželo do konce života. Nemůžu ani říct, kolik krabiček papírových kapesníků, nebo vaniček jahodové zmrzliny jsem zlikvidovala od chvíle, co jsem se vrátila domů.

„Díky, ale dneska večer ne.“

„Mluv se mnou,“ říká Brandon a položí prst pod mou bradu, aby otočil můj obličej k jeho. Vidím obavy vyryté v jeho nádherných modrých očích. Je opravdu pohledný, ale nedá se porovnávat s Harrym. Nikdo nemůže. Je snem každé dívky. No, rozhodně mým… vždycky byl. „Vím, že se něco děje.  Nikdy předtím jsem tě neviděl tak sklíčenou. Vždycky jsi byla tak… šťastná. Je to vlastně docela nechutné, jak optimistická obvykle býváš, dokonce i hned po ránu.“ Polovičatý úsměv zatahá za mé rty, když to říká. Obávám se, že tahle moje část bude navždycky ztracená, když je teď Harrison pryč z mého života. „Tohle je opak úsměvu, který jsi měla od chvíle, co jsem dorazil,“ říká a něžně přejede polštářkem svého palce přes můj ret, „což mě znepokojuje.“

Pokrčím rameny a pohledem se přesunu na podlahu. „Jen se vypořádávám s nějakými věcmi doma.“

„Můžu ti s něčím pomoct?“

„Ne, ale cením si tvého zájmu.“

Připadá mi sladké, že se mě na to zeptal. Otevírá ústa, aby promluvil, ale odmlčí se, když jsme přerušeni hlasitým zaklepáním na dveře. „Očekáváš někoho?“

„Ne,“ odpovím a vstanu. Jsem zvědavá, kdo to je.

Nervózně si dlaněmi uhladím přední část džínové sukně, když jdu ke dveřím. Zvedá se mi žaludek a nemůžu říct proč. Hádám, že v hloubi duše doufám, že na druhé straně dveří najdu stát Harrisona, ale logická stránka ve mně ví, že tam nebude.

K mému zklamání se ani nepokusil bojovat, když jsem odcházela. Ano, mohla jsem jasně vidět bolest a zmatek v jeho tváři, ale beznadějná romantička uvnitř mě si přála, aby si klekl a prosil mě, abych neodcházela. Jsem si jistá, že bych ustoupila, kdyby to udělal. Už tak jsem visela na vlásku. Lhát mu a říct mu, že už ho nemiluji, bylo tou nejtěžší věcí, kterou jsem v mém životě udělala.

Ruce se mi mírně třesou, když sahám po klice. Nemůžu zastavit zalapání po dechu, které mi vypadne z úst, když vidím, kdo stojí na druhé straně. Nemůžu uvěřit tomu, že tu opravdu je.

Vypadá unaveně a stejně tak zlomeně, jako se cítím já. „Ahoj,“ říká s nejistým úsměvem na rtech. Zdá se tak sebevědomý, ale vždycky měl zranitelnou stránku, což je roztomilé.

„Harrisone,“ zašeptám a ucítím v srdci naději. Urazil celou tu cestu kvůli mně?

„Můžu jít dál?“

Zrovna jsem chtěla říct jistě, když si vzpomenu na Brandona. Pokud jsem si z minulosti vzala ponaučení, tak to, že nebude šťastný z vědomí, že mám v bytě jiného muže. Odehnal většinu mých potencionálních ctitelů, když jsem dospívala. Ačkoli mě to hrozně štvalo, zvykla jsem si v mysli předstírat, že to dělá kvůli žárlivosti, a ne proto, že ho o to můj bratr požádal.

Než dostanu šanci odpovědět, prakticky se kolem mě protlačí a vejde do bytu. Měla bych být naštvaná, ale nejsem. Jsem prostě šťastná, že je tady. Miluju jeho dominantní stránku, vždycky tomu tak bylo.

Ve chvíli, kdy si všimne Brandona, který sedí na pohovce, ztuhne. Hlava mu cukne na stranu a jeho ocelový pohled se setká s mým. Neřekne ani slovo, ale jeho výraz říká všechno. Pravděpodobně si myslí, že už jsem ho nahradila. Nikdy bych to neudělala. Nemůžu. Jestli nemůžu mít jeho, nechci nikoho.

Brandon vstane z pohovky a blíží se k nám. „Brandon,“ říká a natáhne k Harrisonovi ruku. Jsem zaskočená, když Harrison strčí ruce do kapes a s opovržením si ho prohlíží odshora dolů.

