TB - 19. kapitola

Překlad: Cukýna

Moje srdce přestává bít…

Harrison

Na předních dveřích se ozývá klepání, ale rozhodl jsem se ho ignorovat a sesunout se dál do pohovky. Netoužím nikoho vidět, ani s nikým mluvit. Nejsem si jistý, kolik je hodin, a upřímně, nemám zájem je vidět. Nespal jsem, ale sluneční paprsky prosvítají okny, což mi říká, že je den. Je mi to jedno. Měl bych jít do práce, ale poprvé v životě je mi to u prdele. Teď, když je Hanna pryč, zdá se, že můj svět ztratil svůj účel.

Zvednu sklenici skotské z mé nohy, přinesu si ji k ústům a polknu jantarovou tekutinu na jeden zátah. Nejsem si jistý, kolik jsem jich dnes vypil, ale dle mého názoru to není dost. Pořád cítím. Potřebuji být otupělý. Mysleli byste si, že teď už budu na odmítnutí zvyklý, ale zřejmě nejsem. Nejhorší na tom je, že tohle mě zasáhlo víc, než cokoli jiného. Víc než moji rodiče, a o hodně víc, než Ethan. Byla ta pravá. Jediná dívka, která mě přiměla uvěřit, že je možné žít šťastně až na věky. Láska mě oblbla. Tahle kravina není skutečná. No, v mém podělaném světě tomu tak není. Skutečný život je mrcha, a ne zatracená pohádka. Zvrat událostí, vzdal jsem se svého nejlepšího přítele, jehož jsem kdy měl, a kvůli čemu? Kvůli pomíjivé chvilce a roztříštěnému srdci. Možná byla Hanna mojí karmou za tu řadu zlomených srdcí, které jsem za sebou nechal?

Přetrvávající klepání pokračuje a já chci říct tomu, kdo je za nimi, ať jde do prdele. Ale vím, že to brzy přestane, pokud to budu ignorovat dostatečně dlouho. Přesně jako tomu bylo včera v noci, když přišla Michelle.

Předkloním se a natáhnu se pro zpola prázdnou lahev alkoholu na konferenčním stolku. Není nad trochu tvrdého alkoholu k snídani. Hádám, že jsem svému otci podobný víc, než jsem kdy chtěl být. Zajímalo by mě, jestli pije, aby se pokusil zamaskovat nějaký druh bolesti, nebo jen kvůli tomu, že miluje ty výšiny. To je něco, co mě dosud nikdy nenapadlo.

Jdu si znovu naplnit svou sklenku, ale pozastavím se ve vzduchu, když se moje dveře rozletí. „Věděl jsem, že jsi tady,“ vyštěkne Ethan, když se jeho ocelový pohled setká s mým. „To bys mě nechal klepat celý zatracený den?“

„Co tu sakra chceš?“ Ušklíbnu se, když se vracím k doplňování své sklenky. „Vrátil ses dokončit svou práci?“

Pohodí rukama ve vzduchu, jako by byl překvapený mým výbuchem, když kráčí ke mně. „Nemusíš se chovat jako čurák.“

„Posledně, co jsem to kontroloval, jsem nebyl tím, kdo se choval jako čurák.“

„To je fér,“ odpoví, žuchne na pohovku vedle mě a popadne láhev skotské z mojí ruky.

„Vrať mi to.“

„Je deset, kámo.“

„Řekni to někomu, koho to zajímá,“ pronesu a natáhnu se pro svou dvacet pět let starou láhev skotské.

Držel paži ve vzduchu tak, aby byla lahev z mého dosahu. Debil. Mohl bych s ním bojovat, ale ve vší upřímnosti, nechce se mi. Alkohol stejně nepomáhá. Pochybuji, že něco pomůže uhasit tu bolest, kterou cítím. No, Hanna by to mohla spravit, kdyby se vrátila zpátky ke mně, ale vím, že se to nestane.

Žuchnu zpátky na pohovku, dlouze vydechnu a prsty si projedu vlasy. „Jak ses sem vlastně dostal?“

Rty mu poškubávají v samolibém úsměvu, když zatřese klíčky, které mu visí na prstu. „Dal jsi mi klíče od bytu, pamatuješ?“

Kurva. Má pravdu, dal. Dal jsem mu klíče, když jsem se sem prvně přestěhoval, aby to u mě mohl zkontrolovat, když jsem mimo město.

„Ano, ale tehdy jsme byli přátelé, což už nejsme, takže mi je vrať.“

„Co to sakra, chlape?“ Svraští obočí, jako by byl zraněný tím, co jsem právě řekl. To jako myslí vážně?

„Udeřil jsi mě do obličeje a řekl mi, abych se držel dál od tvé sestry, pamatuješ?“

„No, byl jsem idiot.“

„No nekecej.“ Dlouze vydechnu a oči uzamknu na svém bývalém nejlepším kamarádovi. „Zasraně jsem ji miloval… pořád ji miluji,“ zašeptám. Cítím se jako hlupák. Byl jsem dost hloupý na to, abych uvěřil tomu, že to, co máme, je výjimečné. Měl jsem to tušit. Tahle blbost dokonce ani neexistuje.

„Ty ji miluješ?“ ptá se, když se mu oči maličko rozšíří. Zná mě dost dobře, aby věděl, že bych to neřekl, kdyby to nebyla pravda.

„Ano,“ přiznávám a zavrtím hlavou. To jsou tři slova, která jsem si nemyslel, že mu kdy řeknu. Z koho si to dělám legraci, to jsou slova, o nichž jsem si myslel, že nikdy nevyslovím. A přesto tu sedím, kopu do sebe a přeji si, aby osoba, které bych ta slova řekl, byla Hanna.

