RT - 34. kapitola

Překlad: Teza

Faith

Připravím se, když mě jdou vytáhnout ze zadní sedačky, moje hlava stále třeští z rány, co mi uštědřili, když jsem mluvila s dědou. Tvrdě dopadnu na zem a zatnu zuby z čerstvého návalu bolesti, který mnou projede. Nemohu ale už potlačit výkřik, když mě Floyd vytáhne za vlasy na nohy, a z bodání na mé pokožce se mi zavodní oči.

Klopýtnu kupředu ke zchátralé a opuštěné chatě se spoutanýma rukama před sebou, přespříliš utažený kov se mi bolestivě zařezává do zápěstí. Prohlížím si okolí a snažím se vymyslet, kterým směrem bychom měli jít, pokud se odtud dostaneme.

„Hezky se rozhlídni, krávo, a klidně zapomeň na to, nad čím přemýšlíš,“ řekne Floyd a upozorní na mě. „Na míle odtud nic není. Mohl bych tě donutit řvát jako prase na jatkách a nikdo by tě neslyšel.“

Snažím se, aby se na mém výrazu neobjevil strach, který cítím díky jeho odpornému popisu. Modlím se, aby chtěl jen peníze a aby neměl v plánu ublížit mně ani Christopherovi. Ztěžka polknu, když přemýšlím nad Christopherem, a doufám, že je vevnitř a v pořádku.

Zakopnu ve dveřích a mrkám ze slabého světla, které zapnuli a které přineslo nával závratě, se kterým bojuji.

„Zamkni ji s ním,“ Floyd nařídí Spikovi a strčí mě na něho.

Uposlechne rozkaz, ale mně neunikne ten pohled, který pošle Floydovým směrem. Vede mě domem do kuchyně, pak ze zadních dveří až ven. Je černočerná tma a jdeme docela kus od chaty. Pokouším se vnímat všechno, co mohu, ale naneštěstí toho moc nevidím; dokonce ani nevidím malou dřevěnou boudu, dokud není skoro přímo před námi.

„Prosím, nedělejte to,“ zkouším na něho úpěnlivé prosby. „Prosím, pokud nám pomůžete se odtud dostat, tak vám můj děda zaplatí dvojnásobek toho, o co žádá Floyd.“

Nevěřícně zamručí a dá mi facku zezadu do hlavy, z čehož dostanu nesmírnou potřebu zvracet. „Zavři hubu, krávo. Tak blbej nejsem.“

Přemýšlím, že to zkusím znovu, ale pak to zavrhnu, protože vím, že už nesnesu další rány do hlavy. Sleduji, jak zvedá tři těžké kovové páky, pak odemyká klíčem malý visací zámek, než švihem otevře dveře. Nechutný pach přemůže mé smysly a zapříčiní, že se mi oči zalijí vodou a nakopne mě dávicí reflex.

„Hej, kluku, přivedl jsem ti kámošku.“

Malá lucernička v horním pravém rohu poskytuje nepatrnou záři v tomto tmavém, zatuchlém prostoru, ale mně stačí na to, abych viděla stín hocha schouleného v rohu se skloněnou hlavou a rukama omotanýma okolo kolenou.

„Christophere?“ vzlyknu úlevou a pospíchám k němu. Slyším zabouchnutí dveří a zamykání západky, když klesnu na zem vedle něho. „Jsi v pořádku?“ Všimnu si, že se jeho tělo třese, pak uslyším, jak popotahuje, a uvědomím si, že mi neodpovídá, protože brečí. „Oh ne, Christophere. Podívej se na mě, máš vážné zranění?“ zeptám se vystrašeně.

Zavrtí hlavou a slyším, že něco zamumlal, ale nemůžu dát dohromady, co říká. Nakloním se blíž, ale i tak mu nerozumím. „Neslyším tě. Prosím, podívej se na mě, děsíš mě.“

Zvedne obličej a já se zostra a bolestivě nadechnu nad jeho zbitým obličejem. Vjede do mě vztek, že mu toto udělali, ale rychle se vytratí, když uvidím jeho zdrcený výraz. To je poprvé, co jsem ho viděla brečet, a vypadá absolutně zdevastovaně.

„Zasraně ji zabil,“ vydá ze sebe přiškrceně.

Srdce se mi strachem zastaví, zatímco si říkám, o kom k čertu mluví. „Co? Koho?“

„Mou mamku!“ odpoví bolestivým vzlykem.

Zavrtím hlavou, nechápajíc, proč si to myslí. „Jak to víš?“

Jeho pokroucený výraz mě chvíli sleduje v nejistotě, zdali mi to má říct, pak ukáže na druhou stranu malého prostoru k opačnému rohu. Je tma a stěží něco vidím, ale zvládnu rozpoznat něco, co se podobá kupičce klacíků.

