Stay - 18. kapitola

Překlad: Clarissa

Zdravím vás holky moje,

děkuji vám za komentáře a posílám další kapitolu :)

CASSANDRA

AIDAN DRŽEL OTEVŘENÉ dveře k babičce Maggie, nechávajíc mě vejít dovnitř. „Pořád všechno v pohodě?“ zeptal se nahlas jen tolik, aby to slyšely mé uši, když jsem kolem něj proklouzla.

„Ano, děkuju,“ odpověděla jsem s mou pozorností víříc kolem mě jako roj včel.

Všude bylo rušno. Tohle nebyla obyčejná nedělní večeře, ale poslední večeře na rozloučení s Jasonem Bradleyem. Většina města – pokud ne všichni – byla uvnitř. Povídající, chichotající a přátelské tváře byly shromážděné na každém dostupném místě v Maggieně domě. Byla jsem zaplavena vzpomínkami na mou první návštěvu u ní doma a jak nervózní jsem byla. Teď jsem vítala ten rozruch, to rozptýlení, ostatní, kterým chyběl Jason tolik, jako mně. Nikdo nebyl sám.

Vzala jsem Jase z jeho sedačky, zatímco nás Aidan opustil, aby obešel lidi. Moje tělo se trochu sevřelo při jeho nepřítomnosti, ale ten pocit se brzy rozptýlil, když jsem zachytila Kaceyin pohled.

Holka, se kterou jsem se skamarádila, když jsem žila v Keatonu, povzdechla a užasla nad Jasem, když jsme přišly k sobě.

Ona teď byla sekretářkou ředitele na střední škole, doufajíc, že získá titul a sama se stane učitelkou. „Bez vynaložení větších finančních prostředků na vysokou, musím chodit na přednášky, i když si to můžu dovolit. Už mi zbývá jen šest kreditů do promoce.“

„Já začala úplně od začátku. Je normální, mít plán na sedm let, že jo?“

Ona souhlasně kývla. „To máš sakra pravdu.“

Hlasitě jsem se zasmála nad její odpovědí.

Zanedlouho začali lidé proudit do kuchyně. Trish si vzala Jase a mrknutím oka byla pryč, ukazujíc ho všem.

Můj nos zachytil 'obyklé' jídlo, když jsem kráčela chodbou k bufetu. Rozhlížela jsem se kolem, hledajíc Aidana nebo Moose, ale nemohla jsem najít nikoho známého. Dívajíc se skrz okno do zahrady za domem, zachytila jsem pohled na něco, čeho jsem si předtím nevšimla. Zjistila jsem, že jsem procházela dveřmi, které vedly ven.

Vtahujíc těžký dech, stála jsem s mýma nohama vrostlýma do okraje zadní verandy. Byl tam klid, jako kdybych právě vešla do obrazu Thomase Kinkadea. Ale věc, která připoutala mou pozornost, byl strom velikosti Titanicu s houpačkou, která visela na dvou provazech na jedné z jeho tlustých větví.

Na tváři se mi objevil úsměv, když jsem se odvážila jít skrz trávník. Vůně čerstvě posekané trávy mě zašimrala v nose, když jsem se přiblížila k houpačce a přejela prsty přes dřevěné sedátko, dostatečně velké na to, aby si na něj mohl sednout dospělý člověk. Zatáhla jsem za provazy; důvěřujíc jejich síle, posadila jsem se na houpačku, zády k domu.

Rozhlížela jsem se po zahradě, moje nohy houpající se nad zemí. Moje mysl bloudila tam, kam chtěla  - od Aidana, ke škole, k bydlení v Denveru, až k tomu nepříjemnému slovu na pět písmenek … lásce.

Všechno byla taková lež, když jsem žila se svými rodiči, ale bylo to také tak naplánované, abych nemusela sedět a přemýšlet nad jedinou věcí. Teď jsem měla až moc času na to, abych nad vším přemýšlela.

„Proč jsi tady úplně sama?“

Aidanův hlas mě přišpendlil do dřevěné sedačky. Moje srdce bušilo, když jsem mu odpověděla jedinou věcí, která mě napadla. „Já … ehm, sleduju mraky.“

Jeho horký dech zasáhl odhalené místo na mém krku, přímo pod mým uchem. „Na obloze není ani mráček, krásko,“ zašeptal, mé břicho uvnitř tančící.