Proč jsem jí to neřekl? I když pro nás věci neskončily dobře, myslím si, že budu vždycky litovat toho, že jsem jí to neřekl.

Ethan je na chvíli zticha, než otočí hlavu a naváže se mnou oční kontakt. „Jestli ji miluješ, proč jsi ji kurva nechal jít?“

„Protože to tak chtěla.“ Svěsím hlavu, když se mi vrací ten těžký pocit do hrudi. „Necítí to stejně.“

„Blbost,“ říká.

Zamračím se a pohledem se vracím k němu. Co by mohl vědět? Řekla mi to přesně takhle. „Znovu mi připomeň, proč jsi tady?“ Nechápejte mě špatně, lhal bych, kdybych řekl, že ho nerad vidím, ale prostě nechápu proč. Myslel jsem si, že naše přátelství skončilo.

„Protože…“ povzdechne si, než pokračuje, „Podělal jsem to. Já… ehmm, byl jsem zraněný a cítil se zrazený. Byl jsi jako můj brácha.“

„Ethane, já to neplánoval… prostě se to stalo. To je důvod, proč jsem ti to neřekl. Věděl jsem, že nebudeš rád, ale už jsem v tom byl příliš hluboko, abych to zastavil.“

„Nemůžeš mě vinit za to, že mi záleží na blahu mé sestřičky. Není to tak, že bys měl se ženami dobré dosavadní výsledky.“

„Já vím. Ale věci s Hannou jsou prostě… odlišné.“ Necítím se příjemně mluvit s ním takhle o jeho sestře. Bude si myslet, že jsem citlivka za to, že tohle říkám, ale je potřeba to říct. „Ona je ta pravá, chlape. Ona je moje… Michelle.“

Skloním hlavu a čekám, až se začne smát, ale nestane se to. Otočím hlavu a nepatrně na něj vrátím svůj pohled. Jsem překvapený, když vidím, že se neusmívá, ani se na mě nedívá, jako bych byl nějaký blázen. Když kývne hlavou místo odpovědi, vím, že mě chápe. Když se setkal s Michelle, padl rychle a tvrdě. Roky jsem to nechápal, ale teď ano. Když jste s tou správnou osobou, prostě to víte. Hanna Scottová mě srazila na zadek, a teď si nejsem jistý, že to bez ní zvládnu. Potřebuji ji ve svém životě.

„No, a co s tím budeš dělat?“ ptá se věcně. „Harrison Williams, kterého znám, není žádný srágora. Ví, co chce, vyrazí pro to a dostane to.“

Má pravdu, to dělám, ale jeho prohlášení mě mate. Byl rezolutně proti tomu. Snaží se mi říct, že je s tím teď v pohodě? Teď už je mi to k ničemu. Chci ji víc, než jsem kdy chtěl cokoli jiného ve svém životě, ale pravdou je, že ona mě nechce.

„Myslel jsem si, že se ti nelíbí představa, že jsme spolu.“

Dlouze vydechnu, než vstane a jde k mému baru. Sleduju ho, jak popadne sklenku z poličky ve skříňce na zdi, než se vrací zpátky na pohovku. Zvedne láhev skotské a nalije si nápoj, když trpělivě čekám na jeho odpověď. Dá si pořádný doušek, než konečně promluví. „Teď, když vím, co k ní cítíš…“ Jeho slova mizí, když svůj pohled uzamkne s mým. „Upřímně, nemohl bych si pro svou sestru přát lepšího muže. Vím, že se o ni postaráš, vždycky jsi to dělal.“

Jeho odpověď mě překvapí, ale činí mě bláznivě zkurveně šťastným. Nevýhodou je, že už mě nechce. Nikdy dříve jsem od ženy nepoznal takovéto odmítnutí. Bolí to, je to zkurveně strašný. Možná je to moje karma za tu řadu srdcí, co jsem v průběhu let zlomil.

„Díky, chlape,“ řeknu. „Hodně to pro mě znamená.“

„Dobře. Teď, když jsme to urovnali, vstaň a osprchuj se, protože vypadáš jako sračka.“

„Naser si,“ zasměju se.

„Mluvím vážně. Přestaň tu posedávat a trucovat jako zasraný děcko a jdi ji dostat zpátky.“

„Přeji si, aby to bylo tak snadné.“

„Je,“ řekne, natáhne se pro mou paži a trhne s ní. „Je nešťastná stejně, jako ty.“

„Řekla to?“ Pocítím naději.

„No, mě ne. Se mnou nemluví. Neodpovídá ani na mé telefony nebo zprávy. Ale mluvila s Michelle.“

Nervózně si rukama třu přední část kalhot. Všechno ve mně za ní chce jít. Nakopával jsem se od chvíle, co jsem ji nechal odejít bez boje. To nejsem já. To není osoba, kterou jsem. Musel jsem bojovat za všechno v mém životě, a pravdou je, že jsem nikdy nechtěl nic tak moc, jako chci Hannu. Nemůžu uvěřit, že jsem ji prostě nechal takhle jít.

Položím ruce na pohovku a odstrčím se, abych vstal. Vidím, jak na Ethanových rtech pohrává úsměv, když jsem se neochvějně rozhodl. Nemám co ztratit, ale můžu všechno získat, když za ní půjdu. Pokud ě znovu odmítne, víc už to mé srdce poškodit nemůže. Už je rozbité.

Z koho si to dělám srandu? Tentokrát se nevzdám tak snadno. Bez ní jsem ztracený.

Odmítám dopustit, aby tohle byl náš konec.