TB - 14. kapitola

Překlad: Cukýna

Domov je tam, kde je srdce…

Hanna

Klepu na dveře a mám pocit, že snad posté. Buď není doma, nebo mě ignoruje. Prosím, ať to není to druhé. Snažím se mu dovolat od chvíle, co jsem sem dorazila, ale neustále to padá do hlasové schránky, což není dobré znamení. Netuším, co dělat. Nemám, kam jinam jít.

Vzdávám to, sklouznu po zdi a pohřbím si obličej do dlaní. Je to v háji. Jen před několika málo hodinami jsem měla všechno, co jsem chtěla. Teď nemám ponětí, kde si stojíme. A to nezmiňuji to, že je můj vztah s bratrem v troskách.

„Hanno.“ Moje hlava sebou škubne nahoru, když zaslechnu Harrisonův hlas. „Co tu děláš?“

Krátce tam sedím celá omráčená. Podle toho, jak vypadá, předpokládám, že cvičil. Má na sobě těsné tílko a sportovní šortky. Je celý vyrýsovaný, zpocený a nádherný. Neměla bych zírat, ale nemůžu si pomoct. Když popojde a zastaví se přede mnou, natáhne ruku a pomůže mi na nohy. „Jsi v pořádku?“

„Samozřejmě, že nejsem v pořádku,“ řeknu a pohřbím svou tvář do jeho hrudi.

Uchopí mou tvář do jeho velkých, silných dlaní a zakloní mou hlavu dozadu, dokud se nestřetneme pohledem. „Neplač,“ řekne a utře zbloudilé slzy z mé tváře polštářky palců. „Prosím. Nedokážu to snést.“ Ten prosící tón jeho hlasu trhá mé srdce, ale také mi to sděluje, že mu na mně stále záleží, což mi dává naději.

Pustí mě a pevně mě obejme v náručí. „Jsme v pořádku, Harry?“ zašeptám mu do hrudi.

„Doufám.“

Když mě konečně pustí, o krok ustoupí. Tehdy si všimne kufru u mých nohou. „Vyrážíš někam?“ Můžu říct, že podle šokovaného pohledu v jeho tváři se domnívá, že odcházím.

„Nemůžu zůstat u Ethana. Jsem na něj tak naštvaná.“

„Takže se nevracíš zpátky na univerzitu?“ V jeho překrásných hnědých očích je vidět zranění i zmatek, když jej uzamkne s mým.

„Ne, pokud nechceš. Hodiny nezačnou dřív než za šest týdnů.“ Vidím malý úsměv, který mu pohrává na rtech. Natáhnu se a jemně přejedu prsty přes jeho natržený ret. Nenávidím, že ho můj bratr zranil. „Nemůžu tu zůstat přes noc?“

„Můžeš zůstat tak dlouho, jak budeš chtít,“ řekne a vtáhne mě zpět do svého náručí, prakticky mě drží, „tak dlouho, jak budeš chtít, Han.“

Nemůžu říct, jak šťastnou mě jeho slova dělají. Můžu tu s ním zůstat navždy?

Prsty láskyplně přejede cestičku dolů po mé paži, čímž do mého těla vyšle brnění. Sáhne na mou ruku a proplete naše prsty, než se skloní a zvedne malý kufřík u mých nohou. Zabalila jsem si jen oblečení na několik dnů. Ethan si pravděpodobně neuvědomuje, že jsem vůbec odešla. On a Michelle si vyříkávali brutální hádku, když jsem se plížila ven. Moje auto je stále zaparkované u Harrisonovi firmy, tak jsem několik bloků šla pěšky, než jsem chytila taxi. Měla jsem zvážit, že půjdu do domu mých rodičů. Pořád jsou v zámoří na jejich vysněné dovolené, ale vím, že by to bylo první místo, kde mě bude Ethan hledat. No, buď tam, nebo u Harrisona. Nezvládnu vidět, jestli se tu znovu ve spěchu objeví. No, raději by neměl.

Jakmile jsme uvnitř jeho bytu, položí kufr. „Udělej si pohodlí, jen si dám rychlou sprchu. Jsem celý zpocený ze cvičení.“

„Mám tě ráda celého zpoceného,“ řeknu, stoupnu si na špičky a otřu se rty o jeho.

„Taky tě mám rád celou zpocenou,“ odpoví s úsměvem, když ovine ruce kolem mého pasu a přitáhne si mé tělo proti jeho. Přestože mi neodpověděl na zprávu, tohle mi říká, jak hluboko jeho city vůči mně sahají. Přísahám, že vidím lásku, která se odráží v těch jeho překrásných hnědých očích, když se na mě dívá.

Když se jeho rty setkají s mými, polibek je jemný a sladký. Žádný hlad ani zoufalství, jako obvykle.

Zasténám mu do úst a cítím, jak proti mému břichu tvrdne. Tuší vůbec tenhle muž, jak moc mě ničí?