Moje oči pohlédly na oceán modré nade mnou. Měl pravdu. Na nebi nebyl ani jediný zatracený mrak.

„O čem tady venku přemýšlíš?“ Jeho hlas prakticky vrčel, když se mě zeptal.

Jeho ruce uchopily provazy na každé straně a začal tlačit houpačku dopředu. Držela jsem se sedačky, když to udělal. Opravdu mě bude na té houpačce houpat? Opravdu moje srdce tálo jako čokoláda ponechaná v rozpáleném autě? Ano.

„Jen přemýšlím,“ odpověděla jsem.

„Řekni mi něco.“

„Hmmm …“ pohlédla jsem na vteřinu nahoru na to čisté nebe. „Nesnáším hrášek.“

Vyšel z něj srdečný smích. „Hezký, Cassandro.“

„No, řekls 'něco'. Neurčil jsi, co.“

Získala jsem trochu větší rychlost; jeho ruce pustily provazy, aby mě houpal strkáním do mých zad. Ta malá holka uvnitř mě milovala každou vteřinu z toho.

„Řekni mi něco, čeho se bojíš.“ Jeho hlas byl měkký a odhodlaný.

Váhajíc jsem se nadechla.

Zastavil houpačku a zkroutil provazy tak, abych k němu byla čelem. Jeho pohled se zaryl do mého. Ta hloubka v něm mě skoro celou spolkla, jak čekal, až promluvím.

Moje tepová frekvence zrychlila a já klesla pohledem do trávy u jeho nohou. „Bojím se toho, že už nikdy znovu nenajdu lásku.“

Jemný prst se zahákl pod mou bradou, zvedajíc ji nahoru.

„Stane se to. Vůbec se toho neboj.“ Jeho slova byla lemována jistotou.

„Vypadáš, že jsi si tím tak jistý.“

Neodpověděl mi. Místo toho se na jeho tváři objevil pobavený úsměv. Než odhalil další pravdy, obrátila jsem pozornost na něj. „Jsi na řadě. Řekni mi něco.“ Nebyla jsem jediná, kdo dneska prozradí informace.

Jeho pusa se sklonila. „Já miluju hrášek.“

Zklamaně jsem vzdychla.

„Je to pravda!“

Sevřela jsem provaz pod jeho rukama. „Donutil jsi mě zajít hlouběji než k zelenině. Řekni mi něco podstatného.“

Jeho rty se rozdělily. „Chybí mi mít někoho, komu bych všechno řekl. To dobré, to špatné a všechno mezi tím.“

Moje pusa se roztáhla do úsměvu. „Někoho, komu bys mohl říct cokoliv a on by přesně věděl, co ti říct, aby ses cítil lépe?“

Kývl hlavou a já přesně věděla, jak se cítil. „Jason, že?“

Jeho ruka sevřela sedačku houpačky a mnou projel mráz, když se jeho prsty otřely o nahou pokožku mého stehna. Moje vnitřnosti tančily, a já nesnášla, že to na mě mělo takový vliv.

Aidanův pohled se uzamkl s mým, přišpendlujíc mě hlouběji do sedačky, kterou on držel. „Jo, ale není to jenom Jason.“

Přísahala bych, že v tomhle kratičkém momentu bylo řečeno tolik pravdy, jako nikdy předtím. Všechno kolem bylo rozmazané, a tady venku byla jenom dřevěná houpačka, Aidan a já.

Jeho dech se zadrhl a vytáhl mě zpátky z mého transu. Když pustil houpačku, otočila jsem se pryč. Odkašlal si. „Už jsi jedla?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Zůstaň tady,“ řekl.

Nedokázala bych se pohnout, ani kdybych se snažila.

O pár minut později za mnou v trávě zašustily kroky. Aidan nesl dva naložené talíře s kořením zastrčeným u jeho boku jako profesionál.

„Tohle jsi nemusel dělat,“ řekla jsem, setkávajíc se s ním uprostřed cesty a berouc si talíř z jeho ruky.

„Musíš jíst, Sweet Tea.“

Kývla jsem hlavou, klesajíc vedle něj do trávy.

„Můžeme si tu chvilku tady vychutnat.“ Jeho slova přinutila mé oči zamířit do jeho.

