Priceless - 2. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

2

SARAH

13 LET

O měsíc později

Reese byla naštvaná.

Pokaždé, co jsme se viděly, zářila a byla veselá, s neutuchající energií, pořád se usmívala. Takže když jsem se na ni otočila, abych se na ni vesele usmála, byla jsem ohromená jejím výrazem. Měla pevně a zlostně sevřené rty.

Založila si ruce na hrudníku, když sledovala mé pohybující se nohy ve vzduchu.

Byla jsem na sebe tak pyšná. Dokázala jsem kontrolovat některé ze svých pohybů. Na chvíli to byla ta nejlepší chvíle v mém životě. Prostě jsem se o to chtěla podělit se svou nejoblíbenější osobou. Ale zlost, která z ní vyzařovala, mou radost zadusila.

Co jsem udělala?

Přestala jsem kopat, ale terapeut naproti Reese řekl klidným hlasem: „Ne, ještě nepřestávej, Sarah. Pokračuj. Mysli na to, jak se cítíš, když se pohybuješ. A pak zkus zpomalit a použít co nejmenší sílu.“

Vydechla jsem a otočila hlavu ke stropu, abych se mohla soustředit na pohyb nohou. Když zakolísaly, doktor Besby zamumlal: „Nedělej si s tím starosti. To je v pořádku. Pokračuj, jestli to jde. Daří se ti to skvěle.“

Když jsem asi minutu zkoušela pomalou jízdu na kole, doktorka mi řekla, abych to zkusila pozpátku.

„To je skvěle,“ řekl. „Teď si představ svou nejoblíbenější zmrzlinu.“

Představila jsem si Neapolitanskou tříbarevnou, svraštila jsem obočí a představila si Reese naproti sobě s vlastním kornoutem pomerančové.

Proč byla tak naštvaná? Co když už si se mnou nebude chtít dát zmrzlinu?

„Podívejte se, jak jí to skvěle jde, když se soustředí,“ řekl doktorka Reese. „To je od minula významný pokrok. Zkoušela se sama postavit a stát na nohou?“

„Jo, ale když zvedne hlavu, ztratí rovnováhu,“ řekla Reese.

Tak co bylo za problém? Otočila jsem se k ní a zajímalo mě, jestli chce, abych stála sama. Naše pohledy se setkaly, zvedla na mě palce a naznačila, jak je na mě pyšná.

„Nebojte,“ řekl doktor.

 „Chce to čas. Jen dál každý den cvičte, a než se nadějete, bude držet hlavu, rozhlížet se a udrží i stabilitu. Opravdový milník přijde, až přešlápne z nohy na nohu. To je skoro chůze.“

Reese se s nadějí rozzářil obličej. „Počkat. Myslíte si, že by jednou mohla chodit?“

Neuvědomila jsem si, že jsem zadržela dech, než mně Reese chytila za ruku. Držela jsem se jich jako o život.

Ale doktor se zašklebil.

„Myslím…že velké opoždění v pohybu na začátku ji hodně omezilo. Po nějakém čase, by mohla udělat pár nejistých kroků, ale pochybuju, že bude moci odložit vozík, nebo chodit.“

S Reese jsme si povzdychly, ale doktor dodal: „Musíte přiznat, že posadit se na vozík, slézt z něj, zvládnout použít toaletu a k tomu se vykoupat bez pomoci, by byl velký pokrok.“

Dobře, měl pravdu. Ale i tak…by bylo hezké slyšet, že bych se mohla úplně uzdravit.

„Musíte pamatovat na to, že Sářina DMO[1] může být porucha bezděčných pohybů svalů, ale i tak je to pořád kvůli postižení mozku. Pokud se budeme soustředit na uzdravení dané části mozku, které ovládá kontrolu nad svaly, i tak bude mít své limity, ale i tak po čase dosáhnete pozoruhodných výsledků.“

„Ach, už je vidím.“ Reese se opravdově usmála, když se na mě podívala.

„Má lepší držení těla a udrží déle hlavu zpříma. Podle mě jste dosáhl zázraku, doktore.“

Doktor zrudl a zadíval se mi na nohy. „To Sarah zvládla všechnu práci,“ zamumlal a snažil se to zamluvit.

Myslím, že se do mé chůvy zamiloval. Chtěla jsem mu říct, aby vycouval; už byla zabraná, chodila s mým bratrem Masonem a jednou se stane mou švagrovou. Takže by od ní měl držet ruce dál. Ale líbilo se mi, že mi tak pomohl, takže jsem jej nechtěla vyplašit.

„Dobře, už můžeš přestat, Sarah.“ Položil mi ruku na koleno a vřele se usmál.