„Jsou to lidské kosti, Faith.“

Hrdlem se mi prorve malý výkřik ještě před tím, než si rukou zaplácnu ústa. Rychle odvrátím pohled a zoufale se snažím polknout žluč, která mi stoupá krkem. Když slyším Christopherovu bolest, tak se dám dohromady a přetáhnu spoutané ruce přes jeho hlavu, až jsou mé paže omotané okolo něho. Zabořím hlavu co nejblíže k té jeho ve snaze mu nabídnout tolik útěchy, co jen mohu. „To je dobrý, bude to v pořádku.“

Zavrtí hlavou. „Celou dobu jsem si myslel, že nás opustila. Nemohl jsem pochopit, jak by nás mohla s ním nechat, ale to ona neudělala.“

„Jsi si jistý, že to je ona?“

„Ano. Byl vedle toho její prstýnek a slyšel jsem, jak říká Spikovi, že ji přistihl, když se snažila se mnou a s Ruthie odejít. Chystala se nás vzít s sebou.“ Vzlyká ještě víc, z čehož jsem zcela zdrcená.

„Je mi to tak líto, Christophere. Tak moc líto,“ vykuckám přes své vlastní slzy. „Slibuji ti, že se z toho dostaneme. Pomůžu ti.“ Pak už nic neřeknu a dalších několik minut ho jen držím a pokouším se ho utišit, jak dovedu.

Když je o trochu klidnější, tak se posadí a podívá se na mě. „Jsi v pořádku? Kde je Ruthie? Říkali, že vás vezmou obě.“

Jeho otázka spustí mé vlastní otázky, ale rozhodnu se mu prvně odpovědět na tu jeho. „Je v pořádku.“ Alespoň doufám, že je. Odtlačím tu hroznou myšlenku pryč a soustředím se na to, co je teď. „Schovala jsem ji dřív, než se tam tvůj táta vloupal, a naštěstí ji nenašli. Volala Cooperovi, když se vloupal. Slyšela jsem sirény těsně před tím, než jsem omdlela, nebo si to aspoň myslím. Jak tě vzali?“ zeptám se tlumeně a odčísnu mu vlasy ze zbitého obličeje.

Zaskřípe zuby. „Pronásledovali mě z posilovny. Pohádal jsem se s Cadem a byl jsem tak vytočenej, když jsem odešel, že jsem si jich nevšiml. Zatočil jsem do temný uličky o pár bloků dál a začal jsem v záchvatu vzteku kopat do kontejneru. Přijeli a zablokovali mi cestu ven, vzali mě za zatracenýho denního světla. Zvládnul jsem jim dát pár ran, ale pak mě táta praštil zadkem pistole a knokautoval mě.“

Bolí mě u srdce, když vím, jak musel být vyděšený. „Víš, kde jsme?“

„Jo, tahle chata patřila mamce, byla jejích rodičů. Byl jsem tady jen párkrát. Nevěděl jsem, že ji ještě vlastníme, ale teď už vím, proč to bylo zatajovaný.“ Znechuceně zavrtí hlavou.

Vědět, že je Floyd Dennison schopný vraždy, mě donutilo si uvědomit, že jsme v ještě větším nebezpečí, než jsem si původně myslela. „Dobře, poslouchej. Požádali mého dědu o výkupné a nepochybuji, Christophere, že nás už hledá spousta lidí. Ale musíme se pokusit odtud dostat sami pro případ, že by jim trvalo déle nás najít.“

Kývne. „Potom, co jsem sem přišel a uvědomil si, co udělal mamce, jsem zkoušel rozbít dveře, ale slyšeli mě a přišli sem. Snažil jsem se je přemoct a to je taky důvod, proč takhle teď vypadám, ale začal jsem pracovat v tady v rohu.“ Posune se stranou a strčí ruku pod prkno. „Spodní dřevo je mokrý a docela shnilý. Jenom potřebujeme dost místa, abychom pod ním proklouzli.“

„Ano, to by mohla být naše jediná možnost. Pokud to budeme moct rozšířit dost na to, abychom se pod to dostali, nevíš o nějakém místě, které je blízko a kam bychom mohli utéct?“

„Co si vzpomínám, tak ne.“

Vydechnu. „Dobře, no tohle je naše jediná možnost a bude to lepší, než tu zůstat. Takže uděláme díru dostatečně velkou na uniknutí a utečeme se schovat do lesa. Uděláme cokoliv, dokud nás někdo nenajde, a nepochybuji, že nás hledá hodně lidí.“

„Jo, no, doufejme, že jedním z těch lidí je Cade, protože oba víme, že on ve finále dosáhne dobrých výsledků.“

Pozastaví se mi srdce při zmínce jeho jména a zabere mi minutku najít hlas. „Jo, Christophere, vím, že on nás bude hledat mezi prvními.“ Což je pravda – bez ohledu na to, co se mezi námi stalo a jak se cítí, vím, že má rád Christophera, a věřím, že mu na mně taky poměrně záleží.