„Chvilku?“ Můj hlas byl tichý, když jsem se ho zeptala, ujišťujíc se, že jsem ho správně pochopila.

„Jo, ty si ráda vychutnáváš své chvilky. Takže …“ Odmlčel se, jeho ruce ukazujíc na trávu. „Máme trávu, jedno z Jaseovo oblíbených jídel a teď i chvilku, abychom si ji užili.“ Sklonil jeho řasy, mrkajíc na mě.

„Ty jsi skvělej, Aidane. Nezajímá mě, co o tobě říkají,“ škádlila jsem ho.

Jeho hlava se kývala dopředu a dozadu, jak se smál. „Jenom si sněz svůj burger.“

Popadla jsem hořčici a sledovala jsem, jak jeho obličej prakticky zezelenal. „Hele, nekritizuj to, dokud to nevyzkoušíš.“

Pokapala jsem si hořčicí hranolky.

Z nějakého důvodu, ať už to bylo proto, že mě pozoroval nebo proto, že moje ostražitost klesla a já se bavila, řekla jsem mu, aby otevřel pusu.

Na jeho mírně zanedbané tváři se objevil úsměv. Nebyl oholený a mně se to víc než líbilo.

„Dobrá,“ řekl pomalu.

Jeho intenzivní pohled utvořil z mého žaludku preclík. Čím déle jsem držela jeho pohled, tím více jsem zapomínala, že jsem ve své ruce držela hranolku pomazanou hořčicí. Rychlé mrknutí jeho řas mě přivedlo zpátky.

„Jsi připravený?“ Mé rty se roztáhly do širokého úsměvu, který nemohl zmizet.

Zhluboka se nadechl. „Tak připravený, jak někdy budu.“

Tlukot v mé hrudi byl mimo kontrolu, když se mé prsty přiblížily k jeho puse. Opravdu jsem ho krmila?

Ano; ano, krmila.

„To je hodně hořčice,“ stěžoval si, a pak otevřel svou pusu s grimasou, jako kdybych chtěla, aby snědl brouka. Jeho oční víčka se pevně zavřela, když hranolka klesla do jeho pusy. Smála jsem se.

„Jenom to zkus, ty velký dítě.“ Jeho víčka se otevřela jedno po druhém, když zavřel jeho čelist a pomalinku žvýkal.

„Skvělý, co?“ Můj hlas rostl nadšením. Znechucený výraz, který přešel přes jeho rysy, byl víc než čitelný, jak moc to nesnášel.

Kývl hlavou, když to spolkl. „Výtečný, Cassie.“

„Lháři,“ řekla jsem, znovu se smějíc. Podala jsem mu jeho pití, aby spláchl tu chuť, kterou si zcela jasně neužíval.

Odtáhl hrnek od jeho rtů. „Lhal jsem. Bylo to hnusný. Opravdu musíš milovat hořčici, aby sis vychutnala tuhle kombinaci.“ Na jeho tváři se objevil samolibý úsměv. „Jsem si celkem jistej, že si teď za to musíš dát kečup. Je to spravedlivý.“

Můj výraz klesl. „Ne, ani náhodou. Nesnáším kečup.“

Úsměv na jeho tváři nevypadal, že by se doopravdy staral o to, jak moc jsem ho nesnášela. Aidan se otočil zády a vrátil se z hranolkou pokrytou kečupem. „Otevři pusu.“

Našpulila jsem rty k sobě a zavrtěla jsem hlavou.

„Pak budeš mít kečup přes celý tenhle krásný obličej.“

Moje srdce bouchalo a bez přemýšlení jsem otevřela pusu, a jeho pevná ruka strčila hranolku dovnitř. Kečup bez slitování zasáhl můj jazyk, šíříc jeho výraznou kyselou chuť, když jsem žvýkala a polykala tak rychle, jak jen to bylo možné. 

On se na mě díval se zvednutým obočím. „Výborný, že jo?“

Používajíc jeho větu jsem zavtipkovala a řekla jsem, „Opravdu musíš milovat kečup.“

Zasmál se. Hodně.