„Brandon je v mé třídě,“ říkám a rychle se snažím urovnat situaci, než se vystupňuje. „Pracujeme na společném úkolu.“

Brandon nervózně polkne, když na něj Harrison v tichosti zírá. „Ano… my, ehm, právě jsme dělali na společném úkolu. To je vše.“

Skoro se chci smát tomu, jak je Brandon očividně zastrašený, ale cítím se kvůli němu špatně. Vím, jaký může Harrison být. Také vím, že má právo být zneklidněný. Jeden chybný krok a bůh ví, kde tohle skončí. Když jsme byly děti, byl Harrison známý tím, že za sebe nechal mluvit jako první pěsti. Nevyhledával potíže, vlastně naopak, ale pokud si ho problémy našly, vždycky se o ně postaral.

„Můžeš teď odejít, fešáku; studium je u konce.“ Harrisonův pohled se přesune ke mně, než pokračuje. „Musím si promluvit s Hannou… soukromě.“

Jeho oči roztají, když říká tu poslední část, ale pořád jsem na něj naštvaná. Ano, jeho dominance se mi líbí, ale v tuhle chvíli byl hrubý.

Brandon se nehádá, rychle se otočí a posbírá si věci. Vidím, jak na Harrisonových rtech hraje úsměv, když na něj přimhouřím oči.

„Doprovodím tě ven,“ informuji Brandona, otočím se a jdu s ním ke dveřím. Neunikne mi zavrčení, které vyšlo z Harrisonových úst, když to říkám.

„Kdo je ten chlápek?“ zamumlá Brandon, když vyjdeme na chodbu.

„Nejlepší přítel mého bratra.“ Je o tolik víc než to… no, byl.

„No, je to blbec.“

„Omlouvám se, že se k tobě choval hrubě. Většinou takový není.“ Cítím potřebu omluvit Harrisonův výbuch.

„Je bezpečné nechat tě s ním o samotě?“

„Ano,“ zasměju se. „Jeho štěkání je horší než kousání.“

„Dobře.“

Když jdu zpátky do svého bytu a zavřu dveře, zjistím, že Harrison stojí tam, kde jsem ho nechala. Pořád nemám tušení, proč je tady, ale lhala bych, kdybych řekla, že nejsem ráda. Jsem radostí bez sebe. Takhle šťastná jsem se necítila od chvíle, co jsem od něj odešla. Chyběl mi tak moc, až se mi tomu nechce věřit. Jen mít ho takhle blízko přivádí všechny mé pocity zpátky na povrch.

„Ahoj,“ říká. Jeho ocelový pohled před pár okamžiky je teď pryč. Je nahrazený chlapeckým, nejistým výrazem. Tak moc tenhle pohled miluji. Srdce mi roztaje o něco víc pokaždé, když jej vidím. Vždycky byl na venek tak sebevědomý, skoro až k bodu, kdy se dá označit za namyšleného, ale pod tím vším je osamělý muž, který chce být milovaný a přijatý. Nenávidím se za to, jak jsem s ním jednala, když jsem si myslela, že to všechno dělám ze správných důvodů. Čelil odmítnutí celý svůj život, a zabijí mě vidět, že jsem mu to udělala také.

„Ahoj.“ Stojíme tam a dlouho zíráme jeden na druhého. Ani jeden z nás neví, co říct.

Uplynou minuty, než přistoupí o krok blíž ke mně.

„Proč jsi tady, Harrisone?“

„Musel jsem tě vidět,“ odpoví bez zaváhání. „Já… ehm… chtěl jsem se tě na něco zeptat?“

„Na co?“

„Když jsi řekla, že mě nemiluješ, myslela jsi to vážně?“ Skloním hlavu, protože nevím, co říct. Samozřejmě, že ho miluji. Miluji ho víc, než jsem kdy v celém svém životě někoho milovala, ale přiznat mu to, ničemu nepomůže. Nenapraví to jeho vztah s mým bratrem. „Podívej se na mě, Han,“ prosí, dá prsty pod mou bradu a zvedne můj obličej, aby se setkal s jeho.

Slzy mě pálí v očích, když v mém obličeji zoufale hledá odpověď. „Já…“ Mám toho tolik co říct, ale slova nevychází.

„Prosím, Han. Potom všem, co jsme spolu sdíleli, si myslím, že si odpověď zasloužím. Všechno šlo tak dobře… ne snad? Nebo jsem to celé chápal špatně? Zdálo se, že tvůj odchod přišel z ničeho nic. Nepředstavoval jsem si to, že ne? Řekla jsi mi, že mě miluješ. Nikdo mi tato slova předtím neřekl.“

Tohle prohlášení prostě zlomí mé srdce o něco víc a mé předsevzetí mizí. Nechci, aby si myslel, že ne, když ano.

