Stay - 17. kapitola

Překlad: Clarissa

CASSANDRA

CASSANDRO, MY UŽ TEĎ ODJÍŽDÍME. Chceš jet s námi?“ vešla Trish do kuchyně a stoupla si přede mě, když jsem držela Jase.

„Musím se ještě připravit, ale děkuju.“ Sklonila jsem hlavu dolů na svého syna. „Sejdeme se s vámi až tam.“

„To zní dobře. Uvidíme se brzy.“ Blýskla jemný úsměv a odešla z kuchyně.

O dvacet minut později jsem byla skoro připravená. Zapnula jsem knoflíky na svých černých elegantních šortkách a natáhla si přes hlavu bílé hedvábné tílko. Strávila jsem ohromných dvacet minut vybíráním oblečení na dnešní večeři. Nejdřív jsem nechápala proč, ale pak moje tepová frekvence dosáhla vrcholu, když jsem si uvědomila, že ten pravý důvod byl na jeho cestě k babičce Meggie s jeho rodiči.

Podívala jsem se na Jase upevněného v autosedačce a usmála se. Vypadal tak roztomile v jeho khaki šortkách a modré kostkované košili, kterou mu koupila Mel. Ještě jednou jsem si naposledy prohlédla své oblečení a pak vklouzla do mých černých sandálů na klínku.

„Můžeme?“ zeptala jsem se Jase, zvedajíc jeho autosedačku ze země a míříc nahoru. Nadechla jsem se, abych se uklidnila a popadla jsem přebalovací tašku z obýváku. Vyvažujíc váhu, kráčela jsem k hlavním dveřím domu. Byla jsem jen tři kroky od dveří, když mě hluboký hlas zastavil v mé cestě.

„Hej, můžu jet s vámi?“ Objevil se Aidan za rohem v chodbě, když jsem se otočila, abych se střetla s jeho pohledem.

Stál tam s nefalšovaným úsměvem na jeho tváři a jeho ruce měl strčené v kapsách jeho tmavých džínů. Kostkovaná košile s vyhrnutými rukávy zakrývala jeho hruď a odhalovala jeho mimořádně skvělé předloktí.

Naklonila jsem hlavu. „Myslela jsem, že jsi odjel s tvými rodiči.“

Hodil hlavou zpátky k jeho pokoji. „Musel jsem doznámkovat písemky.“

Střelila jsem po něm úsměvem, který byl zřejmě až příliš srdečný. „Samozřejmě, že můžeš jet s námi.“ Ach Bože. S čím jsem to souhlasila?

Příblížil se ke mně, vytahujíc jeho ruce z kapes. „Díky. Mimochodem, vypadáš opravdu pěkně,“ zašeptal, když si ode mě bral Jaseovu autosedačku.

„Dě-děkuju,“ zakoktala jsem. Moje tváře okamžitě hořely. Strávila jsem jenom dvacet minut vybíráním oblečení. Vzhlédla jsem. „Ty vypadáš taky pěkně, mimochodem.“

Vrásky kolem jeho očí se prohloubily, když se jeho pohled uzamkl s mým.

„Děkuju.“ Z jeho rtů vyšel potlačený smích, když jsme zamířili ze dveří. Aidan je za námi zamkl.

„Můžeme?“ Ukázal směrem k autu.

Kývla jsem, moje tváře pořád příliš horké.

O několik zachvění později jsme byli na cestě, a já z toho trapného ticha v autě šílela. Proč právě teď, ze všech těch momentů, byl Jase klidný a Aidan neměl žádné komentáře? Dneska večer jsem nutně potřebovala rozptýlení. Potřebovala jsem, aby mě Aidan bavil, zaujal mě něčím hloupým, nebo aby se mnou přinejmenším vtipkoval. Nemám nic.

Moje dlaně začaly klouzat, když jsem uchopila volant. Věděla jsem, co se blížilo na křižovatce přede mnou, prosila jsem, žádala jsem a modlila se za zelené světlo. Nechtěla jsem, abych musela zastavovat. Bylo dost těžké vídět jiné semafory a nebrečet kvůli Jasonovi, ale tenhle semafor byl ten jediný ve městě. Místo, kde uchopil mé drobné tělo do jeho náruče, zatímco jsme tancovali pod hvězdami.