„To pro dnešek stačí. Budeme pokračovat zítra. Jo?“

„Ach! Ehm…“ Reese mi stiskla ruku. „Můžeme zítřek vynechat? Sarah, ehm…nebude moct přijít.“

Myslela tím, že máma bude doma.

Máma nevěděla, že chodím na terapie. Když Reese zjistila, že doktor Besby nabízí domácí terapii, nadšeně napsala mámě, aby mě zapsala. Ale máma to zavrhla, protože si to nemohla dovolit.

Takže…to nějak Reese s Masonem domluvili za jejími zády. Měla jsem špatný pocit z toho, že bratr zfalšoval mámin podpis, nebo několikrát něco podepsal jako můj zástupce. V každém případě jsem to mámě nemohla říct.

Nejdříve jsem vyšilovala, abych jí to neřekla. Ale za těch pár týdnů jsem hodně pokročila a bála jsem se. Co když se o tom dozví, přeruší lekce a nikdy se už nezlepším?

Chtěla jsem na tom být co nejlépe.

Reese vymyslela jiný čas lekce, doktor souhlasil, pak se otočila na mě a třela si ruce.

„Nevím jak ty, ale po té zmínce o zmrzlině bych si dala pomerančovou.“

Zasmála jsem se. Jak jsem mohla uhodnout i příchuť?

Když mi pomohla do křesla, zajímalo mě, jaké by to bylo vlézt tam sama, nebo jednou skoro chodit. Bylo by to o hodně snadnější.

Ráda bych se jich zbavila, ale upřímně postupuju tak, jak to jen jde. Někdy jsem frustrovaná z věcí, které ještě nedokážu.

Když jsme byly v kuchyni, Reese si pro sebe něco mumlala, když mi připravovala mou oblíbenou zmrzlinu, než si jinou připravila pro sebe. Posadila se naproti mně a začala mi tu mou krájet na kousky.

Neřekla jsem, jak je to zostuzující, že se o mě musí takto starat, protože mě to pak nechala sníst samotnou. Matka mě pořád krmila, občas mi jídlo rozmixovala a mohla jsem jej vypít brčkem. Trvalo mi to proto dvakrát déle, než ostatním, ale mohla jsem jíst sama. Ruce jsem ovládala lépe, než nohy.

„Mám pro tebe překvapení,“ začala Reese a zakývala na mě obočím, než vložila lžičku do zmrzliny.

„Řekla jsem ti, že mi rodiče na narozeniny dali nový laptop, že?“ sotva to dořekla, zazvonil jí telefon.

„Ach. Vydrž chvilku.“ Vstala, začala jej hledat v kabelce a pak se podívala na obrazovku.

„To je Eva. Asi bych to raději měla vzít. Budu hned zpátky, prcku.“

Zmizela do vedlejšího pokoje, ale zvládla jsem svou misku posunout blíž ke dveřím, abych slyšela jejich rozhovor. Eva je její těhotná sestřenice, která se před pár měsíci, ale chvíli po nás, přestěhovala z Floridy.

Tehdy prosila Masona a Reese, jestli by u nich mohla zůstat. Byla krásná, okázalá a vždy se ke mně chovala hezky, tak jsem ji měla ráda. Ale věděla jsem, že ji můj bratr moc v lásce neměl, ale nechával to být kvůli Reese, aby byla šťastná.

„Ano, samozřejmě,“ řekla Reese.

„Víš, že s tebou pokaždé půjdu na prohlídku k doktorovi, E. Ani se na to nemusíš ptát. Je to další ultrazvuk, že? Ach, to je tak vzrušující. Jo, ve tři odpoledne.“

Odmlčela se a převrátila oči.

„Jo, terapie šla skvěle. Počkej, až Sarah zase uvidíš. Budeš v šoku, kolik toho už zvládla. Prostě…“ zavrtěla hlavou a přitiskla si ruku na obočí.

„Nemůžu si pomoct, ale rozzuřím se pokaždé, když tak dře.“

Zadržela jsem dech, naklonila se blíž a děsila se, proč byla tak naštvaná. Ale taky jsem chtěla vědět, co dělám špatně, abych to mohla napravit.

„Prostě…“ zavrtěla hlavou a zatnula zuby.

„Chci Masonovu matku uškrtit. Proč nechce pro svou dceru něco, co je pro ni dobré? Vím, že je strašné, že to říkám, ale přísahám, že snad chce, aby Sarah zůstala závislá na péči ostatních, aby dostávala dávky. Bůh prý Sarah zakázal učit se, jak zvládat vše sama, aby se jednou posunula dál a žila nezávisle. Víš, že ji Dawn pořád mixuje jídlo, aby ho jedla brčkem?“

Frustrovaně jsem vydechla, zatímco Reese dál zuřila. Ale byla jsem ráda, že se nezlobila na mě. Zvykla jsem si na máminy způsoby, ale čím déle s námi Reese byla, tím víc ji to asi štvalo.

