MrP - 37. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

37/ Zpátky v D.C.

Charlotte

Do D.C. dorazíme druhý den brzo ráno. Záznamník mám plný zpráv.

Máma by byla ráda, kdybych strávila noc doma.

Kayla, Alan a Sam mě chtějí vidět.

Rozhlédnu se po bytě a pak projedu seznam kontaktů.

Po tom všem. Jedna noc.

Zítra volíme a tak to je.

Ale nemůžu to takhle nechat.

Ráda bych mu řekla, že ho miluju, ale tohle neděláte někomu, když víte, že má před sebou tak těžkou cestu. Tohle je něco, co byste udělali, kdyby neměl, kdyby si lidé vybrali někoho jiného a možná pak by byl volný... a vybral by si mě.

Ale nechci si ani představovat, že by si ho někdo nevybral, odepřel mu to, co chce dát. Jsem také člověk a nehledě na to, jak moc chci něco změnit, chci i věci pro sebe. Věci, které jsem nevěděla, že potřebuju, dokud jsem nestrávila každý den s ním. Jeho, jakkoliv ho můžu mít, i když jen malý kousek.

Dnes večer bych ho mohla mít celého, jeho celého. A chci ho - chci, aby se nedržel zpátky. Ale vím, že bych se třásla s každým polibkem, že by z každého doteku poznal, že je pro mě jediným na světě.

Posadím se a myslím na něj, a než si to můžu rozmyslet, napíšu mu a zeptám se, jestli ho můžu vidět.

Nevím, co chci, ale vím, že nemůžu jít do jeho domu, ani že on nemůže přijít sem. Sledují ho. Musí to skončit včerejší nocí, ale už nemůžu být dál jeho plánovačem. Po zítřku si nejsem jistá, kam půjdu a jestli ho ještě někdy uvidím.

Sejdeme se u památníku Abrahama Lincolna. Sedíme na schodech, díváme se na D.C. a vítr mi čechrá vlasy.

"Zítra bys opravdu mohl vyhrát," zašeptám.

"Já vím."

"Chci, abys vyhrál."

"Opravdu?" Prohlíží si mě.

Ticho. Otřesu se. "Co se stalo, stalo se, co se nestalo, nestalo se." Pokrčím rameny. "Udělali jsme všechno, co jsme mohli, že ano?"

"To je pravda."

Než si to uvědomím, sundá si bundu a přehodí mi ji přes ramena. "Charlotte," řekne tiše, "bez tebe bychom tu nebyli."

"Ale ano, byli," ujistím ho.

Počkáme, až mladý pár projde kolem, pak přisune ruku blíž k mé a pohladí mě palcem. "Jestli prohraju, chci, abys se mnou šla oficiálně na rande."

Skloním hlavu a najednou se cítím víc emociálně, než kdy předtím. Jak byl celý rok kampaně proti nám. Nechci, aby prohrál, a nesnáším se za to, že po tom toužím. "To je opravdu nefér." Hlas se mi zlomí.

Najednou mám mokrou tvář. Nevím, proč brečím. Prostě jen pláču.

"Šance, že prohraješ, jsou takhle velké," ukážu na prstech.

Teď už popotahuju a postavím se. Přitisknu si bundu víc přes ramena, abych mohla skrýt tvář za límcem.

Taky se postaví, přiblíží se. Hlas má něžný. "Ukaž mi znovu moje šance," řekne.

Přidržím si bundu jednou rukou a druhou zvednu a ukážu maličkou mezeru mezi prsty.

Vezme moje prsty do rukou a o trochu je roztáhne. "Řekl bych spíš takhle." Usměje se na mě, snaží se mě povzbudit a za to ho ještě víc miluju, protože jeho úsměv se neodrazí v jeho očích.

"Miluju tě. Miluju tě a ty tvoje hloupé brýle," řeknu a roztáhnu prsty, co nejvíc můžu a pak se smíchem a pláčem dodám, "Ani nemůžu ukázat jak moc."

Jednu vteřinu je tam úsměv a v druhé vidím hluboké emoce. Zaplní to jeho oči - něco, co jsem u něj ještě neviděla. Bezmoc.

Začnu odcházet, strčím hlavu do bundy, abych skryla tvář před dalšími kolemjdoucími. Slyším, jak se rozejde za mnou, než ho zastaví.

"Sakra, Matt Hamilton!" řekne ten chlap. "Chci říct, pane... je mi ctí, opravdu."

Slyším ještě, jak je Matt pozdraví a cítím jeho oči na mě, když strčím ruce do rukávů a jdu dál.

Do bytu dojedu vlakem. První věc, kterou udělám, je, že si opláchnu obličej studenou vodou. Zrovna si ho suším, když uslyším zaklepání.

Odložím ručník a otevřu dveře. Na druhé straně stojí Matt. Jeho ruce jsou opřené o rám.

Zalapám po dechu. "Matte!" Rozhlédnu se po chodbě a uleví se mi, když zjistím, že je prázdná. "Co tady děláš? Mohli by tě vidět sousedi-"

Jednu vteřinu je Matt na druhé straně dveří a v druhou je zavírá za sebou, hlavu drží v jeho rukou a jeho rty narazí do mých.