Když náš polibek konečně ukončíme, opře své čelo proti mému. „Nemyslím si, že Vás někdy budu mít dost, slečno Scottová.“ Netušíš, jak šťastnou mě to činí. Nikdy nechci přijít o to, co máme.

Myslím si, že budeme v pořádku.

***

Chodím v hlavní ložnici Harrisonova luxusního, podkrovního bytu, když čekám, až vyjde ze sprchy. Nedokážu se uvolnit. Motýlci, kteří se mi usadili v žaludku, začali být nervózní. Ve svém srdci vím, že tohle není konec našeho dramatu.

Jsem překvapená, když zaslechnu hlasité vyzvánění telefonu, které vychází z druhého pokoje. Dojdu k velkému dřevěnému stolku na odkládání klíčů u dveří. Mé znepokojení zesílí, když na obrazovce vidím zazářit Michellino číslo. Musela si konečně všimnout, že jsem zmizela.

Zvednu jej a zamířím k Harrisonově ložnici. Necítím se právě teď na to, abych odpověděla, ale jsem zvědavá, co chce. Buď kontroluje, jestli jsem tady, nebo hůř, volá, aby řekla, že je Ethan znovu na cestě sem.

Na okamžik zastavím v cestě, když vcházím do jeho pokoje. Stojí u prádelníku s ručníkem zavěšeným na bocích. Silné svaly na zádech se napnou, když se prohrabává jednou ze zásuvek. Doslova mi bere dech.

Přestane ve své činnosti, když zaslechne vyzvánění telefonu a otočí se kolem. „Je to Michelle,“ řeknu a držím jej ve vzduchu.

Na jeho tváři se usadí ponurý výraz, když jde směrem ke mně. Nenávidím to. Přeji si, aby nás sakra všichni nechali být. Donutí se k úsměvu a vezme si ho z mé ruky.

„Ahoj.“ Jeho pohled se krátce uzamkne s mým, než se otočí a zamíří zpátky k prádelníku. „Ano, je tady.“ Odmlčí se a poslouchá, co říká. Přeji si, aby byl hovor na hlasitém odposlechu, abych také mohla slyšet konverzaci. „Jistě… dobře…“ Vidím, jak mu ramena poklesnou, a vím, že cokoli mu sdělila, nebyly to dobré zprávy. „Tak nějak jsem očekával, že se to stane.“ Přejdu místnost, obejmu ho pažemi kolem pasu a opřu si tvář o jeho záda. Netuším, co mu řekla, ale chci, aby věděl, že jsem tu pro něj. „V pořádku.“ Znovu se otočí tváří ke mně, a smutek, který jsem v jeho očích viděla dříve, je zpět. „Promluvíme si zítra,“ řekne. „Ach, a Shell… Vím, že v tom pravděpodobně nebude rozdíl, ale můžeš Ethanovi říct, že se omlouvám, že jsem mu to zatajoval?“

Opřu svou hlavu proti jeho hrudi a on mě na ni něžně políbí. Cítím bušení jeho srdce proti mé tváři. Nemá se za co omlouvat. Kdyby to měl někdo být, tak by se mu měl omluvit Ethan. Zakloním hlavu a setkám se s jeho pohledem, když ukončí hovor.

„Jsi v pořádku?“ ptám se a věnuji mu soucitný pohled.

„Zítra nepřijde do práce. Ethan jí to zakázal.“ Zdlouhavě vydechne a ustoupí ode mě. Stojím tam jako přibitá, když se otočí a zamíří k posteli. Moje srdce je kvůli němu zraněné. Sleduji, jak si sedá na boční část matrace a pohřbívá obličej do dlaní. Je zraněný a nedokážu ani vyjádřit, jak smutná kvůli tomu jsem. Proč můj bratr tohle dělá?

„Harrisone.“ Přejdu místnost a sednu si vedle něj. „Je mi to líto,“ řeknu a položím mu ruku na nohu. Nemůžu si pomoct, ale cítím se za to zodpovědná. „Víš, že Michelle je samostatnou osobou. Nikdy nedopustí, aby jí někdo říkal, co má dělat.“

Jen zavrtí hlavou. „Jak můžu s Ethanem věci napravit?“ Když otočí obličej, aby se mohl setkat s mým, můžu říct, že nemá daleko k pláči. Ta devastace, kterou vidím, mě trhá na kousíčky.

Třu mu záda rukou a opřu si hlavu proti jeho rameni. „Všechno nakonec bude fungovat, Harry.“ Nejsem si jistá, jestli se snažím přesvědčit jeho nebe sebe. Znám však svého bratra a vím, jak moc si Harrisonova přátelství cení. Nikdy dříve jsem ho takhle naštvaného neviděla, ale doufám, že až se uklidní, uvidí, jak směšně se chová.

No, modlím se, aby tomu tak bylo.

***

Vystoupím ze sprchy a obleču se do práce. Neřekla jsem to Harrisonovi, ale když jsme se včera dostali domů, Ethan mi také zakázal, abych u Harrisona pracovala. Ani náhodou ho však nenechám, aby mi stál v cestě. To je jeden z důvodů, proč jsem se sbalila a utekla. Nepředstavovala jsem si, že s ním tohle ráno budu bojovat, když jsem se snažila odejít z domu.