„Přeju si, aby moje poslední slova, co jsem mu řekl, nebyly, ať táhne do prdele.“

Smutně se na něho usměju a také přemýšlím nad naším posledním střetem. „Ví, že ti na něm záleží a jemu taky moc záleží na tobě a Ruthie.“ A já jistě doufám, že ví, že ho miluji, že i po tom všem, co se stalo, ho stále miluji víc než cokoli na světě.

*

Cade

Zastavíme u špinavého, sešlého baru hned vedle silnice I-90, který je plný alespoň třiceti motorkami a na jedné z nich si to venku na veřejnosti rozdává nějaký pár. Snažím se ovládnout násilí, které mnou proudí, ale čím déle toto trvá, tím víc se rozpaluje můj vztek.

Sawyer zapíská. „Mám pocit, že tohle nepůjde hladce, takže nám řekni, s kým máme tu čest? Jednáme s rádoby gaunerama jako z Divočáků¹? Nebo jednáme se skutečnýma hajzlama jako ze Zákonu gangu²?“

Všichni na něho pohlédneme, říkajíce si, jestli to myslí vážně. „Co? Je to ve skutečnosti docela dobrej seriál a ti hajzlové jsou fakt borci, zasraně tě zabijou za to, že si kejchneš nahlas. Jen se chci ujistit, jestli máme dočinění s takovýma, abych byl připravenej zabíjet jako první.“

„Nikdo nikoho zabíjet nebude,“ odvětí Cooper. „Tihle týpci jsou spíš do drog, jsou nízko na potravinovým řetězci. Konkrétně tenhle chlap, co tráví hodně času se Spikem a Dennisonem, by mohl něco vědět, ale jsem si jistý, že nebude mluvit snadno.“

„Zasraně mluvit bude,“ odpovím, pak vyskočím z auta.

Cooper zakleje a rychle mě následuje ven. „Poslyš, Walkere, nech mě to prvně zkusit. Když nebude mluvit, tak ho můžeš mít, ale nepřekroč hranici a nenuť mě zasáhnout.“

„Nechám tě si s ním prvně promluvit,“ zareaguju, ale nic neslibuju, protože překročím jakoukoli hranici, pokud budu muset.

Ignoruji zvuky z druhé strany parkoviště od holky, co se nechává šukat, a vstoupím do tlumeně osvětleného baru, který je zatažený kouřem a ve kterém se povalují tlustí, umaštění motorkáři. Všichni zastaví činnost, co vykonávají, a podívají se nás jako na outsidery, kterými i jsme.

„Fízl,“ někdo vykřikne, zatímco si ostatní odfrknou. Předpokládám, že znají Coopera, vezmu-li v potaz, že na sobě nemá uniformu.

Cooper obrátí oči v sloup a koukne na mě. „Tohle rychle zevšední, bylo by hezký slyšet nový přezdívky.“

Sleduji, jak očima skenuje prostor, než jeho pohled dopadne na někoho ve vzdáleném rohu na konci barového pultu. Vím, že to je náš cápek, když si to namíří k němu. My tři ho následujeme a pro jistotu prohlížíme naše okolí.

Evans se ke mně nakloní. „Jo, tak tihle debilové nejsou jako ze Zákona gangu, jsou moc tlustí.“

Zamručím, vím, o co se snaží. Snaží se uvolnit napětí, jsem si jistý, že poznal, jak blízko jsem ke ztrátě kontroly. Problémem je, že nic nemůže uklidnit ten vztek, který hrozí, že vybuchne, dokud nebudu mít Zrzku a kluka zpátky v bezpečí.

„Silasi,“ Cooper pozdraví malého, zavalitého kreténa s dlouhými, hnědými, umaštěnými vlasy a s nejpatetičtějším tetováním lebky na masitém bicepsu, které jsem kdy viděl.

„Šerife,“ napodobuje ho s úšklebkem.

„Nevíš náhodou, kde jsou Spike a Dennison dnes ve…“

„Ne,“ odpoví ten čurák dřív, než Cooper vůbec dokončí otázku, a je snadné poznat, že lže.