„A víš, že Dawn ani neslyšela o metodě Anat Baniel[2]? Zdá se, jako by se ani nechtěla dozvědět o DMO více věcí. A hádej co. Stačilo mi pět minut hledání na internetu a objevila jsem „Světový den DMO“, který připadá každý rok na první středu v říjnu a v březnu je „Povědomí o DMO“. Dawn o tom nevěděla, když jsem se jí o tom zmínila. Neměla. O. Tom. Ponětí. Jak se ke své dceři mohla tak zachovat?“

Byla jsem spokojená, že nejsem objektem její zloby. Tak jsem se otočila ke stolu a začala jíst. Když se o chvíli později Reese objevila ve dveřích, vypadala uvolněně, jako kdyby jí křik pomohl.

Vypadala o hodně šťastněji, když si ze země brala tašku, posadila se a dala si ji do klína.

„Mrzí mě to. Eva mi říkala, kdy má další prohlídku. Budou mít další obrázek dítěte. Jeden si vezmu, abych ti ho ukázala. A mimochodem, kde jsme to skončily? Jo. Protože jsem dostala nový laptop, nepotřebuju ten starý, tak mě napadlo, jestli bys ho nechtěla?“

Vytáhla ten starý z tašky. Hleděla jsem na něj, když ho položila na stůl a otevřela.

 „Dokonce jsem na obrazovku dala fotku tebe a Masona. Co myslíš?“

Milovala jsem ji!

„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se, ale chtěla jsem si ho vzít a přitisknout na hrudník.

Zasmála se.

„Samozřejmě. Podívej. Mám tam aplikaci na Facebook, takže si můžeme psát. A tato ikona je na stránky s módou, na které rády chodíme.“ Začala jsem brečet.

Před pár měsíci by nikdo nedokázal Masona nahradit. Ale Reese si začala zabírat jeho místo. Jestli udělá něco, kvůli čemu o ni přijde, asi se ho zřeknu.

Setřela jsem si slzy, aby Reese nic neviděla a do kuchyně vstoupil Mason.

„Čau.“ Reese se ihned rozzářila a spěchala jej obejmout.

„Co tady děláš? Myslela jsem si, že dnes pracuješ?“

„Ano, ale Noel chtěl víc hodin. Předal jsem mu směnu, abych se mohl podívat na jednu z lekcí, na které Sarah chodí.“

„Ach, zmeškal jsi ji. Doktor odešel. Ale Sarah to šlo skvěle. Měl jsi vidět její nohy. Skoro nezakolísaly.“

Objala ho kolem pasu, položila mu tvář na hrudník a křenila se.

„Myslí si, že jednou bude schopná udělat pár kroků i bez pomoci.“

„Opravdu?“ Mason zvedl obočí a políbil ji do vlasů. „To je úžasné. A dala jsi jí laptop. Všechno jsem zmeškal.“

„Ale i tak si s námi můžeš dát zmrzlinu.“ Reese na něj zamrkala, než ho políbila na bradu.

Zasmál se a pohladil ji po zádech.

„Dát si zmrzlinu s mými dvěma neoblíbenějšími holkami? Jak bych mohl odolat?“

Tak se Mason posadil mezi nás dvě.

Takové chvíle jsem měla ráda. Být s Reese a Masonem jako rodina.

Zatímco jsme do sebe s Masonem házeli zmrzlinu Neapolitan, Reese se zeptala: „A co Noel? Když žádal o víc hodin, tak asi Aspen ještě nenašla práci. Co?“

„Ne.“ Mason olízl poslední kousek zmrzliny ze lžíce. „Nenašla. Ale Noel k ní nastěhoval své sourozence, tak nemusí platit dva nájmy.“

„Ach, páni. Noel a tři jeho sourozenci se nastěhovali k Aspen? To svůj vztah posunuli na další úroveň dost rychle, co? Doufám, že je vše v pořádku.“

„Jo, ale musí vyřešit pečovatelství o mladší sourozence.“ Mason se na mě podíval a zamumlal: „Obdivuju ho.“

Reese se rozzářila. „Ach, to mi připomíná! Sarah…“ otočila se ke mně a oči jí nadšeně zářily.

„Noel sem přivezl svou rodinu v sobotu a Aspen mi říkala, že jeden z Noelových mladších bratrů je ve tvém věku. Zapsali ho a začne s tebou chodit do školy příští týden.“

Svraštila jsem obočí, protože jsem si říkala, proč by někdo měnil školu, když zbývá do konce jen jeden týden. Hmm. To je divné. Museli se stěhovat narychlo, jako kdyby nemohli počkat ani pár dní.