Šla jsem bosky a docupitala do kuchyně. Můžu cítit lahodnou vůni, která odsud vychází, tak vím, že nám Harry vaří snídani. Jen být tady s ním mi ukazuje jeho stránku, o níž jsem netušila, že existuje. Jakoby snad nebyl dostatečně přitažlivý.

Ani jeden z nás v noci moc nenaspal. Bezpočetněkrát během noci jsem se probudila a našla Harrisona ležet na zádech, jak zírá na strop. A ve dvě hodiny ráno jsem zjistila, že v posteli není. Byl v obýváku s rukama v kapsách a zíral na panorama města z oken od podlahy ke stropu. Dokonce i se zády ke mně jsem poznala, že je ustaraný. To mi dělalo starosti. Strávili jsme několik dalších hodin uvolňováním a snahou zapomenout na šlamastyku, jíž čelíme. Doufám, že to, co máme, je dostatečně silné, aby to přežilo, co přichází.

„Ránko,“ řeknu, dojdu za něj a obejmu ho rukama kolem pasu.

„Dobré ráno.“ Když mu vtisknu malý polibek na záda, otočí se v mém náručí. Slyším, jak se nadechne a pohřbí obličej do mých vlasů. Nejsem si jistá, co ho tak okouzluje, ale nebudu se obtěžovat říkat to nahlas. Prostě by popřel, že mě očichává, jako vždycky. „Máš hlad?“

„Umírám hlady,“ odpovím a zvednu hlavu, abych se otřela rty proti jeho.

Na oplátku se usměje, ale nedosáhne to k jeho očím. Přeji si, aby se mi otevřel a mluvil se mnou. Může to zlehčovat tak moc, jak se mu zlíbí, ale vidím, že bojuje.

„Posaď se. Doufám, že máš ráda španělské omelety.“

„Nevěděla jsem, že umíš vařit,“ pronesu a posadím se ke snídaňovému baru.

„Je toho hodně, co o mě nevíš.“ To se vsadím. I když byl v mém životě nepřetržitě, když jsem vyrůstala, vždycky byl velmi rezervovaný a nikdy o sobě nemluvil.

Sleduji, jak popadne dva talíře a položí je dolů přede mě. Moje oči ho i nadále sledují. Jde zpátky ke sporáku a sundá pánvičku z plotýnky. „Voní to lahodně,“ připustím, když ji špachtlí rozkrojí uprostřed a rozdělí omeletu na naše talíře.

Nezaváhám a zvednu vidličku. Doufám, že to chutná tak dobře, jako to voní. „Hmm,“ zasténám, uříznu si malý kousek a strčím si jej do úst. Moje maminka dělá znamenitou omeletu, ale tohle ji strčí do kapsy.

„Chutná?“ ptá se, když přede mě položí hrnek kávy. Mohla bych si na to zvyknout. Starala jsem se o sebe v posledních třech letech na univerzitě, tak je hezké mít někoho, kdo na mě čeká.

„Je to vynikající. Téměř tak vynikající, jako ty.“

Zasměje se a sedne si vedle mě. „Jsi roztomilá,“ řekne a políbí mě na stranu hlavy.

„Kde ses naučil takhle vařit?“

Pokrčí rameny a pohledem sklouzne na svůj klín. „Vlastně jsem neměl na vybranou.“

Položím mu ruku na stehno a zmáčknu jej. Vím, že měl dětství na hovno. Nejsem si tak docela jistá, jak špatné to doopravdy bylo, ale po městě kolovala spousta příběhů o jeho rodičích, když jsme vyrůstali. Není to něco, o čem by kdy mluvil; rozhodně ne se mnou. Vybavuji si, že kdysi moje mamka s taťkou v kuchyni narazili na Ethana a mluvili o něm. Maminka plakala. ´Uhohý Harrison,´ slyšela jsem ji říkat. ´Uděláme něco, abychom mu pomohli, je to jen dítě.´

Nemám ponětí, co se toho dne stalo, ale brzy poté ho moji rodiče prakticky adoptovali jako součást naší rodiny. Prakticky se stal trvalou součástí našeho domova a jezdil s námi na všechny rodinné dovolené. Strávil víc času u nás než doma.

„Jsi jeden z těch dobrých, Harrisone Williamsi,“ řeknu přesvědčivě. Na rozdíl od jeho pekelně hezkého vzhledu a těla, které je vytvořeno z čistého hříchu, má tolik dalších vyvažujících kvalit. Nejen že má krásné srdce, ale je mužem činu… bojovníkem… a přeživším. Jsem pyšná na něj i vše, čeho dosáhl, navzdory pravděpodobnosti. Vím, že moje rodina také.

„Jsem rád, že tu jsi, Han.“

„Není místo, kde bych byla raději.“ A to je pravda.