Dech mi uvízl v plicích, když se ten semafor objevil v dohledu – svítíc na mě jeho pěkným oranžovým světlem.

Ne. Prosím, ne.

A pak se rozsvítila žárovka té jediné logicky následující barvy. Červená.

Zasraná červená.

Nechystala jsem se to projet, zvlášt když jsem měla vzadu svůj vzácný náklad, ale ať se propadnu, pokud bych nechtěla. Sešlápnutí brzdového pedálu byla jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy udělala. Záře toho červeného světla mě začala pohlcovat. Vidina noční oblohy a  karmínově zabarveného světa zaplnila mou mysl. Neexistovalo nic, co bych mohla udělat, abych zastavila ty vzpomínky. Chystaly se ukrást moje srdce.

„Víš, mužeš to prostě projet,“ zmínil se Aidan, vyrušujíc mé myšlenky z toho pekla přede mnou.

Moje ruce se zaťaly, až dokud jsem na volantu neměla bílé klouby. „Já  ne-nemůžu porušit zákon.“

Vrásky smíchu se objevily kolem jeho pusy. „Dave je jediný policajt ve městě a už je zřejmě  u babičky Maggie. Prostě jeď. Je to v pohodě. Slibuju, že mu to neřeknu, až tam dojedeme.“

Mrkl na mě, moje srdce poskočilo tou náklonností, dokud můj pohled necukl zpátky k tomu semaforu.

S zuřící bolestí ve své hrudi jsem zaparkovala auto, vyskočila ven a práskla za sebou dveřmi. Hrnula jsem se na prázdnou křižovatku, kříčíc na ten zatracený semafor, jako kdyby najednou ožil a ječel na mě zpátky.

„Zasraný červený světlo. Červená, Jasei. K čertu s tebou!“

Popadla jsem plnou hrst štěrku ze silnice a hodila ho tak daleko, jak mi moje slabá, ubohá ruka dovolila. Nestačilo to víc než na pár kroků, než se přes mé tělo snesla špína.

„Červené … světlo,“ šeptala jsem, můj hlas neexistující, když se mé tělo pomalu hroutilo k zemi.

Bolest v mém těle bobtnala, když jsem naposledy pohlédla na ten zatracený semafor. Zářil jeho rudým odstínem další dlouhé vteřiny, než se změnil na barvu, za kterou jsem se tak moc modlila: zelenou.

Pár silných paží se omotal kolem mého pasu, zvedajíc mě nahoru. Aidan si mě tiše přitiskl k jeho hrudi.

Moje ruce ho chtěly taky držet, abych přijala tu pomoc, kterou mi nabídl.

Takže jsem je nechala.

Obtočila jsem je kolem jeho pevné hrudi, svírajíc ho pevně, když mi stékaly tiché slzy. Moje ucho přiléhalo k němu, jak jsem cítila pravidelné bití v jeho hrudi. Zhluboka jsem se nadechla, konečně popadajíc svůj dech. Pomalu se odtáhl a uchopil můj obličej do jeho dlaní. Přes jeho pohled se přehnal soucit, když kontoloval každou část mě.

Nevěděla jsem, co mu říct. Vyšilovat nad semaforem – tomu by nemohl rozumět.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem, když jsem se zaměřila na jedinou věc, na kterou jsem mohla, na jeho pichlavé oči.

„Neomlouvej se. Pojď sem.“ Pustil můj obličej a přitáhl si mě znovu k sobě, objímajíc mě ještě pevněji. „Příště to vezmeme zadem,“ mumlal mi do ucha.

„Tady je zadní cesta?“

„Jo, i když vede skrz pole, takže bysme museli jít pěšky. Ale myslím, že by to semafor mohl ocenit.“ Jeho hlas byl škádlivý, ale plný něčeho milého a něžného. Něčeho Aidanovo.

Pobaveně a z čisté vděčnosti jsem odfrkla. „Děkuju ti,“ řekla jsem, když mě pustil z jeho sevření.

„Nemáš zač, Sweet Tea.“ Vedl mě zpátky k předku auta. „Najdeme ti pásku přes oči na cestu domů. Ale teď, zalez si na sedačku spolujezdce. Budu řídit.“