„Miluji tě, Harry. Když jsem řekla, že tě nemiluji, lhala jsem.“

„Tak co se stalo? Proč jsi odešla?“ Uchopí můj obličej do dlaní a já se do nich nedobrovolně opřu. Uniknou mi slzy, když pevně sevřu oči, a on mi je okamžitě stírá pryč polštářkem palce. Jeho dotek byl sice nevinný, ale probudí celé mé tělo.

Když otevřu oči a konečně se na něj podívám, vidím, že se mu v očích také lesknou slzy. „Nechtěla jsem, abys přišel o své přátelství s Ethanem kvůli mně.“

„Také to nechci, ale ztratit tě mě bolelo mnohem víc. Skoro mě to zlomilo. Potřebuji tě ve svém životě… kurva, potřebuju tě.“ Bez dalšího slova sklouzne volnou rukou kolem mého pasu a přitáhne si mě na své tělo. „Potřebuji tě,“ zamumlá a jeho rty se něžně setkají s mými.

„Harrisone,“ zašeptám proti jeho ústům, rozdělím rty a prohloubím polibek. Také ho potřebuji. Jestli mě tenhle týden něco naučil, tak to, že se bez něj cítím nešťastná. Navzdory tomu všemu, odejít od něj byla největší chyba mého života.

Sklouzne rukama na můj zadeček a zvedne mě ze země. „Omotej kolem mě nohy, miláčku,“ přikazuje. Poslechnu ho. „Kterým směrem je tvoje ložnice?“

„Na konci chodby,“ řeknu, aniž bych přerušila polibek.

Položí mě na zem vedle postele a o krok ustoupí. Beztoho, aniž bych čekala, až mě požádá, sáhnu na lem svého topu a stáhnu si jej přes hlavu. „Hanno,“ vydechne a prsty lehce tančí přes má napuchlá ňadra, těsně nad bílou krajkou mé podprsenky. To mě rozechvěje podél páteře. „Nikdy by mě nenapadlo, že se tě znovu dotknu.“

„Chyběl mi tvůj dotek.“ Chybělo mi všechno, co se ho týká. Moje ruce se přesunou k pasu, rozepínám knoflík a zip mé sukně, než ji posunu dolů kolem kotníků.

„Chybělo mi všechno, co se tě týká,“ přiznává. Po jeho slovech se usměju, protože to je přesně to, co jsem si myslela.

Hltá mě očima a v rychlosti si rozepíná knoflíky na košili. Rychle si sundám podprsenku a spustím ji na zem v tentýž okamžik, jako on košili. Teď přede mnou stojí jen v riflích a mě svědí tělo touhou se ho dotknout. Jeho tělo je tak vyrýsované, tak dokonalé.

Sáhnu na opasek riflí a rychle rozepínám knoflík. Vidím jeho erekci, která se napíná proti denimu. „Kdo je ten chlap?“ ptá se, když vyklouzne z bot.

„Jen kluk z univerzity. Řekla jsem ti to.“

„Dotkl se tě? Dotkl se tě někdy?“

„Ne.“

„Jsi moje, Hanno. Nikdo se nebude dotýkat toho, co je moje.“

„Jsem tvoje. Jsi jediná osoba, která chci, aby se mě dotýkala,“ řeknu, sáhnu po jeho ruce a položím si ji na prso.

Bez zaváhání si sundá rifle, než mě položí na postel a uvelebí se nade mnou. „Jsem jediná osoba, která se tě může dotýkat,“ zopakuje a vklouzne rukou mezi moje nohy. „Vlastním tuhle kundičku.“

„A já vlastním tohle,“ řeknu a obtočím ruku kolem jeho penisu. „Nikdo se nedotkne toho, co je moje.“ Na rtech mu pohrává úsměv, když se jeho pohled uzamkne s mým.

„Vlastníš každou mou část, miláčku. Dokonce i mé srdce.“Moje srdce se dme láskou, když rukou láskyplně přejede dolů po straně mého obličeje. Obtočím nohy kolem jeho pasu, když vklouzne špičkou penisu do mě. Moje oči se se zatřepotáním zavřou a ze rtů mi unikne zakňučení. „Otevři oči, Hanno. Chci, abys viděla, díky komu se cítíš tak dobře. Nikdo nedokáže, aby ses cítila takhle tak, jako já.“

„Nikdo,“ zopakuji.

„Miluji tě celým svým srdcem, Hanno Scottová,“ zašeptá a spojí rty s mými. Jeho slova způsobují, že se mi dme hruď láskou. Je to poprvé, co mi tato slova řekl, a nedokážu ani říct, jak šťastná jsem, že je slyším. Teď už je můj. Odmítám se ho znovu vzdát. Nezáleží na tom, co na nás budoucnost uvrhne, popereme se s tím společně.“

„Také tě miluji, Harrisone. Tak moc tě miluji.“