Podle toho, jak bylo mé tělo uvolněné, jsem mohla říct, že jsem si užívala jezení hranolek víc, než bych si kdy pomyslela, že to bylo možné. „Neviděl jsi náhodou uvnitř Jase?“

„Má ho pořád máma.“ Dal si další lok jeho pití. „Teď už ho nikdy nedostaneš zpátky.“

Vložila jsem si další hranolku do pusy. „Je tak skvělý, když ho vidím, jak tohle má.“

Pomyslela jsem na dva lidi, kteří by měli být jako Trish a Bart, ale zřejmě nebyli. „Moji rodiče ho pořád ještě neviděli. Volala jsem jim v ten den, kdy se Jase narodil, hovor spadnul rovnou do hlasovky. Dostala jsem nádherné květiny s nepodepsanou kartičkou, na které bylo Gratujuju, budeš skvělá máma. Myslela jsem si, že mohla být od nich, protože jediní lidi, kteří o Jasovi věděli, byli Mel a Moose, a ani jeden z nich je neposlal. Trish by tu kartičku podepsala. Nikdy se mi rodiče zpátky neozvali, a pořád nevím, kdo ty kytky poslal.“

On otočil krk a podíval se na mě. „Zní to, jako by pro tebe chtěl někdo udělat něco hezkého.“

Položila jsem ubrousek na svůj talíř. „Cizí člověk udělá něco milého pro někoho, koho nezná?“

Jeho pohled mu spadl do klína. „Možná tě ten člověk zná. A myslel nebo myslela si, že si kytky zasloužíš po tom roce, cos prožila a po tom, cos porodila Jase.“ (pozn. myslíte si taky, že ty kytky poslal Dan? ;-) )

Moje obočí se zvedlo. „Zní to jako, že možná víš, kdo ten člověk je.“

Vzhlédl a dlouze vzdychl. „Jenom hádám, Cassie.“

Kousala jsem si ret, zklamaná, že taky neměl odpověď.

„Potěšily tě?“ Jeho pusa se zformovala to vřelého úsměvu.

Podívala jsem se na strom před sebou. „Víc, než by si ten člověk kdy myslel.“

Ten obrovský pugét jarních květin prohřál nemocniční pokoj plný zoufalých emocí. Dívala jsem se na ně a myslela jsem na to, jak byly nádherné. Zabíjelo mě, že jsem neměla tušení, komu za ně poděkovat. Pohlédla jsem zpátky na Aidana. Přísahala bych, že se jeho oči smály.

„To je všechno, na čem opravdu záleží.“ Jeho ruka se přiblížila ke mně a pak se konečně dotkl koutku mého rtu. Vyšlo ze mě lehké vzdychnutí, když se jeho palec otřel přes můj spodní ret. „Mělas tam trochu hořčice,“ zamumlal.

Moje hruď bušila. „Děkuju.“ Musela jsem změnit téma. „Jedeš … jedeš dneska večer domů?“

Zavrtěl hlavou a v očích se mu zatřpytil náznak pobavení. „Ne, zítra ráno. A ty?“

Proč jsem z toho byla šťastná? „Taky.“

Aidan se mé odpovědi usmál.

„Hej, Cass.“ Mooseův hlas odvrátil mou pozornost. Můj žaludek okamžitě udělal salto.

Vyskočila jsem na nohy. Aidan udělal to samé, jako kdybychom byli teenageři chycení při zakázané chvilce.

„Je Jase v pořádku?“ zeptala jsem se, trocha paniky lemujíc můj hlas.

Moose natáhl své ruce. „Nic, co by hořelo. Uklidni se.“

„Co se děje?“ zeptala jsem se, mé srdce začínajíc zpomalovat.

„Jenom potřebuju vědět, kam jsi dala přebalovací tašku. Jase potřebuje přebalit.“

„Oh, půjdu to udělat,“ odpověděla jsem mu. Tváří jsem se otočila k Aidanovi. „Děkuju za večeři.“

Strčil své ruce do kapes a chvíli se ošíval. „Takže sis vychutnala svou chvíli?“

Víc, než si kdy bude myslet. Vrátila jsem mu úsměv. „Ano.“

„Já taky,“ řekl, jeho hlas sotva slyšitelný.

Následovala jsem Moose zpátky do domu, tahajíc své nohy přes trávu. Pokud bych teď neodešla, bála jsem se, že bych neodešla nikdy.