Vykročím vpřed, ale Cooper zvedne varovně ruku. „Takže nevíš nic o únosu ženy a dítěte, který spáchali dnes večer, nebo kde by je mohli držet?“

„Ne-e a zasraně bych to neřekl fízlovi jako tobě, kdybych to věděl.“

Cítím, jak můj hněv dosahuje vrcholu, jen čeká na slovo od Coopera, které mi ale zatím nedal. Místo toho si zveličeně povzdechne. „Věc se má tak, Silasi. Dnes tu nejsem jako policajt. Jsem tu se svými přáteli, se kterýma si nechceš zahrávat, a tvoji kámoši vymrdali s jedním z nich tím, že unesli jeho ženskou a děcko. Takže jestli nezačneš mluvit a neřekneš mi, co víš, tak ti umožním vidět, čeho přesně jsou moji přátelé schopni.“

Chlap na nás krátce pohlédne, než zamručí a pak si dlouze lokne z piva.

„Ok, čas vypršel.“ Rychlostí blesku mu vyrazím flašku z ruky a chytnu ji ve vzduchu, než mu prásknu hlavou o pult. Zařve, když se mu z nosu vychrlí krev, ale já ho nepustím. Ovinu ruku okolo krku toho zmrda a prásknu s ním o stůl, který je za ním, pak rozbiju lahev od piva v ruce a přiložím rozbité sklo k jeho hrdlu.

Krátce zaregistruji, že je za mnou rušno, než se ohlédnu a uvidím zbraně Jaxsona, Sawyera a Coopera namířené na tři chlapy. Okolo nich jsou rozbité stoly na padrť a další tři chlapi na zemi. S vědomím, že to mají pod kontrolou, se otočím zpátky ke zmrdovi přede mnou. „Řekneš mi, co chci kurva vědět, jinak tě vykuchám jako tlustý prase, kterým i seš.“

„Nic nevím,“ procedí skrz zuby.

„Zasraně lžeš!“ strčím ostré sklo pod jeho čelist a udělím mu hezký řez, z čehož zařve bolestí. „To je zkurvenej milimetr od hlavní tepny, jedno malý škrábnutí a je po tobě. Řekni mi, co chci vědět, nebo zkurveně přísahám, že pokračuju.“ V jeho očích se zablýskne strach, ale stále nepromluví. Zavrtím hlavou. „Fajn!“

„Ne, ne, počkat! Poslyš, neměl jsem s tím nic společnýho, přísahám. Ptali se mě, jestli se chci přidat. Dennison říkal, že si rovnoměrně rozdělíme tři miliony, ale odmítl jsem je, nejsem na ubližování dětí, chlape.“

Líbí se mi, že neříká nic o ubližování ženám. „Řekni mi, kde je drží.“ Vrazím lahev výš a znovu ho říznu, když okamžitě neodpoví.

„Au, kurva.“

„Přestaň, kurva, mrhat mým časem a řekni mi, kde jsou! Tohle je tvoje poslední šance, kreténe!“

„Dobře, dobře. Dennison má chatu vzdálenou asi tak třicet minut odtud. Patřívala jeho ženě; Spike říkal, že je skrývají tam. Přísahám, že nevím nic jinýho, to je všechno.“

Zvednu ho za zakrvavělý krk, dotáhnu zpátky k baru a podstrčím před něho ubrousek. „Napiš zkurvenou adresu.“

„Nemám propisku,“ zasípe. Najednou je před něho jedna hozena barmanem, který vypadá, že je na pochcání.

Kouknu se na ubrousek, když to dopíše, pak ho předám Cooperovi. „Radši mi zasraně nelži, protože pokud tam nejsou, tak se sem vrátím a nechám z tebe vykrvácet každej orgán, kterej máš. Rozumíš?“

Zaskřípe zuby a přikývne.

„Dobře.“ Pohlédnu na ostatní. „Jdeme!“

Potom, co všichni nasedneme do Cooperova auta, na to Cooper šlápne a zavolá posily. „Když budeme mít štěstí, tak tam zvládnu být do dvaceti minut.“

„Zkrať to na deset,“ řeknu mu, ale i to je příliš dlouho. Čím více se blížíme, tím více nechávám vyplouvat na povrch mou temnotu. Pro dobro těch bastardů doufám, že ani jednomu radši žádným způsobem neublížili nebo to, co jsem udělal těm zkurvysynům v Iráku, bude vypadat jako nic v porovnání s tím, co udělám jim.

1) http://www.csfd.cz/film/225906-divocaci/prehled/

2) http://www.csfd.cz/film/246686-zakon-gangu/prehled/