„Nepamatuju si, jestli se jmenuje Brandt, nebo Colton,“ řekla Reese.

„Víš, měla by ses s ním seznámit. Nikoho tady nezná. Asi bude rád.“

„Co?!“ hleděla jsem na ni, jako kdyby byla šílená, protože byla šílená, že to vůbec naznačovala.

„Ani náhodou.“

Ani se nebavím s holkami svého věku. A určitě se mi nebude věnovat kluk. Kromě toho, když jsem se bavila s hezkými kluky, pokaždé jsem zrudla a bylo mi horko. Bylo to divné a určitě Coltona, nebo Brandta neoslovím, i kdyby jeho jméno bylo sebemilejší.

Mason se zasmál a zacuchal mi vlasy.

 „Tak, dítě. Drž se od kluků dál. Nechci dalších 10 let nikomu vyhrožovat.“

Skoro jsem si odfrkla. Bylo nepravděpodobné, že by nějaký kluk projevil zájem. Ale bylo to milé. Milovala jsem tak Masona ještě víc.

Ale byla jsem na Coltona-Brandta zvědavá i tak. Takže když Reese a Mason odešli a máma mě nakrmila rozmixovaným jídlem, šla jsem do pokoje i s novým počítačem, otevřela jsem jej a otevřela Facebook.

Otevřela se mi Reesina stránka. Měla přes 800 přátel. Nevěděla jsem, že tolik lidí znala, ale pokaždé mě to číslo ohromilo. Zavrtěla jsem hlavou, přešla do jejího seznamu kontaktů a hledala Noela.

Měla jen jednoho kamaráda jménem Noel. Noela Gambla. Tak jsem klikla na jeho stránku a byla ráda, že nebyla soukromá.

Neměl tam žádného kamaráda jménem Colton, ale tři jménem Brandt. Nejdříve jsem se bála, že nepoznám, který je jeho bratr. Nemusí mít stejné příjmení. S Masonem jsme taky neměli stejné; měli jsme příjmení každý po svém otci. Ale naštěstí měl stejné jako Noel.

Tak jsem klikla na jeho profil. Na fotce byli dva kluci, jeden starší v mém věku a druhý mladší, asi měl 7 nebo 8. Starší vypadal roztomile. Dost roztomile na to, abych s ním mluvila ve škole. Ale byla jsem na něj stále víc zvědavá, tak jsem rozklikla další informace.

Brandt Gamble byl o měsíc starší a žil v Pennsylvanii. Hmm, asi to ještě nezměnil.

Ani jsem netušila, co dělám a najednou se kurzor mé myši vznášel nad nápisem „Přidat přítele“. Trochu jsem stiskla tlačítko a nápis se změnil z „Přidat přítele“ na „Žádost odeslána“.

Zalapala jsem po dechu a přemýšlela, jak to změnit. Našla jsem „Smazat žádost“ a mířila na k němu myší. Ale než jsem na něj klikla, objevila se zpráva „Teď jste kamarádka s Brandtem Gamblem.“

„Ach můj bože,“ zaječela jsem. Přijal mou žádost. Nevěřím tomu. Trochu jsem se zaradovala.

O chvíli později se objevila zpráva.

Znám tě? Ptal se mě Brandt Gamble

Ach můj bože! Dokonce mi napsal. Vůbec jsem tomu nechtěla uvěřit.

Asi bych měla odpovědět, sakra.

Když jsem si přečetla jeho zprávu a vnímala, co mi napsal, převrátila jsem oči. Proč to přijal, když mě neznal?

Ale uvědomila jsem si, že jsem prakticky požádala o přátelství úplného cizince, tak jsem nebyla o nic lepší. Ale jsem si jistá, že je to bratr spolupracovníka mého bratra a to mi stačilo na to, abych si připadala v bezpečí.

Tak jsem napsala: Jsem Masonova sestra, chtěla jsem si být jistá, že je to on.

O chvíli později odepsal:  Kdo je, kurva, Mason?

Vyjeveně jsem hleděla na slovo kurva a musela jsem si ho několikrát přečíst. Nikdo přede mnou neklel. Možná to bylo tím, že je mi jen 13, nebo kvůli DMO, ale líbilo se mi to. Cítila jsem se být…normální.

Nejvíc na světě jsem toužila po tom být normální, tak jsem se rozhodla, že s Brandtem Gamblem budu kamarádka a bude to tak úžasně normální.

---

[1] DMO – dětská mozková obrna

[2] Předpokládám, že to bude něco podobného jako u nás Vojtova metoda